Tempus fugit 2

Těsně před jeho tělem dopadly na zem splašky. Zvedl hlavu a opileckým hlasem zařval: „Sakra to nemůžeš dávat pozor? Ženská pitomá…“ Zahlédl však už jen lem široké zástěry. Ještě si něco zabrblal a pomocí podpěr okolních zdí, se pomalými kroky ploužil dál úzkými uličkami. Jeho zrak byl rozmazaný a žaludek si usmyslel tančit step. To však nebyla žádná neobvyklost. Noc co noc se opíjel do němoty. Už ani nerozlišoval jednotlivé večery. Vše mu splývalo v jednu velkou černou šmouhu. Utápěl svou beznaděj nekonečnými doušky alkoholu a chvilkovým povyražením s lehkými dívkami…
Věčné nesmyslné nároky otce, jeho lhostejnost k jakýmkoli názorům, krom jeho vlastních…
Ať se mladík snažil sebevíc, v otcových očích byl vždy jen přítěží a ostudou rodiny. To ho nesnesitelně užíralo, nedokázal pochopit… hledal odpovědi a útěchu na dně korbele, avšak našel tam jen otupení a chvilkové zapomnění.
ato noc však nad jinými vynikala…
Zastavil své nejisté kroky.


Mrštila po něm čínskou vazu, ale Lestate nepohnul ani jediným svalem. „Už toho mám dost! Nemáš emoce, jedinou kapičku zájmu,“ zuřivě po upírovi hodila dalším výstavním kouskem.
„Miláčku, uklidni se, takhle nám brzy zničíš všechen porcelán,“ prohodil upír, aniž by zvedl zrak od knihy.
„Nudím se!“
Nedobrovolně na ni pohlédl zpoza rozečteného textu. „Ách, tak dobrá, jen co si dočtu tuhle knihu, necháme si donést zákusek…“
„Ty tvé věčné knihy, jídlo až pod nos…“
Zase už jezdil očima po řádku: „Co ti vadí? Takhle je to pohodlnější,“ nezúčastněně mávl rukou k staroanglické pohovce, kde ležela těla mládence a dívky s ledově mrtvýma očima.
Darla si odfrkla.
„A kde je vzrušení? Uspokojení z lovu? Už se ani necítím jako predátor. Ta tvá pohodlnost mi už leze krkem!“
Upírka přešla k pohovce, mrtvé shodila na zem a unuděně se posadila na jejich místo.
„Chci vidět strach v jejich očích, vnímat zběsilí tlukot srdce,“ její obličej se změnil v upírský. „…na tváři cítit závan přerývavého dechu, těsně předtím než…“ cvakla tesáky.
Prosebným pohledem přešla k Lestatovi: „Pojď, půjdeme se pobavit. Vyhlédneme si nějakou mladou holčinu, máš je přece rád?! A pěkně si sní pohrajeme!...“ hladila ho po jeho nadýchaných kudrnách.
„Nehodlám strávit noc v sychravém počasí, jen kvůli nějakému z tvých rozmarů.“ Odbyl ji upír a setřásl její ruku.
Žena prudce vstala: „Dobrá, jdu sama.“ Přehodila si přes své krémově bílé šaty tmavý kabát. Její ruka strnula na zlaté klice.
„Lestate?“ otočila se na něj se zvláštně nostalgickým pohledem.
„Panebože, co zas?!“ Upír zaklapl knihu opravdu razantně a nelibě se na svou společnici podíval.
„Nic, jen…“chtěla něco říct, avšak v poslední chvíli, jakmile se její zrak střetl s upírovýma chladnýma očima, její oči v mžiku ztvrdly a staly se nepropustnými.
„… nečekej na mě!“ vyhrkla jen a dveře se za ní hlučně zabouchly.
„Konečně trocha klidu,“ pohodlně se uvelebil zpět na pohovku, rozevřel knihu a nerušeně pokračoval v četbě.

Běžela po mramorových schodech luxusního sídla nedbaje udivených pohledů sloužících.
„Madam? Madam? Nevezmete si drožku?“
Upírka se ani neobtěžovala ohlédnout a dál si razila cestu, teď už liduprázdnou ulicí.

Buffy se rozhlížela na obě strany ulice, avšak po Angelovi ani stopa.
„Sakra!“
Podebrala si širokou sukni a rychle se vydala k bližšímu konci uličky.

Darla pomalu zklidňovala své kroky až se úplně zastavila. Svou blond hlavu sevřela v dlaních. Ani nepostřehla, že se jí tmavý plášť svezl ramen dolů. Nevnímala chlad, avšak něco přece jen cítila. Její chřípí škádlila kovová vůně… krev…
Pomalu se otáčela. Naproti ní, v temném podlubí, se prali dva muži na ostří nože. Jednomu krvácelo natržené obočí, druhý měl rozseklý ret. A právě ten uštědřil muži v s poraněným obočím poslední ránu a utekl. Darla vykročila ke svíjejícímu se tělu. Stanula nad mužem, který překvapením zapomněl na bolavá žebra i obočí a s otevřenými ústy zíral na ženu v sametových šatech.
„Jste v pořádku, pane?“ promluvila na něj.
Začal se pomalu zvedat z vlhké země: „A… ano madam, děkuji.“
Upírka se pousmála: „To jsem ráda. Ó Vaše obočí, potřebuje ošetřit…“
„To je v pořádku, to nic není.“
„Pojďte, posaďte se tady, já Vám to ošetřím.“ Zalovila ve své kabelce a vytáhla krajkový kapesníček. Sklonila se k jeho obličeji, její oči spočinuly na rudé rance nad okem. Rozšířily se jí zorničky.
„Copak děláte sama venku, madam, a v této pozdní hodině?“
Sotva slyšela jeho slova, nevnímala je, veškerou svou pozornost soustředila na jeho zranění. Dotkla se kapesníčkem poraněného místa a ten hned změnil svou barvu z bělostně bílé na rubínově rudou. Darla odhodila kapesník na špinavou zem a přejela ránu prstem, nejprve jemně, ale pak prudce přitlačila. Muž sykl.
„Co to děláte,“ pokřivil obličej bolestí. „Přestaňte!“ Odstrčil ženu a ustupoval Zvedl k ní tázavý pohled, avšak to co spatřil ho přikovalo na místě. Její tvář, už neměla překrásné rysy, naopak, hyzdily ji různá pokřivení… její oči ztratily nahnědlý nádech, jejich barva byla nyní čistě žlutá.
„Co to dělám? Nic, jen se tak bavím…“ blížila se k oběti.
Přiměl se ustoupit ještě o krok, ale v úniku mu bránila zeď za jeho zády.
„Co ode mě chcete?!“
V jeho očích se zrcadlil strach…
„Už pěknou chvíli jsem nic nejedla,“ prohodila upírka a udělala další pomalý krok vpřed.
Tlukot jeho srdce bylo slyšet snad i za roh…
„Co… co tím myslíte…“ zajíkl se.
Stanula před nim.
Na útlém krku ji pošimral závan jeho rychlého dechu…
„Co tím myslím? Ukážu ti to…“ Prudce mu nahnula hlavu a, hladově svými ostrými špičáky, propíchla krční tepnu. V ústech ucítila nepopsatelné blaho. Až hříšnou chuť jeho krve vnímala i v konečcích prstů. Konečně, po dlouhé době, se cítila být sama sebou. Pustila muže, jež se jí zhroutil k zemi.

Liam zavřel oči a…
…spatřil nekonečnou zeleň očí dívky z hostince. Její tvář ho pronásledovala. Plnost rudých rtů, jemnost rysů alabastrové tváře. Až božsky tvarovaná postava v nepadnoucích šatech, v něm vyvolávaly směsici pocitů, emocí, žádosti… chtíče ale i něčeho jiného, nového…potřeba ji chránit. Bylo to zvláštní, v okamžiku, kdy ji uviděl, zahltil ho zvláštní pocit… jakoby… jakoby by ji už někdy viděl… Pousmál se, asi to byla jedna z levných ženštin, se kterou strávil, již zapomenutou noc…
Otevřel oči, protřel si obličej a pokračoval o chůzi.

Upírka si konečně připustila dlouho nevyřčený fakt.
S Lestatem pomalu, ale jistě umírá.
Rozhlédla se. Svět plný dobrodružství a chutné krve, leží před ní, stačí jen vykročit.
Bude opravdu žít, se vším tím vzrušením nekonečné noci…Už se k němu nevrátí, NIKDY…
„Sbohem Lestate.“
Její pozornost upoutal muž procházející hlavní ulicí. Jeho tvář ji omámila. Upravila si účes a vykročila ze stínu.

Nestačil udělat ani dva kroky a spatřil ženu v bílém.
Darla na se na něj upřeně zahleděla, usmála se a zahnula za roh.
Vyrazil za ní.

Buffy se zadýchaně zastavila. Spatřila Angela, jak mizí za rohem.
„Kruci!“ rozběhla se za ním, ale lem sukně jí vyklouzl z ruky a látka se jí zasukovala mezi nohy. Přemožitelka upadla.
Nehýbala se. Zpoza lesklých blond vlasů pomalu stékal pramínek krve.

Směle ženu v bílém oslovil: „Tak se ptám sám sebe, co dělá krásná dáma vašeho postavení v uličce, která má takovou pověst jako tahle?“
Otočená k muži zády hlesla: „Možná je osamělá.“
Liam k ní lenivým krokem přistoupil. „V tom případě vám nabídnu, že vás doprovodím, ochráním vás před násilím a trochu vám pomohu zahnat nudu.“
Dráždivě se mu zahleděla do očí: „Jste velmi laskavý.“
Pousmál se: „Hm. Často se to říká.“
Upírka se zahleděla je kaštanově hnědých očí a dala mu poslední možnost volby: „Jste si jistý, že to chcete udělat?“

Buffy pomalu začala otvírat oči.
„Au…“ přejela si po spánku. Na ruce jí zůstala krev.
„Blbé středověké hadry.“ Pomalu se zvedala ze země. Oběma rukama si vyhrnula sukni, tentokrát pořádně a co nejrychlejším během vběhla do stínu.
„…Zavři oči.“ Darla měla svou pravou tvář a chystala se Liama kousnout.
„To bych být tebou nedělala!“ prohlásila Buffy a výhružně si poklepala o ruku kusem dřeva, které uštípla z blízko pohozené bedýnky.
Upírka se zarazila a stejně jako udivený Liam pohlédla na dívku.
„Liame, ustup od ní.“
Chtěl se na ni utrhnout, ta žena ho chtěla políbit a nějaká holka si jen tak přijde a sprostě je vyruší… Pohlédl do jejich očí… Byla to ta dívka z hostince.
„Ustup od ní,“ opakovala.
Očima se vrátil k ženě v krémově bílých šatech.
„Bože…“ ustoupil od upírky tak prudce, až narazil na hromadu smetí a přepadl přes ni.
„Co si zač holčičko? To ti nikdo neřekl, že je nebezpečné se potulovat takhle v noci a sama?!“ Syčela jedovatě Darla.
Ta hloupá holka mi překazila plány… za to zaplatí…
„Neboj se Darlo, já se o sebe umím postarat.“
„Odkud znáš mé jméno?“ divila se.
„To je dlouhej příběh, nehodlám jím teď ztrácet čas,“ pohlédla a kostelní hodiny. „Začneme?“
„Začneme s čím?“
„Jednou pro vždy to skoncujeme.“ Rychle k ní přešla.
„Moc si fandíš…“
Buffy napřáhla ruku s improvizovaným kolíkem. Darla ji zachytila nad jejich hlavami. Přetlačovaly se.
„Zřejmě jsem tě trochu podcenila,“ zafuněla upírka.
„Ano, to tedy ano… a ne poprvé…“
Darla se zapřela o zeď a vší silou od sebe dívku odstrčila. Přemožitelka dopadla na kovem rámovaný sud. Její rameno poznamenal hluboký šrám.
„A nebo taky ne… Konec hry,“ Darla razantně přistupovala k ležící dívce. V očích se jí lesklo uspokojení.
Buffy s jednou rukou za zády nahmatala další kus dřeva. Upírka se sehnula a škubnutím blondýnku postavila na nohy.
„Uvidíme co řekneš na tohle,“ přibližovala tesáky k jemné kůži na krku..
Přemožitelka rychlým, už naučeným, chvatem našla srdce a bodla. Darla povolila sevření. Zamrkala a pomalu padala k zemi.
„Lestate…“ ze rtů měnících se v prach zaznělo poslední zašeptání. Něž se její tělo dotklozemě, zbyl z ní jen prach.

Liam se omámeně zvedl. Prohlížel si dívku, která mu právě zachránila život.
„Kdo jsi?“
Buffy si otočila. Pohlédla do milovaných očí.
Zvládla jsem to, zachránila jsem ho…
„To není důležité,“ odbyla ho a stále se mu, bez jediného mrknutí, dívala do očí. Popošel k ní se svým šarmantním úsměvem.
Podlomovala se jí kolena. jeho rozložitá ramena byla nachlup stejná, přesně, jak si je pamatovala. Zvedla hlavu a střetla se s jeho podmanivým pohledem.
Ty oči… bože kdy jsem je jen viděl?...
„Neviděli jsme se už někdy?“
Tak tuhle otázku nečekala ani v nejmenším. Nedokázala ze sebe dostat sebemenší hlásku.
Je snad možné, že by… ne není, vždyť se to ani nestalo…
„Tvá tvář, tvé oči… někde jsem tě už viděl…“ Natáhl ruku a uvolněný pramen jí zastrčil za ucho.
Taková jemnost… Pohladil ji po tváři.
Zavřela oči a vnímala jen Angelovu přítomnost. V té chvíli to nebyl Liam, byl to její Angel. Naposledy hltala tu možnost, být mu nablízku. Chvíli váhala, ale pak ji ovládly emoce a její ruka spočinula na jeho hebkých vlasech. Přinutila se opět střetnout bezmeznou hnědostí mužových očí.
Panebože…
Prstem putoval po tváři, až dorazil k rudým, plným ústům.
„Jsi neuvěřitelně krásná.“ Slabě naklonil hlavu a jejich rty se setkaly v dlouho očekávaném polibku. Zprvu jen přejížděl po spodním rtu, ale brzo se odvážil jazykem proniknout do tajů a zákoutí jejich úst.
Buffy byla v sedmém nebi. Vyšla mu jazyk vstříc a svět kolem nich se rozostřil, byli jen oni dva a tato nádherná chvíle. Jejich polibky byly stále hlubší a naléhavější. Svíral její tvář v mohutných dlaních a Buffy zběsila hladila Angelovi ramena záda, vlasy… Vášeň je pomalu přemáhala… teď se nemusela bát, že v ní ztratí svou dvou duši… Byl člověk. Rukou na které měla stále prsten Kladahů, důkaz jeho lásky, zastavila na jeho srdci…
Bilo, horoucně a rychle bilo! Jak nádherný a slastný pocit… Kolikrát toužila jen tak položit hlavu na jeho hruď a tiše poslouchat, ten nádherný zvuk…
Prudce ho přitiskla ke zdi a dál pokračovala ve svůdné hře.
Liam se cítil zvláštně, nebylo to jako s jinými dívkami… do polibků s neznámou ženou dával snad i… srdce…
Zalekl se vlastních citů a chtěl se odtáhnout, ale dívka ho přirazila ke stěně. Nedokázal přestat, objevoval rukama celé její tělo, každičký zahýb. Bylo to až neuvěřitelné, jakoby tohle tělo už nesčetněkrát držel v náručí a přesto, to nebyla lehká dívka… i když právě teď se tak chovala, něco mu říkalo, že ona byla jiná… ryzí, čistá, … jen jeho…
Mezi rty jí zašeptal: „Prosím, řekni mi kdo jsi…“
Chtěla jeho otázku ignorovat a dál se věnovat jeho rtům, ale jedna její část mu chtěla říci její pravé jméno.
„Buffy, jmenuji se Buff…“nedořekla, když jí přejel jazykem po klíční kosti.
„Buffy, zvláštní jméno… zřejmě nejsi odtud,“ dál ji dráždil krouživými pohyby, teď už na krku a za uchem.
„Ne… ne, jsem z-zdaleka,“ nebyla schopna už ani mluvit. Angelovo laskání ji zbavovalo racionálního myšlení. Ztratila veškeré zábrany a jedním prudkým trhnutím mu rozervala košili.
„Neztrácíš zrovna čas,“ pousmál se.
Opětovala jeho úsměv a zároveň přejížděla po jeho svalnaté hrudi.
Zaúpěl. „Ou… ou dobře, počkej chvilku,“ jemně odstrčil její ruce.
„Je tady zima a neútulno, počkej na mě tady… jen dojdu pro koně.“
Přemožitelka přikývla, ač nerada pustila Angela ze svého sevření, ten na nic nečekal a v mžiku byl za rohem.
Ovál ji vítr. Sevřela si ramena a schovala se před nehostinným vichrem do zákoutí uličky. Najednou uslyšela slabé naříkání. Prudce se otočila. Vycházelo ze tmy za ní. Pohlédla směrem, kam zmizel Angel a pak se vydala za divným zvukem.
Popošla do nepropustné tmy: „Je tady někdo?!“
Pláč ustal a těsně před ní se objevila Tempus.
„Á to jsi ty.“
„Ano, já. Čekala si snad někoho jiného?“
Přemožitelka zavrtěla hlavou. „Ani ne.“
„Takže jak jsem viděla úkol splněn. Darla je mrtvá a Liam žije.“
Blondýnka, jejíchž tvář zdobila červeň, krátce přikývla.
„Tempus se pousmála: „Věděla jsem, že to zvládneš,“ nastavila k Buffy ruku: „Ale teď už je čas, vrátit se domů…“
„Ale…“ obrátila se směrem odkud přišla.
„Buffy,“ smutně a soucitně pohlédla na přemožitelku. „ Vážně se musíme vrátit, pojď, tohle není tvůj svět…“
Chytla se dívčiny ruky a odcházela s ní k drožce, která na ně čekala. Její srdce krvácelo… ale musí se s tím smířit, Tempus měla pravdu, její život je v Sunnydale.
„Proč nezmizíme rovnou tady?“
„Někdo by nás mohl zahlédnout.“
Kočí za nimi zavřel, nasedl na bobek a práskl bičem nad hlavami dvou sametově černých koní.
Blondýnky odhrnula záclonku, naposled pohlédla na místo, kde políbila svou lásku
Sbohem Angele… buď šťastný…
Kočár se rozjel.

Liam přiváděl koně do uličky.
„Že je to ale krásný…“ přejel pohledem celou ulici, ale po záhadné dívce ani stopy. Za rohem uslyšel zaržaní koní. Hbitě nasedl na valacha a uháněl za drožkou, jež se mu pomalu vzdalovala.
„Přidej, přidej…“ popoháněl koně. Ani nevěděl, jestli v kočáře sedí jeho tajemná dívka, avšak něco mu říkalo, aby drožku pronásledoval.
Nedokázal to vysvětlit, ale nechtěl ženu se zelenavým pohledem a nádherným úsměvem, nechat jen tak uniknout z jeho života.

Kočár mířil ven z města, k starému stavení. Zastavili. Kočí jim otevřel dveře.
„Děkujeme,“ dívenka mávla rukou a drožka i s mužem zmizela.
Buffy na ni překvapeně zírala.
„No co , dárek od starého známého…“ začala si vytahovat prapodivné hodinky z pod levandulových šatů.

Jeho kůň už byl vyčerpaný, ale Liam jej dál popoháněl, teď už do prudkého kopce nad městem. Konečně stanul na vrcholku. Jeho zrak ji neomylně našel Stála před polorozpadlým domem s malou holčičkou.
„Buffy…“
Prudce se otočila.
Angel? Co tady dělá? Jak mě našel? Proč mě hledal? V hlavě jí výřilo nekonečné množství myšlenek…
„An…Liame? Co tady děláš?“
Rychlým krokem k ní přešel. „Já, já nevím, jen… zmizela si a já…“
„Tohle se nemělo stát.“ Tempus Fugit si mnula spánky: „Z toho bude malér.“
„Co to má všechno znamenat? Proč si tak najednou zmizela?“ těkal pohledem z holčičky na Buffy.
Nervózně přešlápla.
Jak jen mu vysvětlit a co vůbec vysvětlit?...
„Já… musím odejít, vrátit se domů…“ na víc se nezmohla.
„Co, cože?“ nechápavě na ni zhlížel.
„Tempus, mohla bys nás chvíli nechat?“
Dívenka se na přemožitelku odpůrně podívala, ale nakonec rezignovala. „To to dopadne… táta s mámou mě asi roztrhnou…“ brblala si a pomalu odcházela blíž ke stavení.
Střetla se s jeho tázavým pohledem. Nadechla se, ale Liam promluvil první.
„Vrátit se domů? Zachráníš mi život, políbíš mě způsobem, jakým mě nikdo nikdy nepolíbil a pak?... Vracíš se domů?“ povzdechl si. „Promiň, jen to nechápu… myslel jsem…“ s nadějí vyhledal její oči: „Ale asi špatně.“
Pohladila ho po tváři: „Ne , ne špatně… já…“
„Cítila si to sam…“
Položila mu prst na ústa, nechtěla ho nechat dokončit větu.
„Nic už neříkej … Tempus měla pravdu, tohle se nemělo stát.“
„Co se nemělo stát, kdo je Tempus… Co to má všechno znamenat…“ byl čím dál víc zmatený.
„Tohle ti nemohu vysvětlovat,“ obrátila se k dívce v levandulových šatech a hned zpět na Angela.
„Už musím jít… sbohem.“
Chtěla od něj ustoupit, avšak on ji jemně stiskl zápěstí.
„Nechoď… Víš, tam v uličce, když si mě políbila… já cítil jsem něco, co jsem dokud nepoznal.“ Nadechl se: „Je to šílené, nesmyslné a bláznivé zároveň. Možná jsem jen pošetilý muž, avšak netoužím po ničem jiném, než-li po tobě… Zůstaň!“
Po její tváři kanula jedna slza za druhou.
Další loučení… Další bolestné sbohem…
„I kdybych chtěla sebevíc, nemůžu, nejde to…“ prudce setřásla jeho ruku a spěchala za Tempus. Ta to vše z povzdálí sledovala. Těžce nesla každou přemožitelčinu slzu, každé Angelovo slovo…
Setřela si slzy, na Liama se už ani neohlédla: „Jsem připravená… můžeme zpátky do mého století.“
V dívenčiných uších zazněl známí hlas.
„Dcero, co si to zase vyvedla!“
„Tati? Já, jen jsem jí chtěla pomoci. Vždyť vykonala už tolik pro svět lidí… nezaslouží si malinko štěstí?...“
„Nemáme dovoleno zasahovat do životů lidí, je to proti našim zákonům,“ jeho hlas byl neústupný.
„Ale nebyl si to právě ty, kdo mi vždy říkal, že v lásce se smí vše?“
„To jsem sice říkal, ale Liam jí neřekl, že ji miluje.“
Posmutněle přiznala: „Ne, neřekl… ale kdyby…“
„Neřekl,“ opakoval otec. „A pamatuj, nesmíš zasahovat! Už takhle si změnila běh osudu, až až... to si ještě zodpovíš.“
„Ano, otče.“
„Tempus?“ volala na ni už potřetí Buffy.
„A… ano promiň, můžeme.“ Sevřela v malé ručce své hodinky.
Přemožitelka naposledy pohlédla do Angelových čokoládových očí.
Jen tam tak stál, jako vždy se nemohl ohnat k jakémukoli jednání. Celý život mu vše proplouvalo mezi prsty! Nikdy se ani nepokusil o něco víc, ale teď to bylo jiné, jeho srdce mu říkalo, že ztrácí jedinou že, kterou…
„Počkej, já…ač nevím jak je to možné…Miluji tě.“
Řekl jsem to…
Řekl to…
Řekl to…
Všechny tři ta slova překvapila.
Jako první zareagovala Buffy: „Miluješ mě?“
Přistoupil k ní, sevřel přemožitelku v náručí a do jejich svůdných rtů zašeptal: „Horoucně, šíleně, nevázaně, jako nikdy nikoho nebudu… ano miluji tě,“ políbil ji.
Nedokázala skrýval radost. Pevně jeho objetí i polibky opětovala.
„Taky tě miluji,“ podařilo se jí špitnout.
„Ehm, ehm,“ ozvalo se jim za zady.
Buffy vyhledala dívčiny fialkové oči: „Já… nemůžu se vrátit, tohle je můj domov.“ Sevřela mužovu paži.
Tempus se pousmála. „To vím už dávno, potřebovala jsem však důkaz, že i on to cítí stejně.“
Přemožitelka se zatvářila zmateně: „Můžu tady zůstat,“ opět doufala.
„Ano, pokud si teda pevně rozhodnuta vyměnit pohodlí 21. století za dřinu tady,“ mávla rukou kolem.
„Ano jsem… ale co?“
„Poslání přemožitelky?“ zajímala se Tempus Fugit.
Buffy přikývla.
„Už jednou jsem ti řekla: Svět si najdou cestičku, už je tak v životě zařízeno.“ Párkrát otočila hodinovými ručička a zmizela.
Liam se na blondýnku udiveně podíval. Z
asmála se: „Jednou ti to vysvětlím.“
„Taky si myslím, že to nemusí být zrovna dnes…“ políbil ji.

Epilog „Mami, tati… pospěšte si,“ malý Angel uháněl tryskem po louce.
„Počkáme tě tady,“ zavolal na něj Liam a sesedl z koně. Uvázal mu uzdu ke stromu a spěchal pomoci Buffy ze sedla, ta už ale byla dávno dole. Nikdy ho nepřestávala udivovat její hbitost a mrštnost.
„Je to malí uličník, asi bude po mamince,“ konstatoval.
„Nepovídej,“ shodila ho do trávy. „Po tobě má oči…“
„A po tobě úsměv.“
Položila si hlavu na jeho hruď. Slastně zavřela oči.
„Miluji tě, Liame.
Děkuji Tempus…
„Miluji tě, Buffy.“

The End