Nightfall

Předmluva

Běžela jsem, nebo spíš packovala mezi stromy. Ač ještě nemohlo být příliš pozdě, v lese panovalo skličující příšeří. Hustý zelený porost dával proniknout jen pár slabým slunečním paprskům. Snažila jsem se přimět nohy k poslušnosti, ale slané kapky v mých očích hrály pro všude trčící kořeny. Počet pádů a zakopnutí stoupal geometrickou řadou. Dlaně jsem měla špinavé a zakrvácené. Tvář ošlehanou ostrými větývkami.
Hrůzné zavrčení za mými zády stvrdilo ortel mého konce. Byl tady, dostihl mě. Panicky jsem se otočila a ostřila mezi stromy. Nedokázala jsem odtrhnout pohled od děsivé tváře mého pronásledovatele. Jeho oči byly temně černé, nepropustné… Zbrkle pod vlivem pudu sebezáchovy jsem o krok ustoupila. Chodilo se mi smeklo na deštěm zmáčeném kmeni a já ucítila tupou bolest na temeni. V uších mi bušilo. Mžitky rozmazaly můj zrak. Poslední věc kterou jsem spatřila byly jeho ostré vyceněné zuby…
„Nikdy bych ti neublížil,“ honilo se mi hlavou, teď už nesmyslná věta… a pak jsem padala do temnoty…

1. kapitola - Nightfall


„Otevři oči, Bello.“
„Ne,“ odmítavě jsem vrtěla hlavou a umíněně tiskla víčka k sobě. Fantazie je přece jen lepší jak brutální skutečnost.
„Nebuď jak malá,“ ozvalo se malinko ublíženě.
Hluboce, nijak hlasitě, ale i Edward, stojící za dveřmi – na to bych si mohla vsadit - to slyšel, jsem vydechla. Alice uměla být umíněná, to tedy ano, ale pokud šlo o svatbu – stále jsem tomu nemohla uvěřit – já, dítě rozvedených rodičů, se ve svých devatenácti letech budu vdávat – jakoby byla nadšená dvojnásob. Nekonečné zařizování vzala na sebe, má přítomnost byla potřeba pouze při výběru barvy. Kam zmizelo mé právo Veta, fakt netuším. Ne že bych byla kdovíjak horlivá, nakonec já jsem se do chomoutu nehrnula nijak vehementně, ale když už je to jednou na spadnutí, chtěla bych…
Alici se muselo nechat, že má styl. Od prvotřídní cateringové společnosti po výběr ubrousků na stoly volila jen to nejvytříbenější. Ano, náročná byla. Když nad tím teď tak uvažuju, ani mi to hlavní slovo nepřijde tak důležité.. Alice = zkušenosti, jistota. Zvykla jsem si chodit jí z cesty a jen usměvavě přikyvovat, nebo, pokud to situace vyžadovala, nesouhlasně vrtět hlavou. Ve chvílích, kdy se až nebezpečně rozhýřila mírnil jí Edward.
„Tak dobře,“ vzdala jsem se. Pomalu jsem rozevírala dosud pevně sevřená víčka. Zamrkala jsem a zaostřila na postavu v zrcadle. Mé oči se úžasem široce rozšířily. Fantazie se tentokrát držela docela u zdi. Nepoznávala jsem tělo, oblečené do bílé krásy natož, abych dokonalý obličej, ač se vněm zračilo mé překvapení, dokázala považovat za svůj. Čekala jsem neforemnost, avšak v leštěném skle přede mnou se odrážela líbeznost. Bylo to vůbec možné? Spojení Bella Swan a slovíčko dokonalost? Nikdy, ani na fotkách ve školce, kdy mě máma nasoukala do šatiček, ve kterých by vypadala roztomile i lochneska, či na obrázcích z mých peřinkových let..., nikdy jsem se sama sobě nelíbila. Avšak tady, v tenhle nepatrný okamžik, jsem si toho dokázala vytknout opravdu málo. Pomalu, opatrně abych neublížila, ne sobě, nýbrž, svatebním šatům, jsem se pootočila. Tiché zašustění mi vykouzlilo na tváři slabý úsměv. Nemrkajíc jsem hltala onu nezvyklou podívanou a nevnímala okolí…
„Bello?“ Ozvalo se zpoza zavřených dveří. Jeho sametové naléhání mě probralo z růžové otupělosti. Někdy jsem si říkala, že pouhý jeho hlas má na mě až směšné účinky. Myslela jsem, že časem mi zevšední a já budu schopná nereagovat tak přehnaně, omyl! Pouhá hláska mě rozechvívala.
„Všechno v nejlepším pořádku, Edwarde,“ odpověděla pohotově Alice, vědoma si mého rozčarování.
„Opravdu?“ Dveře se pootevřely.
Zachvátil mě nutkavý pocit panikařit. Podebrala jsem si sukně a skokem, dalo by se říct, že vydařeným, neboť jsem neskončila na zemi, jsem byla u dveří, které se pod mou vahou zabouchly. „V naprostém,“ špitlaje přidušeně. „Nechoď sem!“ V uších mi zazvonil Alicin jiskřivý smích. Opírajíc se zády o dřevo jsem čekala na jeho reakci. Vědoma si, rozhodl-li by se vejít, já ho rozhodně nezastavím. Mlčel. Zběžně jsem kontrolovala šaty. Díky bohu můj zbrklý manévr nezanechal hmatatelné škody.
„Edwarde?“ zkusila jsem téměř neslyšně. Stále žádná odpověď.
„Odešel,“ informovala mě má společnice. „Neboj, nezlobí se. Prostě jen splnil tvůj požadavek,“ dodala, krčíc rameny.
„Dobrá. No, myslím, že už je chci sundat,“ opatrně jsem se vrátila na stupínek. V zrcadle zamnou se odrážela tvář mé budoucí sestry, stále se usmívala.
„Co?“
„Nic,“ zavrtěla hlavou. „Jen… moc ti to sluší.“
„Oh,“ polila mě nečekaná radost a tváře mi znachověly. Tedy si to nemyslím jen já. „Děkuju, Alice. Za všechno.“
Přikývla – pochopila.

Opírajíc se o mohutné kovové čelo naší postele jsem netrpělivě čekala. Na zkopané pokrývce se povalovala odložená kniha. Pokoj mi bez něj připadal prázdný, ale sejít dolů nepřipadalo v úvahu. Všudy přítomná svatební nálada a rozjařenost mě chtě nechtě začínala dopalovat. Esme a Carlisle byli nadšení, spokojeni, že je Edward konečně šťastný. Jasper s Emmettem se těšili na novou krev do rodiny, dobírali si mě a vtipkovali. O Alici raději nemluvím. Rose byla zdvořile umírněná. Zajímavé, jak jsem to najednou oceňovala. Zvedla jsem hlavu a nohy spustila přes postel. Mé kroky vedly ztemnělým pokojem až k prosklené stěně. Louka za oknem působila pustě. Okolní lesy oživlé nočním vánkem dýchaly mživou hrozbou. Jsou tam, někde venku a poddávají se svým pudům… Nechtěla jsem myslet na to, jaké to je, cítit hlad po krvi, tak zuřivý, až nad sebou ztrácím kontrolu, ale v noci jsem tomu neunikla. Otázky se mi rojily v hlavě a já musela zvolit radikální cestu, abych od nich utekla…

„Co prosím?“ Charlie šokem zkoprněl. Ignorujíc mě, si stoupl před Edwarda a čelisti pevně semknuté procedil: „Belle je devatenáct! Je na střední škole! Já nedovolím, aby si zkazila život s někým…“
„Tati,“ vložila jsem se do toho. Ruce jsem vklínila mezi chladný mramor a rychle se vzdouvající hruď. Edward se tvářil klidně a vyrovnaně. Poslušně mlčel.
„Bello, jdi do svého pokoje.“
Překvapená Charlieho přímostí jsem automaticky protestovala. „Ne! Máme dohodu.“
Pohlédl na mě tím svým: já-jsem-tady-rodič. „Ruším ji.“
„Fajn, v tom případě odcházím.“ Otočila jsem se a zamířila ke schodům.
„Ty nikam s tímhle ničemou nepůjdeš, Bello Swanová!“
Nasupeně jsem se otočila. „Nic jiného mi nezbývá!Rušíš dohodu? Já taky!“ Snažila jsem se mluvit vyrovnaně. Dával jsem mu poslední šanci. Abych si dodala odvahy pohlédla jsem do karamelových očí. „Já ho m-miluju…“ vracejíc se zpět k tátovi. Páni, fakt jsem to řekla Charliemu do očí. „Je mi líto, že se to tobě nelíbí, ale s tím nic neuděláš. To co cítím se nezmění, nemůže se změnit.“ Zastavila jsem ho rukou, když mě chtěl přerušit. „Může ti to připadat zbrklé, ale já jsem si jistá. Vdám se s tvým požehnáním, nebo…“ polkla jsem. „nebo bez něj!“
Jeho ústa lapala na prázdno.
„Ehm,“ oba jme stočili pohled k Edwardovi. „Vím, že máte o Bellu strach. Nechcete, aby se spálila. Je to vaše dcera a já chápu, že ve Vás nevzbuzuji přílišnou důvěru...“
„Už jednou si ji opustil,“ zlobně namítl. Můj žaludek se sevřel bolestivou vzpomínkou. Edward zachytil onu nepatrnou změnu mého tepu. „To byla ta největší chyba v mém životě. Nikdy víc se to nebude opakovat. Ne, dokud mě Bella bude chtít,“ mluvil k Charliemu, ale jeho oči se vpíjely do mých. Vždycky, odpověděla jsem neslyšně.
„Nevím proč bych ti měl tentokrát věřit,“ Forkský šerif si pohrdavě odfrkl a zkřížil ruce.
„Nikdy bych jí neublížil. Nedokázal bych existovat, kdyby byla nešťastná, copak vy ano?“
„Co je to za hloupou otázku,“ pozvedl jedno obočí. „Samozřejmě, že ne. Chci aby byla šťastná.“ Nechápala jsme kam tím směřuje, ale dál jsem tiše vyčkávala.
Přikývl. „Nechci aby to znělo povrchně, ale Vy víte, že semnou šťastná je! Charlie, já se o ni postarám. Nedovolím, aby jí kdokoli ublížil.“
„A kdo ji ochrání před tebou?“ Bodl do černého. Edward se stáhl a zmlkl. Nesnesla jsem pohled na jeho, bolestí sklíčenou, tvář.
„Neh toho,“ vmísila jsem se opět do hovoru. „Edward mi nijak nemůže ublížit.“
„Copak si zapomněla?“
„Ne,“ hlesla jsem. „Ale on už nikdy neodejde. Bude tady pro mě, semnou… Nemůžeš mi bránit být sním.“ Panicky jsem se rozhorlila.
„Bells…“
„Ne, já ho nemůžu znovu ztratit! Copak to nechápeš? Prosím, jen…“
Odcházel… Mávl rukou a odešel z domu, dveře dokořán. Klesla mi ramena pod náporem emocí. O záda se mi otřely chladné pevné svaly. Jemně mě objal. Z očí mi proti mé vůli kanuly slzy.
„Proč to musí být takhle.“ Zašeptala jsem a zabořila obličej do jeho ramene.
„Shh, neboj. To bude dobré.“
„Edwarde,“ odtáhla jsem se od něj. „Já nechci ho ztratit, je to můj táta. Takhle nemůžu…“
„Já, vím. Jen se netrap. Zkusím si s ním promluvit ještě jednou. Nenechám se odbýt, dokud nebude poslouchat. Slibuju, vyřešíme to.“
Za mými zády se ozvalo hluboké povzdechnutí. Charlie.
„Dobrá,“ vydechl jen. Ač naše vztahy byly vždy spíš formálnější, bez přílišných emocí, přešla jsem k němu a objala ho. Otcovsky stiskl má ramena.
„Mám tě ráda.“ Víc jsem nebyla schopna.
„Já tebe taky.“ Sjel pohledem Edwarda:„Neříkám, že ti věřím, budu si tě hlídat…“


„Bello?“ sladký dech mi ovanul ucho. Mírně jsem nadskočila. „Promiň, nechtěl jsem tě polekat,“ odtáhl se, ale já jsem po něm velice rychle sáhla a tiskla se zády k němu.
„To nic, jen jsem se tak zamyslela.“
„Nad čím pak?“ sklonil nos k mému hrdlu a jemně přejížděl jeho křivku.
„Nic výjimečného. Jaký byl lov?“ Ztěžka jsem dýchala. Jeho přítomnost dokázala mé srdce rozkmitat a zároveň zpomalit. Milovala jsem ten pocit.
„Fajn,“ prohodil nenuceně, když dál prozkoumával jemnou pokožku za mým ušním lalůčkem. Podlomila se mi kolena. Ztrácela jsem soudnost. Ztrácela jsem se v jeho objetí, toužíc vpít se do něj. Po chvíli se však odtáhl. S nevinným úsměvem na tváří mě vzal za ruku a odvedl k pohovce, kde si mě posadil na klín. Přejel mi prstem po zrůžovělé tváři a naklonil hlavu na stranu.
„Co?“
„Tvé znachovělé tváře – nemůžu se jich nabažit.“
„Aha.“ Uhnula jsem pohledem. Další z nechtěných obav mi vytanula z mysli. Toužila jsem po nesmrtelnosti, protože jsem toužila po Edwardovi. Ale co když je právě má smrtelnost, to, co na mě miluje nejvíc? Nesčetněkrát mě ubezpečoval, že to tak není. Že mě bude chtít i když nebudu měkká, voňavá a červenající se. Nicméně dusíte-li v sobě třeba i slabou pochybnost, ona roste a hlodá víc a víc, až vás pohltí… Tedy ani jeho slova nedokázala zaplašit širokoúhlé obrazy bolestných představ. Njn, jsem je člověk… zatím…
„Stalo se něco?“
Chtěla jsem si zastrčit zběhlý pramen za ucho, avšak jeho dlaň mě předběhla. „Ee.“
„Na co jsi myslela,“ naléhal prosebně, tisknouc mou ruku ve své. Jednou svou částí jsem toužila, vyznat se mu, avšak druhou, tou která se nechtěla shodit opětovnými obavami, jsem odmítala vyjevit pravdu. „No… jen tak jsem dumala, jak to asi probíhá při lovu.“ Zakabonil se. „Ale, no tak. Budu to přece potřebovat.“ Z výmluvy se stalo pro mě zajímavé téma. Ač jedou částí nebezpečné…
„Na to je dost času,“ uzavřel.
„Měl bys mě seznámit se základy.“ Zavrtěl hlavou. „Existují nějaké příručky, které bych si měla přečíst? Nechci aby ze mě měl Emmett šprťouchlata.“ nedala jsem se tak snadno.
Povzdechl si. „Ty jsi někdy tak umíněná.“
„Hm, říkají to o mě,“ uvelebila jsme se na jeho rameni a čekala.
„Myslím, že ani neexistuje žádná teorie. Chci tím říct, že to máme v sobě. Instinkt lovce. Něco jako, když se novorozenec nemusí učit sát mléko. Tvé smysly a hlad ti řeknou přesně co dělat.“
„Ale je třeba něco umět?“
„Ano, to je pravda. Tvá rychlost a dravost bude tvou velkou zbraní – výhodou. Ale je třeba i malinko šikovnosti.
„Bezva,“ zabručela jsem.
Uchechtl se a přejel mi chladnými rty po čele. „Nemusíš se bát. Budeš skvělá.“
„No, jakožto člověk neoplývám zrovna přemírou šikovnosti.“
„Po přeměně tomu tak nebude,“ snažil se mě ukonejšit.
„Ach, když myslíš… jen abych se nemusela…“ nevěděla jsem jak to formulovat, aniž by můj žaludek nezaprotestoval. „… stravovat v upířím rychlém občerstvení.“
Povytáhl koutek úst: „Klidně bych s tebou lovit tučňáky - to víš.“
„V-ííí-m,“ neubránila jsem se zívnutí.
„Měla bys se prospat, dokud ještě můžeš.“ Žádné námitky z mé strany. Po chvíli jsem zaslechla jeho tiché broukání a usnula jsem.

Zrovna jsem si oplachovala obličej, když po rychlém zaklepání, vklouzla dovnitř Alice. „Měli bychom si pospíšit. Charlie, je rozhodnutý přijet si pro tebe, jestliže se do hodiny neobjevíš doma.“
Protočila jsem oči. „Tohle už vážně přehání.“
„Má strach.“
„Strach? Ale proč?“ obličej se mi zkroutil nechápavostí..
„Jde o tvou matku.“
Zanechala jsem zběžného kartáčování a prudce jsem se otočila na Alici. Přitom jsem nějak dokázala smést mou kosmetickou taštičku na podlahu.
„Oh, promiň, Bello. Nechtěla jsem tě vyděsit. Nic se jí nestalo,“ ubezpečila mě a už mi podávala sesbírané hygienické potřeby. „Charlie, na tebe čeká, protože nechce jet sám na letiště vyzvednout tvou matku.“ Usmála se. „Pamatuješ? Dneska – má přiletět,“ dokončila.
„Jasně,“ plácla jsem se do čela. „Úplně jsem na to zapomněla.“
„Nedivím se ti. Je toho hodně… Ještě, že máš mě, “ zavýskla si. „Počkám v autě,“ a vyběhla z koupelny.
Neotálela jsem a následovala ji.
„Bello,“ usmála se na mě Esme, hned jakmile jsem vykoukla zpoza schodů.
„Dobré ráno.“
„Vyspaná?“ Vynořil se z kuchyně Emmett. Přikývla jsem a věnovala mu další úsměv. Neuvěřitelné, bylo tak snadné cítit se tady jako doma. Pohoda a teplo rodinného krbu byli hmatatelné hned z prvního pohledu. Byla jsem jim vděčná za vřelost s jakou mě přijali mezi sebe.
„Co já bych dal za pořádný spánek,“ utrousil ještě a posadil se k Rosalie. „Možná, kdybych se nadopoval opravdu velkým množstvím sedativ…“ mnul si bradu.
„Na to ani nemysli,“ ukončila jeho myšlenkové pochody Rose. „Už odjíždíš?“ stočila svůj pohled ke mně, ale neušlo jí Emmettovo zašklebení. S Rosalii jsme nebyly prototypem dobrých kamarádek, ale dalo by se říct, že jsme spolu vycházely. Zřejmě se, tedy aspoň na oko, smířila s mou „plánovanou sebevraždou,“ jak to jednou nazval Jacob. Jake… zarazila jsem se, najednou neschopna jakékoli odpovědi.
„Charlie, už je netrpělivý,“ odpověděl za mě hlas, ke kterému patřily dvě silné paže, jež se znenadání ovinuly kolem mě. Děkovně jsem mu stiskla zápěstí. Obývací pokoj zahltilo zatroubení.
„Měli bychom jít, nebo odjede bez nás… No ikdyž…“
„Ne, teď jsem se učesala… Zatím naschle,“ mávla jsem na tři upíry pohodlně usazené v bílé sedačce.
„Měj se.“
„Ahoj, zlatíčko.“

Posadili jsme se dozadu. Alice se ani neohlédla a už jsme se blížili k Forks.
Bylo ticho. Sledovala jsem Edwardův profil, když můj pohled postřehl a já zčervenale sklopila zrak. Usmál se a zašeptal mi do ucha. „Já tě pozoroval skoro celou noc. Tvůj stud, ikdyž je roztomilý, je tedy neoprávněný.
„Já vím… to jen… ani nevím…“ protočila jsme panenky. „A co si dělal v tom zbývajícím čase?“
Povytáhl obočí.
„No, řekl jsi skoro celou noc…“
Rozesmál se. „Nic zvláštního, četl jsem si.“
„Hm, copak?“
„Lermontova…Démona.“
„Aha,“ a zmlkla jsem.
„Copak? Nerada ruské romantiky?“ Vzal mou ruku do své a pohrával si v bledými prsty.
„Ne, naopak. To jen… že zrovna tahle kniha nepatří mezi mé oblíbené.“
„Nějaký zvláštní důvod?“
Auto plynule zastavilo.„Jsme tady.“ Rychlost jejich jízdy už mě neudivovala. Zajímalo mě jen, zda budu stejně tak já posedlá rychlostí…
„Měla by sis pospíšit,“ informoval Edward. „Charlie je vážně netrpělivý.“
„Ach.“ Dveře se otevřely a on mi už pomáhal z auta. „Ahoj, Alice.“
„Pozdravuj tátu,“ usmála se. Otočila auto a odjížděla.
„Zůstáváš?“ zeptala jsem se překvapeně Edwarda.
„Myslím, že bych měl jet s Vámi. Je slušnost, aby ženich přivítal budoucí tchýni,“ předvedl bělostnou řasu zářivých zubů.
„Nejsem si jistá, že je to dobrý…“
„Bells?! Konečně! Už jsem myslel, že jsi zapomněla, že dnes přiletí tvá matka… Edwarde.“
„Dobrý den Charlie. Promiňte, že máme takové zpoždění.“ Kdo by mu neodpustil, třeba i vraždu… Při pohledu na jeho zlaté oči, kajícně mírně sklopené a slabý úsměv, který by sám o sobě stačil na obhajobu před nejvyšším soudem. Avšak táta, jakožto jeden z mála imunních, si jen pofrkl.
„Byla to moje vinna, zapomněla jsem si nařídit budík. Jen se převléknu a můžeme jet.“
Prošla jsem kolem nich a zamířila do domu. Za mými zády jsme ještě zaslechla.
„Předpokládám tedy, že jedeš s námi?“
„Rád bych, pokud je to ovšem problém…“
„Ne,ne… klidně.“ Pousmála jsem se. Charlie byl z mámina příjezdu opravdu nervózní. Až mi ho bylo líto, neboť týden, který zbýval do obřadu, stráví ti dva pod jednou střechou.

Dopravní návyky ředitele Stana musely být Edwardovi proti srsti, ale dík své klidně povaze na sobě nedal nic znát. Zato Charlie, čím blíže jsme byli Port Angeles, byl roztěkanější. Policejní auto si dál razilo cestu po dálnici, když mi hlavou bleskla dávno zapomenutá vzpomínka.

Seděly jsme na naší verandě. Bylo příjemně teplo. Máma uklízela ze stolu a mé šestileté já lovilo poklady z malého červeného kufříku. Najednou jsem v ruce držela starou ušmudlanou fotografii. „Mamííí?“
„Ano, zlato?“ ozvalo se z kuchyně.
Běžela jsem za hlasem tekoucí vody. „Můžu být taky nevěsta?“
„C-cože?“
Natáhla jsem k ní ručku s ohmataným obrázkem. Zaraženě si ho vzala a zahleděla se na usměvavé obličeje. Na mou přítomnost jakoby na chvilku zapomněla. Zatahala jsem ji za dlouhou sukni a dožadovala se opětovné pozornosti. „Tak můžu?“
„Oh, no broučku víš… teď ještě ne, ale jednou určitě ano.“ Schovala její a tátovu svatební fotku do kapsi.
„Kdy?“ kňouravě jsem naléhala. Klekla si ke mně a zatahala za culík. „Až nastane ta správná chvíle, poznáš to.“ Mrkla. „Potkáš své prince.“
Moje tvář se zakabonila: „Snad to nebude žabí princ.“ Její zvonivý smích jako bych slyšela i teď.


Byli jsme sotva dva bloky od letiště. S parkováním nebyl problém, našli jsme pár metrů od haly.
„Možná bych mohl počkat v autě,“ zkusil táta. „Fajn, tak jdeme,“ dodal, když jsem si výmluvně zkřížila ruce na hrudi. Vmísili jsme se mezi další rodinné příslušníky, známé či kamarády. Let neměl zpoždění, sotva jsme stačili zaujmout pozici u zuboženě vypadajícího fíkusu, už se v dálce mihnul její obličej.
„Bello,“ objala mě.
„Ahoj, mami.“
„Edwarde,“ usmála se na mého prince.
„Paní…“
„Renné,“ opravila ho okamžitě, na oko rozzlobeně.
„Renné.“
„Rád tě vidím, Ren.“
„Charlie,“ znělo to překvapeně, „… já tebe taky.“
Nastalo ticho, dokud se táta nevzpamatoval. „Dojdu pro kufry. Vy můžete počkat u auta.“
„Pomůžu Vám,“ nabídl se Edward.
„To zvládnu,“ mávl rukou a odkráčel k turniketu.

„Jaký byl let… Renné?“
„Oh, dlouhý, únavný.“ Nerada létám,“ utrousila.
„Máte pravdu. Já nejraději cestuju autem,“ zazubil se pan 80?-jedeš-pomalu.
„Mami?“
„Ano, Bells?“ otočila se na mě.
Stála jsem ruce v bok. „Ty na týdenní pobyt potřebuješ dva lodní kufry?“ Charlie se k nám, na čele pot, valil táhnouc zavazadla za sebou.
„Nemohla jsem se rozhodnout jaké… no však to znáš. Edwarde, myslíš, že bys mohl?“ Zmíněný už však byl v půli cest u táty.
„Hm…“
„Co?“ reagovala jsem nejistě.
„Nic, jen… nic.“

Autem se až do Forks táhl nevázaný dialog mámy a Edwarda. Bavili se o všem. O Philovi, jeho práci, o Renné… Ale mámina zvědavost se nedala udržet na uzdě a tak se mého snoubence vyptávala detailně na celou jeho rodinu, až to hraničilo s policejním výslechem.
„Neboj, brzy je poznáš,“ snažila jsem se ji umírnit.
„Vlastně, hned zítra. Pokud máte čas, Esme mě požádala, abych Vás, samozřejmě i s Charliem, pozval na sváteční oběd.“ Šokovaně jsem na něj zírala.
„To je opravdu milé,“ otočila se na tátu.
Mávnul rukou. „Beze všeho, uvolním se z práce.“

Před domem bylo zaparkováno stříbrné volvo. Povzdechla jsem si. Vzápětí mi jeho sladký dech rozevlál vlasy. „Měla by ses věnovat mamince. Popovídejte si, máte o čem. My dva budeme mít věčnost.“ Cudně mě políbil na tvář, sedl za volant a už byl pryč.
„Kufry jsem ti odnesl do mé ložnice, já se vyspím na gauči,“ konstatoval, zadýchaně Charlie.
„Ee, ten gauč by snad už ani nepohodlnější být nemohl. A co tvoje záda? Mám se může vyspat u mě v pokoji. Já, přespím u Cullenových… Ehm Alice semnou chtěla stejně ještě něco probrat.“
„Doufala jsem, že bychom si dneska mohly udělat dámskou jízdu,“ namítla Renné.
Proti tomuhle jsem nemohla nic namítnout. Neviděly jsme se věčnost. K tomu ta věc se svatbou, přinejmenším tohle jí dlužím. „Fajn, ale ty, tati, budeš spát u mě v pokoji, já se natáhnu na gauči… a nechci slyšet žádný mrmlání.“
„Fajn“ přihlásil se táta až moc nadšeně. „Tak se tady mějte, já jedu do práce.“ Bleskově chňapl po bundě a zavřel za sebou.
„Dobrá, tak co bys chtěl dělat?“
Vybalovaní a ukazování možných toalet na můj velký den nám zabralo celé dopoledne. Pak jsme se odebraly do kuchyně. Renné se i po tolika letech orientovala velice dobře, možná to bude tím, že Charlie neměl potřebu něco někam stěhovat.
Odpoledne plynulo v opojném veselí a dobré náladě, tedy do doby, kdy mámin výraz zvážněl a ona pronesla: „Bello, myslím, že bychom si měly promluvit.“ Dobrá nálada byla ten tam.
„Jasně,“ smířená s koncem idylky jsem poposedla a soustředěně se na ni podívala.
Vstala a přešla k oknu. „Ach, nic se tady nezměnilo. Pořád je tady zataženo… A tady se chceš vdávat! Ty si přece vždycky měla ráda slunce.“
„Déšť mi nevadí… zvykla jsem si na něj…“
„Tady nejde o počasí,“ zavrtěla hlavou a protřela si spánky. „Bello, já jen nemůžu pochopit… Co tak najednou? Je ti devatenáct! Jsi moc mladá na to,aby ses nutila do svazku…“
Zajímavé, pokud jde o kritiku, rodiče se vždy shodnou. „Nutila? Mami, já se chci vdávat.“
„Přiselda si ke mně. „A proto, sebou při slově svatba vždy cukneš?“
„Tak jinak. Já Edwarda miluju.“
„Nikdo ti to nebere. To však neznamená nutně, že se musíte brát!“
„Mami…“
„Ne, poslouchej mě! Neříkám, že Vás vztah není dost vážný, nebo silný, ale oba jste ještě děti. Celý život máte před sebou. Proč se hrnout do manželství, když užívat si svobody a být spolu se nevylučuje.“
Její argumenty se identicky shodovaly s mým donedávným přesvědčením. Bylo těžké obhajovat mé rozhodnutí, když měla pravdu. Tedy pokud by Edward byl člověk a mě nehrozila smrt. Ale na druhou stranu jsem si čím dál víc uvědomovala, ač jsem se stále zcela nesrovnala s rituálním závazkem, chtěla jsem ho… jednou svou částí jsem chtěla patřit Edwardovi se vším všudy, stejně jako on by patřil mně.
Hodila by se odpověď: „Dělám to taky kvůli Vám, kvůli tobě a Charliemu, abyste na mě měli vzpomínku, abyste věděli, že jsem v pořádku, v bezpečí, šťastná…
„Nevím jak to formulovat, ale prostě vím, že dělám správnou věc.“
„Uvědomuješ si, co řeknou lidi, Bello? Tohle je malé město.“
„Je mi jedno co si myslí ostatní, důležitý je Edward,“ začala jsem ztrácet půdu pod nohama. „Jsme moc mladí? Nemůže nám to vydržet?“ skoro jsem křičela a vlastně nevěděla proč. „Předsudky! Hloupé předpoklady!“
„Uklidni se.“ Jasně nejdříve mi vmete do tváře, tohle a pak uklidni se…
„On je ten pravý! Chápeš to? On je princ!
Povzdechla si. „Bell, zlato, je normální idealizovat si svého partnera.Ale zrovna ty si byla vždycky realistka. Edward je milý, ale… chlapci v jeho věku mají tendence si s dívkami zahrávat. Snadno je vztah omrzí, nechci aby ti ublížil, ne znova. Tohle je tvůj první vážný vztah. Svatba v téhle době je hotové šílenství!“
Zírala jsem na ni s otevřenýma očima. „Ty se svatbou nesouhlasíš,“ tohle nebyla otázka.
„Je mi líto, ale ne…“
…Popovídejte si, máte o čem… Musel to vědět! Přečetl si její myšlenky. Celou dobu v autě se musel přetvařovat!
„Bello! Posloucháš mě?“
Vstala sem. „Je mi líto, že to cítíš takhle, ale můj názor nezměníš. Nebudu tě ovšem nutit, účastnit se toho šílenství.“ Přešla jsme ke dveřím natáhla si bundu a sáhla po klíčích. „Měj se hezky.“
„Isabelo! Okamžitě se sem vrať…“ neslyšíc její výlev v prudkém dešti, jsem běžela k náklaďáku. Přes slzy, které byli příčinou možná posledního setkání s maminkou, jsem nemohla trefit zámek. „Zatraceně.“ Dál jsem se zuřivě snažila vtlačit neposedný kousek kovu do zámku, když mi chladné prsty sebraly klíčky. Neschopná víc než jen úlevného vydechnutí jsem se nechala odnést do tepla vyhřátého volva.
„Bello?“ ozvalo se, když už bylo město daleko za námi.
„Proč si mi neřekl, že je proti naší svatbě?!“ vypálení vylétlo z mých úst.
„Cože?“
„Máma! Nechce abych se vdávala! Věděl si to, že ano?!“
Po chvíli odpověděl: „Ano.“
Oh, ale obtěžovat, říct mi to! Připravit mě na to… to si k mé smůle nestihl.“
„Bereš to moc vážně.“
Šlehla jsem po něm vražedným pohledem. Tohle mi přidalo na obrátkách! „Má matka mi na natvrdo do očí řekne, že nesouhlasí se svatbou, která se koná už za TÝDEN a já to beru moc vážně?! Jasně, já jsem tady hysterka… co se zatraceně směješ.“
„Bello, Renné se jen chová jako každá matka. Vybafli jsme to na jen tak. Odtrhli ji od veškeré přípravy… Ona se jen snaží chránit svou malou holčičku a zároveň si taky utrhnou z jejího štěstí… A proč se směju? Protože – ano – teď si byla docela hysterická.“ Ani jsem si nevšimla, že už stojíme. Němě jsem zírala na Edwarda, v hlavě mi cvakalo. Trpělivě čekal, až se uklidním.
„Ona to pochopí a příjme…. Uvidíš.“ Vystoupil. Hned jakmile stál u mých dveří, vběhla jsem do jeho nastavené náruče. „Děkuju.“ Jakoby nějakým kouzlem vše nabylo pevných rysů, zjednodušelo a všechny předešlé teorie se staly směšnými.
Tiskl mě pěvně. „Kdykoli. Jsem rád, že znám i tuhle tvou stránku. Ujistil jsem se, že ať si třeba i protivná, nemění to intenzitu mých citů k tobě.“
Bezmyšlenkovitě, ovlivněná jeho upřímným vyznáním jsem přejela po koutku jeho čelisti a přitáhla si sladká ústa na dosah mých. Jemně jsem přejížděla délku spodního rtu, jak to on dělal mě nesčetněkrát, z jednoho koutku k druhému. Ztuhl, avšak neodtáhl se. Popustila jsem tedy uzdu své náhlé touze a přivinula se k němu ještě těsněji. Prsty zapletené v jeho vlasech jsem líbala hladkou tvář. Vědouc, že napínám upíří sebeovládán k nepříčetnosti, jsem nedokázala přestat. Mé ruce klesly na mužná ramena. Rty putovaly k napnutým šlachám na krku, málem jsem cítila prudce pulzující krev. Vězněna mezi Edwardem a zavřenými dveřmi auta, jsem stěží hledala skulinku, kterou bych pronikla k dvěma rozepnutým knoflíčkům a vyzývavému kousku holé kůže.
„Bello!“ Znělo to přerývavě. Malinko se odtáhl. Ze všech sil jsem k němu přivinula, dovolil to, a já ho opětovně políbila. Teď však ne laškovně, nýbrž s veškerou vášní, která mě naplňovala. Jeho ruce zmizely z mých zad. Ozval se zvuk mačkajícího se plechu. Úlekem jsem se otočila. Mé tělo se opíralo o volvo přesně mezi dvěma prohlubněmi, jež nesly otisky Edwardových zatnutých dlaní. „Oh!... neuvědomila…“
„Jak mocně na mě působíš? Ale ano ty potvůrko! A moc dobře sis uvědomovala.“ Měl pevně sevřené oči, ruce stále tiskl v pěst.
„Ehm, no možná… ale ne plně!“
Zasmál se a konečně otevřel oči, jejich karamelovou hnědost však nahradila barva o odstín tmavší. „Měli bychom jít dovnitř.“ Připadala jsem si jako školačka, kterou pávě přistihli při něčem nekalém a přitom ona toho vůbec nelitovala. Klopila jsem oči, možná aby nepoznal hranou lítost či snad nádech rudého zahanbení.... „Toho auta je mi vážně líto.“
„Mám ještě jedno. A navíc, jsem si jistý, že půjde opravit.“
Pozvedla jsem obočí „A jak to vysvětlíš v servisu?“ Sakra, neměla jsem se pouštět do her, které neumím hrát. Hloupá Bella…
„Hm… má snoubenka mě rozpálila tak až jsem promáčkl…“
„Přestaň,“ zčervenala jsem. Tuhle červeň už nepřehlédne. Bylo zvláštní, že v jednom okamžiku jsem byla bez skrupulí a ve druhém bych nejraději utekla. Jak naivní…
Rozesmál se. „Poprosím Rose.“
„Dobrá… No ale jedno jsme si ujasnili.“
„A to?“
Zastavila jsem se s rukou na klice. Postavila se na špičky, políbila ho na nos a šeptla: „Tvé sebeovládání je dostačující., stačí když včas uhnu…“ a vklouzla jsem dovnitř dřív, než stačil jakkoli reagovat.
„Bello, ach jsem ráda, že jsi v pořádku. Po tom co jsem viděla… hned jsem poslala Edwarda…“
„Jsem v pořádku. Edward se jako zachránce osvědčil.“ Zachraňovat to on uměl. Zběžně jsem si přejela bílý půlměsíc na ruce. Zastudil pod teplými prsty. Nebýt Edwarda, nezůstalo by jen u jizvy po jedovatých zubech lovce…
„Máme problém. Obrovský!“ melodramaticky zakroužila rukama.
„Ehm?“
„Ubrusy, které jsme před týdnem objednaly ještě nedorazily. Celý den se snažím dovolat dodavateli, ale není k zastižení. Možná budeme muset improvizovat a vybrat si jiné.“
„Oh… je mi opravdu…“
Přerušil mě Emmett. „Já bych byl klidně i pro gumové ubrusy se šmoulama. Bylo by to originální a bez starostí.“ Stěží jsem přemáhala smích, spiklenecky na mě mrkl.
Zato Alice se zamračila. „Nedovolím, aby se z Bellina velkého dne stala pouťová šaráda.“
Edward si přisedl k bratrovi. „Má pravdu, bylo by to origi…“
Zvedla prst: „Ticho, žádné takové.“
„Ale Alice…“
Posadila jsem se k piánu a sledovala jejich slovní přestřelku. Emmett se po chvíli vypařil, atak ho mé, v této chvíli nepotřebné já, za nějakou dobu následovalo.

„No tak, jen jednu hru…“
„Víš, jak to vždycky dopadne. A jestli Rose zjistí…
„Ta je v garáži.“
Jasper si povzdechl a chopil se Emmettovi medvědí tlapy. Pánové si dávali souboj v páce.
„Neruším?“ zastavila jsem dva kroky od prahu.
„Kdepak,“ blonďatý upír mi volnou rukou přisunul židli a němě mi tak pokynul, abych se k nim posadila. Zaostřila jsem na jejich spojené dlaně - nepohnuly se ani o centimetr. „Jak dlouho se budete přetlačovat?“
„Pokud tomu okolnosti dovolí, dokud nedojdeme nesporného výsledku,“ utrousil Emmett, kterému remíza nepřipadala dostačující.
„Aha,“ vstala jsem a napustila si vodu. „A jak dlouho to obvykle trvá?“
„Řekla bych, že právě končí!“ Ve dveřích stála Rosalie. Upíři u stolu se bleskurychle pustili.
„Jako malý kluci… Emmette, potřebovala bych tvou pomoc. Edward měl nehodu s autem…“ Podívala se na mě.
„Nehodu?!“ ozvali se bratři unisono a už byli pryč. Mlčela jsem rentgenujíc podlahu a doufajíc, že by mě mohla pohltit.
„Omlouvám se, to bylo dětinské. Nejdříve něco vytýkám těm dvěma a pak se zachovám stejně.“ Prolomila Rosalie husté, trapné ticho.
Zaraženě jsem vzhlédla: „Ne, to je v pořádku. Byla … ehm byla to moje vinna.“ Ani jsem nevěděla proč, mám nutkavou potřebu se omlouvat. Snažila jsem se zaplašit další nával nachu – to se budu muset odnaučit! - změnou tématu. „Kde jsou Carlisle a Esme?“
Spolupracovala. „Carlisle je v nemocnici. A Esme jsem už nějakou tu chvíli neviděla.“
„Nestalo se jí něco?“ reagovala jsem pátravě.
„Neboj, ona tohle občas dělá,“ pokrčila rameny. „Když není Carlisle doma, zmizí někam na pár hodin… Myslím, že přemýšlí. No, měla bych se podívat na to volvo. Ikdyž si myslím, že bude třeba ho odvést do specializovaného servisu.“ Kuchyň i obývací pokoj se vylidnili.. Emmett s Jasperem se z garáže nevrátili. Alice a Edward se se svou hádkou přesunuli nahoru. Pustila jsem televizi a položila se na pohodlnou pohovku. Její komfortnost byla oproti našemu starému gauči jako velký kontrast.
Běžely zprávy. Nějaký zahrádkář z jihu se chlubil nadprůměrnou úrodou zeleniny…
Aktualita o zeleninových polích se pomalu proměnila v deštivý den na pláži. Šedá mračna se honila nízko u horizontu a vyvolávala ve mně pocit stísněnosti. Za mými zády se ozvalo žalostné zavití. Otočila jsem se s jeho jménem na rtech, ale Jacob už zmizel mezi hustými větvemi. Mé kroky se rychle přibližovaly k lesu. Šílená jeho nepřítomností jsem se rozběhla ještě rychleji - letíc zeleným porostem jako srnka. Bylo to tak přirozené a osvobozující. Zastavila jsem se až na kraji zarostlé bystřiny. V příliš vysoké trávě se choulil malý kolouch. Zuřivá palčivost trávila mé útroby. Dosud nepoznaný hlad ovládal tělo i mysl. Jakoby se můj, dosud skrytý démon, dral napovrch a poslední zbytky sebeovládání svým příchodem rozprášil.
„Raději bych tě viděl mrtvou!“
Bylo to jako rána palicí. Mžouravě jsem zaostřila na mohutnou postavu. Výraz jeho tváře, lemované havraními vlasy, byl neúprosný.
„Ne,“ můj chraptivý hlas se bránil. On však kroutil hlavou. Pohlédla jsem na své dlaně. Karmínově rudá, jež je halila, nešla setřít. Čím víc snažení setřít je, tím víc na nich lepkavá krev ulpívala. Jacob se s hlasitým zavitím proměnil v obrovského vlka a chystal se ke skoku.
„Ne…“ Jeho tesáky se oháněly po mém obnaženém hrdle. Oči mu vzrušeně žhnuly.
„Bello?“
„Ne… prosím… přestaň!“ Zmítala jsem sebou ze strany na stranu, ale jeho sevření nepovolovalo.
„Probuď se!“ V uších mi sílil Edwardův hlas a donutil mě vymanit se z vlkodlačího zajetí. Otevřela jsem oči. Ležíc na pohovce, ovladač v ruce, jsem třeštila oči. Po čele mi stékal studený pot.
„Je ti dobře?“ starostlivě si měřil každičký centimetr mého těla..
„Ehm… „ posadila jsem se. „Jsem… jsem v pořádku,“ setřela jsem si rukávem kapičky potu a snažila se uklidnit. Tohle se mi nestávalo, ne když byl Edward nablízku! Nerozuměla jsem tomu…
„Co se ti zdálo?“
„Nic… nevím, nepamatuju si,“ bylo mi víc než jasné, že tohle mu nebude stačit. „Ráda bych šla nahoru.“ Vstal a uvolnil mi tak cestu. Rychle jsem vyběhla schody. Dal mi prostor až než jsem stanula přede dveří jeho pokoje.
„Bello?“
Vešli jsme dovnitř. Počkala jsem až z sebou zavřel a otočila se k němu. „Ano?“
„Byl bych rád, kdyby si mi řekla, o čem se ti zdálo.“
„Edwarde, jsem unavená… a navíc už jsem ti řekla, ehm … nepamatuju se.“
Založil si ruce do kapes a opřel se o zeď. „Lhát si nikdy neuměla.“
„Ach, tak tedy doufám, že se tato má schopnost, lépe řečeno nedostatek, mou přeměnou zocelí…“ Napodobila jsem jeho postoj.
„Dobrá,“ promnul si kořen nosu. „Řekneš mi aspoň proč mi tvůj sen nechceš vyprávět?“
„Zlobil by ses,“ zabručela dáma zahnaná upíří šarmantností do kouta.
„A když ti místopřísežně odpřísáhnu, že zůstanu klidný?“
Neměla jsem se o odpovědi.
„Bello, víš jak mě mučí, když nevím co si myslíš.“
Není úniku. „Slibuješ, že ať řeknu cokoli, nic, absolutně nic, to nezmění a ty se nebudeš zlobit?!“
„Ty mě děsíš,“ ale jeho koutek povystoupil o centimetr víš. „Dobrá, máš mé slovo.“
„Fajn, jak chceš…“ otočená zády k němu jsme spustila. „Zdálo se mi o to, že jsem upír… Zabila jsme koloucha, byla jsem celá od krve. Stál tam Jacob, díval se na mě a… a chtěl mě zabít. A já – nechtěla jsem už být upírkou.Chtěla jsem být zase ta stará Bella, protože jsem nemohla snést ten jeho nenávistný pohled.“ Vychrlila jsem ze sebe jedním dechem a strnule čekala na jeho reakci. Ta však nepřicházela. Pomalu jsem se otočila. Byl, pokud je to vůbec možně, ještě bledší.
„Edwarde?“ nehýbal se, myslím, že ani nedýchal…

to be continue...