Tempus fugit 1

Poznámky autora:
Plyne od jak živa.
Dávno před naším narozením a nezastaví ho ani naše smrt…
Prostě si nezadržitelně běží dál a dál.
- Čas.


L.A.
Budík ukazoval něco málo po 22 hodině večerní a Buffy se chystala do postele. Přešla k oknu a zatáhla závěs. Zítra jí čeká zase plné bistro netrpělivých zákazníků. Zívla a zavrtala se do nepohodlné hotelové postele. Zavřela oči a pomalu se nořila do světa snů…

Procházela sídlem plným prachu a špíny. Vládlo zde naprosté ticho, až na slabé vzlyky, které se ozývaly odněkud ze zahrady. Prošla tedy celou vilou až k kdysi krásné, dnes už dávno zarostlé zahradě. „Je tady někdo?“ zavolala do temnot noci.
Vzlykání ustalo a zpoza fontány porostlé břečťanem vycházela malá holčička s hedvábnými šatičkami. Buffy na ni zmateně pohlédla: „Kdo si?“
Dívka však na místo odpovědi vzala blondýnku za ruku a vedla ji zpět do sídla.
Buffy zalapala po dechu. V místnosti nebyla se záhadnou dívkou sama. Uprostřed se jako znamení zla a smrti tyčil, zatím spící, Acathla. Dívka Buffy strhla stranou, neboť kolem nich se prohnala bojující dvojice. Rozšířily se jí zorničky. Tou bojující dvojící byla ona a Angelus. Dívka ji přenesla o několik týdnů zpět.
„… Co ti zbylo?“ posmíval se přemožitelce upír.
Chtěl ji bodnout,ale Buffy meč zachytila mezi své dlaně. Pohlédla na milovanou a zároveň nenáviděnou tvář: „Já!“ Prudce škubla mečem.
Boj pokračoval. Přesunuly se až k soše Acathly, k bráně pekel. Přemožitelka srazila Angeluse na kolena, napřáhla meč…Něco ji zarazilo. Jeho oči… rozzářily se…

„Kdo si?!... Proč mě nutíš prožívat tuhle noc znova…“ vypálila Buffy na dívenku. Ta si však přiložila prst k ústům a kývla hlavou k dvojici před nimi.
„Zavři oči…“
Angel je poslušně zavře. Naposledy přejela motýlími křídly po jeho rtech l a s rozmazaným pohledem ustoupila o krok nazpět…
Bufffy stojící vedle malé holčičky zaječela: „Nééé!“ Chtěla sama sobě zabránit v máchnutí mečem, ale dívka jí zastavila.
„Nejsi tady proto, aby si samu sebe zastavila. Sama víš, co by následovalo, když by brána zůstala otevřená!“
Buffy bezmocně klesla na zem a zakryla si oči. Opět prožívala nesnesitelnou bolest a nepřestavitelnou bezmoc! Nechávala ho zemřít… znovu!
Angela pohltil pekelný vír a brána se zavřela. Vzlykající Buffy i spící Acathla se rozplynuli.
Dívenka poklekla k sklíčené Buffy a malou rukou jí zvedla uslzený obličej.
„Můžeš tomu zabránit.“
Překvapeně na ni pohlédla: „Jak to myslíš?“
„Jmenuji se Tempus Fugit. Má matka je budoucnost a můj otec minulost. Nestárnu, jen tak bloudím časem a prostorem… Narazila jsem na tebe, na přemožitelku… Zaujala si mě, tvůj příběh mě zaujal. Milovat způsobem tak silným, tak oddaným a přesto pro záchranu celého světa muset bodnout… Trpěla a trpíš způsobem tak srdcervoucím. Osud vynáší ortel nad životy lidí, ale to neznamená, že si s ním nemůžeme trošičku pohrát. Rozhodla jsem se ti nabídnout možnost, kterou jsem ještě nikomu nenabídla. Dovolím ti změnit malou část osudu.Přenesu tě časem a ty se pokusíš změ…“
Přemožitelka nenechala Tempus domluvit: „Pneš mě v čase, abych mohla Angelovi zabránit ve vytažení meče z Acathly?“ zadoufala a hbitě si setřela slzy.
Dívenka zavrtěla hlavou a zesmutněla: „Ne, tohle není v mé moci… Bohužel. Přenosy v krátkých časových pásmech jsou velice nebezpečné a nikdy není možno odhadnout přesný čas, kdy a kde se v dané době objevíš. Tudíž by si jen z těží stihla zabránit otevření brány pekel.“
Buffy se opřela o zeď: „Jak mi chceš tedy pomoci.“
Tempus si k ní přisedla: „Zato přesuny i o několik století… mají větší pravděpodobnost na úspěch. Při těchto přemístěních se dá lépe odhadovat čas i místo.“
„Co tím chceš říct?“ Zavřela Buffy unaveně oči. „Na co mi bude to, že mě dokážeš poslat stovky let tam a nebo onam.“
„Záleží, pokud tobě.Pokud je tvým přáním život tvé lásky?“
Zpozorněla a tak trochu se cítila dotčeně. „Samozřejmě, že chci, aby Angel žil!“
Dívka uhnula pohledem. „Tady je malý háček.“
„Jak?“ Nechápala ji Buffy.
„Angela nezachráníš, nejde jej zachránit. Můžeš se pokusit o záchranu Liama.“
„Co… cože …Liama? Kdo je Lia…“ Pak jí svitlo, tak se jmenoval Angel… než se stal upírem. Ano Liam, to bylo jeho jméno…
„Poslouchám.“ Prohodila přemožitelka.
Holčička se pousmála. „Přesunu tě v čase… do Irska, do Dublinu, do roku 1753.“
Buffy jen tiše naslouchala slovům neznámé.
„Jak už jsem ti řekla, je nemožné stanovit přesně časové určení. Nanejvýš tě mohu zaručit 24 hodin před Liamovou přeměnou. Budeš jí moci zabránit. Ale bude to těžké, velice těžké. Nejdříve ho budš muset najít a to včas a pak zabránit Darle v jeho proměně.“
Přikývla. Jestliže bude mít tu možnost, zvrátit Angelovu smrt, najde ho, najde!!!
„Jestliže uspěješ, Liam se nestane upírem a tudíž ho nebudeš nucena zabít před Acathlou.“
Polkla: „To by ale znamenalo, že … že se Angel v Sunnydalle vůbec neobjeví…“
Tempus si povzdechla. „Ano, znamenalo. Zabráníš-li Darle ve stvoření Angeluse, Liam sice prožije svůj život v 18. století, neobjeví se v Sunnydale, ale bude žít. Myslela jsem, že o tohle ti jde?! Oto, aby žil?!“
Čekala snad jakoukoli alternativu, ale tohle?... Ne tohle by nečekala ani v nejmenším!
„Ano… to ano, ale jestliže, jestliže… se z Ange… z Liama nestane upír. Cikáni mu nevrátí duši… co všichni ti lidé co mi je pomohl zachránit? Co to všechno co jsme prožili?“ ztlumila hlas: „ nic se nestane…“
„Přesně tak. Sice ti pomohl ti v nejednom případě, ale kdybys chtěla, zvládneš to sama. Jsi přemožitelka, záchrana nevinných pro tebe není žádný problém. Nebo ti pomohou tví přátelé,“ pousmála se Tempus „ti rozhodně jen nesedí a nepřihlížejí. Navíc… svět si najdou cestičku,už je tak v životě zařízeno.“
Najednou dívka zvážněla: „A na druhé straně pomysli na všechny ty lidi, které zachráníš před hladovými tesáky Angeluse….“
Dívka povstala: „Víš co, rozmysli si to“
Dotkla se Buffyny ruky a vše zmizelo v mlhavém blankytném světle a záhy se topilo v černočerné temnotě.

Trhnutím se probudila. Zmateně míhala pohledem po celém pokoji. Přejela si po ruce, přesně přes místo, kde se jí neznámá dotkla. Byl to jen sen? Pousmála se své naivitě
„Jen sen, další hloupý sen…“ Odkopala ze sebe peřiny a začala se chystat do práce.

S úderem sedmé hodiny za sebou zabouchla dveře hotelového pokoje. Byla tak vyčerpaná, tak zmožená.
Pohlédla na hodinky. Slunce zanedlouho zapadne. Její ústa se zformovala do slabého úsměvu. Vzala si svetřík a vyšla ven. Nic, nepříjemní zákazníci, díky kterým byla otrávená, ani únava by jí nezabránili v každovečerní procházce po Los Angelské pláži. Své kroky nasměrovala k mořskému pobřeží. Nemusela jít dlouho a rozprostřel se před ní výhled na nádherně modrý oceán a zlatavý písek. Sundala si boty a jen tak brouzdala v mělké vodě a procházela se po vyhřátém písku. Letní vzduch voněl nespoutaným vodním vánkem, kolem poletovali racci. Po písku pobíhala poslední hrstka nezbedných dětí a kousek dál, tam u útesu, se k sobě tiskla zamilovaná dvojice. S povzdechem se zahleděla daleko k obzoru až tam, kde se Slunce dotýkalo mořské hladiny.
Celý den byla v jednom kole, neměla ani chviličku na přemýšlení. Tady měla času a klidu kolik chtěla. Nechávala se unášet vírem bolestných, ale i příjemných vzpomínek. Nezapomenutelných vzpomínek.
… ty si četl můj deník?… Musela se pousmát
Jeho rty pohltily její… Byl to její první opravdový polibek. Polibek z opravdové lásky.
Znenadání její posmutněl, z hlubin jejich vzpomínek vyplula ta nejsmutnější… nedávná tragédii. Žal byl stále ještě čerstvý… Bolestně zavřela oči, znovu se v duchu procházela po starém sídle, teď tady však bylo něco jinak. Nebyl tady Angel s čerstvě navrácenou duší, ani Acathla… Byla tady dívenka.
V koutku mysli jí stále hlodal včerejší sen, ta malá dívka… už si ani nepamatovala její jméno. Ale ten sen… byl zvláštní, tak reálný, tak… neuměla to popsat.
Být to pravda, mít možnost Angela zachránit…
Jak by se rozhodla?
Znamenal pro ni vše, milovala ho, jako už nikdy nikoho milovat nebude…
Lehce se položila do dun písku a nabrala hrst do rukou. Zrnka jemně hřála mezi prochladlými prsty.
Před přivřenými víčky spatřila jeho úsměv, kouzelný a nezapomenutelný úsměv. Jeho kaštanové oči, upřímné a hluboké. Vzpomínala na chuť jeho polibků, na společně strávené chvíle… Z pod černých řas jí unikla slaná slza smutku.
Kdyby měla tu možnost zachránila by ho! Ano žil by, sice bez ní sice v 18. století, ale žil by. Měl by možnost prožít normální šťastný život. Našel by si ženu, měl děti… V duchu se usmála. Měl by chlapce s jeho očima … jejím úsměvem… co to povídá, ona by nežila v 18. století…
Ofoukl ji studený vítr. Slunce dávno zapadlo. Pohroužená do svých myšlenek zapomněla na čas.
„Jsem hloupá, přemýšlím o tom, co bych udělala, kdybych mohla cestovat časem. A to nemůžu.“ Vstala, oprášila si šaty od zrnek písku, nazula si žabky a pomalu kráčela k hotelu.

Pohodlně se usadila ve starém, už moli prožraném křesle s hrnkem horké čokolády a knihou básniček v ruce. Předčítala si v ní pokaždé, když se cítila osamělá. Slova vepsaná na starém papíře pro ni znamenala opravdu moc. Dokázala ji vždy připomenout, že na světě je pro co žít…

Víčka klesala dolů, kniha se ztratila v nohách křesla. Vstupovala do světa, kde i ta nejzamotanější věc má řešení, kde vše složité a zprvu neřešitelné je jednoduché a snadné. Svět splněných přání a nejniternějších tužeb. Vstupovala do říše snů…

Stála před starým parádním sídlem. Vešla dovnitř. Její šlápoty se vtiskávaly do vrstvy prachu na mramorové podlaze. Tahle situace jí připadala povědomá… Ozvalo se slabé vzlykání. Prošla místností na objevila se u staré, ale přesto krásné fontány. Spatřila dívku v levandulových šatech.
„Já tě znám…“
„Samozřejmě, že mě znáš,“ přisvědčila dívka. „Viděly jsme se včera…“ Holčička vypadala ublíženě. Rozzlobeně prohodila: „Přemýšlela si o mé nabídce?“
„To nebyl… sen?“ podivila se přemožitelka.
Tempus se pousmála, na tuhle ženu se nedalo zlobit, tedy aspoň ne dlouho. „Ale samozřejmě, že byl… i teď sníš, ale to nic nemění na skutečnosti mé nabídky,“ přešla k Buffy.
„Rozhodla si se?“
Bylo to absurdní… Jak může být sen realitou? Jak může v pouhém snu Angela zachránit od věčného utrpení v dimenzi démonů?
Ale co když je možnost… naděje, že přece jen existuje způsob, jak ho strašného utrpení ušetřit... Možná proto že toužila po Anelově štěstí, možná ze zvědavosti její ústa odpověděla: „A… ano! Já, ano… chci, aby An… Liam žil. Přenes mě do roku 1753. Zabráním Darle… neudělá z Liama upíra.“
„Jsi si naprosto jistá? Nepůjde to vrátit.“
„Jsem!“ prohlásila pevně.
„Můžu mít dvě otázky?“
„Ráda je zodpovím, pokud na ně budu znát odpověď.“
„Co mé vzpomínky na Angela? Budu si vše pamatovat? Nebo zapomenu?“
„Správně by si měla vše zapomenout, prakticky se nic z toho nestane, ale jestli po vzpomínkách toužíš, mohu učinit výjimku a ponechat ti je.“
„Nechci zapomenout!“ zazněla další rázná odpověď.
„Dobrá tedy, ať je po tvém… A ta druhá otázka?“
Přelétla dívku rychlým pohledem: „Jak se dostanu zpátky?“
„To ti řeknu, až budeme na místě, ale teď už pojď,“ nastavila ruku.
Přemožitelka se drobné ručky chytla.

Nestačili udělat ani dva kroky a země pod jejich nohama zmizela. Vznášely se mimo čas a prostor. Kam její oči dohlédly, bylo jen zářivé bílé světlo pohlcující okolí.

Prudké škubnutí za pas bylo příčinou Buffyna pádu na promočenou zem. Přepadle se posadila na kousek podupané trávy a zmateně se rozhlížela. Rozhodně se nebyla v L. A. a už vůbec ne ve 20. století…

Dublin 1753
Ať pohlédla kamkoli, bylo vidět pouze louky a lesy. Jen skromné stavení za jejími zády připomínalo civilizaci. Polorozpadlá budova svými rysy jí připomínalo kostel, zpustlý a zchátralý kostel. Zahleděla na jeho dřevěnou fasádu, ale vyrušilo ji malé zatahání za rukáv svetru.
Pro Tempus nebyl posun v čase žádnou novinku, ale její „spolucestující“ to prožila poprvé… V Buffyně tváři se odráželo překvapení a obrovský zmatek.
„Jsme na místě… jak už sis jistě stačila všimnout,“ pousmála se dívka. Chtěla blondýnku nějak uklidnit, ale věděla, že jakákoli snaha by stejně přišla nazmar. Na tohle se musíte prostě zvyknout, jak to tak už tak v životě bývá. Rozhodla tedy se neztratit ani minutu a vrhla se do vysvětlování.
„Jsme kousek za Dublinem. Do města se dostaneš tohle cestou,“ ukázala prstem na klikatou cestu mizející za kopcem.
„Na záchranu Liama máš,“ zpoza levandulových šatů začal vykukovat slabý zlatý řetízek. Konec řetízku dívka sevřela v ruce a přemožitelce se tak naskytl pohled na nejpodivnější „hodinky“, jaké kdy viděla. Měli pět ručiček a rovnou tři ciferníky. Každá ručička si běžela svým tempem i směrem. „… máš 16 hodin,“ dokončila.
„Přesně v devět večer se Liam nenávratně promění v krvežíznivého tvora, lačnícího ze všeho nejvíce po lidské krvi.“
Přemožitelka kývla a vyrazila po klikaté polní cestě.
„Buď opatrná.“
Buffy opět přikývla.
Otočila se a chtěla pokračovat dál směr město, ale pak se zastavila.
„Dě…“ Chtěla dívce ještě jednou poděkovat, ale po Tempus Fugit už nikde ani stopy.

Její kroky vedly po deštěm změklé zemi. Byla naprosto sama v 18. století. Nikoho tady neznala, neměla tušení, kde Angela-Liama hledat. Neměla jistotu ve svých přátelích, neměla podporu svého pozorovatele… ale i tak to zvládne. Musí, pro něj…
Tohle přece nebude problém, jsem přemožitelka. Není v tom rozdíl, prostě půjdu a budu dělat svou práci. Zabiju Darlu a přitom, jen tak mimochodem, zachráním Liama.
Sakra… no tak směle do toho…
Pokračovala v chůzi, teď už jistějším krokem.
Cesta se začala táhnout do kopce. S rychlým dechem stanula až na jeho vrcholu a její ústa zůstala pootevřená. Necelý kilometr před ní se tyčila velká kupa blikajících světel ozařující probouzející se město.
Rozběhla se k Dublinu… k Angelovi.
Město ozařovalo světlo z tisíce plápolajících svící v lucernách. Silnice hlavní třídy byla dlážděna surovým kamenem. Lidé přecházely po chodnících sem a tam v oblecích osmnáctého století. Ženy se nosily v nádherných šatech a na hlavách jim trůnily překrásné klobouky. Muži naopak zářili šarmem ve svých uhlově černých fracích. Svítící lucerny uhasínal jeden místní muž, jehož pronikavý pohled, který na ni upřel, ji na sebevědomí nepřidal.
Pomalu se vmísila do davu, ale jelikož k ní její oblečení přitahovalo stále více udivených pohledů a tichého reptání, zrychlila a prudce zahnula do temné uličky. Posadila se na dřevený sud s bůh ví čím.
Na tohle nepomyslela. „Kruci, jak budu moci vyjít mezi lidi a pátrat po Liamovi, když nemám správný šaty?“
Za jejími zády se chraplavě ozvalo: „Sháníte oblečení slečinko?“
Prudce stoupla, klopýtla o pár kroků zpět a teprve pak se otočila a pohlédla na muže, který se pomalu zvedal ze špinavé země. Není divu, že ho neviděla, byl tak špinavý, že ho šlo jen stěží rozeznat od hromady odpadků, ve kterých ještě před chvílí ležel.
„Tak chcete nějaké hadry?“
„An… ano, nějaké bych potřebovala.“
Změřil si ji pohledem. „Něco bych pro Vás možná našel. Počkejte na mě tady, hned se vrátím.“ A byl pryč.
Opřela se o křivou zeď a zavřela oči. Začínalo to tedy pěkně, vyleká ji obyčejný bezdomovec.

„Donesl jsem Vám něco opravdu luxusního, podívejte,“ podával Buffy hromadu nesnesitelně páchnoucích hadrů.
Nakrčila nos : „To má být jako nóbl?“
„Co se vám nelíbí? Raději vysolte nějakej ten měďák.“ Nastavil nemytou ruku.
„Ale já žádné peníze nemám…“
Muž se jí prudce vytrhl hadry z rukou.
„Ppo… počkejte, já je potřebuju…“ zkoušela ho zastavit.
„Nejsou peníze, není oblečení!“
„Dobrá zaplatím vám,“ zastavil se, „tady…“ sundala si z prstu slabý stříbrný kroužek.
Chňapl po něm a šaty pohodil na vlhkou zem. Přemožitelka se sehnula a sesbírala je.
„Bylo mi ctí madam,“ smekl imaginárním kloboukem. Zalovil v kapse: „ Abyste neřekla, že starej Jack je nějakej pouliční podvodník, tady máte,“ hodil jí kostku mýdla. Přičichla k ní a vzápětí kýchla. Mýdlo bylo cítit jako čpavek. Pohlédla na Jacka.
„Je silné, pere dobře.“ Chtěl si jít po svích, ale něco ho při pohledu na zvláštní dívku zastavilo.
„Pojďte semnou, zavedu vás k pramenu. Vypadáte jako byste nebyla místní.“ Posmál se a vykročil temnou uličkou. Buffy vyrazila za ním.
Krásné domy a nádherně oblečení lidé se začali měnit v polorozpadlé barabizny a chudáky v potrhaných cárech.
Konečně došly k řece. Příhodnější název by byla stoka. Voda byla až hnědá… Avšak i přesto poklekla ke korytu potoka a oblečení jedno po druhém namáčela. Svrchní špína se uvolnila a dala tak poznat svět zažloutlému živůtku, koženému kabátku a rudé sukni s hromadou spodniček. Drhnula cáry šatů až její ruce zčervenaly. Jedno po druhém rozprostřela po trávě.
„Sice to není můj styl, ale musí uznat, že prokoukly.“
„Říkala jste něco paničko?“
„Ne, nic.“
„A copak vás přivádí, tady k nám do Dublinu?“ Zajímal se Jack.
Buffy mu nejdříve nechtěla odpovídat, ale pak jí něco napadlo: „Poslouchejte Jacku, vy město určitě dobře znáte, že jo?“
„Pchá,“ odfrkl si. „Učenějšího nenajdete.“ Pochlubil se. „Pročpak, někoho nebo něco hledáte?“

„Ano, někoho hledám.“ „Znáte jeho jméno?“
Že by to bylo tak snadné? S třesoucími rty vyslovila: „An… teda Liam, jmenuje se Liam.“
Jack se poškrábal ve zavšiveným vlasech. „Nerad to přiznávám, ale to jméno mi nic neříká.“
Rychle nabyl, rychle pozbyl…
„To je škoda, no nic, v tom případě počkám až tady ty super moderní hadříky uschnou a půjdu ho hledat, ale i tak díky Jacku,“ Sedla si k vlhkému oblečení a Jacka už si nevšímala.
„Počkejte slečinko…“
Otočila se.
„Teď se mi vybavuje jedna zvláště prohýřená noc… Není to náhodou takový vysoký, hnědovlasý chlápek? Nedávno jsem hrál s jedním Liamem v kostky v hostinci U pokličky. Teda aspoň myslím, že se jmenoval Liam… nebo Liah? No panečku to ale byla noc, to Vám povím,“ štěkav se rozesmál.
„To, to by mohl být on… Zavedete mě tam prosím, do té hospody?“
Přikývl a přisedl si k přemožitelce, ona naopak stoupla. „Jdeme?“
Pousmál se: „No v těchto mokrejch svršcích asi daleko neujdete. Asi bude lepší počkat až malinko proschnou.“
Posadila se k Jackovi, který už ležel na boku a začal pochrupovat. Tiše sledovala kaštanové břehy řeky a přemýšlela, jak bude Liam vypadat? Bude mít stejné oči jako Angel? A co rty, rysy tváře?
Jsem hloupá, samozřejmě, že bude… Vždyť Angel je Liam!
Povzdechla si a natočila svou tvář prvním ranním paprskům a jen tak si prohlížela okolí. Po nějaké době, ani nepostřehla, že Jack se probudil a kouká na ni.
„Co se na mě tak díváte?“
Promnul si oči: „Myslel jsem, že jste anděl.“
Pousmála se: „Děkuji.“
„Nemáte zač slečinko, vážně tak vypadáte, až tak moc, že jsem se bát, že už stojím před bránou nebeskou. Kolikpak máme hodin?“ Zalovil v jedné z mála neděravých kapes.
„Uff no je právě tak čas na snídani. Pojďte, tady za tím křovím se můžete oblíknout a pak vyrazíme do hospody U pokličky.“
Buffy na nic nečekala, pobrala již proschlé oblečení a nasměrovala své kroky do nedalekého houští.

Pomalými krůčky došla k Jackovým zádům, poklepala mu na rameno: „Můžeme?“
„Páni, Vám to ale sluší. Jo, jo opravdový anděl. Jasnačka, jdeme.“
Vláčeli se přes celou chudobnou čtvrť, až ke kraji města, kde stála zmíněná hospoda.
Vešli dovnitř. Jack se okamžitě vřele zdravil s celou krčmou.
Buffy si tiše sedla do jednoho tmavého kouta a snažila se něco zahlédnout přes nemyté okno.
„Tady máte pivo a vajíčka budou co by dup,“ přisedl si k ní Jack.
Směle i přes omatlanou sklenici se napila. Zlatavá tekutina se s pivem z 20. století nedala ani srovnávat. Tohle pivo bylo výborné.
Muž naproti ní vypil korbel jedním douškem: „Panečku, to má říz. Hospodo! Ještě jednou.“

Seděli tady už pěkných pár hodin. Lidé přicházeli a odcházeli. Jack se opravdu znal téměř s každým…
Za soumraku už Buffy opouštěly naděje. Chtěla se zvednout, zrovna když se zvonek u dveří rozcinkal a dovnitř vpal nějaký muž. Celá hospoda se rozesmála, ale Buffy to nijak nevzrušovalo.
Skvělé, další opilec…
Chlapy, stále s hurónským smíchem, ho zvedali z podlahy.
„Jsem v pořádku…“ snažil se je ze sebe střást. „Raději mi doneste pivo.“
Její hlava, zase už podložená zkříženýma rukama, prudce vyletěla vzhůru.
Tenhle hlas znám…
Bylo to jako ve zpomaleném filmu. Muž se otáčel jejím směrem. Jejich oči se setkaly.
Bože!...
Srdce jí bušilo nesnesitelnou rychlostí. Byly to jeho oči, byl to on, byl to její Angel!
Liam zaostřil na dívku v zadní části hospody. Měl sice už solidní opici, ale přesto byl stále ještě při smyslech.
Nemohla tomu uvěřit, bylo to on… a byl živý… Na tváři ji zastuděl potůček slz.
Byla krásná, nikdy v životě ji tady neviděl a přesto mu připadalo, jakoby ji už někdy někde viděl, jakoby ji znal…
„Sedni si kámo a dej si do nosu,“ zatahal ho někdo za rukáv košile. Sedl si, pořádně si lokl a blondýnku pustil z hlavy. S zaujetím sledovala každý jeho pohyb. Pohlédla na jeho vlasy. Pousmála se, byly delší a v zadu svázané páskem. Krátké vlasy mu slušely více, ale i tak… byl nádherný. Pozorovala rysy jeho tváře, jeho rty, oči, ty kaštanově hnědé oči, zase se v nich ztrácela… Nemohla se té podívané nabažit. Připadalo jí, že ho neviděla věky…. „Tak jakejpak jsem, slečinko?“ Ozval se Jack.
Přemožitelka se na zarostlého muže pousmála: „Jste ten nejlepší! Děkuji, moc Vám děkuji!“
Muž zčervenal: „Ale jaké pak děkování, to byla maličkost… Ehm, ehm… nechce jít za ním? Měl by určitě rad…“
„Né, ne já počkám, až půjde domů, a až pak si s ním promluvím… Víte musím s ním mluvit v soukromí…“
Jack se tvářil nechápavě, přesto však řekl: „Éee, jo jasně, Vy víte nejlíp co dělat.“ Dál už se dívky nevyptával a zase se věnoval svému džbánku.

Liam strávil v hospodě celou noc. Až někdy kolem třetí hodiny ranní se svedl a houpavými kroky přešel ke dveřím lokálu.
Buffy se také zvedla a chtěla ho následovat, když se přímo před ní strhla ohromná bitka a bránila jí v průchodu.
Sakra, takhle mi zmizí…
Dveře krčmy se zavřely a Liam nikde.
„Z cesty, musím projít… prosím Vás… ustupte…“ Její hlas se však ztrácel v mocné vřavě okolo.
Ne! Když už jsem se dostala tak daleko, nikdo mi nezabrání, abych Liama zachránila!...
Ustoupila o pár kroků zpět. Její záda narazila na stěnu. Prudce se odrazila a rychlým přemetem překonala překážku.
Hluk utichl, celé osazenstvo hospody sledovalo dívku upravující si spodničky.
Buffy rychle přešla ke dveřím, odkud ještě jednou pohlédla na muže, jenž jí prodal šaty: „Děkuji Vám moc Jacku. Sbohem.“ A zmizela v temné noci.

To be continue…


Tempus Fugit 2