Vengeance 4

Poznámka:
Až se mě někdy zeptáš, koho mám radši: tebe nebo svůj život?!
Odpovím svůj život, a ty se otočíš a odejdeš…
aniž by si věděla, že Ty… si můj život…
Naházela pár nezbytných věcí do batohu. Na ledničku nalepila vzkaz pro Joyce:

„Mami, jela jsem do L. A., mám tam nějaké vyřizování… Vrátím se co nejdříve. Kdyby něco, tak zajdi za Gilesem. Neboj se o mě! papa Buffy“

Věděla, že mamka nebude zrovna nadšená, ale tohle nepočká, tohle jí bude muset vysvětlit!

S úderem poledne dorazila na nádraží. Její kroky vedly k nástupišti, ke kterému se blížil autobus s cílem Los Angeles. Všude kolem se tlačili lidé. Bylo rušné pondělí. Vystála řadu, koupila lístek a protlačila se až nakonec dlouhého vozidla. Seděla tiše a jen pozorovala okolní krajinu za špatně umytým oknem.

Za setmění stál na prahu svého temného bytu. Jediné po čem toužil, byla chvíle klidu, spánek… ten však nepřicházel. Tak tedy jen nehybně ležel na posteli a sledoval bělostný strop. Všude bylo ticho, které mu rvalo uši. Už to nemohl vydržel, rázně se vyhoupl na nohy. Bylo to k nesnesení, vydržet s vlastními myšlenkami, bylo nemožné. Rozhodl se projít pár temných uliček. Provětrat si hlavu a možná i tělo - třeba narazí na pár upírů… Ano to by bylo to pravé odreagování.

Vystoupila z autobusu. Byla na místě. Ale jakmile opustila těsnost autobusové uličky, zastavila se. Co jí to proboha napadlo? Kde ho tady bude hledat?... Giles měl pravdu, proč jen vždy musí být po jejím?!
Její srdce a hlava hýřili nestejnorodými emocemi. Cítila... chaos. Chvíli váhala, otočit se a nasednou do zpátečního autobusu? Zavřela oči, vnímala jen okolní zvuky velkoměsta. V ruce tiskla dopis, který si předčítala cestou stále znovu a znovu. Ozval se zvuk motoru, vozidlo odjíždělo… Osud?...
Povzdechla si, přehodila si batoh přes jedno rameno a nasměrovala své kroky do centra. Koneckonců tohle jí Angel bude muset vysvětlit! Znovu stiskla dopis.

Procházel temným L. A., čtvrť po čtvrti, za tu dobu co tu strávil, se již orientoval až příliš dobře. Ale po žádném upírovi, či démonovi ani stopy. Minul skladiště, kde se setkal se Spikem. Tady už potkal mnoho pochybných živlů, ale na dostaveníčko se peroxidovým upírem snad nikdy nezapomene. Co se mohlo stát… ale naštěstí nestalo. Ona žije… ale bez něj…
Sakra potřebuje se odreagovat… Bar… je odtud kousek.

Vešla do špinavé uličky. Její kroky se ozvěnou rozléhaly po okolních cihlových stěnách. Všude byla nepropustná tma, pouliční lampa nevydržela noční hýření vandalů. Poslední náznaky světel nechala za zády spolu s hlavní ulicí. Zaslechla slabý zvuk odněkud před sebou. Odhodlaně vcházela hlouběji do úzké a páchnoucí temnoty. Krok za krokem jakoby se ulička zmenšovala.
„Copak copak maličká… takhle pozdě, na takovémhle místě… a sama?!“ ozvalo se ze jí těsně za levým uchem.
Chtěla se otočit, ale upír byl rychlejší. Chytil ji kolem ramen a zezadu si ji přitiskl za svou hruď.
Bez problémů ho ze sebe smetla: „Špatnej výběr,“ přirazila ho k zemi, chtěla bodnou ale nakonec si to rozmyslela a kolík zastavila těsně u jeho srdce: „Potřebuji nějaké informace… Neznáš upíra s duší? Jmenuje se Angel. Vysoký, hnědovlasý…A no… řekněme, že nemá rád takový, jako jsi ty… Bez urážky.“
Upír zavrtěl hlavou.
„Vážně? Být tebou mluvím, možná to bude poslední co…“ přitlačila kolík blíže k jeho tichému srdci.
„Dobrá, dobrá… povídá se o něm… zabíjí našince. Vyhýbáme se mu…Víc nevím… přísahám…“
„Kde ho najdu?“
„Já nevím…“
Pootočila kolíkem.
„O.K…. jen pomalu… hodně… hodně upírů zařvalo kolem starého skladiště… ale víc nevím fakt… Nech mě být, nic jsem ti neudělal!“vydral ze svého sevřeného hrdla, teď už sípavým dechem.
„Hm… díky za informace, mohla bych tě ušetřit, ale tohle je moje práce…“ bodla upíra do hrudi.
„Přemožitelka?“ bylo poslední co ústa, pomalu se měnící v prach, stačila překvapeně syknout.
Oprášila si prach z ramene a vykročila směrem, který ukazoval nemrtvý.
Nestačila ani zahnout za roh a přímo před ní se objevila tlupa otrhaných upírů. Bylo jich hodně, nejméně osm.
„Ale ale tohle nebylo zrovna chytré,“ ozval se upír s ošklivou jizvou přes obličej. „ Josh sice nebyl můj oblíbenec, ale patřil k nám… to znamení, že si s tebou teď pěkně pohrajeme, co říkáte hoši?“ Otočil se na patru kumpánů, stojící půlrok za ním. Ozývalo se souhlasné mručení. Jeden z nich se sehnul pro láhev, povalující se u blízké popelnice. Klepl s ní o zeď, měl teď tedy docela účinnou zbraň.
„Ó to byl Váš přítel? Páni to mě mrzí,“ prohodila sarkasticky. Její sebevědomí bylo zpět, síla kterou na konci školního roku, po Angelově odjezdu, pomalu ztrácela, se vrátila zpět. Stála před nimi přemožitelka v plné síle, naprosto odhodlaná konat svou práci a s dobře mířenými poznámkami na jazyku.
„Na to, že si tady sama maličká, si trochu vyskakuješ!“ zasyčel upír, přičemž se jeho tvář zformovala do hrozivého šklebu.
„Jo teď bych asi měla za zběsilého útěku z plna hrdla ječet: Pomóóóc… zachraňte mě někdo?! Sorry, ale budu vás muset zklamat. Strávila jsem odpoledne napasovaná v nepohodlném autobuse a mé nožky by jakému kolik náznaku běhu razantně odporovaly. Tudíž se zdržím.“
To bylo na bose otrhané bandy moc: „Na ni! Ať už je z ní jen krvavá šmouha,“ přímo zuřil!
Upír s lahví v ruce ani nezaváhal, jakoby jen čekal na tenhle příkaz. Blížil se k Buffy s odhodláním a výzvou v očích.
Přemožitelka pevně svírala kolík schovaný za zády. Upír se napřáhl, chtěl ji zaskočit úderem shora. Blondýnka se ráně hravě vyhnula. Byl její rychlostí překvapen. Zkroutila mu ruku za zady a on automaticky upustil láhev, jež s třískotem dopadla na zem. Zavil bolestí. Bleskově tasila kolík a mířila přesně do srdce.

Zastavil. Jeho upíří sluch zaznamenal tříštění skla a následný křik. Přicházelo to z vedlejší uličky.Vyrazil za zvuky boje, jeho dlouhý kožený kabát jen zašustil ve větru.
Celá upíří tlupa jakoby zkameněla.
„Co si zač?“ osmělil se jeden z nich.
„Já se nepředstavila? Ó jsem to ale nevychovaná… Jsem Buffy, přemožitelka upírů.“
Zavládlo naprosté ticho.
„Ale snad jsem vás nezastrašila slečinky?!“
„Na co ještě čekáte vy hlupáci, řekl jsem na ni,“ hřímal velitel.
Pomalu, bylo vidět že nedobrovolně, k ní přistupovali. Utvořili těsný kruh. Buffy se jen pousmála. Chtěla se vrhnout do víru boje, ale přesně v tu chvíli jí do cesty skočilo něco velkého a silného.
„Co to sakra…“ zmlkla, střetla se s kaštanově hnědýma očima. Byl to jen letmý pohled, neboť upíři kolem se na ně už vrhali.
Bitva byla zběsilá, rychlá, ostrá. Společnými silami zakolíkovali převážnou většinu upírů, zbytek se rozutekl.
Jejich dech se pomalu zklidňoval. Přemožitelka už chtěla promluvit,ale její spolubojovník byl rychlejší: „Co tady ksakru děláš?!“ zuřil Angel, stále rychle dýchající.
Buffy se na něj zpod svých hustých řas podívala. Nejraději by ho políbila… myšlenku zaplašila a vzpomněla si proč sem vlastně přijela.
„Z jednoho prostého důvodu, nemyslíš, že by si mi měl něco vysvětlit?“
Zmučeně na ni pohlédl: „Buffy… já… musel jsem odjet, nic se nezměnilo…už jsme to přece prob…“
„O tomhle nemluvím!“ utrhla se na něj. Sundala si batoh z ramen a zběsile v něm hledala. Konečně našla, teď už zmačkaný, dopis. Prudce jím mávala před andělským obličejem.
„Tady o tom mluvím pane klidně se obětuji,“ zuřivě po něm kus papíru mrskla.
Angel ho bezproblémově chytil. V tichosti zíral na list. Kruci… jak jsem na tohle mohl zapomenout! Sakra…
Zvedl pohled a střetl se se zelenou bouřkou. Její oči byly divoké a nesmlouvavě po něm žádaly vysvětlení.
Na sucho polkl. Přijela až sem, přijela za ním…ale jen, aby jí vysvětlil ten proklatý dopis! Přejel ji dychtivým pohledem odshora až dolů.
„Si zraněná!“ lekl se.
Pohlédla na levou paži, kterou hyzdil po celé délce slabí šrám. „To je v pořádku, ani to necítím.“ To byla pravda, kdyby ji na ránu neupozornil, nevšimla by si jí. Jediné co ji teď zajímalo byl Angel a jeho originální vysvětlení.
„To není v pořádku,“ odporoval: „Pojď doma mám nějaké obvazy.“ Nesmlouvavě ji vzal za zdravou ruku a vedl ji ke svému bytu.

Jakmile se za nimi zavřely dveře, dala ruce v bok: „Čekám na nějaké to vysvětlení?...“
„Buffy nebyla jiná možnost, prostě jsem…“
„… Se musel nechat obětovat? Ó jak šlechetné a hrdinské! Bože Angele, tobě asi nedošlo, že bych si nikdy neodpus…“
Podlomily se jí kolena padala k zemi a přitom se utápěla v černočerné tmě, hlouběji a hlouběji…
„Buffy!“ taktak zachytil, její padající tělo.
Bože ne… znovu už ne!!!
Odnesl ji do ložnice a položil ji na svou postel s nebesy. Změřil jí puls – byl normální. Pohlédl na její poraněnou ruku. Roztrhl rukáv. Oddechl si. Paže byla ošklivě zanícená, bude třeba to vyčistit, ale v bezprostředním ohrožení života nebyla.
V koupelně našel lékárničku plnou obvazů a s lahvičku lihu.
S plnou náručí si pomalu přisedl k přemožitelce na postel. Ručníkem, navlhčeným ve vodě, jemně omýval poraněné místo. Skončil s vodní očistou, teď mělo přijít to horší – líh. Druhou stranu ručníku namočil v lahvičce. Pevně Buffy přidržoval paži kousek nad ránou. Jakmile se dotkl poškozeného místa přemožitelka se s syknutím probrala.
Cítila nepopsatelné pálení a celou rukou jí cukalo. Podívala se okolo. Nejprve měla před očima jen rozmazané šmouhy, ale její zrak se pomalu zaostřoval. Ležela na posteli a Angel se tyčil nad ní.
„Co se… co se to stalo?“
„Omdlela si. Tvá paže se zřejmě zanítila, budu ji muset vydezinfikovat,“ vypadal provinile. Cítil se provinile, zase se kvůli němu ocitla v nebezpečí!
„Dobrá, dej se do toho,“ přikývla.
„Bude to štípat.“
Zašklebila se: „Není problém… už jsem prožila horší věci.“
Upír se tedy opět dal do čištění. Dotkl se její paže, cukla s sebou, ale nevydala ani hlásku. Upřeně mu hleděla do očí. Jeho milovaná tvář s nezapomenutelnými rysy ji uklidňovala, dodávala jí sílu. Na čele se mu udělala vráska od toho, jak se soustředil. Pousmála se. Jeho hnědé oči se vpíjely do rány, jako by ji mohly pouhým pohledem vyléčit. Tolik se o ni bál, tolik toužil po jejím bezpečí… ano a klidně by zato dal i život…
„Hotovo,“ zvolal.
Přikývla.
„Už to jen obvážu, aby se rána opět nezanítila“
Nejprve chtěla odporovat, dokáže si přece zavázat ruku sama. Angel však jakoby vycítil její myšlenky dříve než je vyslovila nahlas. Zamračil se. Raději tedy mlčky držela a nechala ho, aby ji ruku obvázal.
Skončil, chtěl odnést zbývající obvazy zpět do koupelny, Buffy ho však zastavila. Položila mu dlaň na rameno: „Angele?“ Ani nevěděla proč to udělala.
„Měla by sis odpočinout, promluvíme si ráno. Teď spi,“ vycházel z pokoje. Povzdechla si. Měl pravdu, trochu spánku by jí neuškodilo. Zavrtala se hlouběji do sametovým peřin. Vnímala jeho specifickou vůni, jež se linula celým pokojem. Tolik toužila po jeho objetí, jeho laskání, utěšování a milých slovech. Ze rtů jí uniklo slabé zašeptání: „Neopouštěj mě!“ a usnula.
Zastavil se ve dveřích, které se chystal za sebou zavřít. Neopouštěj mě? Zaváhal. Tolik chtěl zůstat, sevřít ji v náručí a už nikdy, nikdy ji nepustit… Jeho pohled našel zraněnou dívku v jeho posteli, ale pak obrazy v náručí a zavřel dveře. Bolestně se o ně opřel, zavřel oči a pomalu sjel k zemi. Proč je vše tak moc složité?!
Otevřel skříňku v koupelně a obvazy položil na místo.Oběma rukama sevřel umyvadlo, silně, až jeho klouby zbělaly, hlavu sklonil dolů. Náhle hnědou kštici zvedl. Tohle byl důvod všech potíží, všeho toho trápení!!! Otočil se vztekle bouch dveřmi. Dosedl na kožené křeslo.
Když zvedl svůj zrak, v zrcadle se odrážela celá místnost, ale muž před zrcadlem jakoby tam ani nebyl.

Seděl a vnímal okolní temnotu noci, shon lidí venku a naopak klid vevnitř. Už tolikrát se za dnešní noc pokusil vejít do pokoje za Buffy, ale nakonec vždy skončil zpět v křesle. Po tisící rázně vstal a přešel k ložnici. Rukou sevřel kliku. Hlavou se opřel o lakovanou dřevěnou překážku, jež ho dělila od přemožitelky.


Spokojeně spala, ponořena do světa fantazie a snů… Ležela na rozkvetlé letní louce, plné omamných vůní… Slunce jí poletovalo po tvářích, byl to nádherný pocit… Po chvíli ji překvapilo prudké bodnutí u srdce… něco jí chybělo, ale co? Pomalu se zvedla na nohy a otáčela se kolem… už začínala být zoufalá, něco tady chybělo, někdo tady chyběl… Ze zelených tůněk se osvobodila osamělá slza a nezadržitelně si razila cestu alabastrovou pletí…

Ruka otevřela dveře. Naskytl se mu pohled na blondýnku, dřímající neklidným spánkem. Vypadala bezradně, ztraceně. „Buffy?“ pomalu vyrazil k ní. Jemně jí zastrčil za ucho pramen zbloudilých blonďatých vlasů. Opět vnímal tu neuvěřitelnou hebkost.


Někdo jí zakryl zelené oči a těsně si ji přivinul k bušícímu srdci. Ruce, bránící jí ve výhledu, klesly. Pomalu se otočila a pohlédla na nádherný úsměv, před sebou. Sklouzla rukou z jeho ramen k srdci… a to BILO! Nádherně a silně bilo.

Svou rukou sklouzla až k jeho hrudi, přesně v místě jeho tichého srdce. Pokusil se ji odtáhnout, ale ona jen pevněji stiskla jeho košili. Vzdal své snažení a pevně ji objal.

Teď už to věděla, ON chyběl!
„Angele…“
Zastavil její slova svým prstem, který přiložil na její plné rty. Sklonil se a dychtivě ji políbil. Ucítila jen jakoby dotek motýlích křídel, nádherných křídel.


Její neklid, jakoby s jeho přítomností zmizel. Svou mohutnou rukou jí přejížděl po smyslné křivce zad. Slabě zasténala a pohodlněji se uvelebila v upírově náručí.
Takhle by to mělo být, takhle a ne jinak. Po ničem jiném netoužil… ale je to jen pár ukradených chvil, věděl, že s prvními slunečními paprsky se tento okamžik nenávratně vytratí.

Ruku v ruce procházeli mezi stébly dlouhé trávy. Utrhl vlčí mák a ozdobil jím její zářící vlasy. Usmála se na něj a na oplátku mu vtiskla rychlý polibek a odběhla od něj. Angel se s hurónským
smíchem rozběhl za ní. Zastavila, sotva popadala dech. Dohonil ji povalil do vonících květů.Jejich smích se nesl divokou krajinou…


Celou noc upřeně hleděl na její tvář, vpíjel si do paměti každý kousek té bezmezné nádhery. Vypadala spokojeně, byla v bezpečí. Teď, tady, sním...
Blížilo se svítání... cítil to.
Opatrně vyklouzl z její teplé náruče. Moc se mu nechtělo, ale kdyby se Buffy probudila s vědomím, že tady strávil celou noc... loučení by bylo o to nesnesitelnější. Ona se musí vrátit do Sunnydale a on zůstane tady! Jejich cesty se nadobro rozdělí...

Stály u velké rozbouřené řeky. Angel ji pohlédl do očí a se sevřeným srdcem vyslovil: "Sbohem."
"Ne! Angele..."
Pohladil ji po tváři a vstoupil do vířivého proudu řeky.
Chtěla ho následovat, ale neviditelná clona ji odmítala pustit. Úporně se snažila třeba jen dotknout vody, ale jako by byla na ocelovém řetězu… Z plných plic na něj volala. Musel ji slyšet,
avšak neotočil se. Pomalu jí mizel z dohledu, ze život… navždy!


S trhnutím se probudila. Ležela v Angelově posteli v jeho bytě v L. A. Pro lepší výhled si podepřela hlavu rukou, ale bolest jí prudce projela celou paží, atak ji donutila položit se na zmuchlaný polštář. Přejela si po bělostném obvaze, jež zakrýval šrám ze včerejšího boje. Po chvíli spustila nohy na zem a vstala. Ještě omámená spánkem došla ke koupelně. Doufala, že ranní sprcha ji postaví na nohy. Otevřela dveře a přimrzla na místě.
Ze sprchového kouta se linuly obláčky páry.
Na upírovu hlavu a záda padaly kaskády teplé vody. Vyrušení si ani nevšiml.
Nedokázala se přinutil udělat jediný krok zpátky. Muž před ní jí naprosto fascinoval. Jeho pevné vypracované tělo se lesklo kapičkami vody. Polilo ji příjemné horko a malátnost.
Zastavil příval vody a natáhl se pro ručník. Omotal si jej nízko kolem beder a v tom ji uviděl. Prostě tam jen tak drze stála a sledovala hru svalů před sebou.
„Buffy?!“ přidržel si omotaný ručník u těla.
Zamrkala: „Ehm… promiň, já nevěděla, že si tady… neslyšela jsem…“
„Vodu?“ doplnil mokrý upír.
Opět se ztrácela. „Co… cože? Jo jo vodu… vodu… ehm no už, už si? Já ráda bych,“ ukázala na sprchový kout, „jestli teda můžu…“
„Jasně,“ ustoupil kousek stranou.
Šla k němu, už na dálku cítila jeho blízkost. Ten žár. Polib mě! Křičela v duchu, když ho míjela.
Angelovi se vzdálenost mezi nimi nezdála příliš velká, atak chtěl ustoupit ještě o krok, ale mokrou nohou zavadil o hromadu oblečení.
„Kruc…“ ozvala se tupá rána. Přemožitelka se v mžiku otočila. Před ní, lépe řečeno pod ní se Angel válel v chumlu tmavého šatstva. Vyprskla smíchy.
„Ha ha strašně směšné…“ utrousil upír. Zkoušel se zvednout, ale moc se mu to nedařilo.
„Počkej pomůžu ti,“ nahnula se k němu dívka dusící se smíchy. Ale na orosené podlaze se jí smeklo chodidlo, spadla rovnou do náruče upíra posetého drobnými kapkami vody. Teď už se smáli oba.
Jejich oči se střetly a rozesmáté obličeje zvážněly.
„Buffy...“
„Šss… nic neříkej!“
Jemně se konečky prstů dotkla jeho tváře. Sklonila se k jeho pootevřeným ústům a políbila ho. Pohladil ji po ruce a přitom zavadil o její ránu. Sykla. Trhl sebou.
„Neublížil jsem ti?!“ strachoval se.
„Ne neublížil…“ zase hledala jeho rty, ale Angel ucukl.
„Co se…“ nechápala.
„Tohle není správné!“ pomalu ze sebe přemožitelku smetl a vstal. „Jdu se obléct a ty se vysprchuj,“ smutně na ni pohlédl „autobus ti jede za chvíli.“ Popadl oblečení a zavřel dveře.
Stála tam a rentgenovala zavřené dveře. Později si opláchla obličej, chuť na sprchování ji přešlo.
Angela našla v kuchyni.
„Dřív něž odjedu, chci abys mi vys…“
„Není co vysvětlovat. Pro tvou záchranu bych udělal cokoli. Tebe svět potřebuje, já nejsem důležitý!“
„Angele ty si důležitý, panebože si důležitý pro mě!“
Mlčel.
„Tohle je jediný důvod proč si chtěl položit život? Jsem důležitá pro svět? Nic víc neřekneš?!“
Jeho kaštanové oči našli její zelené. „Měla bys jít…“
Překvapeně na něj zírala. Po chvíli se však vzpamatovala: „Jsi zbabělec… pokud jde o city! Raději se budeš rvát s celým světem, vše jen pro ostatní, než aby sis urval kousek štěstí pro sebe…“
Patří ke mě… já patřím k němu…Křičelo její rozdrásané srdce.
Přes rozmazaný pohled sotva viděla jeho tvář: „Nedělej to Angele… už to nepůjde vrátit!“
Tolik jí chtěl říct, co cítí, tolik jí chtěl říct a všemi možnými způsoby dokázat, jak moc ji miluje!...
Ale nešlo to. Kdyby s ní zůstal, nikdy by nebyla šťastná. Možná jen chvíli… Měli by noci a polibky, ale jak dlouho by to stačilo? Nikdy by jejich láska nedošla naplnění… A kdyby ano, kdyby se nechali strhnout vášní, vypustili by Angeluse… To nepřipustí…
Ona bude šťastná! Bude! Ale bez něj! Zaťal pěsti a odhodlaně mlčel, trpěl.
Nabízela mu své srdce a on ho opět pošlapal. Tohle bylo naposled, slíbila si.Rychle vzala batoh a běžela k výtahu. Dveře se zabouchly. A je to! Má co chtěl. Buffy bude žít všedním životem.Zamiluje se do muže, který ji vyvede na světlo, bude ji moct líbat pod slunečními paprsky a on mezitím bude bloudit sám v temnotách až do skonání světa. Zavřel oči. Jedna jeho část zmizela v nedohlednu… byla, je a vždy bude jeho součástí… vždy ji bude milovat… >Až se mě někdy zeptáš, koho mám radši: tebe nebo svůj život?! Odpovím svůj život, a ty se otočíš a odejdeš… aniž by si věděla, že Ty… si můj život.

… vždy ji bude milovat…
Avšak odešla, aniž by ji to řekl! Bože co když neví proč to všechno dělá, proč ji nechává odejít?! Odešla aniž by věděla, že ona, jedině ona, je jeho život.
Prudce rozrazil dveře a hnal se k výtahu… ten už dávno jel do přízemí… musí ji stihnout, musí jí říct, vysvětlit…
Ani se nepokoušela zadržet příval slz… nemělo to cenu… Dveře výtahu se otevřely, byla v přízemí. Rychlými kroky mířila k východu.
Bral schody po třech. Spatřil ji u vchodových dveří…
„Buffy!!!“
Zastavila se a prudce vydechla. Zavřela pevně oči. Bála se otočit. Co když se jí to jen zdálo? Co když se otočí a on tam nebude?... Překonala strach a pomalu se otáčela. Byl tam, stál vzadu ve stínu. Pomalu k němu vykročila.
Jen tam tak stál, slunce mu jít blíže nedovolovalo.
Zastavila před ním, zvedla hlavu. Chtěla se na něj usmát a obejmout ho, ale upírův výraz ji zadržel. Tohle nebyl výraz předurčující společnou budoucnost, on se přišel rozloučit… v„Buffy… já já… jen jsem ti… neřekl jsem ti jak jak moc…“
Zakroutila hlavou, z očí se jí hrnula další vlna slz. Pohladila ho po tváři a prudce si jeho ústa přitáhla k svým rtům. Polibek byl prudký až bolestný, bylo zněj znát obrovský žal, jeho i její… Cítil na své tváři její slané slzy, tolik se za to nenáviděl… Objímala ho s panickou naléhavostí…
„Miluji tě Buffy, miluji tě…“ jeho oči se zamlžovaly.
„Angele.. taky tě miluji, moc moc moc…“ pohlédla vzhůru: „Vím proč to děláš, chápu to… ale tolik, tolik bych si přála, aby si nemusel!“
„Já vím…“
Tentokrát políbil on ji. Byl to takový polibek, který se dává jen z opravdové lásky, takový který překonává rivaly, boje, smrt…takový, který symbolizuje věčnost!
O krok odstoupila, pomalu se od něj oddalovala. Jeho ruka pevně sevřená v její dlani se napjala. Pohlédly si do očí a oba to věděli. Jejich láska je věčná, ač on upír, ona přemožitelka, nikdo jim ji nemůže vzít, protože je hluboko v jejich srdcích…
Ruce se rozdělily, přemožitelka se otočila a vyšla do prudkých slunečních paprsků. Už se neohlédla…
Stál tam dlouho, teprve až slunce dávno zapadlo vykročil ze stínu domu. Vyrazil bezcílně do středu města. Z nedaleké uličky naproti se ozvalo zaječení, pohlédl tím směrem a spatřil mladou ženu krčící se před dvěma upíry. Jeho andělská tvář je proměnila v tvář upírskou, tohle je jeho život! Vyrazil, byl vidět jen lem uhlově černého kabátu…

The End