Sunrise



Vztek se v návalech vracel a odezníval. Stačilo si vzpomenout na ozvěnu Edwardova hlasu a tachometr se opětovně začal blížit ke dvěma stům kilometrům v hodině. Moje noha byla těžká. Tlačila jsem ji, instinktivně, až k zemi. Bylo mi jasné - ač se mi podařilo ujet, je jen otázkou času, než uvidím jeho nesmlouvavě rozzuřenou tvář. Část mě samé po tom toužila, ale ublížené já tuto prchavou touhu ihned potlačilo. Ať tak či tak, zastaví mě – nevyhnutelná realita. I přes tuto neodvratitelnou skutečnost jsem dál uháněla brutální rychlostí. Chtěla jsem pryč, musela jsem. Daleko od přetvářky.
Bože, jak dlouho už?
Slzy vzteku brázdily rozpálené líce.
Jak dlouho ze mě dělal pitomce? Kdo všechno to ještě ví? Carlisle? Alice? Esme?…
Točila se mi hlava. Má „vlastní“ rodina mi dávala jasně najevo, jak jsem… nedůvěryhodná? Ušklíbla jsem se té ironii…
Mysl, obtěžkána nespočtem realit – smyšlených, dobarvených možností – byla nečitelná. Ztrácela jsem se sama v sobě. Nutkavá touha žít normální život mnou projela jako nůž. Rozpolcenost. Bella už nebyla Bellou.
Co se to stalo?
Proč až teď?
Nikdy jsem to takhle necítila, nechtěla. Ani jedna zbloudilá myšlenka. A přesto, právě teď, jsem byla rozervána. Nelítostně. Zrazovala jsem sama sebe a přitom to vnímala jako normální, přirozenou, cestu.
Potřebovala jsem snad spouštěč?
Bylo to nesmyslené, zmatené a až zamlženě nereálné. Tohle nebylo jako Edwardova Bella a Jacobova Bella. Tohle bylo jiné. Na dotek řezavé. Nevzývané, nicméně na odpor jsem se nestavěla. Vnitřní boj. Která možnost je správná…
Po příjezdu do Forks, jako bych našla svou cestu, osud.
Ale co když ne?
Co když jsem se nechala zmást něčím nepopsatelným?
Co když tohle všechno byla jen krutá hra.
Koho?
Mě samé?
Zamotávala jsem se do tajemných, hluše temných, tenat možností hloub a hloub.
Ze silnice se stala dlouhá matná čára s rozmazanými zelenými pruhy po stranách. Stěrače nestíhaly. Kapka, s hlasitým plesknutím, dopadla na čelní sklo. Drze se vyhnula gumovým chapadlům a razila si cestičku dolů, až zmizela na kapotě.
Pak mi vše došlo. Jak naivně, hloupě a teatrálně se chovám.
Uteču jako malá holka?!
Velké drama?
Co se tím vyřeší…
Nemůžu jen tak zahodit vše, pro co jsem až do dnešního dne žila…
Musí existovat racionální vysvětlení.
Prudce jsem strhla volant do protisměru rozhodnutá vrátit se. Promluvit si s ním… Naplněná jistotou, kterou ve mně dokázal vyvolat jen on – bude to dobré, vše nachýlené nalezne pozbytou rovnováhu. Já budu vědět, cítit, že jsem doma. Že tohle je můj život… Rozpoznání pravé reality nabude věcnosti. A ta zpropadená věc s Jakem se vysvětlí! Ano, tak to bude…
Musela jsem se smát právě probíhajícímu projevu šílenství. Ano, jsem blázen, proto se tak chovám. A pak idiotský úsměv zmizel. Už jsem nekopírovala asfaltovou dráhu. Pravé přední kolo zaskřípělo na štěrku. Možná, kdybych jela povolenou rychlostí, kdybych seděla ve svém červeném „tanku,“ stačilo by trhnout volantem a nic by se nestalo. Snad bych zrychleně dýchala a snažila se přetrpět nepříjemný nával šoku z možné blízkosti smrti. Ale já nejela v náklaďáčku a rychlost, kterou olizovala ručička tachometru, byla daleko za Cheviho možnostmi.
Vše ztichlo. Ztratilo obvyklou ostrost a tvar. Čas přestal být numerický. Žádné pištění brzd.
Věděla jsem, že u vozidla, které je ve smyku; nesmím v žádném případě použít brzdy. Nicméně pud sebezáchovy, který řídil levou tenisku, byl rychlejší, než chladná logika.
Neslyšela jsem pištění brzd, ale auto se začalo točit po skleněné silnici. Zadržela jsem dech a zmohla se na, stupidní - křečovité, svírání volantu. Klouby na znecitlivělých prstech bělaly. Chtěla jsem semknout víčka, ale uslzené oči jakoby si, stejně jako zbytek mého těla, žily vlastním životem – neposlechly.
Konečně jsem dokázala zamrkat. Rozmazanost zmizela. A pak bylo vše hnědé. Žádná asfaltově černá, žádná zelená. Jen hnědá. V mysli mi probleskla triviální myšlenka – to je ale široký kmen.
Někdo zapnul zvuk a já slyšela několik věcí najednou. Ony očekávané protesty brzd i štěrk, který ničil krásný lak, prskající na leštěné přední sklo.
Hlavu mi od krku málem utrhlo mocní škubnutí.
Mačkání a ohýbání drahého plechu, hlučné praskaní kmene a tříštění skla už jsem neslyšela. Dokonce jsem ani nepostřehla větev, která se pod náporem nárazu ulomila a konečně dopadla na střechu toho, co kdysi bývalo Aston Martin. A už vůbec jsem nevnímala tenký pramínek krve, který se líně táhnul od mého ucha, přes líc, až po bradu.
Podle filmů by mi měl před očima proběhnout celý život – šťastné chvilky z dětství, momenty s přáteli a rodinou… Nicméně, ve skutečnosti se čas nezastaví, plyne dál svou krutou těžkopádností a nedává možnost vzpomínat. Pod přivírajícími se víčky mi matně problesk jeho milující obličej, ale tou dobou už mě dávno pohlcovala tma. Definitivní, uloudaná temnota.

***

Alice:

Vše bylo na svém místě. Hosté - usazeni dle zasedacího pořádku. Kněz - pod krásně zdobeným svatebním obloukem. Květinová výzdoba kypěla svěžestí a rozsévala okolím omamnou, avšak ne nepříjemně silnou, vůni. Stoly, na nichž byly ty správné ubrusy, nesly rozmanité delikatesy a chutné aperitivy. Byla jsem hrdá na svůj výkon. Bella i Edward si zaslouží to nejlepší. Smyčcový orchestr o dvaceti houslistech dotvářel dokonalost celého obrazu. Malou černou skvrnou byl snad jen Mike Newton, jehož smoking by měli módní policisté rituálně spálit. Povytáhla jsem obočí nad jeho shrbenými zády, které se vlivem mého – hm, nechci říct zlého – pohledu, napřímily. Čas plynul a svatebčané se začínali otáčet a vyhlížet nevěstu. Ta se však neukazovala. Konečně, nikdo z Cullenových nebyl v dohledu. Spiklenecky jsem mrkla po Renneé a vydala se širokou uličkou, abych zabránila blížící se katastrofě. Kdo kdy viděl, aby se tak ostudně dlouho čekalo na obřad? Možná bychom měli investovat do hodinek, nějakých stylových…
Minula jsem další z řady, nyní už, nervózních hostů. Jejich obličeje mluvily za vše. Něco se děje. Kněz v černém taláru poočku pokukoval po hodinkách. Aspoň někdo má přehled o čase…
Mike se začal ošívat. Jessica se potutelně, s neoprávněným zadostiučiněním, šklebila. Zrychlila jsem a ladně vplula do domu.
„Měli bychom začít, venku je až nečekané dusno.“ Pronesla jsem, otevírajíc dveře do Carlislovi pracovny. Zřejmě jsem je vyrušila od něčeho důležitého. Se založenýma rukama jsem poklepávala svou zbrusu novou Pradou. „Zřejmě budeme muset svatbu zrušit, protože, jak vidno, máte tady něco důležitějšího. Edwarde, uvědomuješ si, že je to tvá svatba? Že, jakožto ženich, jsi druhým nejdůležitějším aktérem, a nemůžeš tedy chybět? Možná bych ti měla připomenout, že mužských elementů, kteří by namísto tebe pronesli – podotýkám, že s hurónským nadšením – ANO, je nepřeberné množství?!“
Zmíněný protočil panenkami. Pche…
Carlisle mi svým: „Tohle probereme později.“ Zabránil, abych jej k oltáři odtáhla třeba i násilím. Poplácal Edwarda po zádech. „Měl bys jít, svatebčané čekají. Alice, dojdi, prosím, pro Bellu. Vyřídím Charliemu, aby počkal u schodů, a upozorním hosty, že začínáme.“ Elegantně nabídl rámě Esmé a oba vyklouzli z místnosti.
Emmett se na mladšího bratra zašklebil: „Tak, je to tady.“ A se silným řehotem zmizel v davu svátečně oděných hostů. Rose ho spanile následovala.
Stočila jsem pohled k Jasperovi. Dnes mu to obzvláště slušelo. Černá skvěle kontrastuje s jeho smetanovou pletí. Měl by ve smokingu chodit častěji. Jakoby tušil, nad čím přemýšlím, pozvedl jedno z klenutých obočí.
„Jděte,“ řekla jsem jemu i Edwardovi a otočila se ke schodům. Sfoukla jsem z ramene neexistující smítko a plynulým pohybem dlaně uhladila své hedvábné lila šaty.
Prakticky ve vteřině jsem stála u dveří Edwardovi ložnice. Mé prsty, čistě ze slušnosti, zaklepaly na masivní dřevěnou překážku. „Bello? Už je čas.“ Stlačila jsem kliku a v tu chvíli jsem věděla, co je tady špatně. Bellin pach neuhodil mé nozdry jako obvykle. Nepálil. Jedním prudkým pohybem jsem rozevřela dveře. Ve snaze vyčistit si mysl jsem zamrkala a následně soustředěním zaostřila na jedno místo. Urputně jsem se upínala každičkou myšlenkou na Bellu, ale má hlava byla prázdná, žádná z tichých vidin nebrázdila mými spánky. Prostupovaly mnou vibrující vlákna rozrušení.
Mlčky jsem promluvila ke svému bratrovi: „Edwarde… Carlisle…“ Věděla jsem, že oba jsou již na svých místech. Vzpřímeně očekávají příchod nevěsty.
Zezdola se ozývala nevěstina narážka v podobě svatebního pochodu. Avšak sotva jsem stačila vydechnout jejich jména, stali mi oba za zády.
Edward nepotřeboval vysvětlení, už dávno si centrální informace přečetl z mé hlavy.
První tedy promluvil Carlisle: „Co se stalo?“ Prolétl rychlým, zkoumavým, pohledem prázdnou ložnici. „Bella?“
„Nevím,“ znělo to hloupě a neomluvitelně slabě. „Vůbec nemám tušení.“

Jeho výraz byl nečitelný. V jednom okamžiku se mu v mramorové tváři vystřídalo hned několik emocí. Šok, překvapení, strach,… bolest.
Stále dokola toužil po tom vyrazit ven, kamkoli… hledat ji… najít ji! Viděla jsem obrazy jeho sekundových strategií.
„Edwarde, přestaň! Nemůžu se soustředit.“ Tepavá bolest ve spáncích byla neúnosná.
„Nemůžeš se soustředit? Alice, jak je možné, že Bellu nevidíš?!“ Znělo to setsakra uštěpačně.
„Jsem si jistá, že sama neví, kam jede… to proto.“
„Nemůžu jen čekat…“ Zatnul ledové ruce v pěst.
Carlisle se ho, už po několikáté, snažil uklidnit. „Tohle už jsme probrali.“ Chlácholivě mu stiskl rameno. „Sám dobře víš, že Aliciny vize jsou jediná možnost. Musíš být trpělivý.“
„Nemohla se dostat daleko, možná kdybych…“
Emmett si odfrkl: „Nechci být za pesimistu. Bella si vzala Antona! Fajn, možná bys ji dohonil… Ale bez toho aniž bys věděl, jakým směrem odjela? To je nesmysl a ty to víš. Ta pitomá bouře smyla všechny pachové stopy.“
„Jsem si jistá, že to je taky jedná věc, která ho tady ještě drží.“ Přisadila si Rose.
Edward ji zpražil pekelným pohledem. „Nebudu tady jen tak posedávat. Půjdu!“
Rosalie vstala, vzpřímeně mu čelila. „A jakým směrem se vydáš? No? Existuje přinejmenším…“
„Dost! Přestaňte!“ Elektrizující mravenčení bodalo stále silněji, ale já nebyla schopna navázat sebemenší pouto. „Potřebuju prostor… Jazzi, mohl bys, prosím?!“ Hbitě jsem vstala, s jasným cílem – zmizet kuchyňskými dveřmi do lesa.
Sotva jsem míjela práh kuchyně, tíha, která ležela na mých spáncích, slabě opadla. Jasperova ruka, kolem mých ramenou, jakoby tu lehkost umocňovala. Najednou bylo snadné rozostřit pohled na křišťál, ve kterém bylo nespočet svatebních kal… Zastavila jsem se.
„Alice…“ Jasperův hlas byl slabý, jakoby daleko… v mlze.
Cítila jsem vůni deště, vnímala ji s každým tlukotem splašeného srdce. Nával adrenalinu prostupoval mými žilami jako zpěněná řeka. Břitkost dechu svědčila o rozrušenosti. Vnímala jsem klikatou silnici vlnící se přede mnou. Rozmazané okraje. Velké dešťové kapky tříštící se o čelní sklo… A pak…
Zalapala jsem po dechu, ač jsem ho nepotřebovala, v ten okamžik to byla instinktivní reakce. Má ruka zavadila o vázu, která se s hlasitým třeskem rozbila na desítky malých střepů. Kolena se mi podlomila. Snažila jsem se šok usměrnit, ovládnout - vědíc, že se musím. Stočila jsem svůj pohled k pohovce. Snažila jsem si pročistit hlavu, ale bylo pozdě… On už to věděl. Reagoval s nelítostnou rychlostí.
Stáli jsme tam naproti sobě, oba konsternováni.
Někdo na mě mluvil. „Alice?“
„Edwarde, co se stalo?!“ Rozeznávala jsem hlas Esme.
„Alice!“ Byla jsem ztuhlá. Čas jakoby se zastavil. Carlisle si otočil můj obličej k tomu svému. Jasně jsem viděla jeho pomalu se pohybující ústa. „Alice… co-je… co-se-stalo?!“
Mé rty se konečně pohnuly, ale nevycházel z nich žádný zvuk… Polkla jsem. „Já, já… ona… Stala se nehoda… Nemohla jsem nic vidět, protože už nebylo co, stalo se to tak rychle…“ nedokázala jsem to vyslovit.
Jasperovi ruce ovinuly můj obličej. „Uklidni se. Pomalu… Co jsi viděla?“
Vrátila jsem se pohledem k Edwardovi. Seděl vzpřímeně. Napjatý každičký sval se vpíjel do parketové podlahy.
„Bella…“ zachvěla jsem se. „Bella… je mrtvá.“ Při mých slovech sebou všichni cukli.

Obrazy myšlenek - jejich budoucích spekulací - se na mě sesypaly jako meteorický déšť. Emmett drtil svými silnými pažemi Rosalii tak pevně…
Jasper rentgenoval moje oči.
Carlisle těkal ze mě na Edwarda.
Esme k němu tiše přistoupila.
Všichni si představovali to samé.
Co se stane teď?
Co budeme dělat?
Co bude dělat Edward…
Nikdo nepromluvil. Každý jeden z nás hluše zpracovával tragédii… Sama jsem nedokázala racionálně uvažovat. Bála jsem se zítřku, ale zároveň jsem si byla jistá, že žádný zítřek už nepřijde… nikdy.
„Dost!“ V tu chvíli stál na nohou. Pohledem mě přišpendlil na místě. Nikdy jsem ho neviděla tak bez sebe. „Spletla si se…“
„Je mi to líto…“ zašeptala jsem.
„Podívej se znovu! Musela si něco přehlédnout.“ Prudce zatínal čelist. Hledal v mém výrazu známku po nejistotě. Střípek doufání.
Beznadějně jsem sevřela víčka. „Nespletla jsem se.“
Věděl, že je to pravda, jen ji odmítal přijmout. Na nic jiného nečekal. Na tváři mě ovanul proud zvířeného vzduchu… byl pryč.
„Edwarde!“ Snažil se ho zadržet Emmett, ale on se mu vysmekl - jeho mohutné tělo narazilo na protější stěnu.
„Chce se přesvědčit… On běží za ní…“ Vydechla jsem přes prsty, které kryly mé rty.
„Alice, musíš nám říct, co přesně se stalo!“
Pomalu jsem došla k pohovce a hlavou v dlaních jsem šeptala. „Bella měla nehodu. Byla rozčílená. Nevím proč… ale ten hněv byl všude… a zklamání… bolest. Nedávala pozor. Silnice byla kluzká. Sjela z ní. Ztratila kontrolu a-a auto narazilo do stromu. Byla to hloupá lidská nehoda…“ Musela jsem přestat. Jakoby mi neviditelná clona bránila to vyslovit. Bylo tak snadné ublížit pouhým slovem. Zničit naději, rozmetat ji na malé, okem sotva viditelné kousíčky.
Ale po chvíli jsem přece jen našla poslední zbytky síly a dokončila monolog: „Ztratila vědomí ještě předtím, než… než vrak začal hořet… Viděla jsem první známky plamenů a černého dýmu… a pak už nic.“ Skončila jsem nevýrazně. Neschopná jakékoli emoční reakce.
Rose s Emmettem a Jasperem cítili sklíčenost. Vnímali velkou ztrátu. Esme suše trpěla v Carlislově náručí.
Přestala jsem vnímat vše kolem sebe. Nic nemělo význam. Prázdno právě hltavě okupovalo mé srdce - zabíralo místo po mé sestře.
„Alice, musíš za ním.“ Vytáhl mě z otupělosti Carlisle.
„Já? Ne. Nemůžu… Carlisle, ty bys měl…“
Zakroutil hlavou a stiskl mé dlaně ve svých. „Musím za Reneé a Charliem. Ty s Emmettem běžte za ním. Vezměte si auto. Bude třeba…“
Byla jsem zdrcená jeho pohotovostí. Nedokázala jsem pochopit, jak může tak snadno potlačit beznaděj a racionálně myslet.
„Alice, vím, že je to těžké. Vím, jak to bolí, ale musíme jednat. Musíš se překonat. Mysli na svého bratra, on tě teď potřebuje. Znáš jeho charakter – nemůžeme si být jistí, zda tohle unese.“
Zatnula jsem zuby a přikývla. „Pojedu, ale myslím, že by bylo lepší, kdybych jela sama.“
Carlisle se zamračil. „Edward může reagovat přehnaně. Nebylo by moudré…“
„Já vím, právě proto bych tam měla být sama.“
„Dobrá,“ souhlasil po chvíli. „Emmete, Rose – počkej tady. Bylo by příhodné zbavit se slavnostní výzdoby.“
„Samozřejmě.“
„Počkat, nemůžu tady jen tak sedět!“ Protestoval Emmet. Ale jakmile po něm Rosalie šlehla pohledem, utrousil. „Fajn, fajn.“
„Já pojedu s tebou.“ Esme se mu vzpřímeně, s odhodláním v očích, postavila po boku.
Carlisle se mírně zamračil, ale pak přikývl. A oba zmizeli.
Na nic jsem nečekala. V garáži má ruka neomylně sáhla po klíčcích s černým hřebcem.
„Alice?“
„Rose?“
Mlčela.
„Co se děje!“
Ještě několik lidských nádechů mlčela, a pak sotva slyšitelně hlesla: „Bože, dnešek se tak nezřetelně pokazil.“ Promnula si spánky. „Bella je… mrtvá. Pomalu to nedokážu vyslovit, natož abych tomu uvěřila.“
Překvapená její reakcí jsem zamrkala. „Já vím…“ Stiskla jsem její ramena.
„Přiveď ho zpět,“ zašeptala bolestnou prosbu.
„Rosalie…“
Zkřivila obličej bolestí. „Stalo se to všechno tak rychle! Nedokážu, nechci, to zpracovávat. Bolí to. Bella… já… nestačila jsem ji říct, jak jsem ráda, že je naše sestra.“ Polka a vdechla chladný vzduch. Otočila se na podpatku a pomalu odcházela. Sledovala jsme ji stále překvapeným pohledem.
„Jsi si jistá, že chceš jet sama?“ Ozval se mi za zády Jasperův uklidňující hlas.
Pokusila jsem se na něj usmát. „Ano. Prosím zůstaň tady – Rose bude potřebovat…“
Nenechal mě svým přikývnutím dokončit myšlenku. Tak dobře mě znal, tolik století porozumění. Nenásilné, hřejivé… Ani si nechci sebe představit v Edwardově kůži… nesnesla bych…

Kolem domu nepršelo, avšak sotva jsem vyjela na hlavní silnici, obklopil mě tuhý déšť. Nekonečně pomalu jsem stoupala a klesala klikatou trasou. Okolní lesy, které byly tolik let naším útočištěm, se kolem ní ovíjeli svou nekonečnou zelení. V prsou jsem cítila kámen. Znáte ten pocit, když jdete pozdě na životně důležitou schůzku. Minuty se Vám zdají jako vteřiny. Nejste dost rychlý, nestihnete to… Cepujete svaly, či motor k vyšším výkonům… Umocněte ten pocit na miliontou a možná se přiblížíte k tomu, co mnou probleskovalo. Řadila jsem rychle. Ze žlutého Porsche se stávala rozmazaná čára. Jela jsem zběsile, ale ne dost rychle. Edward měl deset minut náskok.
Mračila jsem se do předního skla. Tolik smrti už jsem viděla. Tolik pohaslých životů, ale nic mě nezdrtilo jako tohle. Bella…

Konečně jsem dupla na brzdy. Jednolitým pohybem jsem vystoupila z auta a prohlížela si tragickou scenérii. Silnice zmáčená nyní už utichající bouří. Auto i přes pleskance vody ztrácející se v plamenech. Pokřivené a zčernalé kusy plechu, zatížené širokým kmenem stromu. To bylo vše, co zbylo. Interiér auta byl pryč, stráven ohněm spolu se vším co bylo uzamknuto v něm. Byl to zdrcující výjev. A Edward, nehybný, v ramenou strnulý. Nedokázala jsem si představit, jak se právě teď cítí. Mohlo se to podobat Zemi zpustošené slunečními erupcemi, nebo černé díře, nasávající vše kolem.
Věděl o mé přítomnosti, ale nijak na ni nereagoval. Možná se Carlisle spletl, možná tímhle Edward dokáže projít. Třeba jen potřebuje čas. Může být zničený, ale…
Vykročil směrem k zničenému autu.
Och, ta má naivita. Jeho úmysl mnou pablesk vteřinu před skutečností.
„Edwarde,“ zavila jsem zbytečně.
Neslyšel mě. Nechtěl slyšet…
Zuřivě se hnal k troskám. Ve vteřině se neobydlenou oblastí ozvala třaskavá rána. Kmen stromu se vznesl vysoko do nebe. Edwardův obličej se zkřivil do děsivého šklebu, když mu přes rty unikal zvířecí řev. Vrčel, až se zalykal. Několik mil odsud dopadly zbytky starého dubu, země se pod mýma nohama lehce zatřásla.
„Prosím, musíš přestat.“
Nevnímal okolí, jen dál – holýma ruka, drancoval, trhal a demoloval. Když skončil s vrakem auta, jehož poslední kousky hyzdily silnici v obou směrech, přesunul se k dalším stromům. Rval je i s kořeny ze země. Nebralo to konce, naopak intenzita narůstala.
Pomalu, obezřetně jsem k němu přistoupila. „Edwarde, poslouchej mě. Prosím, musíš se uklidnit.“ Nevypadalo to, že by se rozhodl mě vnímat. Sáhla jsem po jeho ramenu. Ohnal se po mně, ale stačila jsem uskočit. Zavrčel. Oči mu žhnuly černou nelítostí.
„Uklidni se!“ Další rychlý výpad, kterému jsem stihla uniknout jen tak tak.
Upíří rozlícení mé úskoky jen gradovalo.Tančili jsme kolem sebe nebezpečným tancem, který mohl skončit jen další bolestí. „Počkej, Edwarde… Tohle je opravdu směšné.“ A zastavila jsem se. Rozhodnutá.
„Nebudu před tebou uhýbat. Jestli pomůže roztrhat mě na kusy, posluž si…“ Rozkřičela jsem se bolestně na jeho mysl. Zatnula jsem čelist a semkla víčka.
S rukou napřaženou k dalšímu útoku se zastavil několik centimetrů od mé nehybné tváře. Pootevřela jsem víčka právě včas, abych viděla tu změnu v jeho obličeji. Zuřivost se vytrácela, nahrazovalo ji něco mnohem nebezpečnějšího. Bezmoc, utrpení, bolest… Rezignovaně spustil své ruce a dunivě padl na kolena. Hleděl do země, nepronesl ani hlásku. Poklekla jsem k němu vnímajíc beznaděj, jež naplňovala i mě. Jemně jsem stiskla jeho dlaň. Zavrtěl hlavou, ale já se po něm i přesto natáhla a uzamkla ho ve svém objetí. Bolestný ryk otřásal jeho ledovým tělem až do konečků prstů. Ve vlnách proudil až k jeho tichému srdci, které jakoby se zmenšovalo. Tiskla jsem ho k sobě vší silou. Snažila se mu předat nepředatelné – život. Nebylo třeba chlácholících slov. Nestál o ně. Netoužil po útěše. Nesnesl by ji. Jediné co jsem mohla udělat, jsem dělala. To bylo poprvé, kdy mi scházely slzy…

Mohlo to trvat hodiny, nebo minuty. Čas přestal být prioritou. Stále jsem ho k sobě tiskla, když mě to udeřilo svou úchvatnou silou. Šokem jsem pustila Edwarda a odtáhla se od něj.
„Alice?“ zamumlal s neúčastí.
Další tlaková vlna mnou mrštila několik metrů zpátky. Zběsile jsem si tiskla spánky.
„Alice!“ V okamžiku byl u mě. „Co se děje?!“ Popadl mě za ramena.
Nemohla jsem mluvit, hlasivky se mi úzkostí svíraly.
Bičování!
Sekaní ostrými noži do mé hlavy mi v tom bránilo. Nemohla jsem to ovládat. Bylo to tady, samovolně to existovalo a pálilo mou mysl.
Dost!
Snažila jsem se vetřelce – ať, už to byl kdokoli, vytlačit ze mě samé, ale síla, jež mě trýznila, se živila chabými pokusy osvobodit se. Dech se mi trhal. Zatínala jsem čelisti. Zkoušela jsem zas a znova bránit svou podstatu, ale nešlo to. Kdykoli se mi podařilo postoupit o krok kupředu šlehavá tíha mě zahnala o dva nazpět. Svalila jsem se na zem v křečích a konečně jsem se ze všech sil rozkřičela.
„Alice! Alice!“ volal mě někdo…
Bodavá bolest se změnila v tepavou. Dál žíznivě bušila do mé mysli, ale pozvolna ustupovala.
Nedávalo to smysl. Nikdy jsem nic takového necítila. Jakoby o mě zavadila neviditelná iluze. Ale čeho?
Otevřela jsem oči. Edward na mě mluvil, ale jeho ústa se otvírala a zavírala naprázdno. A pak už jsem neviděla ani svého bratra, ani zbytky roztrhaného vraku, dokonce i silnice zmizela. Bolest, jež se stávala snesitelnou, pohlcovala a stravovala nyní nejen mou mysl, ale líně prokluzovala do hmotných údů. Tělo se mi třáslo. Zalapala jsem nad tím tlakem po dechu.

Okraje byli rozmazané, nepřesné, ale přesto se mi podařilo rozeznávat ostré kameny mezi staletými kmeny dubů. Bylo to zvláštní, jako sen o snu. Nebyla jsem hmotnou osobou, byla jsem stínem. Přízrakem.
Tam, za jedním z kamenů. Na mokrém kapradí něco bíle světélkovalo. Snažila jsem se zaostřit na onen předmět. Nepatřil sem, možná to přilákalo mou pozornost. Plula jsem blíž až má schránka byla necelé dva metry od té bílé věci. Panenky se mi rozšířily. Mezi bílou látkou pableskovaly cákance rudé a mahagonové. Poplašeně jsem se nutila pohnout éterickou rukou, dosáhnout k ní, když se zamnou ozval neidentifikovatelný zvuk. Otočila jsem se, odhodlána čelit čemukoli, ale vše zčernalo.

Zemská přitažlivost mě svou zákonitostí mrštila nazpět. Mé tělo se zvedlo z mokré silnice. „
Bella.“ Zaznělo to cize, ale přesto to byl můj hlas. „
Alice? Co se stalo?!“
Vyhledala jsem ho naléhavým pohledem. „Bella žije.“

to be continue...