Prophesy 1

Poznámky autora:
Existuje mnoho příběhů, mnoho legend o záchraně světa. Avšak známe a připomínáme si jen zlomky z nich. Spousty odvážných činů jsou nám utajeny, nikdy nebyli vyřčeny. Nespočet jmen zapomenuto, nebo nikdy nevysloveno… Ano, hrdinové bojující za tenhle svět, za svobodu… za život, za nás… a přesto se o nich nikdo nedozví… Obětovali životy za něco většího, věřili, bojovali… zvítězili… zemřeli…
Nyní se to však změní, nechť jsou tyto řádky důkazem o bitvě největší, o záchraně celého lidstva… o dvou dívkách a upírovi s duší, jež obětovali vše… nechť se na jejich jména nezapomene…


Prolog
Seděla na okraji vysoké strže. Pohledem mapovala široké okolí a vnímala uklidňující ticho. Po dlouhé době pociťovala klid a mír. Tolik utrpení, ztrát… Zavřela oči, ale vzpomínky na poslední týdny jí nezadržitelně probleskovaly hlavou… prudce oči otevřela a zadívala se do prvních ranních paprsků, které však nepřinášely ani kapičku naděje na lepší zítřky. Přesto že svět byl zachráněn, ji pohlcovala nicota, její vnitřní žal drancoval, spaloval… zabíjel.
Vítr si pohrával s prameny kaštanových vlasů, vysoušel potůčky bolestných slz a poséval její oblečení drobnými částečkami prachu. Jedna s posledních slaných kapek dopadla na knihu vázanou v kůži v jejím klíně. Sklopila zrak, přejela po vazbě raněnou rukou. Sykla, rána na jejím zápěstí se pořádně nezatáhla. Pomalu knihu otevřela a strnule hleděla na prázdné stránky.
Ze soustředění jí vytrhl až zvuk za jejími zády. V mžiku zaujala bojovou pozici, protivníkem však byla jen seschlá větev zaklíněná mezi hromadou kamení, kterou rozpohyboval vítr.
Opět se posadila, v kapse kabátu nahmatala pero. Naposled zaváhala a dala se do psaní…

Jak může člověk navázat na všední život? Věnovat se každodennímu shonu a bytí?
Nijak, nejde to, ne po tom co jsem získala a co ztratila. Navždy mě to změnilo…
Snad tyto řádky budou prvním z mnoha kroků, které mě povedou zpět k normálnímu životu, k životu naplno…
Odkud však začít? Co psát první?...

Poklepávala tužkou po bílých stránkách, až se její zelenomodré oči zastavili na obvázané dlani.

Ano, kde jinde než od muže, upíra, který změnil celý můj život. Spolu s jedním prastarým proroctvím obrátil svět, ve kterém jsem žila, naruby. Prvně jsem ho viděla, když mi bylo šestnáct…

***

Seděl v zahradě, popíjel wisky a snažil se neslyšet šepot noci. Démon v něj se urputně snažil prodrat napovrch a utišit staletý hlas. Angelova duše však tento nekonečný souboj vyhrávala a volání temnot ignorovala. Pokušení se ale jen tak nevytratí, je ve vás, neustále svádí, láká a dráždí.
Řádně si zavdal otupujícího moku a zpoza zavřené knihy vytáhl zažloutlou fotografii. Pokaždé pocítil-li sebemenší zakolísání, zahleděl se do pronikavých zelenkavých očí a vše bylo snadnější, snesitelnější.
„Tolik mi chybíš,“ přejel prstem po tváři dívce na fotografii. Uběhlo už tolik času, tolik dní a nocí, které strávil v temnotách a samotě. Letos tomu bude osm let od strašlivé autonehody, od její smrti…

Černá mračna zakryla měsíc a zahradu pohltila nepropustná tma. Zvedal se, když se na protější straně mezi kmeny starých dubů objevila namodralá záře. Světlo se blížilo k němu.
Těsně před ním se zastavil starý muž v bílém plášti s kápí přes hlavu.
„Kdo ksakru jste?“ prohodil Angel přes zdřevěnělý jazyk.
„Kdo jsem,“ zašeptal sebejistým hlasem, „není podstatné, podstatné je proč jsem tě vyhledal.“
Upír si odfrkl: „A proč jste mě teda vyhledal?“ odsekl bez špetky zájmu.
„Byl jsi vybrán.“
Angel si promnul unavené oči. „To mě vůbec nezajímá, s tímhle jsem už dávno skončil,“ opět se posadil a jedním hltem vyprázdnil zbytek skleničky.
„Nemáš na výběr, jestliže se svého poslání zřekneš, odsoudíš tak celý svět do záhuby.“ Prohlásil monotónně muž v kápi.
Zase, další záchrana, k čemu to…„Jak už jsem řekl nemám zájem, už nechci! Najděte si jiného.“ Nemá to smysl, už nic nemá smysl.
Cizinec se nenechal jen tak snadno odbýt. „Přináším s sebou prastaré proroctví. Povstane první z démonů a pokryje celou zem temnotou a utrpením a jedině…“
„Skvělé, další proroctví. Být Vámi, nedělal bych si s ním hlavu.“ Upír se zahleděl do temných zákoutí zahrady. „Nevyplní se…“ pronesl slabým hlasem a prudce vstal, popadl knihu a odcházel k domu. S plněním starých textů měl vlastní zkušenosti.
„Neodejdu, dokud mě nevyslechneš.A nemusím myslím zmiňovat, že nejsi jediný z nás dvou, který je nesmrtelný.“
„Bože,“ povzdechl si Angel a na místě se zastavil.
Nevěřil na proroctví, už je to hodně dávno, co jednomu uvěřil… Konal dobro, zachraňoval bezmocné před démony a mocnostmi zla, spasil svět před apokalypsou. Za odměnu se měl stát člověkem – jak se v proroctví psalo… ale realita je jiná, jeho srdce netluče, jeho kůže nesnese sluneční paprsky… stále je upír s duší. Bože, jak byl bláhový, jak mohl snad jen doufat…
Slíbil si, že stejnou chybu už neudělá. Svět byl, je a vždycky bude krutý a žádné řádky psané na kůži či na pergamenu to nezmění.
Nakonec se však rozhodl cizince aspoň vyslechnout, z části proto aby mu už dal pokoj. „Dobrá, tak mluvte, ale to neznamená…“ rezignovaně dosedl na zahradní židli.
„Bylo nalezeno proroctví, které předur…“
„… povstání prvního z démonů. Jo to už jste říkal,“ odbyl ho upír.
„Dobrá tedy přistoupím k jádru věci. Není jako démoni se kterými už ses setkal, ti mu nesahají ani po kotníky. On je synem prvního. Synem veškerého zla. V proroctví se spekuluje o tom, že by mohl být silnější něž samotný první.“
„Jak může být něco silnějšího, jak první zlo?“ Upír zpozorněl.
„První svého syna obdaroval veškerou svou mocí, krutostí a schopností ničit… a je známo, že každý žák jednou předčí svého učitele.“
„Proč s tím jdete zamnou? Co zmůžu?“
„Musíš pomoci… Proroctví praví o dvou dívkách. Jedině jimi může být zlo poraženo.“
„Dvě dívky? Teď nevím jestli to mám brát jako kompliment nebo urážku.“ Angel přejel muže rentgenovým pohledem, ten mu jej opětoval, ale k řeči se neměla. Upír tedy pokračoval: „A co přemožitelka?“
„I kdyby... Na tohle bohužel nestačí. Již od pradávna je zlo i dobro v rovnováze. Jestliže povstane zlo je mu určen bojovník, v tomhle případě bojovnice se silou a mocí hodné odporu temnotě. Obě strany jsou si hodny…“
Angel jen přikývl a pobídl muže, aby pokračoval. Jestliže ani přemožitelka nic nezmůže, bude to vážnější… I přes jeho nedůvěru v proroctví pozorně poslouchal, neboť je-li předurčeno povstání zla, jen v málo, ne-li v žádném, případě, se splní obavy vyplní.
Posel dál pokračoval ve svém monotónním výkladu. „Jedné dívky se ujme temno – bohužel, přesně jak je tomu psáno, tak už se stalo. Od dětství jí vychovává a svádí na svou stranu…“
„Od dětství? Vychovává ji? A to má být jednou z vyvolených?“ nakrčil čelo.
„Ano. Druhá dívka jí bude muset ukázat cestu. Cestu k dobru. Jedině když se jí to podaří, pak budou mít šanci démona zastavit.“
„Jak ji získal syn prvního? Proč to strana dobra dovolila?“ Tohle bylo čím dál tím zamotanější a nevěstilo to nic dobrého.
„Dík rovnováze. I tomu největšímu nepříteli musí být poskytnuta možnost…“
„To je skvělé, takže jste mu ji klidně dali?“
„Ne. My nijak nezasahovali. Jak už jsem ti vysvětlil, bylo tak předurčeno.“ Muž vytáhl stočený pergamen a podával jej Angelovi.
„Zde je vše psáno. O jeho povstání a převzetí moci nad světem, o obou dívkách a o tobě.“
„O mě?“ vyhrkl překvapený brunet.
„Ano, konečně se tedy dostáváme k tvé úloze na tomto příběhu, jedině nemrtvý bojovník s lidskou duší rozpozná vyvolenou, jež nebyla svedena zlem, mezi tisíci.“
„ Počkat, počkat, neříkal si, že se tam o mě píše!“
„To nebylo důležité.“
„Že nebylo?“ Angelův hlas začínal připomínat nasupeného býka.
Muž v kápi na upírovu změnu nálady nijak nereagoval a jen tiše zopakoval svá poslední slova: „Jedině nemrtvý bojovník s lidskou duší rozpozná vyvolenou…“
Upír rezignoval a se svěšenou hlavu se zeptal: „Jak? Jak ji mám poznat?“
„Instinktem,“ sdělil posel prostě.
„A když se spletu?“
„Tak se nestane....“
„To jsem čekal, jestliže je tak psáno, tak se tak stane,“ odsekl a pohodlně se opřel.
„Naprosto přesně.“ Cizinec se krátce odmlčel a navázal v proslovu: „Až ji najdeš, budeš povinován ji seznámit s jejím údělem… připravíš ji.“
„Připravím?“ pozvedl obočí.
„Samozřejmě nevíme, jak bude na své poslání reagovat, doteď netuší, že jakékoli nadpřirozeno existuje… Její reakce tedy nedokážeme předpovídat.“
„Ó a to už se ve starých textech nepíše?“
Tentokráte se nechápavě zatvářil posel. „Ne, nepíše… „
„Áaaach, no bezva,“ promnul si spánky a hluboce se předklonil.
„S hledáním musíš začít hned, neboť odedneška za čtyři roky, on povstane.“
Upír zadumaně mlčel. Snad čekal dalšího démona se záluskem na město, ale tohle by ho ani ve snu nenapadlo. Syn prvního je velký problém a mají to zvládnout dvě malé holky? Holky, které ani netuší co jsou zač a proti čemu budou nuceny se postavit? A ke všemu má on nějakým zázrakem jednu z nich rozpoznat v davu, říct jí co je zač…
„Teď znáš vše. Rozhodnutí je jen na tobě,“ vstal a pomalu odcházel.
„Skvělé. Rozhodnutí je na mě? A to, že když nebudu souhlasit, nechám tenhle svět peklu…“ upír sevřel ruce v pět. On nemá na vybranou. „Kde mám začít s hledáním?“Sakra… zase, zase se pouštím do křížku s proroctvím… uch… Angel si v duchu řádně zanadával, ale nakonec v něm zvítězil ochranitelský pud a snad i troška touhy po dobrodružství.
Muž v plášti, již otočený k němu zády, se pousmál: „Tady. Dívka kterou hledáš žije v Londýně...“

Zahrada zela prázdnotou, stejně rychle jak se namodralé světlo objevilo, tak rychle zmizelo a na třpytivou trávu opět dopadal měsíční svit.
Na nic nečekal, vešel do domu, vzal si kabát a vyrazil tam, kam už nikdy nechtěl… zpět mezi lidi.

O pár měsíců později
„Tak co jde to, ne?“ prohlásila dívka naprosto nadšeně.
Ell se na kamarádku znechuceně podívala: „Tenhle bar je to nejubožejší místo v celým tomhle nudným městě! Nechápu co tady ještě dělám.“ Vzala kabelku a odhodlaně kráčela k východu.
Na ulici bylo chladno, letním svetříkem snadno pronikal sychravý vítr a nutil ji třást se zimou.
„Zatraceně, kde je ta limuzína?! Měla tady přece čekat! Tohle si pěkně vypije! Už teď je ten nicka bez místa.“ Nervózně přecházela dva kroky tam a zase zpátky.
„Uhrr, tohle se stane jen mě,“ naštvaně vyrazila dlážděnou ulicí.
Nedošla ani k dolní křižovatce a zlomil se jí podpatek.
„To né, to byl Prada,“ zula si drahý střevíc a zkoumala jej z blízka.
Těsně před ní se někdo zastavil, pomalu vzhlédla.
„Ahoj maličká.“
Ell se zajíkla, chtěla vykřiknout, muž jí v to však zabránil. Špinavou rukou překryl její ústa.
„Ale, ale klid, jen se uklidni,“ rozhlédl se na obě strany ulice, byla tichá a prázdná. Prázdnýma šedýma očima se vrátil zpět na dívku, teď už však nasadil svou pravou tvář – upírskou. Jeho čelo a nos se skrčily a zapadlé oči měly jedovatě žlutou barvu.
Elein úžasem oněměla. Vyschlo jí v ústech a panenky rozšířily hrůzou.
Hodil ji na cihlovou zeď.
„Copak zlato, ztratila si řeč? Ale ne, to je nemilé, co si teď bez ní počneš? Ne, počkej to tě nemusí trápit. Stejně už ji nebudeš potřebovat,“ pomalými kroky se k ní přibližoval.
Brunetka se snažila ze sebe dostat sebemenší hlásku, ale jakoby vážně přišla o hlas, jen neslyšně otevírala a zavírala ústa.
Upír se štěkavě zachechtal: „Co, co mi tak moc toužíš říct?!“
„Myslím, že se ti snaží naznačit, že tvé oblečení už vyšlo z módy.“ Ozvalo se oběma za zády.
Ell se zahleděla na konec uličky, kde se tyčila obrovská postava muže v koženém kabátě.
„Vypadni, ta je moje,“ zasyčel na Angela upír.
„Obávám se, že ta dívka na to má jiný názor,“ pousmál se.
„Nikam nechoď, zlato, jen se tady postarám o toho otrapu a pak budeme pokračovat ve večeři,“ pošeptal Elein a pak se prudce vrhl na muže stojícího se založenýma rukama.
Angel se ani nesnažil o nějaký úhybný manévr, prostě jen vteřinu předtím, než by na něj upír narazil, vystrčil ruku s dřevným hrotem.
„Sakra, ty si An…“ bylo to poslední z úst upíra, než se jeho tělo změnilo v prach.
Tohle už bylo na obyčejnou dívku z lepší rodiny moc. Přebíhala pohledem z hromádky na dlažebních kostkách a vysokým cizincem, jež k ní pomalu přistupoval. Konečně nabrala ztracený pud sebezáchovy, zvedla se a snažila se utéct.
„Počkej, mě se nemusíš bát, já ti neub…“ Angel ji chytl za ruku a otočil ji obličejem k sobě. Celým jeho tělem projel zvláštní proud energie. Svíral dívčino nadloktí a nemrkajíc ji hleděl do zelených očí.
„Nechej mě být,“ snažila se osvobodit Ell. „Můj táta ti zaplatí co si řekneš, jen mě pusť.“
„Eee co? Ne promiň, já nestojím o žádné peníze, jen, jen…“ přepadle ji pustil.
Dívka na nic nečekala a dala se do zběsilého útěku z temné úzké uličky.
„Hej! Počkej…“ Angel se rozběhl za ní.
Elein vyběhla na hlavní silnici, kde málem skončila pod koly luxusní limuzíny. Aniž by se ohlédla, rychle nastoupila: „Jeďte!“ Řidič už se chtěl omluvit za zpoždění, ale raději svá slova spolkl a sešlápl plyn.
Doběhl na ulici a spatřil už jen zadní světla auta a odlesk dívčiných zelených očí, hledících na něj ze zadního sedadla. Jeho smysly se pomalu vracely do normálu. Avšak udivený výraz v jeho obličeji přervával. Sám nevěděl, co ho překvapilo víc, to že konečně našel onu vyvolenou a nebo její smaragdové oči… ty oči, jakoby opět viděl… Potřásl hlavou. Odrazil se a vyšplhal na střechu vysoké budovy. Svým skvělým zrakem našel limuzínu a s odhodláním ji sledoval až dokud nezastavila.

Vysoká brána zdobená rodinným erbem se pomalu otevírala a dlouhá černá limuzína vjížděla dovnitř. Zastavila před mohutnými mahagonovými dveřmi. Elein byla v mžiku venku z auta a už vcházela do luxusního sídla.
Dům Carpetových byl postaven již Elliným pradědem. Svým vzhledem se častokrát přirovnával k Versailles. Krémově-bílá fasáda, nespočtem francouzských oken a bohaté zdobení dávaly domu nezapomenutelný vzhled a osobitý ráz. Příjezdová cesta lemovaná záhony bílých růží a živými ploty, rozsáhlé zahrady táhnoucí se do nedohledna s tuctem fontán a jezírek s obrovský bazénem a nádherným altánkem a platanovou alejí vypovídali o movitosti svých majitelů.
Stejně tak i samotné vybavení domu, který má čtyři ohromná křídla, utvrzovalo návštěvníky o síle a moci celého rodu. Velká vstupní hala s mramorovou podlahou, přijímacím salónem, rozlehlým obývacím pokojem, nádhernou jídelnou, kuchyní a nespočet dalších salónků, místností, luxusních koupelen a pokojů pro hosty u civívali každého, kdo měl tu čest vstoupit do vili.
Když byla Ell malá ráda bloumala celým domem a nejednou se v něm ztratila. Teď však její kroky vedly jistě a hbitým pochodem došla až do jejich pokojů. Dívčino apartmá se nacházelo v jižním křídel, od narození měla ráda Slunce. Cestou minula pět sloužících, nevěnovala však jejich pozdravům a úklonům sebemenší pozornost.

Vběhla do své ložnice, zabouchla za sebou, opřela se celou vahou o bílé dveře a prudce oddechovala. Po chvíli se její dech začal uklidňovat a ona došla k široké posteli s nebesy na kterou se zhroutila.
Jeho kroky se zastavily před černou bránou. Spatřil limuzínu na příjezdové cestě vysypané bílím kamením.
„No skvělé, zazobaná holčička,“ povzdechl si. Vzhlédl k blednoucí obloze a s ustaraným výrazem vyrazil k domovu.

Elein ze sebe shodila hedvábné šaty a zničené boty. S úlevou vstoupila do sprchy a nechala na sebe padat kaskády horké vody, až sprchový kout zahalily obláčky páry. V huňatém županu se zastavila před zrcadlem a zděšeně zírala na modřiny na ruce. Přejela po namodralé skvrně. Tady ji svírala ta věc, ať už to bylo cokoli, nebyl to člověk. Ten vysoký muž ho přece bodl a on se rozpadl! Zvedla pohled a přejela si po místě, kde ji sevřel neznámý… ale nebylo tam nic, ani stopa po stisku.
Byl to dlouhý den a ještě delší noc na kterou se bude snažit zapomenout. Unaveně se protáhla a namířila si to k posteli. Velkými francouzskými okny pronikaly do pokoje první ranní paprsky, ona je však sotva vnímala. Únava ji pohlcovala, sotva lehla na jemné povlečení, unášel ji proud toužebného spánku.

Tmavé závěsy bránily jakémukoli průniku slunečních paprsků. Angel se položil do pohodlného koženého křesla. Zavřel oči, přemýšlel o proroctví a o dívce, kterou konečně našel. Jak jen jí to řeknu? V duchu si přehrával možný rozhovor.
Ahoj, já jsem Angel, jsem upír a ty si vyvolená. Spolu s ještě jednou dívkou, kterou má momentálně ve svém držení zlo, a ty ji budeš muset nějak – vůbec nevím jak – dostat na naši stranu, a pak musíme společně zabránit povstání prvního démona, jo a mimochodem zničení celého světa…
„Hm to je vážně skvělý nápad, prostě nakráčím do toho jejího přepychového domu a takhle jí to řeknu… počítám, že mě vůbec nebude považovat za blázna a už vůbec ji nenapadne poštvat na mě její bodyguardy!“ Prudce hodil polštářem přes celou místnost. Ještě dlouho hleděl do stropu než dokázal usnout.

Až naléhavé klepání na dveře ji přivolalo z tenat divokých snů: „Slečno Carpetová?“ V malé škvírce se objevila komorná: „Slečno, váš otec by s vámi chtěl mluvit, je to prý naléhavé. Bude vás čekat ve své pracovně.“
„Uhrr,“ protáhla se Ell. „Hned jsem tam, jen se obléknu.“
„Slečno Elein, pán nařídil okamži…“
„Je to můj otec a ne žádný generál, přijdu až budu upravená,“ křikla rozespalá dívka.
„Ale pán…“ odporovala ustrašeně služebná.
„Ještě jedna sebemenší zmínka odporu a neposlušnosti a nechám tě vyhodit. Teď jdi a řekni mému otci, že za hodinu přijdu.“
Dveře se tiše zavíraly spolu s tichým vzlykem: „Ano slečno.“

Přešla ke stolu se zrcadlem, sedla si začala kartáčovat bohaté kaštanové vlasy. Odpolední Slunce odrážející se v zrcadle nechávalo na pramenech zlatavé odlesky.
Bíle dveře se s mohutnou ránou otevřely a v nich stál vysoký muž v perfektně padnoucím obleku s přísným, až zuřivým výrazem ve tváři.
„Jak se opovažuješ vzdorovat mým příkazům a tak mě zesměšňovat před služebnictvem! Musel jsem tu dívku vyhodit, nesnesu, aby si mě služebnictvo šuškalo.“
„Hm, fajn, mě se stejně nelíbila,“ prohodila Ell bez sebemenšího zájmu či snad soucitu.
„To je vše co mi k tomu řekneš?“
„Co jiného mám říct? Souhlasím s jejím vyhazovem, jistě byl dobře odůvodněn.“
„Přišla o své místo tvým přičiněním!“
„Ó vážně, to mě tak strašně moc… nemrzí!“ zdůraznila poslední slovo a pohlédla svému otci, Richardu Edvardovi Carpetovi III., zpříma do očí.
Mávl nad jejím přednesem rukou a vrátil se k hlavnímu problému: „Neuposlechla si můj příkaz!“
„Oh otče, vrátila jsem se domů před úsvitem. Tvá, teď už bývalá, služebná mě probudila… no samozřejmě jsem hned vstala, ale pochop, nemohla jsem přece přijít za tebou neupravená…“ výraz dívčiných očí se naprosto změnil.
Richard si jen směšně odfrkl a zkřížil ruce na hrudi: „To ale nemění skutečnost, že tvá neposlušnost je až nestoudná.“
Elein vstala a přešla t muži v šedém obleku. „Ale no tak, přece by ses na mě nehněval jen kvůli takové hlouposti. Tati, jen jsem nechtěla být nevychovaná. Vždy si mě přeci učit pravidlům slušného chování, k němuž patří i správné a vhodné oblečení.“
„To máš sice pravdu, ale odpor ve svém domě nestrpím.“
Dceři se vždy dařilo obměkčovat otcovo srdce. Pokaždé, když provedla něco nepatřičného, dokázala, dík své vychytralosti a svému důvtipu, z jakékoli šlamastiky vybruslit. Zavěsila se do otcovy ruky: „Nesnesu, když se na mě hněváš.“
Pozvedl její hlavu. „Ale vždyť já… jen… jen si mě rozezlila… Už to nedělej, nerad na tebe křičím.“
„Nikdy,“ pousmála se. „A proč si se mnou potřeboval, tak naléhavě mluvit?“ vyzvídala Elein.
„Ano, ano… Josh mi oznámil, že po tvém příjezdu zaznamenala kamera před hlavní bránou přítomnost neznámého muže a řidič limuzíny mi řekl, že si měla hodně naspěch. Copak si v noci dělala? Stalo se snad něco, o čem bych měl vědět?“
Ell v mžiku zbledla, před očima ji proběhla noční příhoda, avšak polkla a snažila se nedát náhlý pocit nervozity na sobě příliš znát. „Ne, nic se nestalo. Byla jsem s Kate na jedné tuctové party v baru. O žádném muži nic nevím, asi… asi šel jen kolem a zalíbil se mu náš dům, jako každému,“ usmála se falešným úsměvem. „A teď, jestli je to vše, připravím se k obědu.“
Váhavě si ji změřil pohledem, nakonec přikývl. „Dobrá, ale přece jen řeknu Joshovi, aby nasadili hlídky, nelíbí se mi když se tady někdo potlouká. Chci tě mít v bezpečí.“ Políbil dceru do lesklých vlasů a vyšel z pokoje. „Uvidíme se v jídelně.“

Rychle nahmatala ve skříni jeden z desítky lehkých kostýmků, oblékla se upravila vlasy, nanesla líčení a s předstihem vyrazila z pokoje.
„Dobré ráno slečno,“ slyšela cestou dolů snad dvacetkrát. Pokaždé jen přikývla a s krátkým úsměvem pokračovala dál.
Konečně došla až k místnosti, kde sídlilo centrum zabezpečení domu spolu s ochrankou. Naťukala bezpečnostní kód a vešla. Uvnitř byl bodyguard, kterého neznala jménem.
„Dobré ráno slečno Carpetová,“ prudce vstal ze židle, která se hrozivě zakymácela.
„Dobré ráno… ehm Nashy,“ zašilhala na cedulku, kterou měl připnutou na klopě černého obleku.
„Chtěla bych se podívat na noční záznam kamery před bránou,“ oznámila mu.
„Ehm, slečno, váš otec…“ začal.
„Můj otec nařídil všem podřízeným, ať plní každé mé přání a myslím, že by nebyl příliš nadšený, kdyby se nějakým nedopatřením dověděl, že jeden z jeho zaměstnanců se podle toho nechová!“
„Jistě, samozřejmě, hned to najdu…“ Jeho prsty přímo létaly po klávesnici a oči sotva stačily kamerovým otáčkám. Po chvíli však našel, co hledal: „Tady, tady to máte.“
„Dobrá, teď mě tady na chvíli nechte.“
„Ale…“
Stačil jediný pohled a muž odcházel.
Posadila se před obrazovku a zahleděla se na monitor. Viděla příjezd limuzíny, chvíli čekala a záhadná postava se objevila. Zaostřila na jeho tvář.
„Panebože.“
Byl to on, muž, který ji včera zachránil před tím… ať už to bylo cokoli. Ale co tady chtěl? Říkal, že o peníze mu nejde… Oh samozřejmě, byl to jen kec, každému v tomhle zkorumpovaným světě jde o peníze…
„No až se vrátíš, tak se vyrovnáme… a ty pěkně odtáhneš…“
Otevřela dveře: „Nashy?“
„Ano slečno?“
„Jestli se tady ještě někdy objeví tenhle muž,“ ukázal na tvář na monitoru, „dáš mi okamžitě vědět. A otec se o tom nedozví, jinak dopadneš jako ta služtička z dnešního rána, jasné?!“
„A-ano.“
„Fajn, tak se mi to líbí,“ odcházela. „Jo a jen tak mimochodem, já tady vůbec nebyla.“
„Samozřejmě,“ polkl bodyguard.

Slunce se ztrácelo za horizontem, nebe zdobily poslední červánky. Den končil a odnášel s sebou věčný shon a hluk. Vládu přebírala divoká noc, svými tenaty lákala nejednoho. Probouzeli se tvorové tmy a jedním z nich byl i upír duší…
Po osvěžující koupeli si oblékl košili a kalhoty ve své oblíbené barvě – černé. Odtáhl závěsy a zahleděl se na nerušnou ulici. Všude vládl klid a až zlověstné ticho.
Tak, je čas změnit jedné dívce život…

Stanul před luxusním sídlem, zvažoval, kudy bude nejlepší překonat plot.
„Hej, ty tam, co tady děláš,“ ozvalo se zleva.
Prudce se otočil. Ani ne dva metry za bránou stál muž v černém obleku a kravatě s vysílačkou v ruce.
„Já? Nic jen tudy procházím, už jdu…“ oznámil prostě Angel a zašel za vysoko se tyčící plot.
„Už tě tady nechci vidět,“ zvolal bodyguard to tmy.

„Ó Elein, vám to dnes opravdu sluší. Rostete do krásy. Připadá mi to jako včera, když jste pobíhala po zahradě s našim Harrym,“ přitáhla si lady Urshula svého synovce blíže pod ruku.
„Harry, jistě si na Elein Carpetovou pamatuješ.“
Mladík se okázale usmál: „Jak bych jen mohl zapomenout, na tak nádherné stvoření,“ uklonil se a políbil dívce drobnou ruku.
„Jsem potěšena, že jste přijali pozvání na dnešní večeři,“ zašveholila. Rozhlédla se po sále a s lítostivým výrazem dodala, „omlouvám, ale budu vás muset na chvíli opustit, támhle je má přítelkyně a já si s ní musím neodkladně promluvit.“ V mžiku opustila starou sůvu s nafintěným synovcem.
Rychlým krokem zahnula za roh a prvními otevřenými dveřmi vyšla do temné a tiché zahrady.
Další pro Elein nudná recepce, jež pořádal její otec, nebrala konce. Stále stejní vysoce postavení lidé jen podlézali pánovi domu a opěvovali krásu jeho dcery. Ell už bolela čelist z věčných úsměvů a pukrlat.

Překonat plot nebylo pro upíra žádný problém, stejně tak vyhnout se strážím a bezpečnostním kamerám. Ve stínu platanů pokračoval blíže k domu. Zevnitř se ozývaly hudba a hlasité tlachání stovky lidí. Zřejmě nějaký večírek. To znamená, že dostat se nepozorovaně po okapu až k oknům druhého patra, kde měla ona vyvolená ložnice, nebude nijak těžké. Okolní ruch dokonale překryje jakýkoli vzniklý rámus.
Chtěl vykročit ze stínu, když se přímo před ním vyhnala ven mladá dívka v nádherných večerních šatech z tmavě rudého hedvábí, vyčesanými vlasy a perlovým náhrdelníkem na útlém krku.
Vyčerpaně se usadila do dřevěné houpačky a zavřela oči. Angelovi chvíli trvalo, než v ní poznal ženu z minulé noci, tedy dívku za kterou sem přišel.
Směle vykročil k ní, ale bodyguard, který za ní přiběhl ho zahnal zpět do zákoutí stromů.

Se zavřenýma očima relaxovala a nabírala síly k další vlně přetvářky, kterou bude nucena použít, vrátí-li se zpět do sálu.
„Slečno Carpetová.“
Zvedla pohled a střetla se s udýchaným Nashem.
„Ano?“
„Je tady, tedy byl… před pěti minutami ho zachytila kamera před bránou… ale po výzvě pokojně odešel…“
„Odešel?“ divila se dívka.
„Ano, hlídce řekl, že jde jen kolem a…“
„Dobrá, děkuji Nashy, to bude vše.“ Dál si ho nevšímala a opět zavřela oči. Bodyguard přikývl a odešel.
Co ten muž chce? Jen tak jde kolem… tohle se mi vůbec nezdá…
„Ve skutečnosti jsem neodešel,“ ozvalo se ji těsně za levým uchem. Přepadle vyskočila z houpačky a očima hledala ve tmě. Konečně nalezla tělo, které patřilo k hlasu, jež ji tak vylekal. Byl to muž, který ji minulou noc zachránil.
Sebrala všechnu svou odvahu, ruce zaťala v pěst, o krok k němu přistoupila a rázně prohodila: „Tak ses přece jen vrátil pro peníze?“
Chvíli si ji jen tak měřil pohledem, pak se jen pousmál. „Ne, nevrátil jsem se pro žádné peníze!“
„Pak si tedy jeden z těch bláznů typu: Slečno Carpetová,věnujte autogram… Slečno mohu vám zavázat střevíček… Ó prosím Elein jen jediný pohled…“
Z duše se rozesmál, musel se dokonce chytit dřevěné houpačky, aby nespadl. „Teda, tobě sebevědomí vážně nechybí, to se musí nechat… Páni, takhle jsem se nenasmál ani nepamatuji… Ale musím vás zklamat výsosti,“ předvedl úklonu až k zemi, „ jsem tady ze zcela jiných důvodů,“ zvážněl.
Odfrkla si: „A to jako z jakých?“
„Posaď se na to?“
Zkřížila ruce na hrudi: „Tak heleď, já jsem ve svém domě a mě tady nikdo, a už vůbec taková nicka jako si ty, rozkazovat.“ Hruď se jí prudce zvedala a zase klesala zlostí. Z perfektního účesu se osvobodil kaštanový pramen, zelené oči metaly blesky a plné rty byly sevřeny do přísné přímky.
Angel ji jen napodobil, zkřížil své ruce a pohodlně poposedl. „no, tak klidně stůj, ale to co ti řeknu s tebou nejspíš praští takže…“
„Cože? Asi ti nedochází s kým mluvíš a že můžu klidně zavolat ochranku, aby tě vyvedla a pak se můj otec postará o to, abys strávil zbytek tvého marnotratného života za mřížemi.“
Následoval další výbuch hurónského smíchu.
Dívka zrudla vzteky, už se chystala s plných plic zavolat, ale Angel ji gestem ruky zastavil.
„Promiň, nechtěl jsem být hrubý, jen… no to ti vysvětlím později, ale teď se prosím, prosím, posaď, abych ti konečně mohl říct to, proč jsem přišel.“
Ell se zadívala do jeho hnědých očí, při tom pohledu se v ní něco zlomilo, atak rezignovaně dosedla vedle cizince.
„Dík,“ řekl prostě.
„Poslouchám,“ naléhala dívka, „a zbytečně to neprodlužuj, chci holá fakta!“
„Dobrá, když holá fakta, tak holá fakta. Ty jsi jedna ze dvou vyvolených, které mají zachránit svět před prvním démonem, který povstane a pokryje celý svět temnotou.“
Tentokrát to byla Ell, kdo propukl ve zběsilý smích.

To be continue


Prophesy 2