Prophesy 5

Ležela ve své luxusní staroanglické posteli s nebesy. Francouzské balkónové dveře, vedoucí na zahradu, byly dokořán a dovolovaly tak nočnímu vánku proniknout skrze sametově bílou záclonou až na její tvář.
Spala klidně.
Nepatrně se posunula hlouběji do přikrývek, muž za skleněnou clonou se pousmál. Hned jak ji poprvé spatřil omámila ho, její tvář mu nedopřála chvíli klidu, její oči ho pronásledovaly nejednou probdělou nocí. Úsměv, ten nádherný úsměv… nedokázal by zapomenout ani za tisíc let.
Pomalu překročil práh, tiše přešel prostorným pokojem a přisedl ke spící dívce. Bříšky prstů ji pohladil po hebké a měkké tváři.
Její víčka, ověnčená dlouhou hustou řadou černých řas, se zatřepetala a poté slabě pootevřela oči. Párkrát zamrkala a s udiveným úsměvem vyslovila: „Ryane!“
Chvatně se posadila a objala nočního návštěvníka. Ten s širokým úsměvem dívčino obětí opětoval.
„Co tady děláš?“
Mírně ji od sebe odtáhl. Zadíval se na její plné rudé rty a pak do hlubokých smaragdových oči. „Slíbil jsem přece, že se k tobě vrátím…“
Nemohla tomu uvěřit, cítila se tak šťastně a spokojeně, jako tehdy, když spolu trávili čas na divokém ostrově u zapomenutého vodopádu…
„Chyběl si mi,“ pohladila ho po rozježených vlasech a zarostlé tváři, „moc si mi chyběl…“ naklonila se a rty se spojily v dlouho očekávaném polibku.
Něžně ochutnával neuvěřitelnou sladkost a vnímal každičký dotek. Touha se stupňovala a postupně přebírala kontrolu nad oběma.
Hladově se k Ryanovi přitiskla: „Už mě neopouštěj…“
„Nikdy, už nikdy!“ Svou velkou rukou chytil Ell kolem jemného krku a stiskl.
„C-co to děláš?“ Dívka se snažila vzepřít, ale on byl silnější. Dlaň jí svírala hrdlo čím dál těsněji, až už nebyla schopna popadnout dech. Eleininy pokusy osvobodit se byly marné, jakoby ztrácela veškerou svou sílu. Zahleděla se Ryanovi do očí, nepoznávalo ho. Jeho pohled byl studený jako zimní ráno, byl to pohled plný zášti a nenávisti čišící až z hlouby útočníkova srdce. Začínalo se jí tmít před očima, ztrácela cit v konečcích prstů. Ozvala se tupá rána, dívčina hlava padla na podušky. Ryan se sehnul k doširoka rozevřeným očím: „Už navždy budeme spolu…“


Orosená potem se trhnutím probrala, prudce dýchala… Zběsile se rozhlížela kolem a ohmatávala svůj krk.
Pokoj zel prázdnotou, jen záclona se pohupovala v rytmu nočního vánku.
Sen… byl to jen sen…
Posadila se, zavřela oči a třela si spánky. Byl tomu již týden, co se vrátila domů.

Za soumraku stanula před obrovskou vstupní branou na pozemky rodu Carpentorvých. Připadala jí snad dvakrát tak větší, než když před třemi roky odcházela. Dokonce i sídlo, který ozařovali zahradní lampy, se zdálo mohutnější. Jakoby ztuhla, s kufrem v jedné ruce jen tiše sledovala monumentálnost rodinné vily. Uběhla málem hodina, odhodlala se překročit práh…

Stoupala po mramorových schodech, vzhlédla a v půli schodiště stál postarší muž.
Richard Edvard Carpentr III. Se zkoprněle zastavil a upustil knihu, která se odkutálela až k nohám Ell. Pomalu v kůži vázané listy zvedla a došla ke svému otci.
Její oči zeskelnatěly: „Táto?“
Sjel ji pohledem od hlavy až k patě, napřáhl své třesoucí se ruce, sevřel dívčin obličej.
„Elien? Jsi to ty holčičko?“ Objal ji s takovou láskou, až jí málem vyrazil dech.
S velkým oddechem a tváří potřísněnou slanými slzami zabořila svůj obličej do otcova ramena.
„Ano, jsem to já… jsem…“

Kolem se shromažďovalo snad celé služebnictvo a otevřenými ústy zíraly na výjev před nimi. Někteří se tvářili nezúčastněně jako vždy, jiní jen stěží skrývali překvapení a úžas, malá hrstka nejstarších služebných se usmívala.

„Vrátila si se… bože je to tak dávno, nedoufal jsem… myslel jsem si, že si utekla nadobro… že už tě nikdy neuvidím…“

Vstala z postele, potřebovala se ochladit… Jen v hedvábné noční košilce vyšla na balkón. Hladké mramorové dlaždice příjemně chladily a vítr dával opět dýchat pokožce…
Opřená o zábradlí se zaposlouchala. Z nedalekého centra sem pronikal hluk velkoměsta. První noc myslela, že z toho hluku zešílí. Nemohla vystát nepřetržité okolní světlo, třeba jen nepatrný zvuk zněl jejím uším jako ten nejhlasitější rámus… Teď už si zase zvykla, ale i přesto hluboko v srdci vzpomínala na tiché a temné noci na ostrově…

„Říkala jsem si, kdy se objevíš,“ otočila se. Nepřekvapilo ji, když těsně za ní stál vysoký muž v černém kabátě. Měl ty nejhlubší oči jaké kdy viděla a každý jeho úsměv ve vás zanechával slabé zamrazení… byl to Angel…
„Jak si…“
„Poznala, že jsi tady?“ nenechala ho domluvit.
Přikývl.
„Zapomněl si, že právě k tomu to mě trénovali?“
Pousmál se: „Ano, zapomněl. Omluv mou pošetilost.“
Dívka si sedla do čalouněného křesla, upír ji následoval. „Vypadáš unaveně,“ konstatoval.
„Díky,“ sarkasticky se pousmála.
„Ne, tak jsem to nemyslel, jen…“
„Já vím…“ protřela si oči, „od té doby co jsem se vrátila nespím zrovna růžovým spánkem…“
„To je změnou prostředí, časem se to zlepší,“ snažil se ji povzbudit.
„Ty zřejmě se spaním problém nemáš…“ zvedla se a vešla do pokoje.
„Cože? Jak to myslíš,“ chtěl jít za ní, ale dík neviditelné bariéře se zastavil na prahu.
„Můžu dál?“ zeptal se automaticky.
Ell prošla kolem zrcadla, snad ze zvědavosti koutkem oka zavadila o francouzské dveře… muž na balkóně nevrhal žádný odraz…
Pozvedla jeden koutek úst. Zastavila se těsně přes prahem a zahleděla se Angelovi do očí.
„Proč se ptáš? Potřebuješ snad pozvání?“ naklonila hlavu na bok.
Zaraženě mlčel. Po chvíli se vzpamatoval: „J-já, ehm… slušné vychování…“
„Ále prosím tě, ušetři mě! Myslíš si, že jsem úplně blbá? Že mi nebyly divné noční schůzky, noční cesta?“
Ustoupila o krok. „Nevím, zda je moudré pozvat si domů upíra!“ Zkřížila ruce na hrudi: „Tak mi pověz, je moudré pozvat někoho takového, jako jsi ty? Angele? Nebo raději Angelusi?

Bez jediného pohybu na ni zíral.
„Jak…“
„Jsem to zjistila?“ opětovně mu sebrala větu z úst. „Hm počkej… Třeba jsem v Sin-sikově knihovně, plné prastarých knih zaprášených tak deseti čísly prachu, narazila na jednu hodně starou knížku. No spíš bichli s vazbou v dost žalostném stavu. Což by nebylo nic světoborného, takových to skvostů, tam bylo požehnaně… No ale proč mě tedy zaujala právě tato kniha? To bude asi tím, že jsem okem zavadila o malý, skoro už vybledlý stříbrem rytý název na hřbetu knihy: ANGELUS…“
„Tohle si neměla zjistit.“
Dívka si zaujatě mnula bradu a pochodovala sem a tam po místnosti.
„Ale stalo se… Přirozená zvědavost zvítězila nad, heh strachem z trestu, který by mimochodem byl fakt… no řekněme, že už by mě nikdy víc nenapadlo po nocích slídit mezi regály a zaplňovat řádky ve čtenářském deníku…“ Pohlédla mu do očí: „Už po první stránce… nemohla jsem uvěřit, že jsem… takové zvrácenosti… horší nestvůra po téhle zemi necho…“
„Udělala sis obrázek – chápu,“ sykl sarkasticky, napůl smířeně.
„Solidně barvitý!“
„Jak sis ale spojila mě s Angelusem?“ zajímal se po trapné chvilce ticha.
Mlčela.
„No tak, i já hořím přirozenou zvědavostí.“ Nadhodil.
Pohrdavě si odfrkla, ale pokračovala dál v monologu: „Při mých studiích o straně dobra, jsem nemalou část věnovala bojovnicím, mladým dívkám – přemožitelkám…“
„Buffy…“ polkl.
Přimhouřila oči: „Ano, přemožitelka Buffy Summers, její životopis byl poučný, záživný a hodně krutý…“
„Prošla si svým…“
„S tím naprosto souhlasím. Lehké to neměla ani v nejmenším. Vezmeme si třeba jednu z jejich prvních bitev… jak jen to tam stálo? Jo, už vím…postavila se upírovi, který chtěl poslat celý svět do pekel. Zabila ho – Angeluse… zabila tebe! Bla bla bla…“
Angel těžce dosedl na podlahu balkónu, tvář schoval v mohutných dlaních. „Na tuhle část svého života nejsem zrovna hrdý.“
Hodnou chvíli na něj zamyšleně vzhlížela, nakonec však jakoby setřásla všechen jed, šeptla: „Já vím.“
Překročila práh, „Kapitola po kapitole… Celé století Angelusových zvráceností,“ přidřepla si k muži. Pohladila ho po kaštanových vlasech a pozvedla jeho tvář. Střetly se pohledy.
„Ale také jsem četla, co se dělo po cikánské kletbě…Angele, pykal si za věci, za které si nemohl ovlivnit. Kál se za zvrácenosti, které si nespáchal…a odčinil si je… už dávno…“
Zavrtěl hlavou: „I kdybych udělal nevím co, tak…“
Elein povstala, vzala jej za ruku, zvedl se s ní, a udělala krok zpět. Dívka stála v místnosti, upír na balkóně.
„Pojď dál,“ dívala se mu do očí a snažila se pouhou větou vyjádřit veškerou důvěru, kterou v něm pociťovala.
Vešel, chtěl něco říct, ale Elein ho nenechala.
„Říkáš, že jsi Angelusovi činy ještě neodčinil? Že je to nemožné? Dobrá, ale i tak se můžeme pokoušet! Trochu na té nápravě či odčinění zapracovat… Zároveň mě můžeš provést podsvětím blyštivého Londýna… Jen.. heh, jen se převléknu,“ pohlédla na noční košili.
Svým postojem připomínal sochu… V téhle holce se nevyznám asi nikdy…

„Takže, hm komu můžu nakopat zadek? Nějací vampové okupují tohle město? Či snad potulná banda uctívačů démona chaosu nebo třeba…“
Mlčel, neslyšel její hlas, hlubal hluboko ve svých myšlenkách… Elein Carpentrová pro něj byla neprohlédnutelná záhada. V jednu chvíli myslel, že mu vyčte všechny Angelusovi hnusárny a pak že by ho samou lítostí nejraději políbila…
„Haló? Země volá upíra s duší!“
„P-promiň? Co si říkala?“ vzpamatoval se.
„Uf, vy chlapy… někdy bych… huh…“
„Prosím?“ pozvedl obočí.
„Ale to nic, nech to být.“ Přidala do kroku a zmizela z Angelova dohledu v jedné z mnoha úzkých londýnských uliček.
„Ell! Ell, počkej,“ rozběhl se za ní. „Dobrá, omlouvám se. Kde…“ Nestihl, dnes už po x-té, dopovědět větu, když mu někdo skočil na záda a srazil ho do špinavé louže.
„Měl byste být ostražitější, pane. Kdybych byla potažená zeleno-šedým slizem a místo rukou měla chapadla, byl byste v hájí.“ S vítězným úsměvem na tváři držela Angela v pevném sevření, tedy to si aspoň myslela, dokud…
„Au,“ bleskurychle ji ze sebe střásl a přitiskl na chladnou žulovou dlažbu.
„Ale, ale… kampak se podělo ono samolibé chvástání?“
Snažila se mu vymanit, držel ji však pevně. Najednou zkameněla: „Angele, za tebou,“ zírala za jeho záda.
Ihned povolil stisk a hbitě se otočil s nataženou pěstí. Nikdo však za ním nebyl. Elein se klátila pod náporem smíchu.
„Ha, ha, velice směšné… a jak neotřelé.“
„Ale zabralo to, ne?“ zaujala bojový postoj a pokynula mu.
„Za tebou,“ vyhrkl upír.
Odfrkla si: „To určitě. Ohraná finta. Já se otočím a ty mě přirazíš ke zdi… tedy obrazně řečeno, ehm ne obrazně… huh…. Víš jak to myslím.“
„Ne, vážně za tebou…“ Angel proběhl kolem ní.
Otočila se: „A sakra.“ Na druhém konci uličky si tři upíři pohrávali s mladou, dobře oblečenou dívkou… Nahmatala dřevěnou zbraň a vyrazila za mužem v černém kabátu.

***

V té chvíli ve mně, ani nevím proč, hrklo. Tohle už nebyl žádný trénink, tady šlo záchranu života… Běžela jsem za Angelem a v duchu se připravovala na nejhorší… Začaly se mi potit ruce a můj dech byl čím dál břitčí… „Střetnu se s bandou upírů,“ přehrávala jsem si tuhle větu snad stokrát… Ale pohled na černý kabát, vlající ve větru mě uklidňoval. Věděla jsem, že Angel je tady semnou… Věděla jsem, že s ním se mi nemůže nic stát…

***

Upír s duší se skokem vrhl na jednoho z bandy vampů a srazil ho k zemi. Hbitým, již naučeným chvatem jej znehybněl a změnil v prach. Zbývající dva upíři zkameněli. Nejprve sjeli pohledem hromádku prachu, poté cizince, jež si z ramene oprašoval zbytky jejich kumpána. Situaci odhadly dobře, pomalu couvali, ale tam už stála Elein.
„Ale vy už odcházíte?“ prohodila.
Vyjeveně přejížděli pohledem z mohutného cizince k drobné brunetce. Zvolili dle nich snazší cestu úniku – vrhli se proti dívce.
Och jak nečekané…
Stanula v bojové pozici. Koutkem oka zahlédla Angela jak se klidně opřel o tmavou zeď.
Huh, super… Pohlédla mu do očí. S šibalským úsměvem jí sdělovali: „Jj, jsi v tom sama holka.“

Strhla se prudká rvačka. Rány lítaly rychlostí blesku, dívčin cop ztrácel na pevnosti, uvolněné prameny lemovali její tvář. Po chvíli zem zdobila druhá hromada prachu. V duchu si zavýskla a s vervou zakolíkovala i posledního démona. Otřela si čelo.
„S klidem v duši mohu konstatovat, že ti na ostrově věděli co dělají!“ postoupil Angel o krok dopředu.
Usmála se.

„Elein?“ Ozvalo se jim za zády. Ve víru boje zapomněli na dívku, která se stále krčila za párem přeplněných popelnic.
Ell se otočila a stanula tak tváří tvář své dlouholeté přítelkyni. „Sam?“ Dívka přikývla.
„Oh, to není možné,“ dívky se objali.
„Já tomu nemůžu uvěřit. Elein Carpentrová a tady? Kde si byla celou tu dobu! Hej ty si jim ale dala kapky… Moment, kde jsou? Kam s poděli?“ Samantha se chvíli pohledem toulala kolem a když rentgenovým zrakem ohodnotila Angela spustila nanovo: „Poslouchej,“ přitáhla si Ell blíž k sobě, „ není to ten chlápek, ten… však víš…“
Elein rozpaky zčervenala.
„Co tady s ním děláš? To sním si byla celou tu dobu? Přiznej se! Jste si užívali někde na Bora-Bora, že? Nejsi vdaná? Och, doufám že, ne!“ Rychle zkontrolovala oba prsteníčky a hlučně si oddechla.
„Musíš mi všechno povykládat… Počkej až se dozvíš, co se dělo tady…“
„Sam…“
„… z toho tě ranní mrtvice…“
„SAM!“ křikla brunetka.
„Co je? Nemusíš řvát, já slyším dobře.“
„Promiň, ale měli bysme odsud raději vypadnout…“
„Jo. Jasně, máš pravdu… Za rohem mám auto. Zrovna jsem nastupovala, když ti tři.. brrr…“ otřásla se.
„Fajn, tak běž napřed a já tě dohoním…“
„Ale…“
„Neboj, bude to jen chvilička. Potřebuju si promluvit s…“
„O.K., chápu… v tom případě nespěchej,“ Sam na kamarádku mrkla, protáhla se kolem Angela a co nejrychleji spěchala pryč.
„Známá?“
Ell si protřela spánky: „Jo-o.“
„Zajímavá,“ otočil se k rohu, kdy právě zahýbala zmíněná dívka, „ trochu upovídaná, ale…“
„Promiň,“ přistoupila k upírovi.
„To je v pořádku,“ přikývl. „Raději už běž, ať na tebe nečeká. Já se zastavím zítra…“
„Dík si nejlepší,“ proběhla kolem muže v kabátě, po pár krocích se ještě otočila: „A víš, že ji vždy vítán,“ ubezpečovala se.
Pousmál se: „Vím.“
Elein mu zmizela z dohledu, zabořil ruce do kapes a pohltili ho pára s šedivým dýmem.

„Carpentrová, chyběla si mi! Ta včerejší noc neměla chybu.“
„Nepřeháněj…“
„Né, vážně, takhle jsem se nepobavila už pěkně dlouho! A tohle mi taky chybělo… umm…“ Sam si poposedla se vířivce, naklonila se pro další drink a blaženě přivřela oči: „Tomu se říká relaxace.“
„S tím se dá jen a jen souhlasit.“
„Amen.“
Obě dívky se na sebe podívaly a propukly v hurónský smích.

„Ehm, promiňte. Madam?“ ve dveřích se objevil sloužící.
„Ano?“
„Přišel Vám dopis.“
Ell si vzala pozlacený lístek ze stříbrného podnosu. „Děkuji, to je vše.“ Muž se poklonil a odešel.
„Co je to?“
Elein rozlepila obálku: „Ehm… je to.. pozvánka.“
„Pozvánka? Jsi týden doma a už tě někam zvou? Och, proč já se nenarodila ve tvé rodině.“
Ell nechápavě zírala na kus papíru.
„Tak ukaž,“ vytrhla ji druhá dívka list z ruky. „Slečno Elein Carpentrová, jste srdečně zvána na velkolepý jarní bál… který se koná… uf už za týden… v rezidenci… s uctivým pozdravem lord Gabriel Griffin, vévoda z Kornvolu.“ Sam otočila papír, na druhé straně byl hrozivě vyhlížející rodinné erb. Byli na něm jakési kreatury, monstra či co…
„Odkud toho vévodu znáš?
Brunetka mlčela, ale v hlavě jí hýřilo nespočet myšlenek.
„Ehm, Sam? Promiň, zapomněla jsem, že táta po mě chce nějakou práci. Budu muset jít…“
„Cože? Teď navečer? Neblázni, myslela jsem, že něco podnikneme.“
„Mrzí mě to,“ dívka už se zvedala a házela přes sebe huňatý župan. „Promiň, fakt to nejde…“ vyběhla ze dvéří.
„No, já se odtud nemíním, dřív jak za hodinu, ani hnout.“ Samantha se ponořila až po bradu a vychutnávala slastné víření vody.

Slunce již dávno zmizelo za obzorem, když Elein spěchala přes zahradu, po schodech a nakonec s vervou se vlhla do svých pokojů.
Usazený v pohodlném čalounění, zvedl Angel svůj zrak.
„Díky bohu, jsi tady,“ vyhrkla brunetka.
Vstal tak rychle, že převrátil křeslo. „Stalo se něco?“
„Podívej,“ mávala mu před očima pozlacenou pozvánkou.
„C-co je to,“ zachytil její ruku a přečet si ozdobné písmo. V duchu si předčítal oněch pár řádků znova a znova.. Zahleděl se Ell do očí. Chvíli měl pocit, že se v nich mihl stín strachu…
„Je to on, že? On!“
Přikývl.

***

V tu chvíli se mi žaludek obrátil vzhůru nohama. Těžce jsem dosedla do měkkých peřin a němě propalovala podlahu. Cítila jsem, že si Angel přisedl ke mně, ale nereagovala jsem na jeho uklidňující věty.
Bylo to tady. Můj osud byl zpečetěn… Dík jednomu kusu papíru… zase jsem měla opustit svou rodinu a vrhnout se do chřtánu neznámému…
Zvláštní, pouhé jeho jméno ve mně vyvolávalo mrazení v zádech, avšak i přes tmavý stín, jež ve mně zanechával , zde byl slabý plamínek světla. Ona… druhá polovina celku, druhá polovina mě… druhá vyvolená…

***

Angel už dávno odešel, Ell ležela nehnutě a tupě zírala do stropu. Snažila se vymyslet třeba i nástin plánu, jak zničit nejmocnějšího démona a přitom nepřijít o svůj život. V hlavě měla prázdno, je zvláštní, když nad něčím úpěnlivě přemýšlíte, toužíte na něco přijít, nápady nepřicházejí… hlava stávkuje.
Vztekle se otočila na bok a rukama drtila přikrývku.
Mysli, mysli…
No tak nic, prostě si to tam nakráčím, kopnu ho do hlavy a bude… možná budu mít štěstí a ona mu hlavinka pukne, vysypou se z ní šváby a můžu jít domů... Fajn plán bych měla, takže teď už jen zbývá, ho za týden realizovat…
Nečekaně zívla, zavrtala se do peřin a usnula. Na sen, který se jí té noci zdál, nezapomene.
Sam ji honila se shnilou hlavou plnou brouků… Blééé, brouci…

„To jméno mi nic neříká…“ Richard přejížděl pohledem ze své dcery ke kusu papíru.
„Možná by si měl číst také něco jiného, než jen ty tvoje anglické noviny…“
„Nebuď drzá mladá dámo, ještě stále ti můžu dát domácí vězení.“
Elein se pousmála. Měla ráda, když se takhle naoko zlobí. Zezadu ho objala a dala mu pusu na líci.
„Je to až na Floridě!“ protestoval.
Další pusa.
„Ale vždyť si se teprve nedávno vrátila…“
„Budou to maximálně dva dny,“ zaškemrala.
„Dva dny! Pak se vrátíš domů, i kdybych si pro tebe měl zaletět a přivést tě v okovech.“
„Rozkaz, pane,“ zasalutala.
„Dobrá, dobrá, nech těch blbostí a raději se pojďme už konečně nasnídat.“ Pán domu se napil svého čaje a zmizel za ranními novinami.
Ell jen zakroutila hlavou a pustila se do marmeládového pečiva.
„Hhhm hati…“
„Chovej se kultivovaně! Polkni prosím,“ neobtěžoval se vykouknout zpoza rozložených novin.
„Promiň,“ polkla. „Budu potřebovat tryskáč… prosím,“ dodala, když viděla otcovo pozvednuté obočí.
Měřil si ji pohledem, ale nakonec, jako vždy, přikývl. Byl totiž toho názoru, že jestliže Elein využije jeho přepravního prostředku, bude mít nad ní dohled dík svým zaměstnancům…

Týden uběhl neuvěřitelně rychle. Brunetka se právě balila, když uslyšela z temného balkónu šramot.
Stál tam, tajemný, v černém kabátě… Pousmála se a vyšla mu vstříc.
„Tohle je pro tebe,“ podával ji velkou krabici namísto pozdravu.
S překvapeným výrazem si ji od něj vzala.
„Neznám tvůj vkus, jestli se ti nebudou líbit, můžeš si tam koupit jiné…“ šoupal nohou.
Hbitě zbavila bílou krabici mašle a sundala vrchní poklop. Zakryla si ústa, aby ztlumila překvapený výkřik.
„Och, Angele,“ naklonila se ke krabici a pomalým pohybem vytahovala ty nejskvostnější šaty, jaké kdy viděla.
„Líbí se ti?“
„Bože, jsou nádherné.. dokonalé…“ Jednou rukou si ho přitáhla a objala ho. „Děkuji,“ šeptla mu do ramene.
Snažil s nevnímal dívčinu vůni a kupodivu mu to šlo…chtěl zůstat chladným a také takovým zůstal.
Odtrhla se od něj a s otevřenými ústy zírala na večerní róbu. Byli to šaty rudé jako okvětní lístky růží, materiál tak jemný a lehký, že ho snad utkaly z pavučin a rosy. Byly překrásné. Přiložila si je k tělu, padli jako ulité.
„Jak si věděl mou velikost?“
„Tenkrát na recepci tvého otce… mám dobrý odhad,“ pokrčil rameny.
Pousmála se.
„Máš sbaleno?“
„Myslím, že teď už mám všechno,“ opět koukla do krabice, kde zůstaly ještě stejně laděné boty a semišová krabička… Copak asi bude v ní… pomyslela si Ell a přitom se potutelně usmívala. Najednou tolik obávaný střet s Griffinem, dostal o tolik barevnější nádech…

Už hodinu byli ve vzduchu… Elein dřímala a Angel pozoroval oblohu malým okýnkem. Ani se tak moc nezajímal o mraky, spíš přemýšlel… O tom co se bude dít, zda by neměl Ell raději poslat domů a postavit se Gabrielovi sám… Pohlédl na spící vyvolenou a ihned svůj nápad zavrhl. Zaprvé to by mu nedovolila… a zadruhé, kdyby se o to třeba jen pokusil, nakopala by mu zadek… a o to rozhodně nestál, ještě měl v živé paměti zpřelámaná žebra…
Je stejně tvrdohlavá jako Buffy… Opět vyhlédl oknem. Buffy… Tady jí byl po dlouhé době opět blíž… Přiložil ruku na tvrzené sklo a s přivřenýma očima sebou nechal proplouvat vzpomínky…

Elein už dávno nespala, po očku pozorovala Angela. Jako tenkrát na ostrově měl ve tváři smutný výraz… Ale teď už věděla proč… Vzpomínal na svou lásku, vzpomínal na přemožitelku Buffy… Nepatrně se pootočila, aby mu dopřála trochu soukromí a snažila se na nic nemyslet.

Nebe
Joyce objala svou dceru: „Zase jsi tady?“
„Nemám nic lepšího na práci…“
„A proto se tady ubíjíš? Buffy už by si ho měla nechat jít… Pokusit se zapomenout…“
Blondýnka na starší ženu pohlédla. „Zapomenout?“ Povzdechla si: „Jak bych jen mohla…“
„Začala bych tím, že už ho nebudeš vyhledávat… Přestaň se mučit… A dík času… neříkám, že hned, ale jednou… už bude jen neurčitou šmouhou v tvé paměti… až nakonec…“
Buffy se opřela o mámino rameno. Nevěřila, že by se jí kdy jméno jejího temného anděla vytratilo z paměti. Dokonce ani… „A co když nechci zapomenout?“
„Srdíčko, jen se tím den ode dne ničíš… nemůžeš celou věčnost prodlévat ve snách a ubližovat si vzpomínkami…“
„Co jiného mi zbylo…“
Joyce mlčela.
Blondýnce ze smaragdových očí unikla osamělá slza. Nechala ji brouzdat po tváři až zmizela v nekonečné obloze pod ní…

I přes jasnou oblohu, se na skle objevila kapka vody… Angel pozoroval jak si razí cestu napříč celým sklem, až mu zmizela z dohledu…
Zacvakla si bezpečnostní přezku a psychicky se snažila připravit na přistání. Angel postřehl její soustředěný výraz: „Nějaká nervózní. Tobě vadí létání?“
„Létání mi nevadí, ale z přistávání nejsem zrovna nadšená…“
Ucítili žuchnutí. Letadlo bezpečně přistálo. Elein si nenápadně oddechla a odepnula si pás. Když sestupovala ze schůdků, uvědomila si, že slunce praží naplno.
„Angele…“
„to je dobrý, mám deku. Jen až budeš nastupovat do auta, nechej otevřeno.“
„D-dobře,“ vykoktala Seychel sešla k autu. Nestačila se ani pohodlně usadit a upír už za sebou zavíral dveře a shazoval kouřící deku. Dívka na něj nevěřícně zírala.
„Dobrý, jsem pohodě.“ Uklidňoval ji.
Zamrkala: „Ehm, jo jasně… já jen že to bylo poprvé…“ Rychle uhnula pohledem a zaklepala na spojovací okýnko: „Fifth Avenue at 61st Street 10021, prosím.“
„Á, The Pierre - A Taj Hotel.“
„Ano a už jeďte, prosím!“

Sestupovala ze schodů, Angel oněměl úžasem, stejně jako celá hotelová hala.
Rudá byla její barva, vyzařovala z ní smyslnost a krása. Vlasy vyčesané do pevného uzlu dali vyniknout jemné šíji a hladkému dekoltu, kde se třpytili drobné diamanty, stejné jako v náušnicích. Jednou rukou si přidržovala lem šatů a v druhé svírala svůj samurajský meč.
„Můžeme. Ty nemáš smoking?“
„Co je tohle?“ ukazoval na zbraň a zastrčil ji Ell za záda.
„Meč.“
„To vidím, ale proč si ho bereš?!“
„Ehm protože jdeme zabít…“
„Shh…“
„Protože jdeme zabít démona…“ zašeptala, když je minula zamilovaná dvojice.
„To tam jako nakráčíš mečem v ruce a usekneš mu hlavu?“
Pousmála se: „To je dobrý nápad.“
„Ne! Není!“
„Není?“
„Víš, že nejdříve musím najít tu druhou dívku… Meč nechej tady.“
„To ani náhodou, beru si ho s sebou… Můžu ho stejně tak dobře nechat v autě.“
„Dobrá, dej mi ho schovám ho pod kabát,“ jen velice nerada mu svou zbraň předala.
„A proč nemáš smoking!“ vystřelila.
Angel rozevřel kabát a Ell se tak naskytl pohled na Angela-gentlemana.
„Sluší ti to.“
„Nenávidím obleky,“ uvolnil si kravatu.

„Pamatuj, žádné hlouposti. Zatím v tichosti obhlídneme situaci. Při našem štěstí Griffyn nezná tvou tvář,“ pomáhal Elein z limuzíny.
„Dobrá,“ usmála zpod sevřených zubů.
Lokaj k nim přistoupil, vzal si jejich kabáty a pokynul jim do sálu.
Všichni pozvaní pojídaly hory toho nejlahodnějšího kaviáru a zapíjeli ho sklenkami drahého šampaňského.
„Super, jedna velká snobárna.“
„Nečekaně,“ přisadil si upír. „Fajn, tak se rozdělíme. Omrkni to tady , já se pokusím dostat nahoru… A Ell, žádný…“
„Ukvapenosti. Angele já tomu chápu, nejsem malý dítě,“ otočila se a kráčela k baru.

Procházela kolem parketu, oči mnoha hostů hltaly její smyslnou postavu. Nevšímala si toho a směle pokračovala v chůzi.
Přisedla si k baru a těsně za ní se ozvalo: „Mohu vám objednat?“
Ztuhla. Ten hlas… Otočila se a šokem jí zeskelnatěly oči. Břidce se nadechla.
„Ryane,“ šeptla.
Muž se pousmál. „Vypadáš nádherně. Všechny hvězdy na nebi ve tvé přítomnosti blednou…“ pohladil ji po rozzářené líci.
„Ryane,“ opakovala jméno silněji, vrhla se mu do náručí a zběsile se zmocnila jeho rtů.
„Jak?“ vydechla po chvíli.
„Slíbil jsem ti přece, že se vrátím,“ zazubil se.
„Ale jak si věděl, že budu tady?“
Mladík si přisedl k baru. „Byl jsem v Londýně. Tvá přítelkyně Samantha mi prozradila, kde budeš a dokonce byla tak hodná že…“ povstal a otočil se dokola.
„Wouw, vypadáš úžasně.“
„Poděkuj Sam.“ Oba se pousmáli, ale náhle Ryan zvážněl. „Bude to dnes, že?“
Povzdechla si: „Ano, dnes večer bude Johó, zvládly jsme to a nebo Vítej zkázo lidstva…“
„Neboj nejsi v tom sama… Máš mě.“
„Ehm, ehm…“
Oba se prudce otočili.
„Angele… ty si tady… s Ell…“ Suše konstatoval. Upír si stoupl k dívce. „Tak to je… fajn,“ pokračoval Ryan, „bál jsem se, že je tady sama…“
„Neboj, nespustil jsem ji z očí.“
Ell se zvedla: „Ryan nás přijel podpořit – každá ruka dobrá,“ konstatovala prostě a snažila si nevnímat napětí mezi oběma muži. „Tak co, jak to vypadá nahoře?“
„Nic zajím…“
Elein už ho však neposlouchala, neboť z velkého točivého schodiště scházela dívka v zelené večerní toaletě, zavěšená do charismatického postaršího muže. Ell obešla Angela a upřeně zírala na tvář hubené rusovlásky. Nevěděla čím to, ale jakoby něco uvnitř jí samotné cítilo, že právě ona je její dlouho postrádanou součástí.
Upír s duší ji položil dlaň na rameno: „To je ona? A on je…“
Vyvolená přikývla.
„Dobrá… budeš si s ní muset promluvit.“ Elein jako omámená udělala krok vpřed. Angel ji však zastavil. „Teď ne. Až bude o samotě!“
Mírně zatřásla hlavou: „Máš pravdu.“
„Nějakým způsobem od ní musíme dostat Griffina… Postarám se o to.“
„Ne, počkej… vidíš,“ ukázala na dva muže v obleku, stojící opodál. „Upíři! Poznali by, že jsi jeden z nich…“
„Sakra… jsi si jistá, že to jsou…?“
Dala ruce v bok.
„Dobrá, dobrá…“
Dívka ho sjela ještě jedním žhavým pohledem a otočila se k pultu. „Ryane, nemohl bys…“ Nikdo tam však neseděl. „Kam proboha šel?... Sakra…“ Rozhlížela se po celém sále, ale po příteli nikde ani stopa.
„Najdu ho, ale ty počkej tady… Jasné?! Sama nic nepodnikej,“ a vmísil se do davu.

Upíjela další sklenku, když se jeden z bodyguardů přiklonil ke Griffinovi a něco mu neslyšně sdělil. Šéf přikývl, pohladil rusovlásku po ruce a s jedním z upírů se nenápadně vytratili ze sálu. Dívka v zeleném v doprovodu zbylého strážce vyšla dveřmi na balkón.
Teď nebo nikdy…
Ell položila skleničku, v kabelce nahmatala kolík a následovala dvojici ven.

Opírajíc se o zábradlí pozorovala velkolepé zahrady a nechala vítr pohrávat si, jen sponou sepnutými, dlouhými kadeřemi.
Uslyšela zvuk za svými zády a otočila se právě včas, aby viděla jak se její bodyguard mění v prach.
„Kdo jsi… p-proč si to udělala?“ pomalu couvala ke schodům do zahrady.
„Ne, počkej..já ti nechci ublížit,“ Elein schovala dřevenou zbraň zpět do kabelky.
„Tak, tak proč si ho zabila…“
„Byl to upír…“
Dívka se rozběhla k blízkých schůdkům, ale Ell byla rychlejší a po pár krocích ji zastavila.
„Ne! Nechej mě! Pomoc…“ Brunetka jí zakryla ústa a odtáhla ze schodů domů do přítmí blízkých keřů. „Promiň, nedala si mi na vybranou… Tak, teď, když mi slíbíš, že nebudeš křičet, dám tu ruku pryč… Ano?“
Dívka přikývla, ale v okamžiku kdy byli její rty volné nadechla se k dalšímu výkřiku. Ell reagovala bleskově. „Uf, to se všichni musí chovat jako ve filmu? O.K., poslouchej mě. Nechci ti ublížit – neublížím ti! Jen si s tebou chci promluvit…“

Angel proklouzl do prvního patra. Z pracovny, kterou obhlídl už při příchodu, se linuly hlasy. Pomalu přistupoval ke dveřím. Tiše stál a poslouchal… Snažil se zachytit každé slovíčko, nevšiml si tedy, že přímo za ním se objevili tři muži v černých oblecích. Hbitě ho popadli, neměl ani čas se bránit a už ho svázali, dali mu roubík a k srdci mu přitiskli kolík.
„Skončil si,“ ozval se jeden s nich. Otevřeli dveře a vhodili ho dovnitř.
Těžce vstal a přejel pohledem přítomné, krom jeho a třech poskoků tam byli ještě dva lidé…
„Ale no to se podívejme… Není tohle samotný Angelus? Vítám tě…“ usmál se Griffin na Angela. „Někde tady bude pobíhat i ta holka… Najděte ji a přiveďte… a nemusím myslím opakovat, že se nesmí setkat s mou dcerou…“

Dívka se na Elein upřeně dívala, jakoby ji snad odhadovala. Nakonec přikývla.
„Fajn, začneme jednoduše, jak se jmenuješ?“
Dívka si mnula zřejmě pohmožděné zápěstí, nakrčila nos a pozvedla hlavu. „Christen“
„Já jsem Ell… Chris… Ehm můžu ti tak říkat?“ Dívka pokrčila rameny. „Dobře.. Chris…musím ti něco říct…“ Elein se pustila do sáhodlouhého vyprávění. Od obsahu pradávného proroctví, přes výcvik a až po druhou vyvolenou…
Christen poslouchala, ale jakmile Ell skončila vybafla. „Nevěřím ti ani slovo… Můj táta není zlý… Vymýšlíš si..a teď bys měla co nejrychleji zmizet, protože jestli se kdokoli dozví, že si mě unesla… pak už, budu-li tvrdit, že můj otec není zlý, nebude to pravda…“ vstala, ale brunetka ji opět zastavila.
„Copak tomu nechápeš? Nevymýšlím si, je to všechno pravda…“
„Přestaň už… nechci to poslouchat… Uhni! Já odcházím!“
„Nikam tě nepustím dokud nedostaneš rozum… tvůj otec, není tvůj otec… Jen ti celou dobu lže a využívá tě! On je samotné zlo a jestli ho nezastavíme, celý svět mu padne do rukou a už nebude třeba bát se pekla… Au…“ Ell něco ošklivě uhodilo do hlavy a ona ztratila jak rovnováhu, tak vědomí…

Pomalu se probouzela. Ležela v prostorném čalouněném křesle. Přivřenýma očima pokukovala po nejbližším okolí. Hned vedle ní seděl svázaný Angel – urputně zápasil s řetězy, ale ty se ani nehnuly. Mírně se pohnula a ihned ucítila prudkou bolest v zátylku. Sykla.
„Ale, ale šípková Růženka se nám konečně probudila…“
Ell se střetla tváří v tvář Gabrielu Griffinovi. Dík své hrdosti zaplašila strach a odvážně mu pohled vracela.
„Tak to si ty… drzá moucha, co mi otravuje život… Nevypadáš nijak hrozivě… Tvé schopnosti odpovídají ubohosti tvých učitelů,“ luskl prsty a jeden z poskoků na zem vysypal pytel, ze kterého se vykutálely hlavy Mu-kwana, Sin-sika a Jonesové.
„Ty zvíře!“ Vstala Elein. čtyři páry mohutných rukou ji však téměř ihned usadily zpátky do křesla.
„Chovej se slušně,“ napomenul ji se zdviženým ukazováčkem Gabriel. „No opomenu tenhle tvůj výlev… Mám pro tebe ještě další dvě překvapení…“
Ze dvéří za Griffinovými zády se vymořila omlácená a krvavá silueta Kui-pana, byl naživu, ale zato musel trpět nepřestavitelnou bolestí. „Druhé překvapení…“ zahalekal první démon. „Ále, ty se vůbec neraduješ… Zato Chris, ta měla ze všech mých dárků radost…“
Elein ho sežehla pohledem.
Za tohle tě dostanu…
„Ano ta malá mi zobe z ruky… Konečně důkaz, že i mocná proroctví se mohou mýlit. Jak by mě mohla nula jako ty porazit? Nijak!“ Přiblížil se až těsně k teď už také svázané brunetce. „Nezmůžeš nic, dnes v noci zabiju tebe, tvého milovaného Angela, támhleten mnich už je skoro mrtvý,“ poškrábal se na bradě, „Á ano, zabiju Christen… a tím se stanu neporazitelným… Celý svět se stane mým hřištěm… Otec by na mě byl pyšný nemyslíš?“ Přejel prstem po její vzdorující tváři. Ucukla a ve stejnou chvíli Angel zarachotil řetězy.
„Copak, neříkej že ti na ní záleží?“ Griffin pohledem upřeným na svázaného upíra uhodil Elein hrubě do tváře. Ani necekla, ale z Angelových očí sršely blesky.
„Oh, jsem to ale nezdrovřák… dříve něž budeme pokračovat, slíbil jsem ti ještě jedno překvapení…“ Z temného koutu místnosti vyšla postava. „S mým spojencem se už nějaký ten rok znáš, že?“
Ell rozpoznala rysy přibližující se postavy.
Ne, to není pravda, nemůže být… Ty NE!!!...

***

V životě člověka přijdou chvíle, kdy si pomyslí… „Tak a tohle je konec … Prohrála jsem…“ Tehdy jsem si myslela, že u mě je to právě tahle chvíle…

***

To be continue


Prophesy 6