Prophesy 3

Vzdalovali se od rušného srdce Londýna. Hudbu a bujaré veselí z přeplněných nočních barů nechali za sebou. Všude vládlo ticho. Hlasem noci se stala ozvěna jejich kroků po dlážděné cestě. Ani jeden z nich nepromluvil.
Angel pohlédl na dívku, která křečovitě svírala jeho zápěstí a kráčela s ním bok po boku neznámému. Hnědé oči se zahleděly na Ellin profil. Něco se změnilo! Sebejistý a povrchní výraz nahradili… Odhodlanost ale i strach? Pochopení? Nevěděl zda se má znepokojovat náhlou změnou chování, nebo radovat nad jejím novým až neuvěřitelně vstřícným a odevzdaným přístupem.
Dýchala prudce, zběsile. Něco hluboko v ní naznačovalo, že dělá správnou věc. Což nedávalo smysl, neboť Elein Carpentrová neudělala v životě nic z čeho by neměla prospěch. Nikdy nedala drobné bezdomovci. Nepomohla zatoulanému kotěti. Slovo charita měla spojené s noblesními večírky na kterých se vyhřívala v neustálém zájmu širokého okolí. Brala to jako povyražení, možnost potrápit, pohrát si s tolika nápadníky kolik se jí jen zachtělo.
Na nikom nezáleželo…existovala jen ona… Tohle si vždy myslela… Ale dnes večer si uvědomovala, že přece jen přinejmenším jedna takováto osoba je… její otec. Z pod přivřených víček zběhla osamělá slza. Dívka ji překvapeně setřela a promnula mezi prsty. Jakoby odnikud se jí vybavili slova, jež nechala jako tiché rozloučení na poduškách.

Drahý otče,
Neboj se o mě, jsem v naprostém pořádku.
Naskytla se mi skvělá možnost studia dávných prastarých kultur v zahraničí. Zřejmě sis této mé záliby nevšiml, což mě nepřekvapuje…
Rozhodla jsem se nabídku na tříleté studium přijmout. Podmínkou však bylo okamžité odcestování, tudíž jsem neměla čas se s tebou rozloučit. Odpusť. Měj se pěkně.
Tvá milující dcera Elein
p.s. za tři roky nashledanou…

Psala slova ledabyle, bez zájmu, avšak teď z mysli vyplouvaly další a další myšlenky, které by do dopisu napsala. Začala litovat své odměřenosti a tiše doufala, že Richard Edvard Carpentr III. pochopí, to co ona nevěděla celých šestnáct let. Mám tě ráda, taťi…

Tvář jí ovanul chladný vítr, jež zajížděl až pod kůži a zaštípal v očích, které se bránily clonou slz.
„Kam to jdeme,“ byla její první věta.
Muž se zahleděl k sotva viditelnému horizontu, na kterém spatřil připlouvající loď, Ell však jen nepropustnou tmu.
„Do přístavu. Tam tvá cesta začne. Nalodíš se na nákladní loď, ta tě odveze na místo tvého výcviku.“
„Mě? Ale… Ty… ty semnou nepojedeš?“ zbledla. Nedokázala to popsat, ale tenhle neznámý cizinec v ní vzbuzoval pocit jakési jistoty a bezpečí. A teď když ji měl nechat samotnou nastoupit na bůhví jakou loď, s posádkou, jež je schopna zřejmě všeho, s neurčitým cílem, ozval se instinkt sebezáchovy.
„Ne! To… to přece nejde, nemůžu… nezvládnu…“ protestovala za zběsilého kroucení hlavou ze strany na stranu.
Pustil kufr a oběma rukama sevřel dívčin bledý obličej. Jemnost její kůže ho překvapila, jakoby se bříšky prstů dotýkal nejjemnějšího čínského hedvábí. Stál pouhých pár centimetrů od ní a opět ho zasáhla specifická vůně divokého šeříku a růžového květu. Polknul a přinutil se soustředit. Palcem Ell pozvedl hlavu. Nyní si hleděli do očí.
„Poslouchej mě. Ty to zvládneš, jsi výjimečná mladá žena. Vyvolená, dívka, jež zachrání vše. Ell, čeká tě dlouhá cesta, ano, zpočátku bude obtížné po ní jít, ale ty to zvládneš, o tom nepochybuji. Já ti věřím…“ pousmál se na ni.
Hleděla do těch jeho hlubokých oříškových očí, ztrácela se v nich, zblízka byli ještě uhrančivější. Trhavě vydechla a přikývla. Nebylo možné mu nedůvěřovat. Dodal jí potřebné odvahy a zahnal nejistotu. I když jen na chvíli.

Stáli na molu. Lezavá zima donutila Elein mnout si obě, jen lehkým svetrem zahalená, ramena. I přesto že byl konec srpna, noci v Anglii byly chladné.
Přistoupil k ní zezadu a přehodil přes ni dlouhý černý kabát.
„Díky,“ šeptla.

Hustou mlhou si razila cestu obrovská, napolo zrezlá, nákladní loď. Bokem narazila na molo, které se nepatrně zatřáslo, následně bylo slyšet pád kotvy na dno tmavého oceánu. Začaly se ozývat kroky těžkých pracovních bot. Elein udělala krok vzat, narazila na kamennou zeď přesně ve chvíli, kdy se před nimi objevil zarostlý muž ve špinavém kabátě s kalhoty vyhrnutými ke kolenům, vysokými botami a kdysi kapitánskou čepicí. Nejdříve přejel Ell od hlavy až k patě pohledem starého mlsného vlka a pak se mrkl někam nad dívčinu hlavu. Nechápavě se otočila. Ona kamenná zeď nebyla vůbec zeď, nýbrž Angelova hruď. Rychlým krokem ustoupila bokem. Zarostlý muž se uchychtl a s napřaženou rukou přistoupil k upírovi, který se netvářil zrovna přátelsky.
„Angele, kámo, co tak zachmuřeně. Heh, jak vidím, to tvoje bručounství tě ještě nepřešlo. A to by člověk řekl, že po čtyřech letech…“
„Shone, vypadáš stejně slizce.“ Zavrčel Angel.
„To víš manželka zdrhla… Ale teď k věci,“ kývl směrem k Elein. „To je ona?“
Zachmuřený muž přikývl a zkřížil si ruce na prsou.
„Takovýhle pískle? Ta má spasit všechno živý? Tak to mě teda poser na holý zá…“
Shone nedokončil slovo. Nemohl. Mohutná pěst se sevřela kolem jeho útlého šlachovitého krku a zvedla ho pár centimetrů nad zem.
„Být tebou, mlčím a poslouchám co pro tebe mám od těch nahoře,“ procedil upír skrz stisknuté čelisti.
„O-okay,“ podařilo se kapitánovi vysyknout.
Angel ho pustil a Shone se zhroutil na zem a s tichým sípáním si ohmatával krk na kterém se začínaly barvit podlitiny.
„Já to tak nemyslel, nemusel si hned vyšilovat. Fajn, fajn poslouchám,“ ukončil řeč když uviděl upírův výhružný pohled.
Krátce pohlédl na Ell a spustil: „Tahle dívka, jak už si sám řekl má spasit všechno živý, takže se k ní podle toho budeš po celou plavbu chovat. Nikdo, opakuju nikdo, jí nekřivý jediný zlatý vlas. V pořádku jí dopravíš na určené místo. A jestli tě snad napadne nějaká blbost, budeš se zodpovídat… ty víš komu.“
Kapitán si pohladil vous a nasucho polkl: „Jó, jasný, naprosto. Bude pod mou ochranou… ani vlásek… přísahám. Neboj se Angelusi… Angele! Ehm vyplouváme okamžitě. Nechci se tady zdržovat, heh i když ty si město určitě už řádně vyčistil… ha ha ha…“ na místě se otočil a stoupal po provazovém žebříku zpět na palubu.

Spokojený, že snad nahnal starému Shonovi dostatečný a oprávněný strach, se sehnul pro kufr a kývl na Elein.
„Je čas.“
Zahltil ji opět ten pocit nejistoty, či snad zaváhání je-li vůbec její rozhodnutí správné.
Nechci na tuhle hnusnou zatuchlou, krysami prolezlou loď. Co když se potopí? A jestli nějakým zázrakem dopluje k cíly, který ani nevím kde je, tak mě tam určitě nebude čekat pěti hvězdičkový hotel.
Blbost… blbost… proč se do toho vůbec pouštím? Ó ano, je to pro záchranu světa, ale… uh to to nemůže obstarat někdo jiný? Třeba Luisa Jonesová, ta má svaly, prý bude kulturistkou…
Klid, klid, dýchej racionálně přemýšlej, co udělat, aby si nemusela nastoupit na tu kocábku?... Tryskáč, jo tátův tryskáč, můžu letět. Určitě to bude rychlejší a bezpečnější… huh ne táta s ním dnes ráno letí do Francie… hm tak pláč, jo rozpláču se, budu hystericky šílet, rvát si vlasy… Bože to je beznadějné. A kdybych si to ještě přece jen rozmyslela? Co mi udělají?
Pche, nejspíš mi ten Angel nedá do konce života pokoj, ale ten nebude tak dlouhý… tři roky… Co všechno se dá za tu dobu zvládnout?
DOST! Přestaň blábolit! Nemůžeš odmítnout, už si ve hře. Moment, to TY jsi důležitá. To TEBE tady budou poslouchat! ONI jsou bezvýznamní!
Odteď bude po mém! Tak a jde se na to…
„Ell,“ volal už potřetí… Přistoupil k ní a pohlédl jí do očí. „Co se stalo?“
Vystrčila bradu, narovnala ramena a tónem, jakým kázala služebným mu stroze oznámila: „Já na tu bárku nepoložím nohu! V žádném případě nebudu cestovat způsobem, který je pod mou úroveň!“
Ale ne! Tohle se až neuvěřitelně podobalo Elein Carpenrové, rozmazlené holce, která co chce, to dostane. V jejím pohledu se opět zrcadlila pohrdavost všemi a vším.
„Cože?“
„Slyšel si! Vy mě potřebujete? Fajn, podstoupím váš výcvik, ale rozhodně mě tam nedostanete na tomhle,“ prudce ukázala na loď, jež se bokem třela o dřevěné molo.
Angelovi došli slova.

Nebe
Blondýnka padla unaveně mezi nadýchaná oblaka, přivřené oči si nevěřícně překryla dlaněmi.
„Tahle holka je vážně neuvěřitelná. Mění názor jako aprílové počasí. Co je to napadlo. Vybrali ji?...“
Joyce přisedla ke své dceři: „Zřejmě v ní spatřili potenciál.“
„Potenciál? Nechtěj mě rozesmát. K čemu asi?“
„Potenciál být úžasná, v srdci mít dobro a lásku, sílu a odhodlání vést poslední boj…“
Buffy se šíleně rozesmála. „Mami, podívej se na ni. Dobro? Láska? Odhodlání a sílu? Promiň, podívala ses na ni pořádně? Tahle dívka má v srdci, jestli ovšem nějaké má, maximálně syntetickou lásku k nakupování značkových bot a šatů, kosmetiky… chce si jen užívat. K tomu všemu je to ještě dítě! Není to přemožitelka, nemá žádnou sílu, vsadím se že neuzvedne ani vázu s květinami…“
„Tobě přeci nebylo o nic víc! Zlato, dej jí šanci. Vše na tomhle světě chce čas, nech ji ukázat co v ní je, třeba tě překvapí.“
„Ale jak v ní můžu vůbec nějakou šancí vkládat, když ona o svůj osud nestojí.“
„Kolikrát ty si pochybovala o svém poslání, kolikrát si to chtěla vzdát. Buffy jen… nech to plynout. Koneckonců má Angela, ten už přijde na to, jak ji ukázat správnou cestu,“ pohladila dívku po tváři a nepatrně se pootočila, aby viděla jak si zmíněný vede…

„Na tohle nemáme čas! Prostě si nastup, nebude to tak hrozné! Shone slíbil, že tě nikdo nebude obtěžovat.“
„A může mi ten tvůj kamarádíček zaručit nezatuchlou postel? Neplesnivé nebo jinak neznehodnocené jídlo? Jak zabrání nočním návštěvám krysích obyvatel téhle výletní jachty?“
Zatnul ruce v pěst. Tohle pískle… ho začínalo vytáčet! Přesto však spolkl hořkost a naposled se pokusil mluvit klidně.
„Poslyš už jednou jsem ti říkal, že nemáme času nazbyt! Je velice důležité, abys ihned nastoupila na palubu.“
Elein si zkřížila ruce a jednou nohou poklepávala o staré dřevo: „Ne!“
„Nastup na tu blbou loď,“ procedil Angel přes semknuté čelisti. Jeho klouby začínali bělat.
„A když nenastoupím, takto? Co mi uděláš? No?“
„Nepokoušej mě! Neznáš mě, nevíš čeho jsem schopen,“ sykl.
Na chvíli si myslel, že má vyhráno ve tváři se jí objevilo překvapení, avšak v zápětí se jí pobavený úšklebek vrátil.
„Bu bu bu, už se bojím!“
Pohár trpělivosti přetekl. Angel pustil kufr, popadl dívku a přehodil si ji přes svalnaté rameno, zase se sehnul pro zavazadlo. Se vzpouzející se brunetkou přidržujíc rukou vyrazil po lanovém žebříku.
„Co… co si to dovoluješ! Okamžitě mě pusť, slyšíš! Polož mě! Víš kdo jsem. Otcovi právníci tě… tě… za živa stáhnou z kůže!“
„Jo, jasně! A udělají to hned, protože ví, kde se dcerunka jejich velkého šéfa právě nachází, že?“ posmíval se jí.
„No… jasně, že ví! Oni… já nechala jsem tátovi dopis!“
„Ve kterém stálo, že jsi v loděnici?“
„Eh…“
Procházel palubou nevšímaje udivených pohledů posádky.
„Kde je kapitán,“ zeptal se jednoho z nich.
„Na přídi.“
Angel zamířil tím směrem. Elein zahlédla pobavené pohledy mužů na palubě. Bylo jí z nich zle. Všichni byli špinavý, odění v nahnědlých cárech, jejich plnovousy se hemžily breberkami, vešmi a blechami a jejich zuby byly pokryté žlutavě-našedlým povlakem. Šokem a hrůzou z představy, že tady s těmito lidmi má strávit bůhví kolik dní, týdnů, se zapomněla vzpouzet a jen odevzdaně vysela na Angelově rameni.

Nebe
„Ha, tohle je správný přístup!“
„Buffy!“
„No co? Jak jinak by ji měl přesvědčit, aby se nalodila? Takhle si užije pár týdnů mořského ovzduší a vše se jí ujasní!“
„Ale Angel se neměl uchylovat k…“
„K čemu? K činu? Mami, sama dobře víš, že není čas! Ta holka toho musí zvládnout hodně!“
„To je pravda, snad to na té chudince nezanechá nějaké následky.“
„Ale prosím tebe, jen ať se zoceluje! Musí něco vydržet a navíc dle mě mohl být i důraznější…“
Joycein přísný pohled mluvil za vše.
„No jo už mlčím!“ prohodila blondýnka, avšak v duchu se její malý ďáblík radoval.
„No konečně, už jsem se tam pro vás chtěl vrátit. Coopere, zvednout kotvu.“
„Měli jsme menší problém,“ objasňoval upír.
„Fajn, ale teď už bys měl vystoupit, nebo jedeš s náma?“
„Ne!... Už jdu.“
„Promiň za to jednání, ale… si v pořádku?“ svraštil obočí.
Ell na něj pohlédla prosebným pohledem. Nenechávej mě tady těma… s těma obludama!
„Neboj se, nikdo ti neublíží! Slibuju!“
Neodpověděla a jen mu mlčky vracela kabát.
Angel si jej vzal a seskočil z lodi. Elein tvrdohlavě odmítala na něj třeba jen pohlédnout. Přesto však se na poslední chvíli nahnula a rozšířenými zorničkami hledala vysokou postavu. Našla ji, stál na kraji mola s úsměvem na rtech a zvednutou pravicí.
„Uvidíme se za pár let.“
Musela se usmát: „Doufám,“ zavolala k muži ztrácenému se v mlze.
Jeho odpověď už nerozeznala mezi řvoucími vlnami.

„Já taky,“ otočil, jeho kroky vedly zpět do města, které bude pár dalších let jeho L.A.

„Tak slečinko, půjdeme Vám ukázat Vaši přepychovou kajutu.“
Razili si cestu nízkým podpalubím. Ell obklopil pach plísně, alkoholu a ryb.
„Tudy,“ zavelel Shone a otevřel jedny dveře. Dívce se naskytl pohled na pokoj, jež se vzezřením ani zdaleka nepodobal pokojům služebných rodiny Carpentrových.
„Tra-dá,“ námořník byl na tuhle místnost zřejmě velice pyšný. „Je to nejlepší pokoj co tady máme, sám jsem vám ho uvolnil. Prosím, pojďte dál.“
Nejistě překročila práh. V jednom nepříliš rovném rohu byla úzká dřevěná postel, lépe řečeno pelech, se zašedlým povlečením, vedle bylo malé okno před kterým stál noční stolek. Na druhé straně kajuty stálo omšelé křeslo s jídelním stolem a několika židlemi. Blízko dveří se nacházela almara, jejíž dveře se se skřípěním otvíraly a zavíraly v rytmu vln. Na zdích byly připevněny tři petrolejové lampy, prasklé zrcadlo a obraz, jehož rám potřeboval nutně údržbu. Nemluvě o všudypřítomném prachu a pavučinách.
„Ráj,“ odpustila si ironickou poznámku Ell.
„Lépe bych to nepopsal,“ pousmál se muž, který nádech ironie nepostřehl, nebo na něj nechtěl reagovat. „Tak já musím nahoru. Vy se tady zatím zabydlete, možná se trochu prospěte. Až bude čas na snídani někoho za vámi pošlu. Tak zatím,“ dotkl se své námořnické čepice a zavřel za sebou dveře.
Elein se zoufale posadila na křeslo, které bolestně zaskřípělo. „Skvělé, naprosto skvělé… vítejte na plavbě snů.“
Pocítila první známky únavy atak překousla nelibě vypadající pelest, schoulila se do klubíčka a usnula.

„Slečno, háló! Vstávejte, podává se snídaně.“ Mladík s Ell slabě zatřásl.
„Mmm Jane, řekni otci, že se hned obléknu. Za půl hodinky jsem dole. Běž mi prosím napustit vanu,“ protahovala se, ale postel byla úzká atak se dívka skutálela na tvrdou dřevěnou podlahu. Zmateně přejížděla pohledem po okolí až se zastavila u muže s medovými vlasy před sebou.
„Já jsem Ryan,“ usmál se mladík, ukázal zářivě bílé zuby, čímž jí překvapil, a nastavil ruku, aby Ell pomohl na nohy.
„Já... Ell. Děkuji,“ dívka se zahleděla do jeho očí, zářivější modř snad neviděla. Přepadle došla ke stolu, posadila se a nedůvěřivě si prohlížela něco jako ovesnou kaši s jablky.
„Není zač, slečno. Tak dobrou chuť přeju. Talíř pak nechte, já ho odnesu až budu mít umytou palubu.“
Usmála se na mladíka, který už zavíral dveře.
Přesně jak předpokládala, kaše byla nejen z prášku, ale i bez chutě. Kousky ovoce, zřejmě jablek, připomínaly scvrklé bramborové slupky vzezřením a Ell by přísahala, že i chutí.

Už teď jí chyběl domov. Scházela jí každodenní sprcha, čisté oblečení, pravý černý čaj, skvělé snídaně, stůl plný čerstvého ovoce, džusů, vejce, slanina… služebnictvo…
Měla pohodlný život. Nikdy pořádně nedocenila desítky poskoků, kteří splnily každé sebevíc nereálné přání. Jediný problém, který musela řešit, byla volba šatů a doplňků…
Nevěřila tomu, ale je to tak… chyběla ji Sam, její pošetilé řeči, zvonivý smích ničemu, i její podlézaní…
Postrádala třpyt a lesk večírků, poklony a lichotky nápadníků. Vzpomněla si na poslední párty, jak nesmyslně odmrštila lady Urshulu s jejím synovcem, jaké bylo jeho jméno? Nepamatovala si. Dokonce si ani nevzpomněla proč ho tak odbyla…
Její otec… krabaté čelo při čtení ranních novin, střídmost a přesto uličnictví v očích…
Angel… tajemný muž v tmavém kabátě, skrytý ve tmě. S mohutnými rameny, krásným úsměvem, hlubokým uhrančivým pohledem… Angel… i přesto, že ho viděla jen třikrát? Chyběl jí… ani nevěděla proč .

Procházela palubou, vítr si pohrával s kaštanovými prameny dlouhých vlasů, sůl štípala v očích, za chvíli si však zvykla. Vnímala dotyk mořského vánku v obličeji, divoký, rozbouřený, jako samo moře, chvilkami lehký a klidný. Na malou chvíli zapomněla na roky trénování bojového umění, zacházení se zbraněmi, které ji čekají… teď byla jen ona a rozhýřený vzduch, jež nadnášel lem modrého svetru. Měla pocit, že kdyby mu snad poručila… poprosila… odnesl by ji kamkoli.
„Krásný výhled, to se musí nechat, že? Ale dávejte pozor, nenahýbejte se moc… voda je zrádná a my přece nechceme, aby se vám cokoli stalo.“
Trhla sebou, byla natolik zabraná do snění, že ani nepostřehla Shonův příchod.
„Nebojte, dám pozor,“ o krok ucouvla. Nahlas by to nepřiznala, ale z tohoto chlápka jí běhal mráz po zádech.
„Copak, copak… snad ze mě nemáte strach?“ prohodil slizce jakmile postřehl stín v očích a zhoupl se o krok blíž k Elein.
Zaťala zuby a vrátila nohu na původní místo: „Já? Vás? Nechtějte mě rozesmát! Zdá se, že jste zapomněl na Angelova slova. Jediný zlomený vlásek a,“ napodobila Angelovo včerejší kývnutí hlavy, „ ti nahoře si to s vámi vyřídí…“
„Ohó, madam ví, jak se takhle hra hraje… Jasně, žádný problém, ale nemysli si holčičko, nebýt pod ochranou jich,“ olízl si suché úzké rty, „viděla bys.“
„K vaší smůle a k mému štěstí se však této situace nedočkáme… a teď mě omluvte, je tady poněkud zkažený vzduch,“ razantním krokem proplula kolem kapitána a zmizela v podpalubí.
„Záludná křepelka,“ odplivl si a vrátil se na příď ke kormidlu.

Opřela se o dveře kajuty, její dech se pomalu uklidňoval. Ať jsou ti nahoře kdokoli, musí to být opravdu velká zvířata.

Dny na moři byly jeden jako druhý, téměř probdělé noci, nechutné snídaně, procházky po nevelké palubě. Děkovala bohu, že nechytla mořskou nemoc a taky, že poznala Ryana. Stal se jejím společník, samozřejmě až po vykonání svých povinností. Jeho přítomnost pro ni byla světlem na této plavbě k neznámému. Vedli sáhodlouhé rozhovory o všem, stali se příteli. Ell se mu svěřila o svém velkém osudu, o kterém se dozvěděla nedávno a Ryan naopak vyprávěl jí, jak se dostal na tuhle loď.
„Má rodina pochází z New Orleans. Nikdy jsme nedisponovali velkým jměním. Dalo by se říct, že jsme přežívali ze dne na den. Byl jsem jen jedním z mnoha hladových krků. Rozhodl jsem se začít pracovat.“
„A co škola?“
„Chodil jsem tam, ale jen na základku, pak už nebyly…“
„To je mi líto.“
„Ne, nelituj mě! Já jsem na sebe hrdý nevystudoval jsem sice Harvard, ale zato mám poctivou práci.“
„Ale proč zrovna tahle loď? Nevypadá to, že by se ti tady bůhví jak líbilo.“
Usmál se: „Ani nevíš, jak moc toužím odsud vypadnout, ale podepsal jsem smlouvu na pět let.“
„Kolik ti ještě zbývá?“
„Dlouhé dva roky,“ povzdechl si opřel hlavu o ráhnoví.
„Nedalo by se něco…“
„Ne, nedalo. Ta smlouva je neprůstřelná a popravdě, ani nevím kam bych se poděl,“ pohlédl k obzoru, kde právě zapadalo slunce, „koukni.“
Otočila svůj pohled za jeho rukou. „Nádhera,“ pousmála se.
„Ano, to je.“

Po dvou týdnech, které ji připadali jako věčnost, dorazili do malého přístavu. S nadějí se nakláněla přes zábradlí.
„Ne tak zhurta holubičko, tohle není tvoje stanoviště,“ ušklíbl se Shone.
„Můžu se aspoň projít?“
Změřil si ji pohledem: „Ale jen kousek a vezmi si sebou nějakého chlapa.“
Rozběhla se do podpalubí. „Ryane? RYANE!“
„Jo? Ell, co je? Stalo se něco?“
Přikývla.
„Co, co se stalo!“ strachoval se.
Chytla ho za ruku: „Pojď.“
Proběhli kolem námořníků, kteří pronášeli náklad.
„Do dvou hodin ať jste zpátky, čekat na vás nebudeme,“ křikl kapitán.
„Nebojte,“ volala rozzářená dívka přesně ve chvíli, kdy se dotkla pevniny.

Odkopla boty a s hurónským smíchem běžela po bílé písečné pláži. „To je nádhera. Málem jsem zapomněla, jaký je to pocit… země, můj bože země…“ položila se na rozehřátou dunu a zavřela oči.
„Dnešek je perfektní,“ zašeptala.
Ryan si k ní přisedl a pozoroval její rozzářený obličej. „No nato, že je pátek třináctého…“
„Třináctého? Třináctého září?“
„Jo, proč?“
Její tváře znachověly: „Dnes mám narozeniny.“
Prudce vstal a ji zvedl s sebou. „Tak to se musí oslavit. Vyslovte přání madam, je předem splněno,“ poklekl.
Zvonivě se rozesmála a předvedla dokonalé pukrle. „Mám jen jedno pane,“ couvala až jí kotníky omývala voda, „Vykoupejte se!“ cákla na něj.
Nečekal to atak schytal plnou dávku.
„No počkej,“ vrhl se na ni.
„Ne, ne… to by sis nedovolil,“ couvala zpět na písek.
„Tak koukej,“ rozběhl se za dívkou, která se dala na útěk. Brzo ji dostihl a s ní v náručí se ponořil do příjemně teplé vody.
Rozesmátí, mokří, ale spokojení se vraceli na loď.
Přecházeli po provizorní lávce, když se Elein z ničeho nic otočila: „Dekuji, políbila Mladíka na tvář a odběhla do své kajuty. Ryan stál jako opařený, položil si ruku na místo, kde se jako okvětní lístky růží dotkly dívčiny rty. Po chvíli se vzpamatoval.
„Shone? Kolik mám ještě času?“
„Moc ne tak za půl hodiny odplouváme.“
„To stihnu, dík,“ otočil se a klusem odběhl směrem k vesnici.

Zrovna si rozčesávala vlasy, když se ozvalo zaklepání. „Pojď dál, už mám celkem hla…“ šokem upustila kartáč.
Ve dveřích stál muž ve bíle košili, čistých kalhotách vyhrnutých ke kolenům, hladkou tváři a umytými vlasy.
„Wou,“ vydechla a posadila se zpět do křesla s takovou razancí, že jedna z nohou to nevydržela a praskla.
„Jsi v pořádku,“ zvedal ji Ryan z podlahy.
„Eh?“
Pousmál se: „Není ti nic?“
„Ne, ne ehm… okoupal ses,“ konstatovala zjevné.
„Bylo to tvé přání,“ pozvedl jedno obočí.
„Jo, já jen… v-vypadáš dobře,“ vykoktala.
„Dík.“
Snažila se odlehčit atmosféru atak ukázal k tácu, který přinesl: „Copak je k večeři?“
„Oh, sušené vepřové...“
„Uf,“ sedla si ke stolu.
„… mají ti nahoře, ale že máš ty narozeniny, tak,“ odklopil poklop.
„Páni, to ty? Jak? Kdy?“
„Skočil jsem si do vesnice.“
„Děkuji,“ s vděčností hleděla na talíř plný čerstvého ovoce. Banány, pomeranče, hrozny, jablka, ananas… oči jí přecházely. S obrovskou chutí se zakousla do rudého jablka.
„Mmm báječné, báječné!“
Ryan se rozesmál: „To jsem rád,“ zvedl se k odchodu.
Ell ho chytla za ruku: „Zůstaň, je toho tady dost pro oba.“
Zaváhal, avšak jen na chvíli, posadil se zpět a sáhl po banánu.

O několik dní později
„Tak zlato, jsme tady,“ prohlásil Shone.
Elein se rozhlížela po pobřeží. Nepropustná džungle kam jen dohlédla lemovala celé pobřeží. Když připluli blíže rozeznala na kaji pralesa malou postavu zahalenou v oranžovém hábitu. Holohlavý muž stál na začátku úzké, prudce stoupající stezky.
Vyhodili kotvu a spustili jeden z mála člunů na vodu.
„Proč nezakotvíte u břehu?“
„To bych udělal opravdu jen nerad, o tomhle místě koluje pár barvitých povídaček.“
„Tak je čas říci srdcervoucí sbohem slečinko,“ kapitán se dotkl svého rozpadajícího se klobouku a uhnul z cesty, aby mohla projít.
„Chybět mi nebudete,“ odsekla.

Došla k žebříku, kde stál Ryan. „Odvezeš mě?“ zeptala se se strachem v očích.
„Jasně,“ ujistil ji stiskem ramene.
Usmála se na něj a pomalu slezla ke člunu.
Čím byli blíže pobřeží Ell propadala větší a větší úzkosti.
„Neboj, to bude dobrý!“ ujišťoval ji mladík.
Spodek člunu zavadil o kamení a písek na dně průzračné laguny. Nejistě se postavila a vystoupila. Ryan ji následoval.
Otočila se a s panikou ho objala. „Mám strach,“ šeptala.
„To zvládneš, jsi vyvolená, pamatuješ?“
Nepatrně povolila stisk pohlédla mu do tyrkysových očí, přejížděla kousek po kousku obličej, který se pro v těchto dnech stal vším. Skončila u rtů, neodolala a přejela po nich ukazováčkem. Nepatrně je pootevřel a prudce vydechl. Pousmála se a políbila ho. Byl to pomalý zkoumavý polibek. Jednou rukou ji obemknul v pase, druhou ji hladil po dlouhých vlasech.
Za jejich zády se ozvalo netrpělivé zakašlání. Mnich svíral dívčino zavazadlo: „Je čas.“
Přikývla a obrátila se zpět na Ryana. „Zůstaň.“
„To nejde. Víš přece, že nemůžu.“
„Proč ne?“
„Smlouva.“
„Sám si slyšel Shonea! Neodváží se přiblížit ke břehům! Prosím, neopouštěj mě!“
Otočil se k nedaleko zakotvené zrezlé lodi odkud se ozývalo pobízející pískání, Shone mával rukou, a pak do nekrásnějších očí, které kdy viděl. Nemusel se rozmýšlet dlouho.
„Dobrá, zůstanu s tebou.“
Opět ho objala. Pak ho chytla za ruku, připravena následovat mnicha. Ten nesouhlasně zavrtěl hlavou, Ell však jen šeptla: „Já jsem tady vyvolená!“ Muž v oranžovém na ni chvíli tiše zíral a pak beze slova vyrazil do strmého kopce.
Ryan se ani neotočil, teď stejně jako Elein kráčel vstříc něčemu novému, něčemu dosud nepoznanému.

***

Povídá se, že když se před vámi otevře nová etapa, poznáte to. Vzpomínám si naprosto přesně, kdy jsem si to uvědomila já…
Někde uprostřed té úmorné stezky jsem se zatavila, otočila se čelem k moři a na obzoru jsem
spatřila odplouvající loď. Nebylo již cesty zpátky, byla jsem v cizí zemi, kde jsem měla strávit následující tři roky, a že to byly roky, plné potu a krve… ale zocelily mě a to nejen fyzicky, ale i duševně…
Nabrala jsem dech a postupovala dál s vědomím, že odteď už nikdy nebude nic jako dřív… bože jak pravdivá slova to byla…

***

Příkrý kopec neměl konce! Sotva popadali dech, když se před nimi konečně rozprostřela louka na jejímž konci se tyčil prastarý zřejmě buddhistický chrám. Přešli mýtinu a stanuli před mohutnou stavbou. Zpoza velkých dveří vyšli tři muži v hábitech a žena v z zelené uniformě.
„Vítej,“ poklonil se druhý nejstarší muž, „pojď dál, netrpělivě jsme tě očekávali.“
„Eh, děkuji, já jsem…“
„Vyvolená, ano vím o tobě.“
„Stačí Ell,“ nervózně se pousmála.
„Ell?“
„Jo, to je zkratka mého jména – Elein.“
„Dobrá, tak tedy Elein,“ opět se uklonil.
Dívka stiskla Ryanovo zápěstí a následovala je dovnitř do chrámu. Procházeli úžasnou síní s vysokým, bohatě zdobeným stropem. Vůbec celý chrám byl vyzdoben nádhernými obrazy, mozaikami, znameními, nespočtem ručně tkaných koberců, vonných svící, a podobnými věcmi. Prošli síní na druhou stranu, kde uprostřed obrovské zahrady plné jasmínu byl nízký stůl s jídlem.
„Prosím,“ další poklona. Usadili se tedy.
„Já jsem Kui-pan,“ promluvil muž, jež ji vítal. „Jsi tady, abychom tě připravili k boji, k boji proti tobě rovnému, avšak s výhodou temné strany.“ Mluvil vážně, dokonce ani Ell si nedovolila ho přerušovat a jen pozorně poslouchala. Koneckonců už byla zvědavá, toužila se dozvědět co nejvíc o tom, komu se má postavit, o celé téhle věci. Vše bylo doposud zastřeno temnou rouškou, zatím byla trpělivá a snažila se nedávat najevo svůj zájem o vědění a nyní se snad vše dozví.
„Tvůj výcvik potrvá třicet tři měsíců. Bude se skládat ze tří částí. Na konci každé části, až budeš připravena podstoupíš zkoušku, zkoušku při které se potvrdí, zda-li jsi hodna jít dál. Za normálních okolností trvá zvládnout vše co tě zde naučíme roky, ale ty jsi vyvolená, postačí tedy stanovená lhůta. Jak už jsem ti vypověděl čekají tě tři druhý výcviku. V první ovládneš techniku bojového umění, meditaci a zacházení se samurajským mečem. Pak, jestliže uspěješ, postoupíš k druhému stupni – ovládání střelných zbraní. Nakonec se seznámíš proroctvím, nejen s tím, který se týká tebe, ale i nespočtem jiných, budeš studovat historii dobra i zla.“
Elein na sucho polkla a pod stolem křečovitě sevřela Ryanovu ruku ještě silněji.
Kui-pan se k otočil ostatním: „Tohle,“ ukázal na mladého mnicha, „je Mu-kwan, tvůj učitel bojového umění. Tahle dáma je plukovník Jonesová, naučí tě zacházel se střelnými zbraněmi a tohle je můj učitel Sin-sik, nyní se stane tvým učitelem, poznáš svého protivníka, historii démonů a bojovníků a zároveň najdeš sama sebe.“
Nezmohla se na jakoukoli odpověď, atak jen nepatrně přikývla. Po chvíli však přece je našla řeč: „Neřeknete mi aspoň něco bližšího o tom, proti komu mám bojovat?“
Zazněla prostá odpověď: „Ne!“
Svěsila ramena, neboť jí došlo, že zde její důvtip a umíněnost nebude ničemu platné.
„Nyní přejdeme k tvému společníkovi,“ dvojice svírající se za ruce prudce vzhlédla.
„On sem nepatří, veškerý tvůj čas zde, budeš věnovat usilovnému tréninku.“
„Je tu semnou a zůstane.“
„To je nemyslitelné, jen by tě rozptyloval.“
„Je pro mne oporou, zůstane!“
Nejstarší muž se nahnul k mluvčímu celé skupiny a promluvil na něj cizím jazykem. Kui přikývl: „Dobrá tedy, smí zůstat, avšak pod podmínkou, že i on se podrobí výcviku. Ne tomu, který čeká tebe, jeho zasvětíme jen do tajů bojového umění a jestli zvládne za tři roky základy bude dobrý,“ povstal, „nyní vás odvedeme do vašich pokojů.“
Stranou od chrámu stálo několik jednoduchých hliněných chatrčí.
„Tahle bude tvoje a v té na druhém konci se může zabydlet tvůj přítel. Zítra za úsvitu začneš s meditací, Mu-kwan tě bude očekávat v zahradách. Nezpozdi se!“
Osaměli. Ell opatrně otevřela rákosovou napodobeninu dveří a vešla. Malá kruhová místnost byla ještě menší jak lodní kajuta.Oproti tomuhle bylo přístřeší na nákladní lodi pěti hvězdičkový hotel. Celé vybavení chatrče tvořili bambusová rohož, se starou dekou a malým polštářem, u okna beze skla. Úzké prkno, které sloužilo buď jako improvizovaný stůl nebo polička, která však nevysela na zdi nýbrž byla pohozená na zemi.
„Třeba je moje v lepším stavu, pojď se tam podívat. Když budeš chtít můžeme si je vyměnit,“ snažil se mladík zlehčit celou situaci.
„Ne, nemyslím, že by tvá chatička byla vybavena o něco lépe než ta moje. Raději se pojď projít.“
„To je dobrý nápad, poznáme okolní krajinu.“

Procházeli hustou džunglí, až narazili na nízký vodopád s malou lagunou.
„To je kouzelné,“ dívka se konečky prstů dotkla modré hladiny, navlhčila si rty a s úžasem si prohlížela okolí.
Ryanův pohled byl též plný úžasu, ale ne z cizorodé krajiny, nýbrž z dívky předním. Bolestně toužil po jejím polibku, dotek jejích rtů v něm zanechal neskonalý pocit blaha a žízeň po dalších a dalších políbeních. Pomalu k ní přistupoval zezadu, sklonil se k ní a přejel jedním prstem po snědé šíji.
Zavřela oči a slabě vydechla. To mu dodalo odvahy, přisedl k ní a pokračoval v objevování svými rty. Nejprve zkoumal drobné rameno, jemné chloupky na krku, ušní lalůček.
Nevydržela jeho škádlení, otočila se a nabídla mu své rudé rty.
Víc nepotřeboval, hladově si ji k sobě přitiskl.
Nechala se unášet vlnou dosud nepoznaných pocitů. Vnímala každý Ryanův dotek, hladil ji s něžností a vášnivě zároveň, jakoby po dotyku jeho ruky zůstávaly na snedé pokožce ohnivé stopy.
„Jsi krásná,“ vydechl do zrůžovělých rtů. Rozvázal tkaničku za krkem, jež držela při sobě lehký letní top, odhalil tak její medově opálenou položku. Studem sklonila hlavu, avšak nezastavila ho. Pozvedl jí obličej a zadíval se do zelenkavých očí v nichž zářily jiskrné plamínky. „Jsi nádherná.“
Jakoby všechen stud odhodila s bílou látkou, šibalsky se usmála, našla jeho ústa a zároveň zápasila s knoflíky jeho košile.

***

Ryan byl pro mě v tu dobu vším. Stal se mým přítelem, byl mou duší, prožíval semnou dny štěstí, beznaděje i zoufalství… Sním jsem poznávala tajemství a krásy lásky. Opustit svůj dosavadní život, rozhodl se semnou podstoupit výcvik. Obdivovala jeho vytrvalost, i přesto že nemusel... zůstal... kvůli mně… pro mě… On byl tím, kdo mě změnil, udělal ze mě lepšího člověka, zato mu budu vždy vděčná…zato ho budu jednou svou částí vždy milovat…

***

Ruku v ruce přicházeli k Elinině chatě. Měsíc byl vysoko na nebi, když se loučili posledním polibkem.

Prudké trhnutí dveří zapůsobilo jako budík dostatečně. Elein ospale hleděla na muže, jež se ztrácel v prvních, avšak zcela oslnivých, ranních paprscích slunce.
„Vstávat, už pozdě! Musíme začít!“
Ještě napolo ve spánku došla do zahrady, kde už čekal netrpělivý Mu.

Po prvním týdnu si myslela, že musí umřít. Dny byly nekonečné, sotva jeden skončil, už ji zase budili…
Nejprve si musela osvojit staré učení bojovníků. Byla nucena nekonečné hodiny nosit vodu z moře ve dvou džberech, které vážily snad tisíc kilo, do strmého kopce, nebo musela vydržet bez hnutí celé hodiny.
V noci trpěla bolestmi rukou, nohou, zad, snad každičkého svalu v těle.
Po třech měsících se konečně dostali k nácviku bojových chvatů. Nešlo to však ani z poloviny tak dobře, jak předpokládala. Ať bojovala se sebemenším protivníkem, třeba i proti pěticentimetrovému prknu, nedařilo se jí vítězit.
„Tvůj jediný problém je slabá, ne-li žádná, víra v sama sebe! Nedokážeš protivníka skolit jen naučenou technikou, je třeba věřit si. Jestliže tohle nedokážeš, jsi ztracená.“
„Dobře, dobře…“ setřela si pot z čela a zpravila obvaz na zkrvaveném zápěstí. Snažila se shromáždit veškerou svou sílu a vůli. Udeřila. Lesem se nesl bolestný řev. Unaveně padla na kolena.
„Nedokážu to, nejde to, je to moc silné.“
„Není,“ Mu přivolal malou dívku, mohlo jí být tak deset let. Kývl na ni. Dívenka s hromovým řevem sekla rukou. Mělo to stejný účinek, jakoby měl v ruce sekeru dospělý muž. Prkno bylo na dvě půlky. Ell jen nevěřícně přejížděla z dívky na kusy dřeva.
„Nic není nemožné, stačí mít jen víru v to, že to dokážeš,“ Mu-kwan jí pomohl na nohy a na stojan dal tentokrát deseticentimetrovou příčku. „Věř si, je to jen kus dřeva, jak ten může být silnější jak ty? Nemůže, není! Ty to dokážeš, přemůžeš ho!“
Ell zhluboka dýchla zavřela oči a snažila se přesvědčit sama sebe, že to dokáže. Z jejího nitra vytryskl pramen energie, který ji zcela pohltil. Konečně otevřela oči a prudkým švihnutím ruky udeřila do „slabého“ dřeva. Uslyšela praskot a po tváři jí pošimrali třísky.
Dokázala to. Dokázala!
Pohltil ji pocit euforie, že ani nevnímala tepající bolest v pravé ruce.
„Zvládla jsem to! Já… já… To je neuvěřitelné.“ Překvapená sama sebou se dívala na mnicha.
„Můžu jít?“ zeptala se rozesmátá dívka.
Přikývl. Dívka odběhla a muž prohodil: „Tu těžší část má sebou.“ Za jeho zády se mezi stromy objevil Kui-pan. „Naopak, to těžší ji teprve čeká. Teprve jen nahlédla do svého nitra, to že si věří při jednom úderu neznamená, že si bude věřit v boji proti opravdovému zlu.“
„Myslíte, že je čas mistře?“
Starý mnich zavrtěl hlavou: „Ne, jen nadále pokračuj ve výcviku, uč ji vše co znáš, až zvládne bojová umění, až pozná sílu meče… teprve pak ji postavíme proti nepřátelům.

Ryana našla jak vytrvale plní studnu vodou.
„Dokázala jsem to,“ volala za běhu.
Nahý do půl těla, posetý kapičkami potu se usmál: „Já to věděl!“
Nedbala jeho zevnějšku a vběhla mu do náruče.
„Bylo to neuvěřitelné, na malý okamžik jsem cítila něco nepopsatelného a pak… pak jsem prostě věděla, že to dokážu a…“
„Dokázala si to.“
„Ano,“ usmála se. „Pojď se projít. Myslím, že pro dnešek toho mám dost.“
„Ale já musím…“
„Budeš pokračovat zítra, už je stejně skoro večer. Nechceš mě snad odmítnout,“ škádlivě ho kousla do uchu a zašeptala, „v laguně bude nádherně osvěžující voda.“
„Nemohu než souhlasit.“ Vzal ji do náruče a za bujarého smíchu s ní utíkal do lesa.

Další týdny byly těžší a těžší. Naučila se bojovat pomocí rukou a nohou. Později přešla k tyčím a jiným pomůckám. Ellina vytrvalost však nebrala konce, pokaždé, když pocítila jen sebemenší záchvěv nejistoty, zatnula zuby a překonala jej.
Dny byly ve znamení nekončících bojů jak fyzických, tak psychických, Ryan se konečně taky dostal k praktickým nácvikům, samozřejmě byl s výcvik několik úrovní za Ell, avšak i tak byl schopen sní alespoň náznakově trénovat. Hodiny a hodiny měřili své síly. Elein ho pokaždé porazila, ale mladík, jehož svaly zesílily žádal další a další odvety.
A noci, ty trávily u jejich ztraceného vodopádu s průzračnou lagunou uprostřed džungle.

Konečně po patnácti měsících dospěla posledního stupně, nyní ji čekalo umění samurajského meče. Na to se Ell těšila asi nejvíc, když pominula touhu po vědění, které ji však čeká až na konci celého tříletého výcviku.
Když ušlechtilou zbraň držela poprvé v rukou, vnímala ji jako cenného spojence. Měla pocit, že teď dokáže vše. Byl to nádherný meč vyroben speciálně pro ni. Čepel ostřenou diamantem zdobily pradávné ochranné znaky a byla zde vyryta i část proroctví. Máchla jím a vzduchem prolétlo zvláštní jiskření. Stanula v bojové pozici, Mu jí však meč vzápětí odebral a podal jí dřevěný.
Jak se na tuhle chvíli těšila, tak ji překvapilo, že technika boje je nesmírně těžká. Záleželo na sebemenším pohybu, na načasování, dokonce na rytmu dechu…
Pro ještě nedávnou obyčejnou dívku byly tyto měsíce obzvláště náročné, neustálé soustředění a bystrý postřeh vyčerpával víc, jak nosit celé dny džbery s vodou do prudkého svahu.

Mu a Kui pozorovali Ell a Ryana jak trénují.
„Tvá učednice je připravena.“
Mu se uklonil.
„Dobrá tedy, pošli pro něj.“
Mnich se opět poklonil a šel vykonat mistrův příkaz.

Konečně po dvaceti sedmi měsících soustavného výcviku nastal čas první zkoušky. V pozdních odpoledních hodinách ji očekávali její učitel Mu-kwan spolu s Kui-panem před chrámem, připomněla si že stojí stejně, jako když před více jak dvěma lety přišla.
„Je čas,“ oznámil Kiu stroze. „Tvá zkouška se bude skládat ze dvou menších. První započne nyní. Za chrámem se postavíš zlu. Nebudeš znát jeho slabiny, neřekneme ti jak zabíjí protivníka. Je na tobě je poznat to z jeho pohybů… Druhou část zkoušky budeš skládat po soumraku, tady před chrámem.“
Přikývla a zeptala se: „Mohu si vybrat zbraň?“
„Při první části zkoušky nemáš dovolen meč, mimo něj vybírej dle libosti.“
Mrkla na Ryna, který ji už při probuzení přál štěstí. Vybrala si dlouhou tyč, prošla chrámem a vešla do zatím tiché zahrady.
Jakmile však položila nohu na trávu ze čtyř stran se na ni seběhli dozelena zbarvení démoni.
Skvělé čtyři krvelačné bestie, o nichž netuším, jak je zabít! Sakra to jsem nemohla mít nejdříve historii?
S vervou se vrhla do boje. Protivníci byli silní a zdálo se, že jsou synchronizovaní. Pomáhali si navzájem a ji zaháněli do kouta, odkud bylo těžké se dostat. Půlhodina uplynula, Ell ubývaly síly, avšak dosud žádná z oblud nebyla mrtvá.
Dva z démonů ji odhodili na zeď chrámu, kousíčky omítky odpadly a Elein zazoufala.
Tohle je konec? Přemůžou tě čtyři hloupí zelení slizáci? Proto si tady strávila takovou sobu?
Dívka se zuřivě nadechla a s křikem se vrhla k potvorám se strupovitými tvářemi.
Náhle se jí vrátila síla, jednoho ze zmíněných krasavců nabodla na tyč, okamžitě bylo po něm. Zlomila zbraň v půlce a otočila se k přeživším. Z mladé šlechtičny se stala zuřivá lvice bránící svou čest. Padl další. Oni se jí snažili vzít několika měsíční píli a snahu… ozvalo se nechutné křupnutí vazu a další démon byl na zemi. Zůstal už jen jeden, poslední překážka. Již neměla zbraň, jediné, co teď mohla použít, byla ona sama…
Slunce zapadlo.
„Nic není nemožné, stačí mít jen víru v to, že to dokážeš.“ Vybavila si slova svého učitele. První rána, vyhnula se démonově pravačce, kop, další rána, další… obluda už neměla sílu se bránit… Představila si „slabé“ dřevo a mrštila pěstí tam a zpátky. Svítala zelené ještě tepající srdce a démon se odporoučel k zemi, byl mrtvý.

S úlevným výdechem upustila slizkou věc a otočila se k přihlížejícím. Mu zářil, Kui uznale pokyvoval hlavou. Spatřila Ryana, který stál na prahu chrámu, dveře byli otevřeny, takže bylo vidět skrz. Zahleděla se k úpatí kopce, kde se rýsovala vysoká temná postava. Srdce jí poskočilo a rty se zformovaly do nevěřícného úsměvu, rozběhla se směrem ke dveřím.
Ryan se na Ell usmíval, myslel si že běží k němu, rozpřáhl tedy náruč, dívka se jí však na poslední chvíli vyhnula a běžela dál. Nechápavě se za ní otočil: „Ell?“
Dívka ho však nevnímala. Zadržovala dech, proběhla chrámem. Už ho viděla zřetelně, jeho černý plášť se pohyboval v rytmu slabého vánku.
Nezpomalovala, běžela až k úpatí, kde mu skočila do náruče a schovala hlavu v jeho mohutném rameni. „Angele.“
Usmívajíc ji tiskl a vnímal divoký šeřík a růžový květ. „Ell,“ vydechl její jméno jako modlitbu.
Po chvíli celá rozesmátá, z části dík splněné jedné půlce zkoušky, ale mnohem víc dík jemu, dík Angelovi, trochu odstoupila. Byl tady, přijel… a vypadal snad ještě líp, než když ho viděla naposled. Slabě se jí podlomila kolena, atak ji opět zachytil.
„Já… nemůžu uvěřit… co.. co tady děláš? Přijel ses podívat na to jak si povedu při zkouškách? No první část už si prošvihl, páni nandala jsem jim to! Jasně jsem taky Carpentrová, ne? … Tak povídej, proč si přijel?“
Usmíval se jejímu brebentění. Tohle jí zůstalo. „No vlastně…“
„Právě včas. Dokončila první část, s pýchou musím říct, že úspěšně. Nyní je na řadě část druhá. Připrav se Angele,“ prohodil Kiu, který v doprovodu Mu-kwaie a Ryana mezitím došel až k nim.
Zmateně pohlédla na mnicha a pak zpět na Angela.
„Co? Nechápu, na co se má připravit?“
„On je tvá zkouška,“ ozval se dosud mlčící Mu.
Prudce se nadechla: „Cože? Mám zabít Angela?“

To be continue


Prophesy 4