Prophesy 4

„Děláte si ze mě srandu?“ prudce vrtěla hlavou a ucouvla od mlčícího Angela.
„Já ho nezabiju! To neudělám,“ zahleděla se do Kuiových očí, hledala v nich odlesk hloupého vtipu, našla však jen krutou realitu.
„To je část druhé fáze tvé zkoušky. Jedině tak ji složíš a můžeš postoupil na další stupeň.“
„Ne! Nikdy.“
Zavládlo hrobové ticho.

Mu-kwan se usmál, očividně byl na svou svěřenkyni hrdý. „Mistře,“ otočil se na starého mnicha, „je již jasné, že i přes lákadlo vlastního prospěchu, nezradí přítele a nevyvrhne jej napospas osidel smrti.“
Muž přikývl. „Dobrá tedy, nechť si tvá žákyně zvolí zbraň,“ mávl rukou šel si přisednout k Sin-sikovi a Jonesové.
„Nechápu,“ brunetka zmateně hleděla na svého učitele.
„Zkoušeli jsme tvou duši.“
Úlevně ale i naštvaně si dala ruce v bok. „Takže ho nebudu muset zabít?“
„To naštěstí ne,“ ujal se slova konečně Angel, který sledoval mladého mnicha jak přechází k bedně se zbraněmi.
„Pojď,“ pobídl Ell dotykem na rameni.
„Elein,“ začal Mu, „ při první části si prokázala, že si hodna tohoto poslání jak fyzicky tak duševně, ale cesta ještě není u konce a před tebou stojí další překážka,“ podíval se vysokému muži do očí. „Zvol zbraň, jež bude tvým spojencem.“
„Smím vybrat jakoukoli?“ prohodila dychtivě dívka.
„Ano,“ usmál se. Snad už předem věděl, jaká bude její volba.
Ell si dřepla ke krabici, vytahala veškeré zbraně až zůstalo jen prázdné dno. Vytáhla i to a naskytl se jí podruhé v životě pohled na mocnou a vznešenou zbraň prastarých samurajů.

Posvátný meč sevřela pevně v pravé ruce a levou jej opatrně vysunula z krytu. Vzduchem se zaleskla ostře broušená čepel. Lehce, průběžnými pohyby zakroužila zbraní kolem sebe. Zase ucítila slabé vibrace, které jí procházely zápěstím. Jiskřícíma očima pohlédla na Kui-pana, ten jen přikývl.
Zaujala bojovou pozici a mrkla na Angela: „Jdeme na to kovboji.“

Mu-kwan hodil Angelovi též samurajský meč.
Přistoupil k Ell. „K vašim službám madam.“
„Jsi si jistý, že vydržíš aspoň pět minut?“
„Nebyla mezi tvými lekcemi fráze: Nepodceňuj protivníka, neboť i ten nejméně nebezpečně vypadající nepřítel je nepředvídatelný?“
Zmlkla. Ano tohle bylo jedno z prvních pravidel, které se ji učitel snažil narvat do hlavy… jak snadno se v jeho blízkosti vše zamlžuje…
„Pokud jde o mou výdrž, neviděl bych zase až tak černě. Jakmile si odplula… no řekněme, že se tvé město stalo mým hřištěm.“
Nechápavě se na něj podívala, avšak nezapomínala na postoj a snažila se soustředit.
„Netrávil jsem každou noc poflakováním se po barech…“ popošel a pozvedl meč.

Slunce bylo dávno za horizontem. Na nebi vykukoval zpoza šedivých mraků srpek měsíce. Kui-pan stanul a pozvedl ruce do výšky: „Nechť druhá část zkoušky započne.“
Bylo slyšet šum oceánu, ani jeden z bojovníků se nepohnul, jakoby čekali až začne ten druhý.
Elein si muže naproti sobě měřila zkoumavým pohledem. Odhadovala jeho schopnosti a zároveň se snažila nevnímat jeho robustní postavu, jež v ní zanechávala rozechvění.
Dával ji výhodu prvního úderu, po chvíli si však uvědomil, že se jí nechopí. Bránila jí hrdost, nebo snad něco úplně jiného?... Lehce pozvedl jeden koutek úst a vší silou vedl první ránu.
S pevně sevřenými rty útoku vzdorovala.

Hlas kovu a odlesk ostří se stal průvodcem dnešní noci. Boj nabíral na intenzitě, údery a protiúdery se rovnaly rychlosti běhu geparda.
Ell se hbitě otočila uštědřila protivníkovi nepředvídatelnou ránu. Angel slabě zavrávoral a byl nucen o krok ustoupit.
„Ale, ale snad už nemáš dost,“ oddychovala břidce dívka.
„Ani omylem slečno Carpentrová!“ Ve vteřině švihl ostrou zbraní a minul dívčin dlouhý cop jen o milimetry. Zachytili se meči. Hleděli si do očí, jejich nosy se téměř dotýkali.
„O.K. tak jo, přiznávám, ujde to,“ procedila skrz zatnuté zuby uřícená dívka.
„To bych prosil. Dovol abych se ti svěřil,“ uvolnil sevření a za použití menšího salta ji přeskočil. Za jejími zady pozvedl meč vysoko do vzduchu a tnul. Tak, tak se otočila a úskokem se vyhnula jeho ráně. Meč zajiskřil o kamení.
„Na ulicích krásného Londýna se dá potkat hodně subjektů, díky kterým jsem se udržoval v kondici.“ Další Angelova rána.
„To zní zajímavě.“
„Taky že jo, velice…“ S lehkostí pumy čelil výpadu brunetky.
Čas běžel a oběma bojovníkům ubývaly síly. Ale i tak bylo jasně zřetelné, že muž má navrch.

Páni, je dobrej. Hodně dobrej! A já totálně nemůžu! Odkud bere všechnu tu sílu? Co když se spletly, co když já nejsem ona? Vyvolená! Začínala o sobě pochybovat. Veškerou svou pozornost věnovala jediné myšlence…. Jsem to já? Mám sílu zastavit ono obávané zlo?
Angel jejího nesoustředění využil a vykopl jí meč. Zbraň letěla vzduchem až skončila v jeho pevné ruce. Odhodil oba meče a prudce se vrhl na dívku. Povalil ji na zem a zašeptal.
„Nebudu tě šetřit!“
V očích jí zajiskřilo! Tohle ji vytočilo!
Kašlu na to jestli jsem nebo nejsem nějaká šáhlá holka, které je předurčeno spasit svět! Sakr,! Bylo to zbytečné? Všechen ten pot a krev? NE!
„To po tě nežádám!“ sykla. Zavřela oči. Vzpomínala na den kdy jí Mu učil, že protivník je jen tak silný, jak jeho nejslabší část!
Nadechla se a rukou, jež měla zaklíněnou mezi svým a Angelovým hrudníkem trhla. Ozvalo se slabé křupnutí a muž, jako by vážil pouhých deset kilo, se vznesl dva metry nad zem a odletěl vzduchem. Zastavil ho až sloup, který zdobil vchod do chrámu…

Pomalu si došla pro svůj meč, stanula před ležícím a přiložila mu ostří ke krku.
„Nechci a ani nepotřebuji aby mě kdokoli šetřil! Možná si do světa poslal nezkušenou, bojácnou, k smrti vyděšenou, zazobanou holčičku, ale ta už se dávno rozplynula! Teď jsem někdo jiný, jsem ta, která zachrání svět.“
„Výborně,“ ozvalo se jí za zády. Natočila se za hlasem. Kui-pan se usmíval. „Zvládla si to. Splnila si zkoušku. Mu odvedl skvělou práci.“
Zmíněný mnich se poklonil a přešel k Ell. „Byla si úžasná! Jsem na tebe hrdý,“ znova se poklonil.
Ell sklonila meč a též se poklonila: „Děkuji.“

Zkušební komise odcházela. Elein nastavila ruku a pomohla doposud ležícímu Angelovi na nohy. Zvedal se jen stěží a v duchu děkoval, že nepotřebuje k životu vzduch, neboť jedno z žeber, jež mu dívka zlomila určitě propíchlo plíci.
„Jsi v pořádku?“ plaše se pousmála.
„Jo-o. Snad,“ chtěl se usmát, ale zmohl se jen na bolestnou grimasu.
„Ell?“
Otočila se. Až teď, když na ni zavolal, si vzpomněla na Ryana.
„Počkej chvilku,“ houkla na Angela.

„Byla si neuvěřitelná, gratuluji,“ automaticky ji objal.
„Dík. Ehm Ryane, já…“ kývla směrem k muži v černím.
„Jo, jasně, chcete si promluvit, koneckonců jste se neviděli přes rok.“
„Máme si toho hodně co říct.“
Přikývl a pustil její jemnou ruku. „Chápu to. Počkám v chatce.“ Ell přikývla a s úsměvem na zčervenalé tváři se vracela k Angelovi.
Ryan si vybavil, jak Elein spatřil poprvé…

Loď vyplouvala a ona stála na zádi. Přes slzy se usmála a zašeptala: „Doufám.“ Připadalo mu jakoby opouštěla někoho jejímu srdci blízkého. Zklamaně se sklonil s rejžákem z ruce k ušpiněné podlaze. Věděl, že u ženy jako je ona nemá šanci a tím menší, jestliže je zamilovaná do toho vysokého svalouše…

Časem si však získal dívčinu náklonnost a doufal, že snad i srdce… Teď, když se tady zmíněný svalovec objevil, ucítil osten pochybností a žárlivosti.

Společně usedli na kraj vysutého kopce. Pod nimi se s jemným šumem rozprostírala zátočina ponořená do nepropustné tmy. Odlesky měsíce vdechovaly krajině život a dávaly tak vyniknout nepopsatelnému půvabu okolního prostředí. Noční oblohu zdobily tisíce stříbrných hvězd, mořský příboj šuměl svou prastarou píseň a koruny stromů tančily v rytmu slabého vánku.
Když dosedal tiše sykl.
„Není ti něco?“ odtrhla oči od překrásné podívané. Nasadila znepokojený výraz, strachovala se o něj.
„To bude dobrý,“ pousmál se.
„Jak myslíš,“ vrátila se pohledem k obzoru.
Chvíli si upřeně prohlížel její líbezný profil. I tam pozoroval změny, jakoby čas strávený tady odvál také uštěpačný a povrchní výraz.
Nečekaně na něj pohlédla a rozhodně ji neušlo jak na ni Angel zírá: „Co je?“
„Změnila si se,“ prohlásil bez obalu.
Pozvedla jedno obočí, následně si přitáhla kolena blíž k sobě. „Musela jsem! Už první noc na lodi… nesnesitelné životní podmínky, krysy,… musela jsem…“
„Tak to nemyslím… něco v tobě… jakoby si vše náhle vnímala jinak…“
Mlčela.
„Promiň, ehm, ehm… nemusíš nic říkat.“
„Ne, já… jen…“ Hluboký výdech. „To je v pořádku. Na lodi jsem potkala Ryana – ten co jsem s ním před chvílí mluvila.
On… Na moři je každý den stejně zdlouhavý a nudný. Dík němu mi to tak nepřipadalo. Povídali jsme si celé hodiny, smáli jsme se… Svěřil se mi se svým životním příběhem… věřil mi, já věřila jemu… Vděčím mu za vše, zato kým dnes jsem. Podpora, důvěra, pochopení… to vše jsem u něj našla. On mě zbavil marnosti a nafoukanosti. Najednou jsem nepovažovala za střed vesmíru sebe. Nepotřebovala jsem šaty, šaty, šaty, kosmetiku, obdivovatele… měla jsem jeho, přítele…
Když jsme dorazili k těmto břehům, pocítila jsem opět nejistotu, samotu… stejnou jakou jsem cítila, když loď opouštěla Anglii a tvou postavu pohltili mlha a stín. Ryan mě však objal, poskytl mi ochranu, kterou jsem potřebovala… zůstal.
Podstoupil výcvik. Snad dík němu jsem to v nejtěžších chvílích nevzdala, bojovala dál… a to mě doneslo až sem… k jednomu z mnoha cílů.“

Angel jen zběsile mrkal. Dívenka z londýnských plesů mu vyrostla přímo před očima. Teď se na něj dívala očima ženy, jež nese na ramenou břemeno proroctví, ženy, která překoná každou překážku… Už výběr těch nahoře chápal. Jestli někdo dokáže změnit osud celého světa, je to tahle dívka.
Vzpomenul si na chvíli, kdy ji viděl poprvé. Tahle Ell ani v nejmenším nepřipomínala slabou krčící se dívku v temné uličce.
Zvedl se mírný vítr. Jeden z neposedných dlouhých pramenů se Elein uvolnil z kaštanového copu. Angel jej hbitě zachytil a zastrčil za ucho.
„Dík,“ zrozpačitěla dívka.
„Není zač,“ pousmál se. Dík vánku se k jeho smyslům donesla charakteristická vůně divoké růže a jasmínu nebo snad šeříku? S rukou stále na hebkých vlasech se zahleděl do jejich smaragdových očí. Právě teď, jako nikdy, mu připomínala jeho Buffy. Snad díky nočnímu oparu, její lákavé vůni, nebo těm nekonečně hlubokým očím pocítil slabé rozechvění někde okolo žaludku.
Zamrkala a řídce dýchala. Angelův obličej se přibližoval k jejímu. Už se téměř dotýkaly nosy, zavřela oči a i přes vnitřní hlas, který se bouřil, se nechala strhnout zvláštní magií, jež si s oběma pohrávala.
Jemně přejížděl po dívčině spodním rtu. Sladkost, jež pocítil, ho až překvapila. Něco v ní lákalo, chtěl víc… Silnou rukou si přitáhl Ellin obličej blíž a prohloubil polibek.
Nesouhlasný křik v nitru ztrácel na intenzitě, Elein se k muži v kabátě přitiskla a vnímala slastný pocit, jež jí poskytovali jeho rty.
Náhle jakoby někdo odhrnul pavučinový závěs, vrátil se Angel do reality. Co to dělám? Odtrhl se od Elein.
Do jeho duše se zabodávaly ostny výčitek… Ikdyž jsou to čtyři roky, co Buffy zemřela, vnímal polibky od jiné jako podvod. Podváděl jak svou blondýnku, tak sám sebe a dokonce i Ell!
Prudce vstal: „P-promiň, ale já už budu muset jít.“ Otočil se a spěšně odcházel.
„Angele!“
Otočil se. „Ell, já… mrzí mě to. Tohle se nemělo stát. Omlouvám se, nevím co to semnou bylo.“
„To je v pořádku, taky cítím zmatek, ale příjemný zmatek,“ přešla k němu. Nesměla se pousmála a pohladila ho po tváři.
Rychle její dlaň setřásl. „Ne, Elein poslouchej mě! Byl to omyl! Já, ty… my… nemůžeme.“
„Chápu,“ ustoupila o krok.
„Ne, takhle jsem to nechtěl. Ell, promiň, ale musíš pochopit. Já nemůžu… zasloužíš si víc. Mnohem víc než bych ti mohl kdy dát.“
„Co ty víš co chci a co nechci? Třeba mi stačí tvé srdce,“ šeptla. Co to říkám? Vzápětí poslední věty litovala. Bože, litovala i polibku! Nejraději by se propadla. Mít tak stoj času! Z nepochopitelného důvodu se cítila mizerně. Ne snad, že by se jí Angelův polibek nelíbil… Uf ten ale umí líbat…kuš nechej toho! Ale něco jí říkalo, že to není správné…
Povzdechl si: „Právě srdce ti bohužel nemůžu dát.“
Tohle ji trochu zarazilo, ale i tak zareagovala pohotově: „Jo, no jasně… to je v poho. Já se taky omlouvám, nevím čím to bylo. Asi je něco ve vzduchu.“ Snažila se z trapné situace vybruslit. „No takže na to zapomeneme, jo?“ napřáhla ruku.
Angel, ač náhlé změně nerozuměl, s oddychem ji přivítal. Stiskl Eleininu dlaň: „Dobře. No já už budu muset vážně jít.“
„Fajn… tak já… ehm, no uvidíme se ještě?“
„O tom nepochybuj. Snad sis nemyslela, že tě nechám slíznout všechnu smetanu, za záchranu světa sám,“ pousmál se.
„Ha, a to si jako myslíš, že to sama nezvládnu?“ dala ruce v bok.
„No, tak nějak jsem doufal, že mě aspoň malinko budeš potřebovat,“ pozvedl jeden koutek úst.
Opětovala jeho pousmání: „Možná…trošku...“
„Jsem rád,“ upravil si límec kabátu. „Uvidíme se v Londýně,“ otočil se a zmizel v přítmí stezky vedoucí k zátočině.
„A jak tě najdu?“
Ze tmy se ozvalo: „Já si najdu tebe.“ Pokračoval úzkou stezkou dál a pro sebe si šeptl: „Koneckonců vím, kde tě hledat.“ Schoval ruce hluboko do kapes. O něco zavadil. V měsíčním světle se zaleskl malý stříbrný kroužek se dvěma dlaněmi, jež svíraly srdce s korunou – prsten Claddaghů. Nenosil ho. Sundal ho onoho osudného dne, kdy ho Buffy opustila. Zastavil se a němě zíral na prsten. Po chvíli si ho nasadil. Padl mu, stejně jako vždycky. Už ho nikdy nesundá. Sevřel ruku v pěst, odhodlán konečně po tolika letech navštívit Buffyn hrob. Ano cestou do Londýna se zastaví v Římě… v tomhle ročním období je tam prý hezky…

***

Ještě hodnou chvíli jsem tehdy stála na kraji vysokého kopce, sledovala jsem jak oblohu zaplňovaly jedna hvězda za druhou… Srovnávala jsem si myšlenky a snažila se přijít nato, co mi zabránilo v polibku s Angelem pokračovat... Vzpomněla jsem si na Ryana. Zakryla jsem si ústa a nadávala si za podlost, jíž jsem se na něm dopustila. „Ano, to je ono… to dík němu se cítím mizerně, jako nějaká podvodnice… koneckonců jsem ho podvedla…“ Za necelé dva měsíce jsem však zjistila, že jsem se takhle necítila jen dík Ryanovi… měla v tom prsty jedna blondýnka…

***

Potichu se vkradla do chatrče. Ryan už tvrdě spal. Oddechla si, nevěděla jak by se k němu v tuhle chvíli měla chovat… Říkala si, že zítra to bude snazší… Co bude snazší? Lhát?... Podívala se na jeho milou tvář, pohladila ho po vlasech a věděla, že ať se stane cokoli, on se nikdy nesmí o polibku s Angelem dozvědět! Tohle si nezasloužil. Tolik toho pro ni udělal a Ell udělá vše, aby mu to vrátila…
Lehla si na bok, ukazováčkem si přejela po spodním rtu, zavřela oči… vzápětí však sama sebe napomenula. Z venku se ozýval zpěv nočních ptáků a ten Elein pomalu ukolébal až k tvrdému spánku…

„Vstávat!“
Dívka se trhnutím probudila ze sne, ve které žena bez tváře bodla muže, taktéž bez obličeje, ostrým mečem. Muž po chvíli zmizel ve zlatavém víru a dívka se rozplakala… Zvláštní sen ji vyvedl z rovnováhy…
„Carpentrová! Nebudu se opakovat! Makám, makám… Jestli ti Mu-kwan toleroval pozdní příchody, musím ti prozradit, že já je nestrpím!“
Ell se konečně vzpamatovala. Hbitě se oblékla a mžiku byla připravená na další část výcviku. Teď ji čekala nauka a následná praxe v zacházení se zbraněmi, a to s plukovníkem Jonesovou.

Po urputné rozcvičce se odebraly do zadní místnosti chrámu, kde bylo na dlouhém stole rozloženo snad dvacet druhů všemožných střelných zbraní.
„Oh, tak to bude sranda.“ Ell chtěla sáhnout na nejbližší pistoli, ale Jonesová ji drapla za zápěstí: „Nesáhneš na jakoukoli z mých zbraní, dokud nebudu mít jistotu, že ji zvládneš.“
„O.K.“ Elein se snažila vymanit z ženina sevření.
„Ano madam.“
Ell ji chtěla nejprve něco opravdu jedovatého odseknout, ale výraz, jež měla plukovník ve tváři, ji zarazil a tak jen poslušně opakovala: „Ano madam.“
Žena ji pustila. „Dobrá. Můžeme začít…“

Řím
Hlas noci utichl, jen někde v dálce bylo slyšet zahoukání sovy, Angel bloudil tújovým labyrintem, až konečně narazil na mramorový náhrobek se jménem, na které po čtyři roky vzpomínal s bolavou duší, přáním třeba jen posledního pohledu a zároveň sžíravou touhou zapomenout…
Pomalu poklekl a dlaní přejel po rytině: Buffy Anne Summers
Zamrkal, aby zaplašil palčivost v očích a zašeptal: „Promiň, trvalo to dlouho, ale ztratil jsem se, ztratil a nedokázal jsem najít…“ polkl.
„Uběhlo mnoho času, ale nakonec jsem našel jak sebe tak konečně i cestu zpátky k tobě,“ pousmál se.
„Chyběla si mi,“ vytáhl zpoza kabátu bílou růži, políbil okvětní lístky a položil ji na zelený koberec. Vzpomínal na každičkou chvilku, kdy byli spolu… šťastní… na každičký dotek, pohlazení… polibek…
„Kéž bych tě mohl aspoň naposled sevřít v náručí, pohladit tvé zlaté vlasy, vnímat tvou kůži, vychutnávat doteky tvých rtů…“
Do úsvitu zbývalo několik málo minut, když se hnědovlasý upír zvedl a pomalu odcházel…

Nebe
Buffy si osušila slané tváře. „Ani nevíš, jak moc já toužím po tvých dotecích, po tvém laskání a vřelém obětí… Angele… po jediném pohledu do tvých nádherných očí…“
Dívka vztáhla ruku k rychle se vzdalujícímu muži, obraz se však rozplynul. Blondýnka vstala, v zářivém bílém světle se zrcadlily další perly žalu…
Dny, týdny ubíhaly nezadržitelně rychle a Elein se seznamovala s nespočtem palebných zbraní. Zjišťovala jak je udržovat, jak s nimi zacházet, jak díky nim porazit protivníka. Brzy byla schopna sestřelit krabičku zápalek na sto metrů, ale i tak musela přiznat, že bojová umění byla jejímu srdci blíž. Proto byla vděčná, že cvičení bojové taktiky nezmizelo z jejího rozvrhu úplně. Každý večer trávila dvě hodiny procvičování buď s Mu-kwanem nebo s Ryanem.

Po čtyřech měsících nastala druhá část třídílné zkoušky.
„Doufám, že mě nezklameš Carpentrová,“ plukovník se tvářila přísně, ale Elein za těch pár měsíců poznala že plukovník je sice na povrchu drsná a tvrdá, ale hluboko uvnitř má zlaté srdce.
Ell na svou učitelku mrkla. „Pokusím se.“
Dívka si vyslechla pokyny od Kui-pana, kterého viděla poprvé od chvíle, kdy ji gratuloval po splnění bojové části zkoušky.
Se třemi pečlivě zvolenými zbraněmi vyrazila směrem k zarostlému koutu prastaré zahrady.
„Ell!“
Brunetka se otočila. Zvuk jejího jména ji překvapil, zvláště pak když po otočenípochopila, že její jméno vyslovila plukovník Jonesová.
„A-ano?“
„Myslím, že by sis mohla půjčit mou pětačtyřicítku,“ žena hodila zbraň i s pouzdrem překvapené dívce.
„Já… díky.“ Elein nevěděla co říct. Plukovník si své zbraně cenila snad víc než života. Už několikrát, jak Jonesová sama vyprávěla, jí zachránila život a nesčetněkrát říkala, že tuhle zbraň nedá nikdy z ruky.
Ell tedy prohodila zbraně, nadechla se a pokračovala za zákoutí starého břečťanu…

Její kroky nebylo na rosou pokryté trávě téměř slyšet, přesto však protivník o její přítomnosti věděl. Ell se tichounce přikradla za rozložitý jasan a němě vyčkávala. Najednou zprava uslyšela slabý šum listí, neváhala, vyskočila zpoza kmene stromu. Zamířila... ozvala se třaskavá rána, jak s komory vyletěla kulka, následně tupý hluk... jeden z dvacítky protivníků, démonů ostřelovačů, cvičených pravě pro tuto chvíli, byl mrtev...

Po pár hodinách, kdy nesčetněkrát byla v ohrožení života, avšak dík mrštnosti, duchaplnosti a zkušenostem, kterým vděčí plukovníkovi Jonesové, vyšla ušpiněná dívka ze zákoutí zahrady. Před chrámem čekali Mu, s Kuiem, Sin-sikem a Jonesovou. Ell jim k nohám složila 20 stříbrných přívěšků, jež strhla pokaždé z těla mrtvého démona. Plukovník jen pokývala hlavou, Mu se uklonil a Kui-pan rozpřáhl ruce: „Budiž druhá část zkoušky splněna. Nyní postoupíš k poslední části výcviku, a to k výuce o prastarých dějinách démonů, jejich chování, naučíš se rozpoznávat je dle rysů… Budeš schopna porazit mocnosti zla snáz, nýbrž se naučíš znát jejich slabostí... Tvým učitelem bude i můj učitel, Sin-sik.“ Malý, opravdu starý mnich předstoupil před dívku. Elein se poklonila, učitel jí pokynul ať vstane a spustil: „Umět užít meče a bojového umění je důležité, dík zbrani protivníka zastavíš, ale budeš-li znát protivníkovo nitro... zbraní nebude zapotřebí... Zítra začne, dnes odpočívej a vychutnávej radosti vítězství.“

Všichni tři učitelé v doprovodu s Kuiem odešli. Brunetka se otočila a s radostným zavýsknutím skočila Ryanovi do náručí.
„To se ti povedlo. Gratuluji,“ políbil ji na špičku nosu.
„Dík, ani nevíš jak jsem si oddychla, když jsem dostala toho posledního. Byl opravdu zrádný krčil se v jedné z košatých korun stromů...“
„Ale ty si ho dostala!“
„Jo! Dostala,“ rozesmála se když se s ní mladík roztočil.
„Co takhle podívat se k našemu vodopádu. Už hodně dlouho jsme nevyzkoušeli vodu v laguně.“
„Na tom něco bude,“ zašeptala mu do vlasů a rozběhla se směrem ke klikaté lesní stezce, která se vedla k jejich vodnímu ráji.

„Knihy, kterých budeme používat, jsou prastaré, někdy starší než tisíce let, buď tedy a při zacházení s nimi co možná nejopatrnější!“ Sin-sik ukazoval své svěřenkyni místní knihovnu. Dle Elein to byla největší sbírka knih, jakou kdy viděla, ani v Britské knihovně neměli tolik titulů a rozhodně by se tam nenašli knihy jako Saracénský kodex nebo rozšířenou verzi Apokalypsy, ve které se popisovaly veškeré konce světa, kterým bylo zabráněno.
„Začneme historii temnoty, seznámíš se s nejohavnějšími stvořeními, které kdy chodili po Zemi... Až tohle učení zvládneš přejdeme ke straně dobra. Musíš poznat co již bylo vykonáno, kolikrát bojovníci zvítězili proti temné straně. A nakonec se dozvíš vše potřebné nejstarším proroctví, které vypráví o povstání prvního z démonů a o zrození dívek, které mu budou protivníky... To však až nastane pravá chvíle... Nyní pojď semnou.“

Jak se Ell obávala nauka jak o straně dobra tak o mocnostech zla spočívala v nekonečném předčítání prastarých textů. Hodiny a hodiny trávila v knihovně, kde se za přísného dozoru Sin-sika snažila do hlavy vecpat co možná největší počet poznatků.

Elein listovala jednou z rozsáhlých knih o historii dívek zvaných přemožitelky. Bylo to čtení sice zdlouhavé, ale na druhou stranu velice záživné. Zvláště jedno jméno jí padlo do oka. Buffy Summersová. Tahle dívka byla vážně dobrá. Elein byla právě zabraná do kapitoly, kde zmíněná přemožitelka bojovala proti nějakému upírovi jménem Angelus.

„Bodla jej do břicha, tím zavřela pekelný vír, který vycházel z tlamy démona Acathly…“

O tom už jsem někdy slyšela, nebo jsem to někde četla?... Dívka, meč, muž… Odkud jen…
„Pro dnešek můžeš skončit, již je pozdní čas na výuku.“
„Eh, jo, už jdu, jen bych… můžu se ještě na něco zeptat?“
„Nepočká to zítřka? Jsem již starý muž…“
„Bude to jen chvilka. Mám jen jednu otázku. Zajímalo by mě… tahle přemožitelka, ehm Buffy.“
„Ano, ano dobrá bojovnice ona byla.“
„Jo, no jednu ze svých mnohých bitev svedla s upírem, jmenoval se Angelus… Kdo to byl? Ještě jsem o něm nic nečetla a to už máme nauku o temnotě za sebou…“
Učitel mlčel.
„Mistře?“
„Ke svému údělu nepotřebuješ o tomhle upírovi nic znát.“
„Ale…“
„Řekl jsem snad…! Tento démon dávno mrtev je! Nezajímej se už nikdy víc o jeho jméno! A nyní dobrou noc,“ mnich se otočil a odešel.
Elein se za ním dívala napůl oněmělá… Co to mělo znamenat? Proč tak vyváděl?
Sin-sik se zastavil ve dveřích: „Pojď, dveře zamknout na noc se musí.“
„Už jdu, jen ještě zavřu okno,“ Elein došla k malému větracímu otvoru, ale místo toho aby jej zajistila kovovou kličkou, jen okno přibouchla.
„Tak, hotovo,“ brunetka si pospíšila ke vchodu. Ještě koutkem oka zahlédla, jak mnich zamkl dveře starým bronzovým klíčem a spěchala k chatě, kde už na ni čekal netrpělivý Ryan.

„Kde si tak dlouho? Mu na nás už dávno čeká.“
„Promiň, ještě jsem musela dočíst poslední kapitolu...“
„Jo, já vím dalšího opravdu důležitého prastarého textu, bez kterého
by ses neobešla... bla bla bla...“
Dívka se ze srdce zasmála a plácla Ryana do ramene: „Tak už pojď.“

Odkud mi ten výjev… dívka, meč, vír… kde jsem to jen… Ozvala se tupá rána, Mu srazil zadumanou Elein do orosené trávy.
„Co se to s tebou děje? Nejsi soustředěná, tvá mysl jakoby se toulala na míle daleko.“
„Promiňte, jen jsem se zamyslela. Už můžu…“
„Myslím, že pro dnešek toho necháme, ale zítra očekávám stoprocentní výkon jak já tak plukovník Jonesová se Sin-sikem.
„Dobrá,“ přikývla dívka a, aniž by o Ryana zavadila třeba jen pohledem, rozběhla se lesní cestou se svahu dolů. Zastavila se až u mořského břehu.
Angelus…meč, pekelný vír… co jen to… mysli, sakra vzpomínej. Brouzdala se kotníky v chladivé vodě, přitom si třela spánky. Celou svou myslí si snažila vybavit… Najednou prudce vzhlédla k obzoru.
Sen, ten kdy mě Jonesová probudila.. ano, to je ono, tehdy se mi zdálo o dívce, která vrazila do muže meč…
Svraštila obočí.
Ale ta dívka plakala…Proč by přemožitelka pociťovala žal nad ztrátou upíra?
Měsíc byl vysoko na obloze, když si brunetka nazula boty a odhodlaným výrazem spěchala zpět na vrchol kopce.
Byla ve výborné fyzické kondici, tudíž zvládla prudké stoupání během několika minut.
Chrám byl tichý a potemnělý, jen v zadní části, které obývali mniši, se třepotalo plápolavé světlo, nespíš odraz od některé svíce.
Ell obešla hlavní bránu až se ocitla pod malým větracím otvorem do knihovny. Dík tomu, že okno nebylo zaklapnuté na kliku, stačilo prudší zatlačení, sklo povolilo a umožnilo tak dívce protáhnout se dovnitř.

V měsíčním světle působila stará místnost ještě strašidelně něž když zde pronikaly sluneční paprsky. Elein šla téměř poslepu, procházela kolem zaprášených polic až dozadu. Tady nikdy nebyla, měla to zakázané. Údajně se tady nacházely jedny z prvních textů, jež byli vůbec kdy sepsány. Obsahovaly podrobnou historii každičkého démona, přesné popisy počátků samotného zla. Byly zde nejpodrobnější svitky veškerých proroctví, které byla vyřčena ale i mocné knihy plné černé magie.
Těžko se tady orientoval třeba i Sin-sik, Ell tedy zvolila jednoduchou, avšak osvědčenou metodu - stoupla k jednomu konci dlouhého regálu a přejížděla očima po jedné knize za druhou.
Čas plynul jak splašený. Už marně hledala málem dvě hodiny, když se jí naskytl pohled na tlustou knihu vázanou v kůži se stříbrnou rytinou, jež hlásala „Angelus.“
Vzrušením chvějící se rukou přejela po zaprášené vazbě a knihu vytáhla. Otevřela ji a spatřila úzké písmo černého inkoustu na zažloutlých stránkách. Dosedla do bledého pruhu měsíčního světla a dala se dočtení…
Polorozpadlé stránky ji naprosto pohlcovaly. Angelus byl snad největší bestie, která kdy chodila po této Zemi. Nejen že byl zlý, on si to zlo v sobě užíval. Mučil, mrzačil, sál a zabíjel s takovou rozkoší, jakou jen byla schopna ze zažloutlých listů vyčíst…
Blížil se úsvit a Elein musela chtě nechtě knihu vrátit na své místo. Prolezla okýnkem, které pečlivě zavřela potichu se vkradla do chatrče.

dyž se ráno probudila, byla vděčná, že už nemusí stávat za úsvitu, neboť noční výlet do knihovny nepatřil zrovna mezi vyhledávané relaxační aktivity. Ryan byl už dávno pryč, zřejmě nosil džbery s vodou. Byla to záhada, ale Ell by se vsadila , že se mu to zalíbilo.

„Dobré ráno,“ Sin-sik už na ni čekal před knihovnou. Odemkl bránu a společně vešli dovnitř.
„Pokračuj, tam, kde včera si skončila.“ Nařídil mnich, on sám se usadil do tureckého sedu se svitkem v ruce a dal se do překládání jednoho z mnoha, starou sumerštinou napsaných, textů.
Elein připadalo dopoledne nekonečné, stejně tak i odpoledne, málem odpočítávala minuty. Tolik toužila slyšet …
„Dobrá dnes můžeš již jít, zítra ve stejnou dobu tady potkáme se.“
Dívka se bleskurychle zvedla a vyběhla z knihovny.

Snažila se celou svou myslí soustředit, ale vyhnat z hlavy Angelusovi krutosti, nebylo nijak jednoduché.
„Dobrá, dobrá, to stačí. Ušlo to, ale jak jsem ti už nesčetněkrát povídal, je třeba i taktiky a přesného načasování.“
„Ano mistře,“ přikývla přes zčervenalé tváře Ell.

Již podruhé se kradla úzkým oknem do knihovny, aby dočetla onen nalezený životopis. Minulou noc skončila na stránce, kde byl nadpis Rumunsko.
Opět se co nepohodlněji usadila , rozložila si velkou knihu na kolena a pokračovala ve čtení…
Oni ho prokleli? Dali mu duši?
Litoval svých činů? …

Angel? ANGEL?! To ne! To není možné!
Najednou vše dávalo smysl. Už chápala proč s tím vším nadělal Sin-sik tolik tajností… Už chápala proč se s Angelem vídala jen po soumraku… Angel je upír, Angel je Angelus!

„Jeho život pozbyl veškerého smyslu. S bolavou duší, hlavou plnou výčitek svědomí bloudil světem až se dík Wislerovi setkal s přemožitelkou upírů Buffy Summersovou…“

Prvotní šok opadl, avšak naštvání přervávalo.
Sakra mám zachránit svět a nic se mi tady neřekne!
Odhodila knihu a s rukama na hrudi očima rentgenovala koženou vazbu. Po chvíli jí zvědavost nedala, sáhla po svazku a opět hltavě klouzala řádek po řádku. Jestliže zprvu Angeluse nesnášela a pohrdala jím, teď jej litovala. Koneckonců člověk v něm nemohl za zločiny a hrůzy, které spáchal démon, ale i tak nesl břímě výčitek nad upírovými činy…
Dokonce slzela, když četla onu pasáž, jež byla zmíněna i v kronice přemožitelek, osamělá kapka si razila cestu po její alabastrové pleti…
Proplouvala dál Angelovým životem, byla jím tak zaujatá, pohlcená, že ani nepostřehla, svítání.

Právě ukládala dočtenou knihu na místo, když zaslechla zachrastění klíče v zámku. Bleskurychle se protáhla oknem a utíkala se schovat do zákoutí lesního porostu. Až měla jistotu, že ji nikdo neviděl, vrátila se druhou stranou na mýtinu.
„Byla si běhat? Proč si mi neřekla, šel bych s tebou.“ Za Elein se objevil Ryan a s úsměvem ji objal.
„Jak si se vyspala?“
„Do růžova,“ zalhala.“
Nedůvěřivě se na ni podíval: „Vypadáš unaveně, pod očima máš pytle na hady.“
„No popravdě….“
„Elein,“ to už se ozval Sin zpoza vrat knihovny.
„Ano, už jdu,“ otočila se zpět na Ryana, „musím jít… to víš blíží se má poslední zkouška a učitel vyvádí.“
V den její poslední zkoušky se probudila brzy před svítáním. Měsíc se pohupoval nízko na západě, hvězdy pobledávaly.
„Samou nedočkavostí nemůžeš spát?“ mladík si k ní přisedl.
Opřela si hlavu o jeho silné rameno a dál němě hleděla na světlající oblohu.
„Bojím se…“ zašeptala po chvíli.
„Ty to zvládneš, Sin-sik tě připravil dobře.“
„Nemyslím zkoušku… bojím se toho co mě čeká tam daleko za oceánem.“
Objal ji a políbil její bronzové vlasy. „Vždycky tady budu Ell, ať se hneš kamkoli… já budu s tebou a budu tě podporovat!“
Slabě se usmála a s obličejem zabořeným do Ryanovi hrudi zašeptala: „Já vím…“

„Dnes tě čeká poslední zkouška,“ Kui stál na obvyklém místě před chrámem. „Tvým úkolem však nebude žádné rozpoznávání démonů. Již proti tobě nepostavíme žádného z nejstrašnějších monster a kreatur zla… Poslední zkouška je zkouška tvého srdce a tebe samé. Připravili jsme tě po bojové stránce. Dali jsme ti potřebné znalosti. To však pro úspěch nestačí… Ze všeho nejdůležitější je věřit, v to, že dokážeš zvítězit… porazit prvního z démonů a tím dát naději na nové zítřky celému světu…“
Mlčela.
„Sebedůvěra je klíč,“ Kui-pan došel až k dívce, položil jí své ruce na ramena a přiměl ji pozvednout zrak.
„Ell, žádáme po tobě mnoho. Musela si se vzdát rodiny, ze dne na den opustit své nejbližší. Pouhý kousek starého pergamenu ti obrátil život naruby… Nyní ti tedy dáváme možnost volby. Jestliže chceš, můžeš se vrátit domů, na tohle všechno zapomenout. Dole kotví loď, ta tě odveze zpět do Londýna. Když si tuto cestu zvolíš, nikdy víc tě nevyhledáme… zapomeneš… Naopak vybereš-li si strmou cestu proroctví, rozhodneš-li se postavit zlu, dáš všanc svůj život… udělej krok vpřed.“
Dívka nevěřícně zalapala po dechu. Mohu jen tak odejít? Vrátit se k životu jaký jsem vedla? Smím se vrátit domů?
Vybavil se jí obličej jejího otce, usmíval se a nastavoval náruč. Hned vedle něj stála Sam a zběsile na ni mávala… stály před přepychovým sídlem Carpentrových spolu s tuctem služebnictva a nespočtem hostů, přátel a známých.
Zamrkala, obraz zmizel, udělala krok vzad a vrtěla hlavou. Najednou však spatřila další výjev. Angel jí na balkóně prozrazuje pravdu o proroctví…
…je na lodi směje se s Ryanem…
…cvičí s Muem, Jonesovou, tráví čas v knihovně se Sin-sikem…
…spolu s Ryanem se smějí v jejich tajné laguně…
Opět zamrkala, vyhledala pohledem Ryana, který na ni povzbudivě kývl.
Vždycky tady budu Ell… s tebou… Slíbil jí Ryan.
Ell, čeká tě dlouhá cesta, ano, zpočátku bude obtížné po ní jít, ale ty to zvládneš, o tom nepochybuji. Já ti věřím… Vybavila si Angelova povzbudivá slova.
Zaváhala, avšak nakonec udělala krok vpřed, pak další a ještě jeden… nyní už vzpřímeně stanula před Kui-panem: „Jdu do toho… já… já to zvládnu!“
Pousmál: „Tak tedy, nastal čas.“ Starý mnich shlížel k usmívající se Elein.
„Pojď semnou, dozvíš se plné znění proroctví dík němuž jsi dnes tady, dík němuž si podstoupila výcvik…“
Pokynul rukou a brunetka ho dychtivě následovala.

„Když vznikaly první texty, bylo vyřčeno také první proroctví. Stará sumerská vědma tehdy předpověděla:
Povstane nejkrutější tvor,
syn samotného prvního zla.
Svým otcem bude obdařen krutostí a touhou ničit.
Jedinou nadějí lidstva stanou se dvě dívky – vyvolené.
Pouze ony společně budou hodny postavit se démonovi.
První z nich pozná jedině prokletý nemrtvý bojovník čisté duše.
On ukáže jí cestu a přivede k učitelům.
Tam dívka umění boje učit se bude.
Zatím však démon ve své moci druhou dívku bude mít.
On lákat a svádět ke zlu ji smí.
Bojovnici vyvolené svou totožnost zlo odhalit dá až nastane čas.
Teprve pak ona bude možnost mít druhou vyvolenou na stranu dobra obrátit.
Démonova svěřenkyně k jeho moci klíč je, avšak snadno stát se zhoubou může.

Kui složil list.
„T-to je vše?“
„Ano,“ pravil prostě.
„Fajn. to je super. Jestli jsem to správně pochopila ten zmíněný démon má vyvolenou B a já jako vyvolená A musím čekat než mi napíše sms: Ahoj já jsem ten, kterého máš zabít. Sejdeme se zítra u skladiště a tam si to můžeme vyřídit pěstmi?“
„Nemyslím si, že se odhalí zrovna takto, ale v podstatě… ano, tak to je.“
„To mám jako jen čekat?“
Mnich přikývl: „Vrátíš se do Londýna a ano opět si to popsala přesně, budeš čekat…“
„Vy si ze mě děláte srandu! Po tom všem… mám je čekat?!“
„Loď vyplouvá během hodiny, jdi se sbalit.“
„C-co? Počkejte.. dnes?“
„Do hodiny,“ prohodil muž a odešel.

Právě zavírala kufr, když do chatky vešel Ryan.
„Ell? Můžu?“
„Jo, už jsem skoro hotová. Měl bys jít taky sbalit…“
„Ell… já…“
„Co?“
„Zůstávám!“
„Cože? Ne!“
„Ell poslouchej,“ chytl ji za ruku, ale ona ucukla.
„Ne, nechci poslouchat! Slíbil si, že zůstaneš semnou! Slíbil si to!“
„Já vím a mrzí mě to, ale… já musím dokončit výcvik. Pochop mě! Nikdy v životě jsem nic nedotáhl do konce a tohle… Ell… mám pocit že jsem se změnil. Ty si mě změnila, tohle tady ze mě udělalo jiného člověka. A když teď odjedu, bude to jako bych to vzdal… jako všechno v mém životě.. já…“
„Už nemusíš dál pokračovat…,“ povzdechla si, „chápu to.“
Ukazováčkem jí pozvedl obličej. Plakala.
„Elein,promiň to jsem nechtěl, objal ji.
Zavřela oči, aby zastavila slaný příval zármutku. „Už teď tě postrádám! Kdo mě bude rozesmávat? Kdo při mně bude stát? Kdo mě bude rozčilovat? Kdo…“ Pohlédla mu do očí: „Ryane já…,“ nedokázalo to říct. „Já…“
Přiložil jí prst přes ústa: „Shh, já vím.“
Vděčně se usmála a pěvně ho objala.
Ozvala se lodní siréna. „Myslím, že je čas jít. Pojď, doprovodím tě.“

„Chybět ty nám budeš,“ Sin-sik se ujal rozloučení za všechny. Jonesová prudce přikývla, ale vzápětí zamrkala a nenápadně si otřela pravé oko. Mu, jak už bylo jeho zvykem, se poklonil až k zemi, Kiu-pan se pousmál a stiskl Ell ruku.
Na úpatí se naposledy otočila, dávala sbohem svému druhému domovu. Kdyby jí někdo první den řekl, že jí tohle všechno tady bude chybět, nevěřila by, ale jak už to tak bývá, opak je pravdou.
„Myslím, že to můžeme vzít oklikou, loď tu chvilku počká.“ Ryan vzal brunetku za ruku a vedl ji lesní stezkou k jejich skrytému vodopádu.
S nostalgii v očích se dotýkala lesklé vodní hladiny, přičichávala k rozkvetlým květům jasmínu a naposled se nechávala unášet nádherným zpěvem bystrého vodopádu.

Elein čekala na břehu zatímco Ryan vynesl její kufr na palubu.
„Tak máš ho v kajutě. Mrkl jsem po posádce a nevypadá to, že by některý z nich dělal potíže, ale i kdyby, ty si s nimi hravě poradíš,“ mrkl na ni.
Roztržitě se na něj usmála. Hřbetem ruky přejížděl po hladkých kaštanových pramenech až k hebké tváři. Sehnul se k dívce svého srdce políbil ji.
„Brzy se uvidíme,“ šeptl do dívčiných rtů.
„Budu čekat… každičký den,“ pozadu stoupala po lodním můstku. Jejich ruce se rozpojily.
Námořníci vytáhly kotvu, schovali můstek a loď se dala do pohybu.
Loď nabírala rychlost a Elein přes slzy jen stěží viděla na vzdalující se pláži slabou tečku… nakonec i ta zmizela. Opět plula do neznáma, sama vstříc osudu, jež nemínil být ani v nejmenším milosrdný…

To be continue


Prophesy 5