Midnight

Věnování: všem twilight maniakům a obzvláštně jednomu ztřeštěnému AD/DD

Zadržujíc dech jsem očima naléhala, ale on jakoby zapomněl, že jsem v místnosti. Ticho, které líně pronikalo do každého kouta zlatého pokoje, s sebou neslo nepříjemný nádech něčeho skoro hmatatelného. Nedokázala jsem to přesně pojmenovat, ale zvedalo to jemné chloupky na mých pažích. Čelo se mi zvráštělo nejistotou. Edward v duchu jistě bleskurychle přemýšlel, hodnotil a zvažoval.
Dotkla jsem se jeho paže. Pohlédl na mě. Nepřítomný výraz se mu podařilo skrýt za nic neříkající masku.
„Co přesně chceš, abych řekl, Bello?“ zašeptal až příliš zúčastněně.
Polkla jsem, až to zapálilo. Jemná vráska, jež se mihla na mramorovém čele ve chvilce zamyšlení, upoutala mou pozornost. Chtěla jsem vyzvídat, ale touha, zahrát celou tuhle situaci do autu, zvítězila.
„Nic.“ Můj hlas byl téměř prosebný. „Chtěl si to vědět, teď to víš. Žádné závěry. Jsou to jen sny…“ Snažila jsem se přívalem slov zaplašit onen nechtěný pocit, jež se usadil na dně žaludku. Fungovalo to. Tedy aspoň chvíli.
Zpozorněl. „Sny?“
Zatraceně! Bezděčné vyklouznutí? Nebo potvrzení teorie, že jeho blízkost ovládá mou koordinaci mluvit pravdu a nic než celou pravdu?
Zaraženě jsem si třela ruce o sebe.
„Bello?“ Tentokrát naléhal očima on. Jak nefér. Jeho pohled byl uhrančivý. Nemohlo existovat srovnání. „Tohle se ti zdálo už víckrát?“ Hraný klid vystřídala prudká – naléhavá - zvědavost.
„Hm,“ odpověděla jsem neurčitě a přitom uhnula pohledem, odhodlaná oddálit nevyhnutelné. „Jen párkrát. Když… když si byl pryč.“ Mlžit, ano. Jediná cesta.
Zdálo se mi to, nebo mu v očích probleskla bolest? Asi ano - zdálo. Ve vteřině to bylo pryč a on si mě nevěřícně měřil. „A ty si mi to neřekla?“ Jeho úžas nabíral na intenzitě.
„Edwarde, jsou to jen sny.“ Přistoupila jsem k němu a stiskla mu chladnou dlaň. Vzhlédla jsem k jeho zlatavým očím. Chyba. Velká. „C-co na tom. Každý má noční můry.“ Najednou bylo tak těžké soustředit se.
Prohra. Totální. Jeho lačný pohled mě rozechvíval - v naprosto nevhodnou dobu!
„Co jsou to za sny?“ Barva hlasu mě překvapila. Najednou byla chápavá a utěšující. Naléhavost byla ta tam.
„Noční můry,“ automatická odpověď, bez přemýšlení.
Zakroutil hlavou. „Ne myslel jsem… Jsou různé? Jedna a ta samá?“ Utěšoval mě? Zamračila jsem se. Dýchej a snaž se soustředit!
… Nikdy jsem nad tím nepřemýšlela. Snažila jsem se na ony nepříjemné obrazy osamocených nocí co možná nemyslet – byly kruté, brutálně útočily, rozdýchaly chmurné vzpomínky a dávaly vzniknout výčitkám - v čemž mi okolní svatební shon účelně pomáhal.
„No, každý začínal jinak…“ vybavilo se mi matně. „… ale všechny končí pokaždé… stejně.“ Poslední slovo jsem vydechla ohromena náhlým prozřením. Teď, když mě okolnosti přinutily zapečetěný šuplík s nevítanými nočními společníky otevřít, hrnulo se to ven v těžkých vlnách.
Všudypřítomná zeleň mi mžikala před očima. Palčivá touha po krvi tepala v mých žilách. Nic než potřeba nasytit se, zatemňovala mysl. Krev. Všude krev. A pak… Jacob.
Vrátila jsem se duchem do prostorného pokoje. Nemluvil, jen se na mě díval. Stále byl ledově klidný. Dokonalý výstup hollywoodského herce. Jeho klid by byl normálně nakažlivý. Nechala bych se jím pohltit, schovala bych se v něm. Ale teď to byl jen slabý odvar, jako bych odvykla své dávce heroinu.
„Měla bys spát,“ promluvil najednou.
„Před chvílí sis chtěl povídat,“ namítla jsem rezolutně. Stále rozhozená jeho střídavou náladou.
Usmál se. „A ty si byla před chvílí strašně unavená.“
Ach…Zkřížené paže a trucovitost mi vydržely do chvíle, kdy mě bleskově položil na postel. Přitáhl si mě na dosah svého područí a letmo mě políbil do vlasů. „To je podvod,“ špitla jsem slastně. Avšak přesvědčená později se k tématu vrátit. Jeho zájem a najednou předstíraný nezájem stáli za to nepohodlí vzpomínat…
Odtáhl se.„Jestli bys raději…“
„To jsem neřekla,“ a zase jsem se po něm natáhla. Prstem mi zastrčil zběhlý pramen za ucho. „Už jsem se ti někdy zmínil, jak moc ti to sluší, když se mračíš? Krásně ti znachoví tváře a…“ objel konečkem prstu můj nos. „… nos ti zčervená. Roztomilá rozpustilost.“
„No teda.“ Ovládat pouhým pohledem, slovem… dotykem. S ním jsem to chápala. Slabá, odporovat jeho přitažlivosti, jsem se k němu přitulila ještě blíž.
Leželi jsme tam, v tichu tmavé noci, a já víc nepotřebovala. Heroin proudil mými žilami. Jeho přítomnost mi dávala pocit naprosté blaženosti. Primární potřeby člověka se staly pouhou pomíjivou maličkostí. Nač jíst, spát… dýchat.
Uvelebila jsem se pohodlněji na tvrdém rameni. Nebyl to péřový polštář, ale to nevadilo. Svým způsobem to bylo příjemné. Zapletla jsem prsty s Edwardovými a třepotavým dechem zahřívala jeden po druhém…

Obloha byla bez mráčku a já se líně povalovala na nadýchaném baldachýnu sytě zelené trávy. Sladké ticho plnilo mou mysl klidem. Bylo tak přirozené nastavit tvář slunci a prostě jen existovat… volně. Blaženost narušovalo jen občasné ševelení v mých uších. Připisovala jsem to větru, který si pohrával s korunami vysokých stromů… Ale lezavý zvuk jakoby nabýval na intenzitě. Zamračeně jsem se ho snažila zaplašit, avšak otupění mě opouštělo a já pochopila, že to byl jen sen. Sen, ze kterého mě vytrhly hlasy zezdola. Odevzdaně jsem se protáhla a rozlepila víčka.
„Konečně vzhůru, šípková Růženko?“
„Hmm.“
„Dobrá,“ na tváři mě zastudily jeho prsty. „protože Alice už…“
Jeho slova zdusila přikrývka, kterou jsem si přetáhla přes obličej. „Moc mě to mrzí, ale není mi dobře.“ V uších mi zazvonil jeho pobavený smích.
„Umírním ji,“ sliboval.
„Edwarde. Jsi skvělý ve všem co děláš, opravdu… ale obávám se, že tady nic nezmůžeš.“
„Už jen pár dní.“ Strhl ze mě zlatou deku.
No teda. Stalo se to zase. Dny se mi vytratily neznámo kam. Je možné, že už jsem přežila skoro dva měsíce neustálého zařizování?
„Myslím, že Esme, speciálně pro tebe, nakoupila nějaké pečivo…“ Vzal mě za ruku a zvedl do sedu.
Pomalu jsem se vyprostila a zase si lehla. Představa, geometrickou řadou narůstajícího, rozruchu a rozjařenosti všech dole, zaplašila i můj hlad. „Já neřekla, že budu vstávat.“
Jedno z jeho klenutých obočí se ztratilo pod pramenem bronzových vlasů.
„Jestliže chceš abych vylezla z postele, budeš muset přijít s nějakým úplatkem.“
Jeho paže se objevily odnikud. Přišpendlil mě k matraci v železném sevření. Uvěznil můj obličej v chladných dlaních. Snažila jsem se nabrat zpátky ztracený dech.
„Máš namysli něco takového?“ Špičkou jazyka obkroužil citlivé místečko za mým uchem.
„Nebo takového?“ Stopoval konturu ušního lalůčku, až se jeho ledově hladké rty dotkly mého rozžhaveného krku. Ústy se ještě dotýkal mého hrdla, když zašeptal: „Či sis představovala něco takového?“ A shrnul mi rukáv otřepaného trička. Políbil mě na rozechvělé rameno. Přerývavě, krátce, jsem dýchala. Naprosto mě překvapil.V očích mžitky slasti, jsem spontánně sevřela jeho vlasy. Rozverně se usmál. „Čas na snídani,“ ukončil.
„Já, já nejsem si jistá, zda dokážu… vstát. Dočista si mě rozpustil.“ Rozhodně ho to potěšilo. Dokonce až tak, že se svými rty opětovně přiblížil k mé pokožce.
„Hm,“ přejížděl nosem po znachovělé čelisti, „to bych měl asi přestat…“
„Mám lepší nápad.“ Sotva jsem dokázala artikulovat. „Co takhle zatáhnout závěsy a předstírat, že je ještě noc?“
V jeho obličeji se mihl nesouhlas, ale pak se pousmál. „Bello, já nemám závěsy.“
Kruci. „Pravda,“ povzdechla jsem si. Neochotně jsem se vymanila z jeho sevření a vrávoravě odešla do koupelny.

Bylo tak snadné dělat cokoli, když byl nablízku. Bez něj jsem byla poloviční. Ne! Bez něj jsem byla oživlá mrtvola. To už jsem věděla. Bezděčně se mi vybavil nesmyslný film z poslední akce s Jessikou. Zvláštní. Na tuhle dobu svého života jsem úmyslně zapomněla - násilně potlačovala oněch několik měsíců a zamykala je hluboko vně mé samé. Ale najednou bylo těžké na to nemyslet. Bylo těžké nemyslet… na Jacoba!
Co právě dělá?
Ne! Dost!
Běhá po lese ve své hrozitánské vlčí podobě? Najednou ve mě představa obrovského vlka vyvolávala uklidňující chvění.
Přestaň! Hned!
Nebo je doma? V omšelém červeném domku u naší v pláže? Co udělal s motorkou? Jak se má Emily se Samem? Co Embry a Quil se zbytkem smečky?
Zatoužila jsem po návratu domů… Domů! Ano, La Push se stalo svým způsobem mou součástí. Stejně jako Jake. Teplo a slunce…
Viděla jsem ho v zrcadle. Mával na mě celý rozesmátý. Ale pak, najednou, jeho obličej strnul. Nedávala jsem pozor. Nechala se strhnout vlastní představivostí. Myslela jsem zcela nevázaně na zakázané věci. Spoléhala jsem, že mě Edwardova přítomnost dostatečně chrání. Ale malá ranka v mém srdci se s tepavou naléhavostí rozevřela. Imaginární Jacob zesmutněl. Jeho oči postrádaly hravé ohníčky. Čelist měl pevně sevřenou, jak přemáhal bolestnou grimasu. Jake trpěl. Byl smířený, respektoval mou volbu, ale trpěl…
Prudkým pohybem jsem přejela dlaní přes zrcadlo a zaplašila tak výčitky.
Promiň, šeptala má duše.
Dech se pomalu uklidňoval, až zpomalil natolik, že jsem byla schopná vrátit se k Edwardovi Slíbila jsem si, že už nikdy nebude svědkem slz, které patřily Jacobovi…

Tiskla jsem jeho ruku, snad ze zvyku, vší silou. Mimoděk mi ledovým palcem mi přejel po hřbetu zápěstí.
„Bello, konečně! Ani si nedovedeš představit, jak se vše zkomplikovalo. Spletli objednávku!“ Alice se na mě hrnula jako zpěněná přílivová vlna. Zastavila se pár centimetrů přede mnou – aniž by přerušila svou řeč.
„Musím za Rosalii,“ pošimral mě jeho dech za uchem.
Polkla jsem. Slíbil, že bude semnou. Ale jelikož jsem se cítila provinile, přece jen kvůli mě nesla kapota stříbrného Volva otisky Edwardových dlaní, jsem ho pustila.
„Běž, já to tady zvládnu.“
„A proč bys nezvládla?“ Ozvala se Alice s rukama založenýma na prsou. Jedno její obočí bylo vysoko vyklenuté. „Tváříš se jako by tohle měla být tvá poslední hodinka. Vážně Bello, nechápu proč? Vždyť přípravy jsou to nejlepší. Krom svatby samotné, samozřejmě... Víš, že bych si mohla myslet, že mě považuješ za sedmihlavou bestii?“
„Jak tě tohle napadlo?“
Jen protočila své karamelové oči a táhla mě k pohovce.
Rozpolcenost z celé téhle situace mi zase proplula myslí. Jasně, chtěla bych se zapojit, ale výsledkem by musela být malá svatba v okruhu mých nejbližších. V Alicině pojetí příprav jsem si připadala jako mezi mlýnskými kameny, či v neznámých zrádných končinách. Proto bylo jednodušší nechat jí zcela volnou ruku.
Nekonečné hodiny mě nutila rozebírat každičkou maličkost, o které jsem netušila, že je potřeba zařídit. Dopoledne se neuvěřitelně vleklo a ten zrádce se ani neukázal. Nakonec, neviděla jsem nikoho. Předpokládala jsem, že Emmett je s Jasperem na lovu. Rosalie s Edwardem jsou v garáži. Carlisle je v nemocnici…
„Alice? Kde je Esme?“
„Ehm? Myslím, že v kuchyni. Připravuje jídlo,“ odpověděla mi aniž by vzhlédla od svého stohu papírů, hrající nejrůznějšími barvami lepících papírků. „Fajn, už mám vše zařízené. Zbývá jen vyřešit ten problém s popletenou zásilkou.“
„Jídlo?“
Utnula mě zdviženým prstem.
„Dobrý den, tady Alice Cullenová…“ Malý stříbrný telefon už měla u ucha a čistě jasným hlasem do něj mluvila.
Trpělivě jsem čekala, ale telefonát nebral konce. Musela už provolat tisíce dolarů, napadlo mě. Hrála jsem si s pramenem vlasů. Obtáčela jej kolem útlého ukazováčku a přitom zavadila pohledem o prsteníček. Zamrkala jsem. Imaginární těžkost nebyla už tak zřetelná. Najednou jakoby tam opravdu patřil. Kdy se to stalo? V myšlenkách znělo slovo svatba vyrovnaně s dostatkem dechu. Kdy se to stalo? A co to vůbec je? Smíření? Nechci být smířená! Nemám ráda polovičatost. Je to slabošské…
„Hotovo!“ Se zavýsknutím vyskočila z bílé sedačky a zatočila se na místě. Mohla by být profesionální primabalerína.
„Bello, vše je připravené!“ Oči jí jen jiskřily. V zápětí mě popadla. Nohy mi míhaly vzduchem, jak mě má sestra svírala v pažích a skotačila se mnou celým obývacím pokojem.
„Alice, prosím pusť mě. Bude mi špatně.“
„Och, promiň… to jen ten nával adrenalinu. Skoro jako řídit Porsche.“
Ve stejnou chvíli, kdy jsem se špičkami bot dotkla země se ozval zvonek.
„Někoho čekáš?“
„Bello, ty si vážně srandovní,“ bez vysvětlení šla otevřít. Pohledem jsem ji následovala. Masivní dřevěné dveře se otevřely a mě spadla čelist.

„Bells,“ usmál se a šinul si to ke mně Charlie. Skoro jsem nevnímala jeho tátovský stisk. Mé oči odmítaly uhnout od prahu dveří, kde nejistě pošlapovala Reneé.
Cítila jsem, jak mě paže tiskly formálně k jeho tělu, ale nebyla jsem schopna reagovat. Je možné, že jsem dík Edwardovi zapomněla na rozhovor s maminkou? Působil na mě až tak mocně? Charlie si odkašlal, poplácal mě po zádech a poodstoupil čekajíc na mou reakci – samozřejmě, věděl všechno o naší včerejší (Je možné, že to bylo včera? Ne, už před týdnem?) epizodě. Dívaly jsme se na sebe mlčky. Sekundy plynuly. A pak jsem si uvědomila, že stejně jako její oči, se i ty mé, plnily třpytivou clonou. Klopýtavě jsem se rozběhla.
„Ach, Bello,“ rozevřela svou náruč. „Holčičko, mě to tak mrzí.“ Její slzy se mísily s mými. Bylo to až kýčovité, ale ta slova ve mě zanechávala pocit neskonalého štěstí. Hladila mě svou malou dlaní po vlasech a šeptala omluvná slůvka. Oči zavřené, jsem se nechala kolébat její vlídností.
Tak to bylo správně. Ztratila jsem pojem o čase.
Z omámení mě vytrhlo tiché „ááách.“ Otočila jsem se. Alice stála ruku v ruce s Jasperem pár kroků od nás. Její vílí obličej zářil. U schodiště postávali Emmett, s typickým úšklebkem ve tváři, s Carlislem a Esme. Jsem si jistá, že kdyby mohli upíři plakat, Esme by měla tvář pokrytou slaným štěstím. Hřbetem ruky jsem si setřela poslední zběhlou slzu. Promluvit si můžeme později.
„Mami dovol abych ti představila…“ kolem ramen mě ovinula chladná paže. „Edwardovi rodiče…“ Instinktivně jsem spojila jeho prsty s mými. „Doktor Cullen.“
„Carlisle,“ stiskl Reneé ruku.
„Jeho ženu Esme,“ pokračovala jsem.
„Jsem ráda, že Vás konečně poznávám.“
Pootočila jsem se k ostatním. „A tohle jsou Edwardovi sourozenci Alice s Emmetem a Jasper s Rosalii.“
„Jsem ráda, že se s Vámi se všemi konečně setkávám, Bella mi o Vás všech vyprávěla…“
Ve vlasech mě zastudil jeho ledový dech. „Omlouvám se, že jsem tě nechal napospas.“
Zavrtěla jsem hlavou. „To nevadí.“ Nevadilo to. Teď bylo vše perfektní.
„Edwarde.“ Usmála se na něj máma.
„Reneé, rád tě zase vidím. Charlie,“ pokývl na tátu, který se skláněl nad Emmettovou stereo soupravou – naprosto unesen, atak jen mávl rukou. „Tohle by se mi opravdu líbi…“ zarazil se v půli slova, když mu zazvonil mu telefon.
Krátce se podíval na displej a přijal hovor.„Ano.“ Poodešel otevřený dveřmi na zahradu.
Edward ho se za ním podíval.
„Je něco v nepořádku?“ Jeho pohled byl na chvíli frustrovaný.
„Ne, nic vážného.“
„Fajn.“ A nechala jsem se dál unášet náhlým pocitem euforie.

Všichni se bavili, smáli se. Edward stál opodál s Carlislem. Onečem se tiše, avšak zapáleně bavili. Neviděla jsem mu do tváře a to mi malinko vadilo.
„Jsi duchem nepřítomná.“ Objevil se vedle mě, dodržujíc dostatečnou vzdálenost, Jasper.
„Opojená,“ ujasnila jsem.
Skleněné dveře se tiše přibouchly. Charlie se vrátil. „Omlouvám se… Jen menší nedorozumění… Budu muset na stanici.“ Rychlým krokem přešel ke mně. „Promiň, Bells.“
„Stalo se něco vážného?“
„Ne, nemusíš si dělat starosti.“ A odešel.
Edward se připojil ke a mě a k Jasperovi. „Bello, moc snadno se lekáš…“ Přitáhl si mě blíž a řekl: „Odvezu s Rosalii volvo do servisu. Na večeři jsem zpět.“
„Ale…“ Chtěla jsem protestovat. Co tak najednou? Avšak máma mi byla rychlejší. „Snad jsi neměl nehodu?“
Blýskl zuby.„Jen malá deformace… opotřebením. Omluvte nás na hodinku. Rose? Můžeme?“ Dlouhovlasá blondýnka už postávala u dveří.
„Budu řídit.“
Nechápala jsem kdy se to stalo. V jednom okamžiku byl pryč Charlie – bez vysvětlení a vzápětí po něm Edward…

O hodinu později
Vcházela jsem do jídelny ruku v ruce s Alicí. Prostorné místnosti, laděné ve světlých odstínech krémově bílé až smetanové, vévodil dlouhý stůl. Mohla bych žasnout nad velkolepou výzdobou. Hedvábné ubrusy, složitě vázané kytice, stříbrné příbory… ale moje oči uchvátila velkolepější podívaná. Pohled, jež mi byl odpírán.
„Edwarde, pojď posaď se tady k nám.“ Přivolala ho k sobě Reneé, která seděla po levici Esme.
„Moc rád,“ přitakal, ale nespouštěl oči z mého obličeje. Byla jsem si jistá, že se v nich odráží stejná touha, jako v mých. Hodina znamenala najednou nekonečně dlouhou dobu.
Zaujala jsem místo naproti tomu uhrančivému pohledu. Až teď jsem i povšimla velkého množství jídla před námi. Carlisle, jako správný pán domu, všem velkolepě nandal. Všichni se pustili do jídla. Spadla mi čelist, když jsem viděla, jak Cullenovi krájí jedno sousto za druhým. Vybavil se mi den, kdy přede mnou Edward snědl kousek pizzy, ale vidět všechny upíry jíst lidské jídlo, bylo… poněkud zvláštní… Cinkání přerušilo Alicino zakašlání.
Máma vzhlédla. „Drahoušku, ty nemáš hlad?“
„Prosím?“ Nedokázala jsem odtrhnout pohled od Emmetta, který se tvářil skoro až znechuceně – ještě, že na něj máma neviděla - avšak přesto dál žvýkal.
„Ou, jasně.“ Dala jsem se do jídla.
Zdá se, že ji to stačilo, protože to dál nekomentovala. „Esme, je to výborné.“
„Děkuji!“
„Potom mi musíš dát recept.“ Bylo mi jasné, že je to jen zdvořilostní prosba. Ano, jídlo bylo vynikající, avšak máma nikdy nepatřila mezi milovníky složitého vyvařování. Jednoduchost – to bylo její heslo…

O 2 dny později
Před domem zastavilo Emmettovo auto. Je zpátky.
Od chvíle, kdy Edward spolu Rosalii odjel do servisu, všechno nabralo špatný směr! Nebyla jediná chvilka, kdy bychom spolu byli sami. Po večeři, kdy jsme vyprovodili Reneé s Charliem, jsem byla tak unavená, že jsem, i přes touhu povídat si s ním, dívat se do jeho očí, prakticky hned usnula. Ráno mi Edward oznámil, že odjíždí s Emmettem na lov. Ledabyle mě líbnul na čelo a byl pryč. To je mi ale snoubenec.
Následující dny jsem byla prakticky každou vteřinu v obležení. Reneé, Esmé, Alice a někdy i Rose mě zaměstnávaly. Dokonce se zastavily i Jessica s Angelou. Byla jsem si jistá, že Jess přišla jen ze zvědavosti. Neustále pokukovala po mém břichu.Bylo jasné co si myslí. Čekala jsem to. Domnívala se, jako ostatně většina města, když se dozvěděli o mé svatbě, že jsem těhotná. Já a děti?! Něco nepředstavitelného.
Čas jakoby se zpomalil, co byl Edward pryč. Bylo těžší nemyslet na zakázané věci. Obzvláště v noci, kdy mě nezahříval jeho sladký dech.
Nicméně, teď byl zpátky. Zatínala jsem nehty do dlaní, abych se přinutila zůstat na místě. Chtěla jsem se sním přivítat nahoře. Nemohla jsem dopustit, aby mé bláznivě zamilované já zvítězilo – seběhlo se vřeštěním do přízemí a skočilo mu před celou rodinou do náruče.
Vstoupil pomalu. Klidně. Opřela jsem se o chladné sklo, abych zbystřila omámenou mysl. Pouhá představa jeho blízkosti byla těžko zvládnutelná. Bylo to zvláštní. Dřív bych dva dny bez něj považovala za přinejmenším nepohodlné, ale teď… jako by mi vzali možnost dýchat. Jeho osoba se stala nepostradatelnou součástí bytí.
Břidce jsem vydechla. V ten okamžik byl u mě. Ledově hladké rty se tiskli k mým. Se zaúpěním jsem semkla víčka a vnímala intenzitu omamné vůně. Mravenčení prostupovalo mým tělem.
„Bello,“ zazvonil mi v uších jeho přerývavý hlas. Zamrkla jsem. Karamelové oči byly potemnělé. Jak je to možné? Nevrátil se právě z lovu? Další myšlenky odnesl ničivý příboj lačných polibků. Jeho rty byly vyzývavě dráždivé. Očekávaná opatrnost se nedostavila.
„Chyběla si mi.“
Pomocí veškeré své vůle se mi podařilo vydechnout: „Ty mě taky.“ Věděla jsem, že reakcí na mou unešenost, bude jeho striktní stáhnutí se. Nikdy víc jsem nebyla dál od pravdy. Zadíval se do mých očí, jakoby zvažoval své možnosti. A pak mě vzal do náruče a vyběhl otevřeným oknem do lesa.
Proudící vzduch pročišťoval mou hlavu a vracel mě do reality. „Kam to jdeme?“ Houkla jsem mu do ucha. Neodpověděl, jen se rozesmál. Položila jsem si hlavu na jeho rameno a zavřela oči. Ne abych potlačila nevolnost, chtěla jsem sním splynout. Neotevřela jsem je ani když vítr ustal a jeho ruce si mě jemným pohybem sundaly se zad. Prakticky vzápětí jsem ležela na něčem měkkém. Edwardovo tělo bylo vedle mě. Cítila jsem jeho dech ve vlasech a na krku.
„Byl jsi dlouho, dlouho, dlouho pryč.“
Sladké rty putovaly napříč tváří. Jemné chloupky na mém zátylku se zvedaly. Hbitými prsty – k mému velkému překvapení – rozepnul první z řady malých knoflíčků na mém svetru.
„Pokusím se ti svou neomluvitelnou nepřítomnost vynahradit.“
Má víčka zůstávala přivřená. Co když je otevřu, zjistím, že vše jen sen? Aniž bych si to sama uvědomila, přitáhla jsem si jeho obličej ke svým horečným rtům.
Malinko se odtáhl. „Bello, prosím“ zašeptal přísně. „Snaž se nestrhnout emocemi!“
Povzdechla jsem si, smířená s rychlým koncem. Ale jeho rty se vrátily k mé pokožce. Líbaly na odhalenou část kůže pod sterem. Mělo to znamenat, co to znamenalo?
Klid, drž se na uzdě, nabádala jsem sama sebe. Avšak jeho rty vystřídal chladivý jazyk, který ničivě pustošil a zanechával za sebou rozpálenou cestičku. To byl konec mého sebeovládání.
Jeho hlas byl sotva slyšitelný: „Bože, Bello. Nejsem si jistý sám sebou, ale nedokážu… už nechci dál čekat…“
To co mnou projelo, byl nepopsatelný pocit. Sladkost je ho slov, byla nekonečnou studnicí euforie. „Já ti věřím,“ pronesla jsem také tiše, ale naprosto pevně. Svými rozechvělými rty jsem líbala každičkou část hladké tváře. „Já – ti – věřím!“ … a pak svět přestal existovat.

Slabé mravenčení v levé ruce mě přinutilo zvráštět obočí. Pootočila jsem, se ve snaze udržet si neuvěřitelný sen co nejdéle v paměti. Ale ať byla snaha sebevětší, bylo pozdě. Byla jsem vzhůru. Rozevřela jsem víčka, abych je vzápětí překryla znecitlivělou dlaní. Oslnivé sluneční paprsky laskaly můj obličej, až to bylo oslepující.
„Bello?“ Zaševelil mi v uších jeho sametový hlas. „Jsi v pořádku?!“
„Hm…“ Neurčitá odpověď.
Konečně můj pohled přivyknul intenzivní záři a nevěřícně mapovala okolí. Nebyla jsem ve skleněném domě. Nebyla jsem v Edwardově pokoji. A už vůbec jsem nebyla v obrovské luxusní posteli s mohutným kovovým čelem. V mžiku jsem se posadila a opřela o paži.
„Au,“ uniklo mi slabě. Edwardův obličej zesinal. „Panebože,“ zakryla jsem si ústa.
„Já, Bello, moc se omlouvám.“
„Včera…“ koktala jsem a nevšímala si jeho zmučeného obličeje.
„Neměl jsem dopustit… Myslel jsem, že se dokážu ovládat…“
„To nebyl sen!“ Radostným poznáním se mi rozzářil obličej. Konečně jsem se podívala na Edwarda. Bylo to jako sledovat někoho tiše trpícího.
„Stalo se něco?“ Snažila jsem se kočírovat náhlý nával adrenalinu. Chtělo se mi létat. Ruku v ruce s Edwardem, Vysoko…
Ale při pohledu do jeho tmavých očí, jakoby mě něco stahovalo dolů.
Bez jakéhokoli pohybu procedil skrz zuby. „Jsem zrůda.“
Zamračila jsem se. „Nejsi!“ Nedávalo to smysl. Proč byl takový, když já měla chuť létat?
Ukazováčkem a palcem si promnul kořen nosu. „Bello, viděla si svou paži? Bok?“
Na paži mi svítilo několik fialových podlitin a můj bok nesl zarudlé skvrnky odřenin. „Ou.“
Položil se a rukou si překryl obličej. „OU? Já tě málem… a ty na to OU?! Neměl jsem…“
„Mohl bys přestat s tím sebemrskačstvím?!“ Nemluvil, ale ruka stále kryla jeho tvář. „Edwarde! Ve svým nemotorným životě, jsem zažila mnohem horší věci. Zlomená noha… otřes mozku… nějaká ta modřina mě…“
„Ty to nechápeš,“ mluvil tiše, ale zřetelně. „Tohle je jiné. Tohle jsem ti udělal já!“
Lehla jsem si k němu. Pomalým pohybem odtáhla ledovou dlaň z mramorové tváře. Měl zavřené oči. „Ne, to ty to nechápeš.“ Překvapeně na mě pohlédl. Už, už chtěl protestovat, ale ukazováčkem jsem ho utišila. „Včerejší noc nejen, že patří do desítky nejlepší nocí mého života; včerejší noc, je na prvním místě všech nocí, které jsem kdy prožila! Jestliže je cenou malá modřina – jsem ochotna ji zaplatit.“
„Ale já ne!“ Stál si zatvrzele za svým.
„Fajn.“ Vstala jsem a kráčela loukou zády k němu.
Ve vteřině byl u mě. „Kam jdeš?“
„Někam, kde mi upíří morous nebude kazit náladu.“
„Ne v tomhle stavu.“
„Nic mi není, jsem v naprostém pořádku. Huh,“ protočila jsem panenky.
Mluvení nefungovalo. Byl čas přikročil k činu. Uzamkla jsem jeho obličej v mém, chabě lidském, sevření. Zhoupla jsem se na špičkách a políbila ho.
Okamžitě mnou projelo třepotavé jiskření. Sladkost, nekonečná sladkost. Až konečcích prstů jsem cítila omámení.
Mohl se odtáhnout, ale z nějakého důvodu to neudělal. Překvapilo mě, že jsem to byla já, kdo ukončil polibek. S čelem přitisknutým k jeho jsem nabrala dech a hlesla. „Edwarde. Vím, že se cítíš odpovědný… ale není proč! Je mi nádherně. A chci aby tak bylo i tobě.“
Svým hladkým prstem objel konturu mého spodního rtu. „Žádná lítost?“
S oddechem jsem zakroutila hlavou.
„Cítíš se dobře.“ Konstatoval, ale pro případ jsem opětovně přikývla. „Dobrá. Myslím tedy, že je čas splnit tvou část dohody.“

„Kde jste byli! Máme zpoždění!Velký časový skluz!“ Alice se na nás vrhla, jakmile mě Edward na prahu pustil.
„Uvidíme se později,“ mrkl na mě a odběhl do Carlislovi pracovny pro smoking.
„Ach, Bello. Musíme tě urychleně připravit. Nechápu, že můžete být tak nezodpovědní…“
„Klid Alice. Všechno bude perfektní.“ Vřele jsem se na ni usmála, neschopna skrýt najednou nepotlačitelnou radost.

Už bezmála půl druhé hodiny jsem se tyčila na malém stupínku před zrcadlem, když Alice odběhla se slovy „Hned jsem zpět. Ani se nehni.“
Bojovala jsem sama se sebou, přešlapovala na místě. Touha, vidět Edwarda, přemohla mé slabé, po něm toužící já. Zbrkle jsem seskočila ze stupínku. Okamžitě se mi podlomila noha. Hrůzně jsem se zakymácela, avšak nějak se mi podařilo najít ztracený balanc. Svatební róba přežila bez fatální újmy. Tiše jsem pootevřela dveře na chodbu. Nikde nikdo. Konec konců většina rodiny už byla na přeplněné zahradě. Nedivila bych se, kdyby Alice pozvala celé Forks. Ale to mi teď bylo jedno. Podebrala jsem si šaty, vlečku omotala o pravé zápěstí, aby se neumazala od nánosu make-upu na levé ruce. Pomalým obezřetně opatrným cupitáním jsem doběhla až k Carlislově pracovně. Má ruka ztuhla na klice…

„Mluvil jsem se Sethem, ale smečka o něm nic neví.“
„Tak je v lidské podobě. I jako člověk můžeš docela dobře zmizet. Stačí ti k tomu pár drobných na autobus.“
„Rose, kdyby byl Jacob v lidské podobě, smečka by jej snadno dostihla.“
„Carlisle má pravdu. A navíc, přečetl jsem si Samovu mysl. Ten večer Jacob zmizel ve své vlčí kůži.“
„Mohl se proměnit zpátky.“
„Mohl, ale jsem si docela jistý, že to neudělal.“
„V tom případě si protiřečíš! Sám si tvrdil, že vlci se dokáži slyšet na míle daleko.“
„Možná přece jen existují hranice a Jacob ji překročil.“
„V každém případě ho musíme najít. Smečka je nervózní. Billy dokonce kontaktoval Charlieho a požádal ho o pomoc.“
„Předpokládám, že Bella nic neví?“
„Bella se nesmí nic dozvědět. Je citlivá a pokud jde o Jacoba, platí to dvojnásob.“
„Ty jí to nechceš říct?“
„Ne.“
„Ale ona se to dozví, a bude pěkně vyvádět.“
„V tomhle musím souhlasit s Rosalii. Edwarde, víš jistě, že tohle je ta nejlepší cesta?“
„Jsem si naprosto jistý. Jak jsem řekl Samovi, pomůžeme jim Jacoba hledat. Osobně se o to postarám, ale pokud jde o Bellu – nechci ji tímhle zatěžovat. Už teď je toho na ni moc.“
„Dobrá.“
„Rose?“
„Pchá, já ji nic neřeknu, ale říkám ti, tohle smrdí průšvihem!“
„Beru tvůj názor na vědomí. Dobrá, měli bychom se připravit. Za chvíli se žením…“


Víc bych nesnesla. Rychle, zatraceně neobratně, jsem seběhla ze schodů. Hysterická jsem vrazila do garáže. Nejblíže vjezdu stál Edwardův Aston Martin. Popadla jsem ty správné, z dlouhé řady lesklých klíčků. Motor s tichým zapředením naskočil. Před garáží jsem minula zaraženou Angelu s Erikem.
Ujížděla jsem příjezdovou cestou od domu lží. Srdce mi freneticky tlouklo. Věděla jsem, že budu mít velké štěstí, dostanu-li se pryč, aniž by kdokoli zpozoroval mou nepřítomnost. Mohla jsem jen doufat, že si Edward rychlý odjezd spojí s neodkladnou záležitostí, při které si jeden z jeho bratrů půjčil Martina. Kdyby tomu tak nebylo, neměla bych šanci.

Nohu na plynu jsem povolila až po půl hodině zběsilé jízdy. Z šedivých mraků dopadaly na leštěné přední sklo velké dešťové kapky. Pustila jsem stěrače a přitom se snažila hluboce a klidně dýchat – přemáhala jsem vlastní nával slané bolesti.
…Bella se nesmí nic dozvědět…
Jak jen mohl?! Jak dlouho už to ví? Panebože Jacob! Kam zmizel? Kdy? Proč?
Hlavou se mi honilo nespočet nevyřčených otázek. Mísilo se ve mě hned několik emocí současně. Strach, hysterie, zklamání… vztek! Neuvěřitelný, běsnící, doruda žhnoucí vztek!

Cesta lemovaná sloupořadím hustého lesního porostu ztrácela svou zeleň – rudla. Najednou jakoby Bella mizela. Napovrch se dralo něco temného, něco nepoznaného… Přebíralo to vládu nad tělem. Přestávalo cítit náklonnost… lásku…Osoba za volantem Aston Martina postrádala rysy osobnosti Belly Swanové…

to be continue...