Prophesy 2

Smála se tak silně, že už ji začínalo bolet břicho. S obrovským přemáháním vydechla: „To je teda gól. Musím říct, že originalita ti rozhodně nechybí, ale trocha reality by té tvé povídačce neuškodila.“ Ell to nevydržela, předklonila se a nechala průchod další vlně veselí.
Nejprve na ni jen němě zíral, dával jí čas. Popravdě podobnou reakci čekal. Nemohl od ní chtít, aby jen přikývla a celá žhavá se vrhla do boje…
Zrychleně dýchala, ale silou vůle se přinutila pohlédnout cizinci do čokoládových očí. Jeho výraz ji zaskočil, čekala pobavený úšklebek či snad pousmání, ale on se tvářil naprosto vážně a odhodlaně.
„To je sranda? Blbý vtip?!“ zeptala se trochu vystrašeně.
Jeho pohled byl zkoumavý a měřící… nelíbilo se jí to.
„Ne, není,“ prohodil nakonec. „Chtěla si pravdu, tady ji máš. Jsi vyvolená, předurčena k záchraně světa před temnotou.“
Prudce vstala. Z výšky jehlových podpatků na něj povýšeně shlížela.
„Jsem Elein Carpentrová, ano ta Elein Carpentrová! Já rozhodnu co jsem a co nejsem! A rozhodně nemíním být nějakou šáhlou vyvolenou!“ Vrhla na něj ještě jeden opovržlivý pohled a zmizela mezi rozevlátými saténovými závěsy sálu.

„Tohle bude zábava,“ s povzdechem se zvedl a tichým krokem zmizel v přítmí aleje udržovaných stromů.
Sálem prošla tak rychle, že ani nezaslechla úpěnlivé volání lady Urshuly, které tím pádem nezbývalo nic jiného než spolu se zklamaným synovcem najít další bohatou oběť.
Schody brala i přes dlouhé šaty po dvou. Nevšímaje udivených pohledů sloužících a nejednoho hosta zamířila ke svým pokojům. Se zběsile se zvedajícím hrudníkem dolehla na postel a zavřela oči.
Co je to za blázna? Bože, a já si myslela, že je celkem milý… huh a on je to nějaký z těch pošuků, blíži-se-konec-světa-bojme-se…Zklamaně se převalila na bok, když se ozvalo tiché zaklepání.
„Ano,“ posadila se.
V malé skulině mezi dveřmi a prahem se objevila Sam. „Ahoj, už pěknou chvíli tě sháním… a když tě konečně zahlédnu, tak jen proletíš kolem jak nějaký hurikán! Co je?“ Kamarádka přisedla na postel a tázavě na ni hleděla.
Ell se na černovlásku usmála: „To nic jsem v pohodě. Jen, nevím nějak nemám náladu na ty rádoby šlechtice tam dole.“ Zakořenila se. Samantha opětovala zašklebení.
Obě dívky se zavrtaly do nadýchaných peřin, nechaly si přinést hory čokolády a celou noc probíraly největší záhadu světa – chlapy!

Při východu slunce stála Elein na nízkém balkóně a vychutnávala si hřejivé doteky prvních ranních paprsků. Obličej ji rámovaly prameny hedvábných vlasů rozfoukané v lehkém vánku, který si pohrával s hedvábným županem, ve kterém byla zahalena. Z pokoje za jejími zády zaslechla rozespalé zívnutí a následné protažení kamarádky Sam.
„Vítej mezi živými,“ ledabyle, aniž by se otočila, prohodila.
„Huh, to byla ale noc. Bože a té čokolády. No to chce dvě úmorné hodiny ve fitku. Jdeš se mnou?“
„Jedině když se pak zastavíme na pedikúru, manikúru, nákupy, skvělý – lehký oběh u Henryho a pak lehárko u jednoho z našich bazénů…?
Sam se rozzářil už tak usměvavý obličej: „Hm to zní víc jak lákavě! Beru, všema deseti!“ Vzala si kabelku a mezi dveřmi ještě houkla: „Takže za hodinu budu zpět a rozjedeme to. Pa“
Ell na nic nečekala a nasměrovala své kroky do luxusně zařízené koupelny, kde slabou polovinu zabírala snad ta největší vana v Británii. „Hm budu to tady muset nechat přestavět. Rok už je to tady stejné.“

Nebe
„Oni si snad dělají srandu! Tohle, TOHLE, malý rozmazlený štěně má zachránit svět?“ Nevěřícně se zahleděla na svou matku.
„Jen klid zlato. Už není tvá starost, pamatuješ? A koneckonců ty si…“
„Ne, ne, ne… já jsem rozhodně nikdy nebyla takový… takový… fracek!“ nenechala Buffy Joyce domluvit. „A že to není má starost? Já vím, že už… no že už… nech to být. Prostě mu chci jen pomoct. Je tak sám…“
„Jeho osudem je být osamělý,“ odporovala starší žena.
Dívka se posmutněle zahleděla do očí své matky. Odráželo se v nich pochopení, moudrost a zkušenosti. Přikývla a nechala se obejmout.
„Ale i proti osudu se dá bojovat,“ prohodila směle. „Musí být způsob, jak mu pomoci.“
„Buffy, víš že oni ti nedovolí se k Angelovi třeba jen přiblížit, natož abys ho jakkoli kontaktovala. A i kdyby ti oni nestáli v cestě, je to téměř nemožné. Svět smrtelníků již není naše území. Je velice obtížené, jestli vůbec možné…“ Nebylo potřeba dalších slov, Buffy pochopila. Vzala Joyce za ruku a společně odcházely…

Jeho spánek byl neklidný. Neustále se mu zjevovaly mlhavé postavy bez tváří, ukazovaly, lákaly svými temnými tenaty. Slunce bylo vysoko na nebi, když se orosený potem probudil. S myslí obtěžkanou nespočtem myšlenek odkráčel do kuchyně pro hrnek horké krve. Nebyl sto racionálně přemýšlet, snažil se pochopit zvláštní sen, avšak ten se mu pomalu vytrácel z paměti. Vrátil se do postele s nadějí, že snad tentokrát upadne do hlubin bezesného, osvobozující otupění…
„Není nad krevelový salát u Henryho. Měl by si to nechat patentovat,“ olízla Sam salátovou lžičku.
Ell s nechutí přešla nedostatek kamarádčina slušného chování a přikývla. Už měly za sebou kosmetiku a dvě nekonečné hodiny na posilovacích strojí s nejlepším trenérem v zemi. Credit karty jejich drahých otců byly razantně lehčí, tomu byly důkazem všudy přítomné nákupní tašky potištěné jen luxusními a světově známými značkami.
„Je načase rozhodnout, který v mnoha vašich bazénů poctíme návštěvou,“ Samatha líně poposedla v pohodlném křesle.
„Mě je to absolutně fuk,“ nezájem a lhostejnost se brunetce odráželi nejen v hlase ale i v obličeji.
„Dobrá, to beru jako že volba je na mě?“
Ell ledabyle mávla rukou a zaujatě pozorovala odlesky briliantového náramku, jež zdobil její soláriem opálenou ručku.
„Hm, tak co třeba bazén u východního křídla? Ne tam bude špatný úhel slunce…“ Elein by přísahala, že se její kamarádce kouří z hlavy. „Mám to, jižní křídlo! To je ono,“ zavýskla černovlasá dívka nadšeně.
Elein se v duchu posměšně zašklebila… Ano a hlavní cenu v tuposti získává… tohle ovšem nikdo nečekal… slečna Samantha Laelová. Gratulujeme… Ihned však ucítila osten hanby a myšlenku zahnala.
„Ell, haló, vnímáš mě?“
„Um? Jo, jo, promiň jen, jen jsem…“
„Že ty si byla myšlenkami u toho svalnatého trenéra? Ach toho tak mít doma… nosil by obojek,“ Sam se přihlouple hihňala a tím jen utvrdila brunetčinu úvahu.
„Ani ne, není to můj typ,“ řekla nakonec a přestala se obdivovat třpytivému klenotu na ruce.
„Ne? A přitom na tobě mohl oči nechat,“ černovláska si spiklenecky přisela blíž k přítelkyni, „a jaký pak má známá slečna Carpentrová styl ohledně mužů? Jaký je tvůj typ? Povídej, který je hoden třeba jen pouhého pohledu, úsměvu či snad milého slova? Kdo dokáže aspoň slabě vyhovět tvým někdy až, promiň to slovo, přehnaným nárokům?“
„Nemám přehnané nároky!“ Zaprotestovala a najednou jí z mysli vyplynula vzpomínka na setkání nejprve v temné, úzké uličce a potom v zákoutí rozlehlé zahrady rodiny Carpentrových. Jasně viděla siluetu muže v černém kabátě s rozčepýřenými vlasy, širokými rameny, hlubokým čokoládovým pohledem a smyslnými rty. Zatřepala hlavou, vrátila se nohama pevně na zem a připomněla si neopomenutelná fakta! Je to blázen! Naprostý magor! Myslí si že existují démoni! Haló, to je opravdu silně zářící varovný signál!
„Ale, ale… naše Elein někoho potkala a dle zasněných očí to byl Pan někdo! Tak povídej, honem!“
Brunetka se zmateně podívala do očí dívky, kterou znala už od školky, kdy se spolu popraly o obrovského plyšového medvěda. Tehdy prohrála, uplakaná přišla domů, ale na druhý den si nesla mnohem většího méďu, kterého jí pořídil movitý otec. Udělala jím dojem na všechny děti a hlavně na Samanthu, která se bez sebemenší stopy žalu vzdala ošuntělého kusu plyše a směle si přisedla k Ell. Ta ji chtěla odbýt a poslat pryč, ale něco v ní ji přimělo k pravému opaku, posadila medvěda mezi sebe a drobnou černovlásku a hrály si společně. Od té chvíle, ač sama nevěděla jak, byly přítelkyně.
Svěřovaly si nejniternější přání, nejtajnější tajemství, ale tentokrát to bylo jiné. Ell nevěděla proč, ale nemohla o tajemném zachránci-bláznovi říct třeba jen jediné slovo.
„Cože? Co to plácáš? Žádný Pan nějaký není,“ utnula Samanthyni domněnky a představy. „A teď už pojď, čeká nás skvělé odpoledne u jižního bazénu.“ Zvedla se, luskla prsty, v tu chvíli se objevil řidič limuzíny, pobral hromadu tašek a balancoval s nimi ke kufru.
Elein nedočkavě klepala podpatkem před zavřenými dveřmi. Číšník bleskurychle otevřel jak dveře od vchodu tak od auta.
Limuzína se rozjela směrem k rezidenci Carpentrových, nejbohatší a nejvýznamnější rodiny ve Spojeném Království.

Slunce zapadalo za obzor, když se instinktivně probudil.V žaludku měl prázdno, stejně tak jako v hlavě, avšak jedno věděl – má poslání, které musí splnit. V kuchyni se napil poloprázdného hrnku karmínově rudé tekutiny a jistým krokem přešel ke staré dubové skříni. Otevřel ji a naskytl se mu pohled na širokou škálu černé. Nepřemýšleje si oblékl černě kalhoty, košili a v předsíni na sebe hodil boty a kabát, bez kterého by nevyšel z domu.
S kolíkem v pravé ruce a dýkou ukrytou pod kabátem kráčel nočním Londýnem. Všude kolem panovalo veselí a ruch nočního života. Hlasitá hudba a bujarý smích se linuli ulicemi. Vycházeli z nespočtu klubů a barů, kterými byl Londýn doslova zamořen. Našli by jste tady jedny z nejpřednějších podniků, kde se sdružovala smetánka, přes tuctové podniky pro střední vrstvy až po neubožejší lokály, kde nacházeli útočiště nejrůznější vyvrhelové, démoni, upíři a všelijaká havěť.
Nedalo mu to, snad ze zvyku, vešel do jednoho takovéhoto podniku. Jakmile stanul se svými mohutnými rameny na prahu muzika utichla, tucty hlav, jestli se tomu tak dá říkat, se k němu tázavě otočily. Pár jedinců, kteří s ním měli buďto už osobní zkušenost, a nějakým zázrakem ji přežili, nebo z doslechu znaly příběhy, horory o upírovi s duší, se potichu dekovali zadním vchodem.
Pohrával si s kolíkem a ledabyle prohodil: „Jsem Angel.“
Jakoby vybuchla bomba. V klubu padaly židle, tříštilo sklo a znělo sborové zděšení.
Angel protočil panenkami: „To se mi nikdo nepostaví?“ Žádná odpověď jen rychlejší opouštění místnosti. Dál už nečekal, odchytil jednoho démona, kterému nezbývalo nic než se protivníkovi postavit. Bitka byla krátká, stačilo pár dobře mířených úderů, jedno zlomení vazu a zelený típek s bodlinami se svalil k zemi.
Po deseti minutách byl podnik vyzdoben několika hromádkami prachu, pár neidentifikovatelnými hromadami slizu a špinavých hader.
Unavený přesto spokojený svým výkonem za sebou zabouchl dveře a pokračoval temnou ulicí k vile Carpentrových. Tohle představení mu dalo požadované množství sebevědomí, aby se mohl postavit Slečně-nejsem-žádná-pošahaná-vyvolená. Povzdechl si, už teď ho sebedůvěra opouštěla.

Po celodenním maratónu se Sam se cítila příjemně unavená. Seděla před zrcadlem na pohodlném čalouněném křesle a pročesávala do půli zad spadající hedvábné prameny. Vítr proletěl dokořán otevřených francouzským oknem a rozevlál bílé záclony. Nevěnovala tomu pozornost, jen zesílila hudbu a pokračovala v kartáčování kaštanových vlasů.
Broukala si a poklepávala nohou v rytmu písně, když zaslechla zvuk, který rozhodně nebyl součástí songu. Pomalu otočila knoflíkem vomule a zaposlouchala se do zvuků noci a v zrcadle kontrolovala okno za sebou. Po chvíli jen pokrčila rameny a, dle jejího otce kravál, zase zesílila.
Stál nehnutě. Nohou byl zamotaný do popínavého břečťanu, kousek od otevřených dveří, nebýt ruky zapřené v okně ztratil by rovnováhu a skončil by na mramorové podlaze balkónu. V tu chvíli děkoval bohu, že se Ell neotočila. S nejvyšší opatrností se vymotával z osidel rostliny. Nakonec se mu to povedlo. S vítězným úsměvem, který se však rychle změnil v kajícný, snad i zděšený, vzhlédl nahoru, kde jako přísný soudce stála Elein Carpentrová s rukama zkříženýma na rychle se vzdouvající hrudi, tisknouc kartáč tak silně, že jí bělaly klouby na prstech.
„Co tady ksakru děláš! Jak si se sem dostal? Jak se vůbec opovažuješ…“ její tváře znachověly vztekem.
Sebevědomí měl na bodu mrazu. Neomaleně vstal, nyní vzhlížela ona k němu, neboť mu dosahovala sotva k ramenům.
„Já… já,“ nesouvisle koktal. Cítil se jako malý školák, jehož učitelka odchytila při nějaké nekalosti.
„Ty… ty… CO?!“ supěla.
I když ji výškou převyšoval, jakoby ho těma zelenkavýma očima, které se až neuvěřitelně podobaly očím jeho Buffy, zarážela níž a níž do země.
„Přišel jsem, protože mě musíš vyslechnout,“ konečně našel ztracenou řeč.
„Musím? Musím? Já nemusím nic, NIC!“ Otočila se na podpatku, nechajíc udiveného cizince mezi dveřmi zamířila k posteli.
Chtěl ji následovat, ale neviditelná clona mu bránila ve vstupu. Ztrácel pevnou půdu pod nohama a to jen kvůli malé rozmazlené… Bože, co to s ním je? Bojoval proti stovkám démonů, tisíce upírů rozprášil a teď se má bát uštěpačné holky? Něco v něm se zlomilo a on pochopil, že takhle to už dál nepůjde. Tak fajn slečinko, žádné ohledy nečekej…
„Hele, jen mě vyslechni. Nic víc nechci, jen abys obětovala chvilku tvého času. Můžu dál?“
Dlouhou dobu si upřeně prohlížela svou francouzskou manikúru, pak sjela rentgenovým zrakem na Angela.
„Dobrá, máš deset minut, ne víc.“
„Můžu dál?“ zopakoval.
„To jako potřebuješ pozvání?“ tvářila se ublíženě a nafoukaně.
„Je to slušnost,“ zabrblal.
„V tom případě… ne. Je mi vedro probereme tu tvou neodkladnou nedůležitost venku.“ Jen tak v saténové košilce se protáhla těsně kolem něj. Upíra zasáhla omamná, lákavá, jemná a zároveň dráždivá vůně. K čemu ji přiřadit? Snad k divokému šeříku a růžovému květu? Ale bylo tam i něco jiného, něco bolestně známého.
„Ehm, ehm!“ ozvalo se mu za zády.
Vzpamatoval se a přisedl si k Ell.
Navzájem se měřili a odhadovali toho druhého.
„Ubíhá ti čas,“ poklepala si dívka na snědou ruku.
„Jo, jasně. Ehm… kde začít? No v podstatě už vše víš, teď jen stačí uvěřit.“
„Pchá, tak ztrácíme čas, protože takovéto blbosti bych neuvěřila, ani kdyby ses proměnil v gumovou myš.“
„Proč v gumovou myš?“ nechápavě se na ni podíval. „No to je jedno. A co ten chlap v uličce? Proměnil se v prach to si snad viděla.“
„Byla tam tma, mohl si ho odhodit někam do… smetí a odtud se vzedmul mrak prachu…“
„Takhle to nebylo a ty to víš. Ten chlápek byl upír, proměnil se v prach, protože jsem ho probodl tímhle,“ položil před sebe na stůl dřevěný kolík.
„Hloupost,“ vzala kus dřeva do dlaně, potěžkala ho a s nechutí jej hodila někam za Angela, ten zbraň hbitě chytil a schoval do vnitřní kapsy kabátu.
Žasla nad jeho postřehem, přesto však odmítala blábolu o vyvolené a spasení světa uvěřit. Proboha vždyť zlo existuje… jen v pohádkách. No teda nadpřirozené zlo… nepočítám vrahy, lupiče…
„Proč tak zarputile odmítáš uvěřit?“
„Neboť je to, velevážený, totální blbost! Nic jako upíři… NE-E-XI-STU-JE! Nemáš jediný důkaz…“
„Můžu to dokázat,“ nenechal ji dokončit větu.
Tohle nečekala. Jeho hbitá, opravdu přesvědčivá, odpověď v ní zažehla plamínek nejistoty a zvědavosti.
Cože? Jaký důkaz může mít? Ha, žádný důkaz není a chce mě jen vylákat někam, kdy by mohl… Ne hloupost, kdyby mi chtěl něco udělat tak to udělal tehdy v uličce… V hlavě jí vířilo plno myšlenek, ze kterých ji vytrhl Angel, který vstal a nastavil ruku.
„Pojď, ukážu ti, jaká je pravá tvář světa ve kterém žiješ.“ Odhodlaně se na ni díval.
Přece mu nebudeš věřit, vždyť ho neznáš!... Blázen… cvok… lhář…!!!
Přes svůj vnitřní hlas vsunula svou dlaň do jeho. Cukla, neboť jeho ruka byla nezvykle studená, ale on jí pevně sevřel a nepustil. Normálně by jí to nahnalo strach, ona se však zahleděla do jeho hlubokých očí a veškerá nejistota ji opouštěla. Nechala se zvednout z křesla, vysela na něm pohledem.
Přelezl zábradlí a ji vzal do náručí. Pohlédla dolů a okamžitě se vzpamatovala.
„Co… co chceš dělat?... Ne, ne… pust mě! HNED!“
Angel se pousmál a skočil.
„Božééé!“ Skryla obličej do jeho černého kabátu, křečovitě ho svírala a čekala na náraz. Žádný však nepřišel, jen slabé zhoupnutí. Pootevřela jedno oko, pak druhé. Stáli pevně na zemi, vzhlédla a viděla ve výšce šesti metrů svůj balkón. Překvapeně pohlédla cizinci do očí. Z blízka jí připomínaly tmavý hustý med, či snad mléčnou čokoládu.
Opatrně ji pustil na zem, avšak vzápětí mu skočila zpět do náruče.
„Hm, pane skokane, nemám boty!“
Její napolo naštvané poznámce se musel zasmát. Posadil ji na nízkou zídku a přemýšlel.
„Budeš muset vylézt zpátky nahoru v pokoji mám…“
„Ne, to nepůjde,“ reagoval okamžitě.
„A to proč?... Neříkej mi, že nevylezeš nahoru, vždyť dolů ti to tak šlo…“
„Není čas, pojď,“ s ní v náručí spěchal temnou zahradou.

„Ne, to ani náhodou! Nikdy ani kdyby… ne nikdy!“
Podával jí staré plesnivě vypadající nazouváky paní Lousové, hospodyně Carpentrových.
„No tak, nemáme čas. Chceš přece znát pravdu!“
„Hm, už po tom tak mocně netoužím.“
I přes holá chodidla kráčela po orosené trávě zpět ke svému balkónu. Zastavila se těsně pod ním a s povzdechem hleděla nahoru.
Angel s rukama na hrudi poznamenal: „Jsem zvědavý, jak se tam chceš dostat.“
Nevnímaje jeho poznámku odhodlaně a zároveň nejistě začala šplhat nahoru. Ve výšce dvou metrů vítězoslavně zvolala: „Hahá, vidíte pane nafoukaný? Nepotřebuji vás:“
Její ruka hmatala poslepu. Zpozorněl: „Dávej pozo…“
Byl to mžik, rukou se zachytila za povolenou část zdiva. Nestačila ani udivený výraz a padala k zemi. Upír ji bleskurychle zachytil.
„Díky, díky, bože, to bylo strašný!“ Šeptala nezadržitelně do rozložitého ramena.
Položil ji na klín staré boty: „Teď si je obuj, trochu se projdeme a pak tě odnesu zpátky tam nahoru,“ mrkl k jejím pokojům.
„Jo, jo dobře,“ podle Angela si až moc dobrovolně nazula majetek hospodyně.
„Fajn, tak jdeme.“

Procházeli jednu temnou uličku za druhou, ale po jakémkoli nadpřirozenu ani stopy. Ell už začínaly bolet nohy a ještě ke všemu měla pocit, že jí po nohách v snad pravěkých botách přeběhl nějaký parazit.
„Fajn, myslím, že tvůj časový limit vypršel tak před… ehm… půl hodinou!“
„Shh…“ napomenul ji a zastavil se tak prudce, že do něj narazila. Ublíženě si mnula klíční kost, zadá měl pevná, jakoby se uhodila do zdi.
„Už toho mám dost! Odveď mě domů!“
Jeho trpělivost právě přetekla: „Buď už sakra zticha.“
Nadechla se, její ústa byly dokořán, právě ho chtěla zpražit sprškou neslušných slov, ale zakryj jí ústa a násilím ji odtáhl do stínu ošuntělé budovy. Neslyšně protestovala, proklínala ho, kopala kolem sebe. Pro Angela však nepředstavovalo téměř žádnou námahu udržet ji v relativní tichosti.
„Dívej,“ kývl k pouliční lampě, kde před chvíli stáli. Stále rozzuřená pohlédla tím směrem.

„Ticho hoši, ještě tady někde může být. Bylo to strašný to ti povídám. Měl jsem teda fakt kliku, že jsem z toho baru vyvázl se zdravým kejhákem. Až na pár chlapů, co už dávno opustili tuhle čtvrť, tam všichni zařvali.“
Její zorničky se rozšířili úžasem. Kousek kolem nich procházelo několik věcí a rozhodně to nebyli lidé! Dva z nich mělo něco s tváří a jejich oči byli jedovatě žluté. Třetí postava byla jiná, měla namodralou barvu a místo rukou něco jako slizká chapadla.
Angel se sklonil k jejímu uchu a zašeptal: „Počkej tady a jen se dívej.“

„To ti říkám, tenhle típek, Angel… doufám, že už ho nikdy nepotkám…“
„Doufat můžeš,“ ozvalo se upírům a démonovi za zády.
„Sakra!“

Elein uchváceně sledovala bitku mezi mužem v kabátu a těmi věcmi. Koutkem oka zahlédla, jak z kapsy vytáhl kolík, jež jí ukazoval na balkóně, a nacvičených chvatem ho zabodl do protivníkovi hrudi. Dřevo se zapíchlo přímo do srdce a upír se následně změnil v prach. Zděšeně si překryla ústa. Netrvalo dlouho a na zemi byly hromádky dvě a kousek od nich s očima dokořán ležela modrá věc.
Dívka bojácně udělala krok vpřed, Angel právě vytahoval dýku z démonova krku.
„Jsi v pořádku,“ tázavě na něj pohlédla.
„Jo, jsem a ty?“
Provrtávala očima mrtvolu na zaprášeně mokré zemi. „A… ano jsem, když nepočítám šok a chuť zvracet.“ Démon na zemi sebou cukl, Ell vypískla a svět kolem ní zčernal.
Zachytil ji pár centimetrů nad zemí. Pokolikáté dnes už?
S dívkou v náručí spěchal k rezidenci jejího otce. Přeskočil plot, rychlým krokem přešel přes rozlehlou zahradu a vyšplhal na balkón. Co nejopatrněji ji položil na lehátko před dveřmi pokoje.
Nebylo to zrovna nejšetrnější, ale teď snad uvěří…

Zamrkala očima a spatřila muže opírajícího se o zábradlí jak hledí k blednoucímu obzoru. Nepatrně nadzvedla hlavu a zašeptala: „Jak se jmenuješ?“
Otočil se a prostě prohodil: „Angel.“
Pousmála se: „Hezké jméno. Těší mě, já jsem…“
„Elein Carpentrová,“ dokončil, „to už si mi řekla.“
„Pro přátele Ell,“ napřáhla ruku.
Došel těsně k ní a nabízenou ruku se slabým úsměvem stiskl.
„Už tedy věříš?“
„Ehm… jo… jo, věřím, že existují obludy a příšery, ale stále nechápu, co já s tím mám společného? Proč si mi to ukazoval?“
„Ty jsi vyvolená, musíš čelit zlu, které povstane.“
„Počkat! Já? Ne to ne já neumím, nevím jak se bojuje. Rozhodně nesvedu to co jsi předvedl ty!“
„Ale ano svedeš. Chce to jen cvičit. Pak budeš dokonce lepší jak já.“
„Cvičit?“
„Ano, výcvik - bojové umění, zacházení se nejrůznějšími zbraněmi…“
„Cože?“ „
Po tři roky se budeš učit, jak bojovat proti zlu.“
„Nepřipadá v úvahu. Proč ho nezastavíš sám? Nevypadl si, že potřebuješ pomoc od někoho, jako jsem já!“
„Ne, tenhle démon je jiný! Je to první démon, nemůžu se mu postavit já. Nestačím na něj, dle starého proroctví jedině dvě dívky, jímž byla dána moc bojovat, ho zastaví.“
„Dvě dívky? Já a kdo ještě?“
„To zatím nevím,“ znepokojeně pohlédl k východu, který stále více světlal, nezbývalo moc času.
„Poslouchej, nemám čas ti vysvětlovat podrobnosti. Vše se dozvíš, slibuju. Zítra po západu slunce buď připravená. Sbal ji nejnutnější věci, tvůj výcvik bude zahájen.“
„Ohó, tak to prrr! Já si nemyslím, že jsem nějaká vyvolená. Nechci být! Já, já… nemůžu jen tak, bůh ví na jak dlouho, odjet. To ne! Nemůžu promiň, najdi si jinou.“
„Ty to nechápeš, žádná jiná není!... Už musím vážně jít, zítra… buď připravená!“ Seskočil z balkónu. Doběhla k zábradlí, už ho však nezahlédla.
To po mě přece nemůže chtít! Ne, nikam nepojedu… až zítra přijde, nebudu tu! Nechci… nemůžu… nebudu bojovat…Koneckonců já nemusím, nemůže mě nutit! Co je mi po nějakém démonovi, co je mi po celém světu! O moje problémy se taky nikdo nestará, tak proč bych se měla obtěžovat… S tvrdohlavým posmrknutím vešla do pokoje.

Nebe
„To snad není pravda! Ta holka je vážně neuvěřitelná!“ Blondýnka přecházela sem tam po bílém nadýchaném povrchu. Máma jí sice nabádala, ať se nevměšuje, že jí setkání s Angelem nedovolí! Neřekla však, že nemůže navázat spojení s vyvolenou!
„Svět smrtelníků již není naše území. Je velice obtížené, jestli vůbec možné…“
„Ale pokusit se o to můžu!“ Sedla si, zavřela oči, zhluboka dýchala a snažila se plně soustředit…

Celý den byla nesvá. Už u snídaně působila roztěkaně a nevyrovnaně. Dík rozklepaným prstům převrhla šálek a zdupala za to služku. Otec její chování téměř nezaregistroval a dál se věnoval rannímu rituálu – černá káva, slanina a vejce a denní tisk. Zato služebná vyběhla z jídelny s obrovskou omluvou doprovázenou úklonami, sotva však zmizela v kuchyni propukla v pláč.
Po snídani si vyjela na koni, kterého svou zběsilou jízdou uštvala. Oběd raději vynechala s výmluvou, že se necítí dobře, k dobru jí hrály kruhy pod očima, které ani nejkvalitnější make-up nedokázal zcela skrýt.

Pokoj byl zahlcen ve tmě, doháněla probděnou noc odpolední spánkem. Právě začala pravidelně oddechovat, když ji vyrušilo slabé jiskření zlatavého světla. Přepadle se posadila a mžourala do středu světelného víření.
„Vidíš mě?“ ozvalo se nejistě z úst drobné blondýnky pohlcené světlem.
„Eh?“ Ell se na víc nezmohla.
„To beru jako ano. Tak poslouchej, nevím jak dlouho tohle spojení vydrží… Musíš mě, prosím, vyslechnout. Tvé poslání je bojovat se zlem. Kdysi bylo mé, ale už nemůžu… to je jedno. Hlavní je, že jej musíš přijmout, svět tě potřebuje. Angel tě potřebuje…“ prohodila tišeji.
Elein se jí zvědavě zadívala do zelených očí, jakoby hleděla do svých…. Nepatrnou chvíli měla pocit, že se v nich mihl smutek…
Buffy tlačil čas, atak pokračovala: „Jestliže nepomůžeš všichni zahynou. Celou Zemi pokryje temnota. Prosím, nesmíš se od svého osudu odvracet, pomoz, jedině ty můžeš…“
„Bojím se,“ hlesla dívka na posteli.“
„Ano bojíš, to je přirozené… Všichni se bojíme! Ale ty můžeš náš strach zaplašit, máš sílu zlo přemoct a dát tak všem možnost žít…“ světlo začalo poblikávat a pomalu pohasínat.
„Prosím, je důležité, abys pochopila, musíš věřit, tu sílu máš, jen ji musíš někde v sobě objevit… Pomoz mu…“ dívka se rozplynula a pokoj opět zahltilo přítmí.
Elein s těžkým srdcem padla do peřin, zavřela oči, zpod přivřeného víčka jí unikla osamělá slza…

***

Slunce stoupalo stále víš a víš a Ell nerušeně psala dál.
Bylo to opravdu zvláštní, ta dívka, zářivé oslepující světlo…
Angel byl ten kdo mi vše ukázal, pomohl pochopit, ale ona, teď už vím, že její jméno je Buffy, mě přesvědčila a tím vše zachránila…
Ano rozhodla jsem se, že budu věřit v sebe v proroctví a pokusím se svět zachránit. Tehdy jsem nevěděla jak obtížná a strastiplná cesta mě čeká, možná, že kdybych věděla, co všechno přijde ani Buffy by nezměnila můj názor…

***

Stála na balkóně a sledovala západ slunce, jakoby to bylo naposled. Nastala noc, zakryla svět pod roušku tmy, pro Ell to znamenalo začátek něčeho nového, něčeho neznámého…
„Připravená?“ ozvalo se jí těsně za zády.
Neotočila se, nepromluvila, jen přikývla. Položil jí ruku na rameno, otočila se, své ruce ovinula kolem jeho ramen, naposled pohlédla do svého pokoje, kde vedle netknuté večeře ležel dopis pro otce. Zavřela oči, otevřela je až dole pod balkónem. Angel se vrátil pro její kufr. V jedné ruce nesl zavazadlo, v druhé tiskl dlaň nejisté dívky. Společně překonali vstupní bránu. Ell se zastavila a pohlédla na majestátní dům svých předků. Angel jen tiše žasl. Co způsobilo tu razantní změnu?
Po chvíli se otočila a s hlavou vzpřímenou kráčela vstříc neznámé, děsivé avšak správné budoucnosti.

To be continue


Prophesy 3