Prophesy 7

„Pánové, mám pro Vás spěšnou zásilku.“ Ryan, se samolibým úšklebkem na tváři, vešel do pracovny. Před zraky dvou mužů uložil na jedno z čalouněných křesel svázanou – dosud bezvědomou rusovlásku. „Vše proběhlo, jak jsi předpokládal. Elein mě nepodezírala ani v nejmenším. Sledovat je bylo víc než jednoduché a pak už si jen stačilo počkat na vhodnou chvíli.“ Zapálil si doutník a posadil se za stůl. Přes nohy pohodlně natažené na vyleštěném mahagonu upíral zrak na Gabriela. „Rozlícenou vyvolenou spolu s tím upírkem tady máte co by dup.“
„Výborně. Jednou provždy všem těm lidským červům ukážu, kdo je tady pánem… Jdi informovat potřebné. Myslím, že je načase začít s přípravami.“ Otočil se Griffin na svého bratra, ten přikývl a odcházel. „A Richarde, už žádné chyby.“
Ryan s démonem osaměli.
„Doufám, že naše dohoda stále platí,“ ozvalo se zpoza hustého tabákového dýmu.
Muž břidce přikývl: „Až pomocí Chris získám veškerou otcovu, tedy svou, moc… Ell pro mě nebude nebezpečnější než moucha. Oba můžete jít třeba k čertu, ale pamatuj si, jediný náznak odporu a skoncuji jak s ní, tak s tebou.“
„O to se nemusíš bát. Už o nás nikdy neuslyšíš… A pokud se jedná o tu druhou věc…“
Gabriel se zatvářil nechápavě a jeho obyčej zkreslila další vráska. „Ó… samozřejmě. Klidně si Angela zabij.“

Ulicí projíždělo černé BMW. Přes tmavá okna nebylo vidět řidiče, ani spolujezdce. Angelovi však bylo jasné, že jsou to Griffinovi poskoci.
„Bude jich plné město,“ přikrčil se zpět za zeď a pohlédl na Elein.
„U vili to nebude o nic lepší.“ Buffy upřela zrak na ujíždějící auto: „Kde jsou ty doby, kdy největší zlo představovala parta prašivých upírů.“ Angel se zatvářil ublíženě a s žalem v očím pohlédl na chybějící rukáv.
„Docela ráda bych tu dobu poznala,“ pousmála se Ell.
„Měla své kouzlo, ale nemysli… problémů jsme měli taky požehnaně.“

„Jednu věc mi prozraď. Zajímalo by mě, jak si to představuješ?... Angel obývá tuhle nudnou dimenzi, hodno zmínit, že brzy už tady bude veselo, stovky let. Jako Angelus pustošil a ničil. Prošel desítkami potyček, bojů a bitev. Dokonce se postavil i W&H… Jak ho hodláš zabít? Jakou ukrutně mazanou taktiku jsi vymyslel…“
Ryan dál nenuceně vyfukoval hustý kouř. Dával si načas s odpovědí. Nakonec však naposled slastně popotáhl a doutník típl.
„V tom je celá ta krása, ten vtip. Všichni jeho protivníci se ho snažili zničit pomocí zdlouhavých a náročných plánů a lstí… CHYBA!“ štekl nakonec.
Démon přešel ke stolu a opřel se o něj oběma rukama. „Nebudeš tak pošetilý, abys proti Angelovi šel jen s kolíkem v ruce…“
Místností se nesl slabý dušený smích. „Přesně tohle mám v úmyslu.“ Vstal a vykročil k oknu, kde ležel malý kufřík. S cvaknutím jej otevřel a zahleděl se do jeho černého nitra. „Od chvíle, kdy sladká Elein opustila ostrov, byla vidina Angelovi smrti jedinou hnací silou, která mi zbyla. Naplnila mě nutkavá touha rozprášit to jeho proklatého srdce!“ Otočil se ke Gabrielovi s neobvykle ostrým kolíkem v ruce. „A že to byla silná motivace.“
„Rozmáčkne tě jako malinu, aniž bys jedinkrát máchnul… a tím rozmete tvé vidiny budoucnosti s milovanou Ell.“
„To s ještě uvidí.“ Ryan prudce sevřel dřevěnou zbraň a z mysli mu vytanula bolestná vzpomínka…

Den poslední zkoušky, ostrov

Odcházela ruku v ruce s Angelem k okraji strže. Otočil se. Chtěl se vrátit do chatky a čekat na Ell, ale jakmile udělal dva kroky… Něco v něm se zlomilo. Pohlédl na dvojici mizející v nočním oparu a v okamžiku měl jasno. Kradmým pohledem zkontroloval, že ho nikdo z chrámu nevidí a neslyšně vyrazil za nimi.
Pomalými kroky se připlížil až k Ell . Přikrčil se za mohutný kmen Sakury, kde měl dostatečný výhled a snažil zachytit aspoň útržky jejich rozhovoru.
„Změnila si se.“
„Musela jsem! Už první noc na lodi… nesnesitelné životní podmínky, krysy,… musela jsem…“
„Tak to nemyslím… něco v tobě… jakoby si vše náhle vnímala jinak…“
Hleděl na Ellina záda a s bojoval s náhlým nutkáním sevřít ji v náručí…
„Promiň, ehm, ehm… nemusíš nic říkat.“
„Ne, já… jen…To je v pořádku. Na lodi jsem potkala Ryana – ten co jsem s ním před chvílí mluvila.“
Snažil se poposednou, aby tak mohl lépe zachytit každé slovo z dívčiných úst, ale noha se mu smekla a on padl obličejem do deštěm změkčilé hlíny.
„… šaty, kosmetiku, obdivovatele… měla jsem jeho, přítele…“
Byl to pád tichý, o to však bolestnější. Když se mu konečně podařilo vrátit se do původní pozice, Ell svůj proslov už ukončila. Avšak místo slov zachytil něco naprosto odzbrojujícího…
Jejich rty se k sobě přibližovali s mučivou pomalostí, avšak neuvěřitelným jiskřením. Vztekle zaťal ruce v pěst, do zablácených dlaní se vrývali drobné kamínky a kousky větviček.
Ten hajzl…
Brunetka v jeho náruči roztávala a s nekonečnou oddaností se nechávala omámit jeho polibky. Odpovídala víc než horečně jeho ústům a rukama bloudila po obou ramenou.
Nevydržel to, nemohl se dál dívat na to, jak jedna jediná chvíle bortí vše, co prožili, silou vichřice. Co nejtišeji se vytratil do zákoutí starého lesa. Dorazil až k vodopádu. Jejich vodopádu. Teď v noci, když se vněm třpytily tisíce hvězd, vypadal neodolatelně, sváděl a lákal. Klekl si na břeh a hleděl na jemně rozvířenou hladinu, ve které se zrcadlil jeho kamenný obličej. Minuty plynuly. Začal vát slabý vítr a Ryan se konečně vzpamatoval z tichého zoufalství. Mžiku si opláchl ušpiněné ruce a obličej a spěchal zpět k chrámu. Musí být v posteli dřív jak Ell. Ona nesmí zjistit, co viděl. Vše by to jen zhoršilo. Bude poslušně mlčet, učit se a jednoho dne… přijde si na své…


Mladík slabě potřásl obličejem a vrátil se pohledem zpět ke Griffinovi. „Tohle bude fungovat…Postaral jsem se aby fungovalo…“ Pohlédl zpět do kufříku, kde bylo vidět čepel zbarvenou rudou krví. „Postaral…!“

Skrčení, chráněni jedině rouškou tmy, se plížili těmi nejtemnějšími a nejzapadlejšími uličkami. Jejich smysly jim byli zbraní a zároveň ochranou před nepřítelem.
„Počkejte tady,“ šeptl upír a aniž by čekal na odezvu vběhl do středu ulice a připoutal tak na sebe pozornost dvou tmavě oděných chlápků – upírů.
„Ten náfuka,“ prskla naoko naštvaně přemožitelka. „Jen se předvádí…“ Odhodlaná ho ignorovat se donutila sledovat druhý konec ulice.
Elein však se zaujetím rengenovala jednotlivé údery a výkopy. „Je dobrý, to se mu musí nechat.“
Blondýnka to po chvíli nevydržela. Natočila se profilem a poočku sledovala rvačku. První upír už byl v prachu a Angel právě poslal k zemi i druhého.
Ano, je dobrý, vždycky byl… Ta hra svalů, silné paže, soustředěný výraz, který mu na čele vytvořil roztomilou vrásku. Splývavé míhání dlouhého… černého… KABÁTU….
Buffy si zasněně podepřela bradu a nechala se hýčkat pohledem na, pokud jde o mocnosti zla, nemilosrdného bojovníka.
Obě dívky přestaly vnímat okolí a soustředily se jen Angela. Nevšimly si tak zálohy, která spěchala podpořit upíří útok.
Sotva stačil „popadnout dech“ houkl: „Jelikož já nejsem ani vyvolená, vybrána ke zničení prvního démona a už vůbec se nepodobám přemožitelce,“ jedovatě oranžová obluda mu stiskla hrdlo. „Ocenil bych, kdyby ony zmíněné dámy pohnuly zadkem a pomohly mi.“
Tento lichotivý monolog je konečně vyrval z opojného omámení. Hbitým přískokem se vrhly mezi škrceného a démony. Ostří meče rozčíslo temnou uličku. Údery obou bojovnic byli rychlé a nemilosrdné…

„Tomu říkám príma rozcvička,“ výskla si přemožitelka.
„Nestěžuju si,“ přisadila si Elein. Pokračovali dál k sídlu, motivováni vítězstvím. Angel pokulhával kousek za nimi. Rána mečem, kterou utržil při úniku z Gabrielovi vili se otevřela. Bylo to zvláštní, měla se už dávno zahojit… Ona však stále slabě krvácela a jakoby sokolím bodnutí rozlívala pálivá bolest.
Buffy pohlédla na brunetku po své pravici. V ruce pevně svírala meč, připravený při jakémkoli náznaku nebezpečí zasáhnout. „Máš už určitou představu, jak vše provést?“
„Dalo by se říct, že nástin.“

Sežehl pohledem svého bratra. „Už by tady měla být.“ Griffin oděn v krvavě rudém hávu netrpělivě přecházel velkým sálem sem a tam.
„Tvá nová známá si dává načas, zlatíčko.“
„Neříkej mi tak!“ ozvalo se vzpurně z druhého konce místnosti, kde byla k obřadnímu sloupu přivázaná drobná rusovláska. „Už nikdy mi tak neříkej!“ Všemožně sebou házela ze strany na strnu, ale železné okovy jen rozdíraly jemnou kůži na zápěstí a kotnících.
Ryan se slabě pousmál, zato démon se přímo štěkavě rozchechtal. „A odkdy mi TY dáváš rozkazy?“ Přešel ke spoutané dívce. „Až nezdravě si se otrkala. Tak teď mě dobře poslouchej. Tvá nová kamarádka je zbabělec! Nejspíš teď sedí v letadle a uhání co možná nejdál odtud. A víš proč? Protože, drahá dceruško, ví že tě dneska večer rozporcuju jako sele a ona tomu nijak ne-za-brá-ní!“
„Kecáš z hladu! Nikdo tě nevaroval, že přehnaná sebedůvěra je nezdravá.“
Tichý kruh tvořen upíry a démony všeho druhu jakoby kouzelným slůvkem ožil. Gabriel je jedním ledabylým mávnutím zastavil „Vida, vida. Tady ji máme - Vyvolenou. Dívka, která má údajně moc mě zastavit,“ pozvedl ruce a ironicky zahýbal prsty,
Elein se usmála a udělala něco jako středověké pukrle stydlivé šlechtičny. „V plné kráse.“
„Neříkala si právě, že přehnaná sebedůvěra škodí“
Pozvedla jedno klenuté obočí.
„Oh, tím samozřejmě nechci urazit tvou vizuální stránku. Ta je v pořádku. Nádherné jemné rysy,“ mlaskl a přejel si chtivým pohledem. „Tvé vlasy jsou bezchybné, postava k nakousnutí…“ Gabriel přešel z líbezného podmanivého hlásku ke svému pravému nezvykle chrčivému: „Ale jsi sama! Osamělá, malá holka s prťavým rádoby mečíkem… Odpusť, že se necítím nijak zvlášť ohrožen.“
„Není sama,“ zpoza nepropustného stínu vyšel Angel. Ryan se neklidně pohnul a automaticky stiskl v kapse schovaný kolík.
„Ó, ano. Málem bych zapomněl na upírka s duší. Hodného pejska Sil…“ Muž popošel blíž a pokračoval: „Možná, že dřív tvé jméno něco znamenalo, Angelusi. Byl jsi obávanou a krutou bestií a taky zmučeným vojáček za dobro… Bla, bla, bla…
Tady nejsi v L.A.! Tady platí moje pravidla.
Dobrá, tak jste dva. Ale rozhlídni se kolem.“ Rozmáchlým gestem opsal pomyslný oblouk přes celou místnost. „Nemáte sebemenší šanci. Chris dnes o půlnoci zemře a jestli tady tvá Ell nesevře půlky a neodkráčí půjde do pekla s ní.“ Muž si promnul bradu: „Tebe by ale bylo škoda. Někoho s takovým apetitem a touhou mrzačit… Hodil by ses mi…Mám pro tebe návrh - Můžu svázat tvou otravnou duši… Dej se ke mně! Žádné výčitky svědomí, nikdy víc neuvidíš tváře tvých obětí, jejich otravné hlásky…volnost a nekonečná nevázanost – to ti nabízím.“
„Zajímavá nabídka, zajímavá odpověď – NIKDY!“
„Někdo prostě nepozná svou příležitost, když se mu naskytne,“ odfrkl si Gabriel. „Ale naštěstí jsou i tací, kteří ji popadnou vztekle za pačesy, nemám pravdu, Ryane?“
Mladík konečně postoupil krok vpřed. Zadíval se do Eliných očích. Zrcadlila se v ní lítost, ale vzápětí ji nahradili znechucení a vztek. To ho na sotva postřehnutelný okamžik zadrželo, avšak rychle se otřepal. „Kdo zůstává pozadu, osudu propadá…“
„Tak, tak… Máš poslední šanci, Angelusi.“
Angel však jen stiskl brunetčino rameno, nebylo potřeba opětovně odpovídat.
„Dobrá. Myslím, že komunikativní část jsme tímto ukončili. Směle k činům.“

Vzduchem proletěla kosa. Hlava jednoho z upírů se oddělila od krku a něž se stačila jediným vláskem dotknout země, proměnil se její majitel v prach. Zbraň se zasekla hluboko do kamenného podstavce.
Ozvalo se Ellino tiché: „Víte co dělat,“ které zaslechly jen upíří uši Angela a cvičený sluch přemožitelky.
„Ou, promiňte. Zpozdila jsem se.“ Informovala zbytečně o svém příchodu Buffy.
„Přivedla sis kamarádku. Jak milé… Na co čekáte vy bando nedochůdčat. Na ně!“
Nikdo se však nehnul.
„Něco jsem snad řekl,“ začínal ztrácet trpělivost.
„T-to je…kosa!
„A?!“
„Takže, ona, ona je… přemožitelka.“
„Nesmysl! Ty jsou do jedné mrtvé.“
„Ehm… Dovolovala bych si odporovat,“ zvedla ukazováček Buffy a nasměrovala si ho na hruď. „No tedy ve skutečnosti…“
„Ticho! Doneste mi někdo tu sekeru,“ Vřískl Gabriel.
Seběhlo se k ní hned několik oblud. Snažili se jí vytáhnout z kamene. Marně. „Nejde, to,“ hučeli tiše.
„Já, no… dovolíte?“ Blondýnka s úsměvem na rtech, když viděla neskrytý úžas smíchaný s úlekem, prošla celou síní až ke kamenu, ke kterému byla přivázaná užaslá Chris.
„Kdo, sakra, jsi?“ šeptla k Buffy.
„Za chvíli budeš volná, vydrž,“ mrkla na ni a bez sebemenšího úsilí vytáhla hluboko zaraženou sekeru. S vítězoslavný úšklebkem na rtech se otočila: „Tradá…“
„Přemožitelka,“ zástup upírů sborem ustoupil.
„Hej! Haló! To já jsem tady vyvolená!... Cítím se méněcenná.“
„Ou, jasně. Promiň, má chyba.“ Buffy si položila zbraň na rameno a s rukama hluboko v kapsách pohodlně opřela o obětní mramor. „Slyšeli jste, tam koukat…“

„Už toho mám až dost!“ Přistoupil k jednomu ze svých poskoků. Vyhrnul si ruku která byla ověnčena dvěma prsteny. Na palci se leskl obrovský rubím a na malíčku smaragd. Zašmátral v kapse a nasadil si na prostředníček diamant. Jakmile pak namířil na slizkou obludu, jeho puchýřovitá kůže začala rudnout a bublat. Démon zaržal bolestí a jeho tělo pohltily plameny. Trvalo to minutu, dvě… Až nezbylo nic. Oheň ho celého strávil.
„Pěkná věcička,“ ocenila Ell.
Griffin si jí nevšímal. „Tohle je jen špetka z mé budoucí moci. Nikdo mi nebude odporovat či se vzpouzet mé nadvládě! Nikdo! Nestrpím sebemenší náznak odporu. Víckrát to nebudu opakovat. Na ně!“
Nebylo třeba dalšího pobízení. Jestliže si mají vybrat mezi spalujícími plameny a rychlím máchnutím mečem…
„Pán bude asi prudérní,“ sykla ještě Ell. Fajn, zatím to jde dobře…
Následoval prudký střet. Všichni tři se s vervou vrhli do protiútoku. Rozmístili se po celé místnosti. Rozhodně stáli proti mnoha početní přesile, ale to nemohlo ubrat na jejich odhodlání.

***

Hrnuli se na nás ze všech stran. Angel se oháněl svým mečem jako samotný bůh války a Buffy mi v ten moment připomínala mýtickou valkýru. Při pohledu na jejich odvahu, jak v sebe sama, tak ve mně a v záchranu světa ve mě zamrazilo. Oni tomu opravdu věřili, čišelo jim to z očí.
Nechápala jsem kde se to odhodlání bere…
A pak… Pochopila jsem… Nevěděli jestli vyhrajeme, ale i přesto bojovali, bili se za možnost něco změnit…
Najednou jsem jejich přesvědčení opětovala.
Směle, ránu za ránou jsem vracela údery. Démoni se klátili k zemi, neubývalo jich však. Naopak, jakmile jsem skolila jednoho, pronikali do místnosti další a další…
Pohledem jsem zavadila o známou tvář.
Ryan. Upřeně mě pozoroval.
Zachvátil mě pocit samoty.Náhlý, nečekaný, avšak o to spalující. Mé srdce pukalo při pohledu do jeho nádherných, avšak chladných očí. Stále jsem doufala, že to všechno byl jen pokřivený plán, či chvilkové selhání. Ale ne, tak to nebylo. Stál tam, neudělal nic, jen se slunil po boku té zrůdy. Stejně jako můj otec přihlížel naší zkáze.
Znechuceně jsem od něj odtrhla pohled a zadívala se na Chris. Vší silou zápasila se svými pouty. Odhodlaně nás podporovala, varovala před nečekanými ataky. Nedbala svého bezpečí. Bylo jí jedno, že za necelé dvě hodiny možná umře… Jediné na čem jí záleželo, byli naše životy.
Tahle dívka mě nepřestane nikdy udivovat. V tak krátkou dobu musela přijmout fakt, že její život je jen pouho pouhá přetvářka, slabá iluze, jež doposud umně zakrývala krutou realitu.
Já v duchu křičela. Odmítala jsem téhle nelogické historce věřit. Vysmála jsem se Angelovi do tváře…
Ona? Jen skousla zuby a vrhla se do boje za záchranu lidstva.
Mě museli přemlouvat, nutit…
Ji stačilo požádat…
Mysl mi zakalil stud…
Všechny tyhle tíživé myšlenky mě stály pevné bojové postavení. Vzpomínám si, že jsem najednou ležela na zemi, s trhavou bolestí v rameni a nebýt Angelovi hbité reakce vše by skončilo…
Bylo nebezpečné toulat se myslí na vzdálená místa… Teď jsem byla tady… Zuřil nelitý boj, kterého jsem součástí. Ať už jsem chtěla nebo ne, tohle byl můj osud…


***
„Ano, to jsem slíbil. A ač jsem démon a nebývá mým zvykem sliby plnit, tohoto dostojím. Neočekávám, že by snad některý z těchto druhořadých démonů dokázal tvou milou zabít. Zranit možná, ale co je hlavní, unavit ji. V nejlepším případě zabijí tu blondýnu, Ell omráčí a ty budeš mít možnost zkusit štěstí s tím krvezrádným upírem.“

Rameno měl v jednom ohni. Mučivé pálení se rozlézalo celým tělem. Ruka mu těžkla. Jeho tvář hyzdili upíří křivky, dík nadlidské síle se ještě držel.
Buffy znejistěla. „Jsi v pořádku?“
Přikývl.

Meč v jejich rukou hrál sladkou rajskou melodii, které bezmezně propadla. Najednou jakoby zapomněla na vše. Svět pozbyl přesných obrysů, nebylo dobro ani zlo. Zbyly jen potvory, které se jí sápaly po rukou, a těle.
Ráznými a přesně mířenými údery si klestila cestu k spoutané Christen.
Rozsekla na dvě poloviny ušpiněnou kašovitou obludu a přes rameno stočila pohled na své spolubojovníky. Byli na svých pozicích a hrdě odolávali náporům zla. Přišel čas. Teď nebo nikdy. Věděla, že musí jednat. Na počtech démonů se nic neměnilo, zato jejich síly pomalu ochabovaly. Ač měla na své straně téměř dvěstěletého upíra a legendární přemožitelku, nedokáží zlu čelit donekonečna.
Poočku zabloudila ke Griffinovi. Z nějakého důvodu ho nedokázala mít za nekrytými zády.

Upřeně hleděl na Buffy, stopoval její pohyby. Přemožitelka… není pochyb…Ale jak?... Promnul si bradu. Snažil se uklidnit pohledem na svázanou Christen. Strnul. Elein si ho měřila zachmuřeným, vnímavým pohledem. Že by si všimla?... Ne neví to, nemůže… nikdo nemůže… Křivě se pousmál a kývl na další posily.

Už nemohla dál otálet. Blížili se k ní. Teď, teď je ten správný čas. Lepší příležitost se jí nemusí naskytnout… Další rána.
Zaslechla škrknutí mečem o zem, jak rána minula svůj cíl. Reagovala bleskově.
Čepel obarvila hustá, rudá tekutina…
Vše ztichlo. Hordy oblud se zatajeným dechem zastavily.
Okolí zahltila nepropustná temnota, sevřela pevně obě víčka. Samurajská zbraň se zachvěla až z oslabených rukou dopadla k dívčiným nohám. Její tělo jej brzy následovalo.
Tíživé ticho rozčísly až dva výkřiky, které se slily v jeden: „Ell!“

Chris nevěřila svým očím. Dva metry pod jejíma nohama umírala, jediná prává přítelkyně, kterou kdy měla. Člověk s čistým srdcem, člověk, který ji vyvedl z životního omylu… Hystericky s sebou začala házet. Nee! Sakra! Takhle to neskončí! Nesmí… Proboha, Ell, vstávej… prosím…

Po zuřivém výkřiku jakoby oněměl. Jeho údy zamrzly, hlas stávkoval. Dokázal jen tupě zírat na nehybnou hromádku u kamene a hluboce oddechovat. Po chvíli, která se mohla přirovnávat k několika hodinám, bylo to však jen několik minut, tiše zašeptal: „Ell…“
Jediné slovo v něm zvedlo příval čehosi. Zaplňovalo to jeho hrdlo, celým tělem mu prostupoval chlad, dlaně zatnuté v pěst… Prudce se hnul z místa. Ale v tu chvíli ho na rameni stiskl pár rukou.
„Nemůžeš jí pomoci,“ prohlásil Gabriel s neskrývanou radostí. „Skončila!“
Tohle vše usnadňuje… A že nějaký floutek přijde o svou milou? Tím líp pro něj. Z Ryana bude nad očekávání dobrý spojenec. Nabídne mu pár schopností… Pár lehkých holek… Vycvičí si ho pro své potřeby… Za pár let po téhle malé žabce ani nevzdechne…
Mladík se mu už už vytrhl, když ho někdo stiskl nepatrně křečovitěji. Ohlédl se a spatřil sinalou tvář Ellina otce. V očích se mu zračilo překvapení s touhou zvrátit smrt.
„Tohle se nemělo stát… slíbil jsi,“ pustil Ryana, který využil okamžiku svobody a vrhl se směrem k oltáři.
„Předpokládal jsem, když už je Silami opěvovaná vyvolená… že ji nezastaví pouhopouhý démon…“ bránil se s úsměvem na rtech Griffin.
Carpenter ovládl touhu bratra udeřit a vykročil k Elein. Bože, moje holčičko… co jsem to jen… Bratrský cit, který ho pojil s Gabriel, její smrtí opadl. Byla tady jen Ell, jeho dcera!
Z mysli mu vytanuly vzpomínky. První krůčky batolícího se mrněte… Její žvatlavé „tata“… Úsměv, když dostala svého prvního poníka… Pláč, když z něj spadla. „Neci, už neci…“ „Ale broučku, musíš padat, to aby ses naučila zvednout“…
Z pod přivřených víček mu proklouzla slza bolesti, která se stala ortelem nad jejím osudem. Odpusť, zradil jsem tebe, sebe, zradil jsem tvou matku…
Myšlenky zarazilo pronikavé světlo, jež pohlcovalo celou místnost. Zastínil si pohled dlaní a zahleděl se k oltáři, odkud se linula jasná záře.

Svázané dívce divoce čechral vlasy odnikud přicházející prudký vítr. Její očí ztratily původní barvu, zahltil je mléčný opar.
Mramor pod ní jakoby měkl. Zloba a touha po pomstě, jež jí pohlcovali, se rovnali, ne-li převyšovali, prahnutí po spravedlnosti. Skoncuje s tím vším jednou pro vždy. Pro Ell, pro svět…

Gabriel si uvědomil o co jde, až příliš pozdě: „Richarde! POZOR!“

Tlaková vlna rozmetala obětní oltář na malé kousíčky, které se rozlétly jako žhavé uhlíky po celé síni. Démoni pod jejich palbou pukali jako pouťové balónky, upíři se měnili v prach až neuvěřitelnou rychlostí…
Ryana její síla odhodila na stranu. Nehýbal se.
Carpentrovo tělo se vznášelo v prašném víru.
„Tohle,“ ukázala Chris osvobozeným zápěstím na bezmocně se zmítající postavu, „Je jen začátek!“ Prudce škubla hlavou a Gabrielova bratra neviditelná síla přelomila v pase. Nechutné křupnutí následovala další rána, když se obě půlky zubožených pozůstatků Richarda Carpentera III. rozletěly k opačným stranám, teď už zničené, místnosti.

Chřípí se mu zachvělo. „Ty mrcho! Tohle si neměla!... Doposud jsem byl shovívavý, chtěl jsem tě zabít rychle, ale vidím, že…“ Zamrkal a upřel zrak kousek za Christen.
Ta se prudce otočila, připravena čelit čemukoli, co se za ní objeví…
Její ruku zastavila dlaň se slabím stříbrným kroužkem na prsteníčku. Chris zamrkala. „Ell?!“ Zmíněná ji objala.
„Och… jak… jak?“ otázala se rusovláska skrytá mezi bohatými kaštanovými kadeřemi.

Gabriel se vzpamatoval. „To by mě taky zajímalo,“ vyhrkl dřív, než se stačil zarazit.
Elein se na něj vítězně zazubila. „Och, jsem skvělá herečka.“
„Zasloužila by sis nejmíň Oskara, nemyslíš?“ sykl Angel, který se během celého toho rozruchu přikradl, i s Buffy, Gabrielovi za záda. Teď mu tiskl meč k zátylku.

Ell se sehnula pro svůj meč.
„Tohle byl plán?“ dala si ruce v bok druhá vyvolená a s pozvednutým obočím poklepávala zničeným střevícem do kdysi naleštěné dřevěné podlahy.
Brunetka se zatvářila zahanbeně. „Promiň, že jsme tě nestihli varovat, ale nebyl čas…“
„Ou, tak nebyl…Kdy jste to stihli vymyslet? A jaký to zatraceně mělo cíl?“

O pár hodin dříve
„Fajn, jsou tam. Griffin s tvým otcem a Ryanem… plus asi třicet potvor všeho druhu,“ informoval obě dívky Angel.
„Nemáme šanci…“ brblala si pod nosem Ell.
„Počkej… myslím, že by to šlo, musíme jen nějak srovnat počty…“
„Jak to myslíš,“ zamračila se brunetka na přemožitelku.
„Vzpomínáš – ty, Chris, světelná show?“
„Kdo by mohl zapomenout. Jakoby mnou procházela…“
„Fajn,“ nenechala ji domluvit. „Je to moc všech přemožitelek, co kdy chodily po téhle zemi, obohacená speciální příměsí od Sil.“
„Ale já ji neumím… nevím jak ji vyvolat! A už vůbec, jak ji použít!“
„Je jen jediný způsob…“
„A to?“
„Ty a Christen. Obě ji máte, teda každá jednu část. Ale může aktivovat jen jedna z Vás, a to v případě, že ta druhá je…“
„Co?!“
„No, je… mrtvá.“
„Prosím?“
„Mrtvá.“ Opakovala tiše Buffy.
„Huh! To musí jako jedna z nás umřít? Super, žádný problém!“ prohlásila ironicky Elein.
„Tak nějak. Pochop, moc, kterou jste byli obdařeny, je nesmírná. Může se použít, jen za účelem zničení zla…“
„To ale nevysvětluje…“
„Jak už jsem ti řekla - Každá máte jen část dané moci. Jestliže je rozdělena na části, je nepoužitelná. Pojistka...
Vás pojí silné pouto. Obě jste součástí té druhé! Jestliže jedna zemře – prolije svou krev, uvolní tak svou část síly a tu automaticky převezme její druhá polovička… Tak se spojí…“
„To nepřipadá v úvahu,“ kroutil hlavou upír. „Nikdo, se tady nebude obětovat!“
„Heh, když to nejsi ty, tak se to nesmí?“ snažila se odlehčil situaci Ell.
Pousmál se.
Buffy ty dva pozorovala a u srdce jí lehce bodlo. On ji měl rád, možná ji i miloval… Viděla mu na očích, že tahle dívka mu není lhostejná… Co sis myslela ty hloupá? Že si bude hrát donekonečna na eunucha?
„Myslím to vážně,“ stiskl její malé rameno. „TY, ani Chris se nebudete obětovat, musí to jít i jinak.“ Otočil s na blondýnku.
Rychle zaplašila náznak nelibosti v očích. „Možná… no možná by se dalo Síly obelstít.“
Angel se pochybovačně usmál. „To pochybuju, jsou až neuvěřitelně prohnané,“ vzpomněl si na den, kdy se stal člověkem. Kdy měl vše po čem toužil… a pak? Neměl nic…
„Říkala jsi ,prolít krev, ?“přemýšlela Ell.
Blondýnka přikývla.
„A, ehm no co když ji proliju, ale neumřu?“
„Ne takhle to nefunguje, po smrti jedné z Vás, tu druhou naplní nejen bezmezná síla, ale také i žal nad ztrátou…“
„Nechápu proč to nejde i bez toho umírání! Chceme tu sílu přece použít proti zlu! Ne v náš prospěch, ale v prospěch celého lidstva… nemůžou udělat výjimku?“
Stačil jeden přemožitelčin pohled a Ell sklesle zmlkla.
Angel vstal a začal přecházet kouskem temné zahrady, kam nedosahovalo blikotavé světlo pouličních lamp. „A co když by si Chris myslela, že jsi mrtvá? Proliješ svou krev… postačí nepatrné píchnutí do prstu… Budeš dělat mrtvou…“
„Poznali by to… Griffin není hloupý. Říznutí do prstu… hm myslím že, tohle by mě nezabilo…“
„Krev můžeme podstrčit,“ přidala se k jeho úvahám přemožitelka.
„Prokouknou to! Jakmile se ke mně někdo sehne, pozná, že mám puls, že dýchám…“
„Musíme doufat, že než se tak stane, přejde moc přemožitelek a Sil na Christen…“
„Fajn, dejme tomu, že by se to povedlo… Co přesně si mám představit pod pojmem , moc přemožitelek s příměsí Sil,?“
„Jestliže vše klapne, zrzka bude něco jako bohyně. Dokáže zabít démony pouhou myšlenkou.“
„Pak tedy zabije i Griffina.“
„Ne, Síly jsou potvory spravedlivé…“
„Pché, jak kdy,“ neodpustil si upír.
„… Zastávají názor, že i tomu nejproradnějšímu nepřáteli se má poskytnout možnost na záchranu.“
„To znamená?“
„Ta obrovská moc ho nedokáže zabít… možná oslabit… ale nezabije ho. To můžeš jen ty. Starým dobrým, osvědčeným způsobem.“
„Fajn, takže mi půjdeme dovnitř, já se nechám píchnout, skácím se k zemi. Chris rupne v bedně a tím získá sílu. Zabije démony, všechny, krom Gabriela a já mu pak setnu hlavu?“
„Krásná představa.“
„Ten plán se mi líbí!“
„Oba jste se zbláznili!“
„Možná, ale jeto v tuto chvíli jediný plán, který máme…“


„Řekla bych, že na vysvětlování bude…“ zkoprněla. Dívka, jež ji ještě před chvílí radostně objímala se zhroutila s vytřeštěným pohledem k zemi.
Opodál stejná síla trhala i tělem mladíka.
„Chris!“ Ell si k ní okamžitě klekla. Rusovláska s sebou nezadržitelně škubala a její oči nabyly křišťálové modři. „Chris, Chris! No tak!.. Co se jí to stalo?“ otočil se na Buffy.
„Já, ne-netuším, tohle se nemělo stát!“
Griffin si odfrkl. „Vypadá to, že někdo nedomyslel svůj úžasný plán až do konce, že?“
V mžiku byla u něj a ostří samurajského meče mu tiskla k hrdlu. „Co si jí udělal!“ prskala.
„Já? Měla by ses nad sebou zamyslet. To ty jsi to spustila! Ty za to můžeš! Hádám, že má dceruška… hm, tak hodinu života? A tvůj milovaný Ryan je na tom stejně.“
„R-ryan?“ otočila se a viděla opodál ležícího Ryna. Jeho oči měli obvyklou barvu, ale jeho tělo protkávaly záškuby, stejně jako Christen.
„Jak?“
„Byl vystaven přímé dávce magického záření.“
„Jak to zastavím,“ přitlačila na čepel. „Jak?!“
„Jestliže je proces naplnění v počátku, lze to stopnout. Existuje způsob jak Christen a Ryana zachránit.“
„Mluv!“
Muž se ďábelsky zašklebil. „Když mě podřízneš, nedozvíš se to!“
„Poslouchám,“ snažila odseknout klidnějším hlasem.
„V první řadě tady Angelus a přemožitelka poodstoupí od mých zad, pochop necítím se zrovna pohodlně.“
Angel i Buffy, ač s nelibostí v obličeji, udělali krok bokem. Nepřestávali však být ve střehu.
„Výborně a teď mě necháš vykonat rituál.“
„Ty jsi se zbláznil! Nepřipadá v úvahu.“
„Jediná možnost, jak oba, tvému srdci blízké, zachránit, je ohromnou sílu rituálem vysát.“

Dech se jí zadrhával v plicích. Stála před dalším, pro ni tak těžkým rozhodnutím. Zkáza světa a nebo život nevinného člověka. Mělo by to být jasné, měla by si zvolit lidstvo, konec konců vše to co podstoupila, bylo pro záchranu světa. Ale proč se jí teď v mysli vybavují obrazy usměvavé Chris, jejich vztah byl krátký, ale přesto intenzivní. Když jejich spjatými dlaněmi procházela moc přemožitelek, cítila jako by byly jedna… A Ryana, zradil ji, ale přesto srdce toužilo po jeho záchraně…
Zavrtěla hlavou. Slza nerozhodnosti zkrápěla jemnou tvář.
„Já, musím si to rozmyslet.“
„Přemýšlej rychle, každou minutou jsou blíž smrti,“ pousmál se.

Angel jí pohlédl do očí. „Víš, že nemůžeme… Ell nesmíš! Chris by to nechtěla! A ty to víš… Celý svět…“
„To zatraceně vím, ale oni umřou, Angele! A já si to nikdy neodpustím!“
„Ell,“ stiskla jí Buffy rameno. „Někdy je třeba sebeobjevování.“
„Ty už s tím máš zkušenosti, že?! Ale já nejsem jako ty! Nejsem tak silná! Já bych nedokázala Angelovi proklát srdce tím zpropadeným mečem!... Ano jsem slabá! Zbabělá! Nevím proč vybrali mě! Tady to vidíte… Je mi líto, ale nedokážu ji zabít… To neudělám...“
„Ell! Vím, že je to…“
„Víš? Tak víš? Ty bys obětovat život Buffy? Jedinou ženu, kterou kdy budeš milovat?“
Neodpověděl. Až moc dobře věděl, že by se stejně jako Ell snažil najít jiný způsob.

Opětovně ho svazovaly silné okovy. Zase jen poraženě hleděl na Griffina.
Angel zlostně nepřestával trhat zápěstím.
„Řekla bych, že jsme v pořádné kaši, co? Chtělo by to plán…“ Usmála se na něj přemožitelka.

Bere to s nadhledem – aspoň jeden. Ell to vzdala. Zatraceně, raději zachrání život tomu floutkovi, co ji zradil a celý svět nechá padnout…
Najednou však i on na chvíli zapomněl na hrozící zkázu, viděl jen obličej své blondýnky. Jeden krásný úsměv a jeho žaludek udělal kotrmelec. Snažil se tomu nepoddávat, nevnímat její blízkost. To lákavé našeptávání.
Toužil ji políbit, hluboce vroucně… nekonečně. Až bolestně chtěl cítit malinovou sladkost plných rtů, zkoumat zákoutí úst.
Brát a zároveň dávat.
Tisknout v silném objetí.
Chtěl se ztrácet v nekonečné zeleni a přitom proplétat prsty záplavou zlatých pramenů.
Tady, teď. Možná poslední možnost udělat to, za co se noc co noc modlil…
Kolikrát, zpitý do němoty, volal do noci, že by za jediný okamžik s ní zaprodal svou duši. Kdyby se tak stalo a on ji mohl ještě jednou jedinkrát spatřit, nemařil byl čas předsudky nad katastrofické následky. Nehleděl by na okolí na sebe na životy jiných… Už by neudělal stejnou chybu… Byl by jen sní, třeba jen minutu, jeden polibek, pohlazení, pohled… Bože, vzdal by se nesmrtelnosti… pro ni…
Jednou svou částí Elein naprosto chápal…

„Angele?“ slabě se zamračila, když viděla jeho nepřítomný výraz.
Zamrkal. „Asi nevyhrajeme.“
Vybavila se jí noc v Sunnydale u kolotoče a neodolala kopírovat možná už zapomenutý rozhovor: „Možná ne úplně. Ale proto nebojujeme. Bojujeme za věci, které za to stojí… A to znamená a hodně.“
Bleskla mu hlavou souvislost. Pochopil… Neudržel se a i přes nepohodlí řetězů ji políbil.
Ať jde všechno klidně k čertu, aspoň jednou…
Bylo to takové, jak si vysnil. Její rty zprvu překvapené, byli až neuvěřitelně jemné, sladké.
Brzy hodila i ona starosti za hlavu a oddala se hlubokým polibkům.

Griffin předčítal pro ni nesrozumitelná slova z prastarých svitků.
Svět se zastavil.
Pohledla na Chris. Její tělo zářilo nadpozemskou září.
„Ell,“ šeptla.
„Christen, vydrž, už… už to bude,“ polkla.
„Ne-nedovol mu to!“
„Nemusíš být hrdina… Nenechám tě umřít!“
„Poslouchej, teď to bude jako z nějakého srdceryvného románu, ale já umřu tak i tak. Já to vím, ty to víš. Takže koukej zvednout ten svůj zadek a zab toho bastarda. Ber to jako moje poslední přání.“
Elein zaplašila slzy. „Sakra musíš být tolik statečná? Zatraceně smířená se vším co přijde?“
„Když už mám umřít tak stylově, ne? Ell, vím co si myslíš, ale je to jinak… Nezklamala si!“
„Ale ano.“
„Jsi jen člověk! Chybujeme. Je normální, že jsi podlehla citům… Hlavní je, že svůj omyl napravíš.“
„Ell?“ ozvalo se jim za zády.
Otočila se a stanula čelem spalujícímu pohledu.
Hleděla do známých a přesto tolik vzdálených očí. Zničil jsi vše co jsme měli. Tolik si přála vrátit čas. Dozvědět se proč…

S obrovským vypětím sil se Chris natáhla pro nedaleko ležící Ellin meč.
Napřáhla ruku jak jen to šlo.
Ucítila silný tlak v hrudi.
Teplá lepká krev prýštila z hluboké rány.
Necítila ruce, nohy.
Víčka… jak jen byla těžká…
Ve spáncích prudce tepaly poslední zbytky krve.
Uši zahltil hrůzný výkřik. Mezi tmavými skvrnami rozeznávala ještě obrysy vyděšené Ell.
„Poslední přání,“ šeptla z posledních sil.
Plíce vydechly poslední doušek vzduchu.
Z pod řas unikla konečná známka života. Slza smíření…

„NE!“ démonův řev se nesl síní. Záře pohasla. Gabriel soptil. Vztekle se napřáhl a mrskal silou prstenů na všechny strany.

Odtrhli se od sebe. Angel stačil jen tak, tak uhnout rozlícené ráně, kterou k nim poslal Griffin.
Ozval se tupý náraz a zachřestění protnutého řetězu.Byl volný, prudce vstal a sáhnul po přemožitelce. Ale nahmatal jen vzduch. Byla pryč…

Gabriel další dobře mířenou ranou vyslal k vyvolené. Drtivě narazila do jejich zad.
Donutila ji předklonit se a zavadit vyčnívající jílec meče. Křečovitě jen uchopila a vytáhla z Chrisiny hrudi. Otočila se. „Skončeme to.“

Angel se k ní rozběhl, avšak o něco zakopl a skácel se k zemi.
„Ty nikam nepůjdeš.“
Ryan ho přirazil k podlaze veškerou svou silou. Upír se ho snažil odstrčit, avšak jakmile se ho dotknul, projela jím pálivá bolest prýštící z bodné rány. Mladík se samolibě pousmál. „Víš, na ostrově měli jednu zakázanou místnost s jedy. Neuvěřil bys, co všechno se tam dá najít. Třeba taková malá zaprášená lahvička. Nic zajímavého, že? Ale když se ti zmíním, že na lahvičce byl nápis svěcená voda. Stále nezajímavé, že? Moment, už se k tomu dostávám. Ona to totiž byla první svěcená voda, co kdy kdo posvětil… Hm už je to zajímavější? Mělo by neboť, staletími, možná tisíciletími, v tom nemám jasno, nabyla na síle. A když se ti třeba jen kapka dostane do těla, nebo přijdeš do styku s někým kdo byl touhle vzácnou tekutinou pomazán… Hups, malér.“

Máchla ostřím, ale Gabriel její úder brilantně vykryl a sám vedl rychlý protiúder. Zamumlal latinskou formulku, záře z prstenů se slila v jednu a odrazila se k Ell. Ucítila řezavou bolest na líci.
„Bez mocné Christen jsi jen malá holka..“
Vzpamatovala se z štiplavé bolesti. „Možná, ale stále lepší než být jen tuctový démon.“ Tentokráte ona rozdrtila jeho soustředěnost. Vší silou směřovala mečem ke Gabrielově hrudi. Na poslední chvíli nastavil na obranu rozevřenou dlaň. Ruka, zdobená třemi prsteny, utnutá v lokni, upadla do prachu. Bolestně zavil. „Ty malá mrcho!“
Koutkem oka viděla jak se Ryan tyčí nad Angelem. Zarazila se.
„Ryane, NE! Nedělej to.“
„Odstup od Gabriela, Ell. Nechci to udělat, ale nedáš-li mi na výběr…“
„Dobrá, jen… jen… fajn.“ Udělala pár rychlých kroků zpět.
Gabriel přešel ke dvojici. „Zab ho,“ sykl. „Vždyť si po tom tak toužil.“ Démon se snažil zastavit proudy krve z jeho pahýlu.
Zadíval se do hlubokých studánek slepé důvěry. Prosily o život toho upíra… Četl v nich… lásku! Jeho žárlivost přetekla.
Bylo to rychlé.Dřevěná zbraň proklála jeho černou košili a našla si tiché srdce. Sotva stačil stočit pohled na stranu a uvědomit si bolestný pohled vyvolené.
Jeho čokoládové oči se zakalily a on se po dvou stovkách letech změnil v prach…

„Ne! NE!“ Její žalostný výkřik se linul opuštěným sálem.
Griffin i s Ryanem byli pryč.
Pomalým krokem, jež symbolizoval nepředstavitelnou bolest, došla k hromádce prachu.
Zničeně padla na kolena a dala se do pláče…

Epilog

Noc opětovně předávala vládu dni. Nepropustnou čerň střídalo popelavé šero. V mihotavém světle dohasínající svíce psala dál příběh, svůj příběh.

Zaván prudkého vichru sfoukl svíčku. Obloha jakoby znovu potemněla. Odnikud se vynořila namodralá záře a muž v kápi.
„Kdo jsi,“ nepatrně posunula ruku k pohozenému meči.
„Není třeba se bát, jsem pouhý posel.“
Odfrkla si. „Kdybych chtěla, už jsi mrtvý.“
„To už bohužel jsem, obávám se tedy, že by tvá námaha byla zbytečná.“
Změřila si ho zamračeným pohledem. „Odejdi, nemám čas ani náladu na plané kecy.“
„Dobrá tedy, vezmu to zkrátka. Svět byl tvou rukou zachráněn. Můžeš si vybrat náležitou odměnu.“
„Nezabila jsem ho.“
„…ale svět existuje,“ konstatoval s rozpřáhlýma rukama. „Zvítězila jsi.“
„Naopak prohrála jsem, oni jsou…“ zvedla k němu hlavu. „Vrať…“
„Ne.“
„Proč,“ odsekla.
„Ne!“
„Tomuhle říkám vysvětlení.“
„Odpověď zní ne,“ opakoval neúnavně.
„Nic jiného nechci.“
„Dobrá, v tom případě nemá cenu plýtvat naším časem.“
Zírala k horizontu, odkud mělo každou chvíli vykouknout slunce.
„Počkejte, šlo by…?“
Přikývl. „Budiž.“

Nebe
Nesnesitelná bolest ustala. Jazyky rozžhavených plamenů přestaly hltat jeho tělo.
Zahltil ho mír a klid. Přes přivřená víčka pozoroval nekonečnou blankytnou modř, byla všude, kam jen dohlédl… až na dvě nespoutané, neuvěřitelně zelené studánky, jež se na něj zářivě usmívaly….

***

Jak navázat na normální život? Teď už znám odpověď. Nijak. Můj osud se ubírá jinou cestou, vede daleko od blyštivých večírků, daleko od lásky…
Nevím co přijde, komu se budu muset postavit. Démoni, upíři, veškeré mocnosti zla… Ale v jedné věci mám jasno. Postavím se všemu se vztyčenou hlavou… Oni ve mně věřili a já je nehodlám zklamat… Nikdy víc neustoupím, nic mě neoblomí, budu silná, tvrdá, nelítostná…
Svět nebude dokonalý, ale můžu bojovat za to aby byl lepší… Ne pro mě, ale pro Chris, pro Angela… pro jejich památku…


***

Rázně zaklapla knihu. V ruce, na níž se blyštil jeden ze tří prstenů, rudý jako samo peklo, sevřela meč, zahleděla se do prvních ranních paprsků.
Šla vstříc nekonečným bitvám - své budoucnosti, takové, jaká jí už před mnoha věky byla předurčena…

The END