Delirious Soul
28 Mar 2018 by Leca | Writings

... Ani ve snu by mě nenapadlo, jak málo stačí k tomu, aby se můj pastelově barvený svět změnil pouhou vzpomínku. Svou hubenou ruku si opírám o mé levé koleno, které ztratilo na svalech. Pravá noha samovolně plandá přes okraj. Unavenýma očima pozoruji poslední sluneční paprsky. V očích mě štípou slzy, možná je to tím, že vidí denní světlo po tak dlouhé době, možná je to tím, že mi pomalu začíná docházet, že happyend nepřijde.

Vzduch kolem mě se tetelí sluncem a voní po lučních květech. Každičkou drobnost vnímám až do morku kostí a zapomínám přitom na modřiny na zadní straně stehen, na pohmožděná zápěstí i na propadlé tváře nebo zacuchané a mastné vlasy. Kdysi měli barvu jiskřivé mědi, teď byly bez barvy i života.  Jedna slaná slza mi sjela až k nateklému spodnímu rtu. Ani palčivá bolest, která mi projela celou čelistí, mi nevadila. Začínala jsem se smiřovat se svým osudem a vítala to, co přijde...

Za zády jsem uslyšela ševelení trávy. Nadechla jsem se. Jeden z posledních doušků kyslíku, který protřepal mé plíce. Zatnula jsem zuby a i přes vystřelující bolest řezné rány v boku jsem se zvedla a s mírně rozkročenýma nohama jsem se na něj podívala.

"Nemusíš to dělat," stál tam, udýchaný, v očích paniku, která mé tělo opustila už před několika desítkami bezesných nocí. Natáhl ke mě ruku a aniž by spouštěl zrak z mých očí vydechl: "Prosím, podej mi ruku." Udělal jeden krok ke mě. Levou nohou jsem couvla ke kraji srázu. Okamžitě se zastavil. "Ne, počkej. Prosím." Začal zběsile těkat očima z trosky, která kdysi bývala bezstarostnou dívkou, k okraji strže.
 
Mé suché rty se od sebe odlepily, jako bych mu chtěla něco říct. Jako bych ho chtěla proklít za všech no, co mi způsobil. Ale nevyšla ze mě ani slabika. Celou svou bytostí jsem na něj chtěla křičet, jak ho nenávidím, jak kvůli němu nenávidím sebe... Ale smíření s mým osudem a příslib nicoty ve mě vítězili. Věděla jsem, že už za pár minut mě čeká svoboda. Nepotřebovala jsem mu říct, jak moc se mi hnusí - to musel přece vědět. Zajímala pouze a jen jediná věc: "Proč já?" Svůj hlas jsem nepoznávala...Ta otázka mi v hlavě hučela minutu co minutu. Než se rozloučím s tím, co po mě zbilo, musím to vědět.
 
V očích měl slzy. Jak jen může taková bestie plakat? Nemůže mít city...
"Protože tě miluji!" Řekl to, jako by to mohla být pravda, jako by na to měl právo. Vzedmul se ve mě vztek, udělalo se mi špatně od žaludku, až se mi zatočila hlava. "Ne, to nemůžeš!", skoro jsem to vyplivla. "Já ti nepatřím, nikdy nebudu tvoje." A pak jsem udělala krok dozadu.
 
Stačilo to, země pod mýma nohama zmizela a já zavřela oči. Byl to jen okamžik... Nevím, jak se mu to mohlo povést, ale najednou svíral mé zápěstí...
1 Comments


by Dith @ 10 Apr 2018 09:23 pm
A kde je pokracovani? Kde je zbytek?
Teda holka, ty mi davas zabrat.
Btw, welcome back! Moc se tesim na dalsi prispevky :)
Name/Nick:
E-mail/Web: (optional)
Emotions: angel angry cool crying devil hm laughing love sad shame tongue wassat what wink wtf 

| Forget Me
Captcha
Powered by CuteNews