Last night

Poznámky autora:
Osud je soudce našich životů, vynáší nad nimi kruté ortely.
Ať se mu snažíme vzepřít sebevíc, naše snažení končí porážkou.
Ale existují lidé, kterým se to podařilo, postavili se mu a zvítězili.
Tak nezoufejme a bojujme o to co je nám drahé, neboť i v největší temnotě je plamínek naděje…

Přes rušné okolí stáli nehnutě a upřeně si hleděli do očí. Nebylo třeba slov, byla by zbytečná, bolestivá.
Skleněným pohledem si snažila zapamatovat každičký kousek z jeho rysů, věčně rozčepýřené vlasy, rozložitá ramena v tmavém kabátě, nekonečně hluboké kaštanové oči, ty, kterými ji uhranul už při prvním setkání… jeho ústa, toužila je políbit, aspoň naposled ochutnat ten lahodný nektar věčnosti…
Měla strach z budoucna, ne z démonů nebo zla, které přijde, bála se, zítřejšího probuzení, zjištění, že s jeho odchodem ztratila srdce, zůstala prázdná.
Vítr lemoval její krásnou tvář sametovými prameny blond vlasů, jejich třpyt zářil i v dnešní špinavé a rušné noci. Pamatoval si jejich hebkost a vůni jarního jitra i přes vzdálenost , jež je dělila ji vnímal každým pórem těla.
Již nedokázal snést pohled na ženu svého nesmrtelného života. První váhavý krok, ho stál víc sil, než chtěl sám sobě kdy připustit. Avšak nezastavil se, neohlédl se, kráčel vstříc budoucnosti, jež byla temná a sychravá, neboť smysl svého bytí zanechal za sebou…
Připadalo jí to jako okamžik, v jednu chvíli se jejich pohledy střetávali v němém rozloučení a pak už jen zahlédla jeho záda a větrech rozfoukaný kabát… odešel.
Ještě chvíli se snažila zahlédnout snad jeho stín, ale s hloubi sama sebe věděla, že je to beznadějné. Jedna kapitola života byla uzavřena. Zčernalé trosky sunnydaleské střední tomu byli důkazem. Statečně zvedla hlavu a došla ke svým přátelům.

Nocí se ozývaly sirény policejních a hasičských aut. Jeho mysl to však nevnímala, bloudila vzpomínkami na poslední tři roky, nejkrásnější roky jeho staletého života. Vzpomínal na vyděšenou plačící dívku, měřící se v odlescích zrcadla, na přemožitelku, jež spolu se silou nabývala sebevědomí, odhodlání a víru v sama sebe, na sběhlou bojovnici za dobro, za svět… na jeho srdce… na Buffy. V hlavě se mu přehrával souboj za soubojem, pohled za pohledem… polibek za polibkem. Bolelo to a zároveň dávalo všemu pevný tvar a soudržnost.
„Jak to myslíš nahraní?“
„Tak jak to říkám, přemožitelka zabila Wilkinse a tím pádem jsme skončili i mi. Padám z města, nemíním se nechat rozprášit.“
„Tak ji zabijeme a bude klid,“ nadhodil první upír.
„Tys mě neslyšel,“ chytl ho vůdce bandy pod krkem. „Ta holka právě rozdrtila démona starého několik tisíc let! Co si asi myslíš, že by udělala s takovou nulou jako si ty?“
Upír jen koulel očima a snažil se uvolnit drsné sevření.
Bos se podíval po ostatních: „Jestli někdo z vás netuší, co by s vámi přemožitelka udělala,“ zarazil kolík do nemrtvého, jež svíral, „stačí říct a já mile rád názorně předvedu.“ Ustoupil od hromádky popela. Nikdo z přítomných se ani nepohnul.
„Do skladiště,“ zavelel nekompromisně, „ tam na nás čeká odvoz.“

Stanul před hlavní ulicí, ale jelikož netoužil po společnosti, zahnul do úzkých a klikatých zákoutí Sunnydale. Minul Bronz, touhle dobou by byl plný podnapilých studentů, kteří by oslavovali úspěšně zvládnutou maturitu, ale dnes zel prázdnotou, všichni ještě byli před troskami školy, nebo už doma a obvazovali si rány.
Asi deset metrů od něj vyšla zpoza rohu banda upírů. Nevšiml si jich, jeho smysly jakoby nefungovaly.
Zaregistroval je až necelých pět kroků od sebe.
„Ale, ale, kohopak to tady máme? Není to náš poslušný přemožitelčin pejsek?“ Nico, vůdce bandy rozkročil nohy, zkřížil paže na hrudi a drze shlížel na Angela.
„Nnico, je… je to dobrý nápad?“ prohodil ostýchavě jeden z kumpánů.
Bos se na něj prudce otočil: „Chceš snad zpochybňovat mé rozhodnutí?!“ zasyčel.
„Nne, jen že si ododtud chtěl cco nejdříve vvvypadnout…“
„To počká, tohle si nenechám ujít. Pohrajeme si tady s vrahem našinců,“ prohlásil suverénně, „Teď, když tady nemá svou drahou přemožitelku,“ dokončil už jen polohlasně, takže ho slyšela jen banda, která po těchto slovech nabyla sebedůvěry. Zaznělo několik posměšných úšklebků. Začali upíra s duší uzamykat do těsného kruhu.
„Nechci se s vámi rvát, nenuťte mě, abych vás zabil,“ prohodil stroze a v kapse kabátu pevně stiskl dřevěný kolík.
„Tak ty se nechceš rvát jo? Na to si měl myslet dřív, než ses spolčil s ní!“
Osm upírů se na Angela sborově vrhlo. Prudce vytáhl kolík a začal se urputně bránit.

Ležela na své posteli a neslyšně trpěla. Vše tady jí připomínalo Angela. Otočila se na bok a naskytl se jí pohled na okno. Kolikrát k ní přišel právě tudy. Vzpomněla si na den, kdy dostala domácí vězení a on i přesto přišel. Byl za oknem, ona v pokoji a přesto byli spolu.
Se zavřenýma očima se přetočila na druhou stranu. Její oči se pomalu otvíraly a propouštěli tak se svého držení záplavu velkých slz. Tentokrát spatřila prsten Claddaghů spolu s křížkem. Tohle už nemohla snést. Rychle vstala, otřela si uslzené oči a seběhla ze schodů. Nedokázala být zavřená mezi čtyřmi stěnami, kde ji obklopovala jeho přítomnost. Potřebovala na čerstvý vzduch. Vzala si kabát a otevřela dveře. Jakmile tak učinila, narazila na celou partu.
„Buffy… Chtěli jsme se přesvědčit, že si v pořádku,“ hlásila okamžitě Will.
Pohlédla do upřímných očí své kamarádky a doufala, že její lež neprokoukne: „Jo, vše je v pohodě.“
„Někam se chystáš?“ ukázal Xander na kabát jejích rukou.
„No, jen jsem chtěla obhlídnout město a ujistit se, že je vše, jak má být.“ Řekla neurčitě.
Giles se na ni podezřívavě zahleděl: „Myslím, že to nebude potřeba. Po starostově ehm proslovu bude klid…“
„Jo to jo, ale chci si být jistá.“
„Půjdu s tebou,“ navrhl mladík.
„Ne,“ vyhrkla přemožitelka, „já… já, potřebuju si provětrat myšlenky.“
Všichni ztichli a Xander kývl na souhlas. Ustoupili jí, prošla kolem svých přátel, byla už na silnici, když se ozval Giles: „Buffy.“
Otočila se.
„Jsme s tebou!“
Přikývla a vykročila směr hřbitov.

Tři upíři ho hodili na hromadu plechu. Ani se nestačil zvednout a už byli u něj a mlátili do jeho žeber a zad hlava nehlava.
„No řekl bych, že je čas na kolík,“ prohodil s úsměvem na rtech Nico.
Tasil dřevenou zbraň a namířil ji do středu Angelova hrudníku.
„Dojemné loučení vynecháme, ne?“ Zvedl kolík nad hlavu a prudce vedl úder.

Kráčela nočním Sunnydale, Giles měl pravdu, všude byl klid. Na hřbitově nenarazila ani na jednoho upíra.
Její kroky směřovaly k parádnímu sídlu na konci města. Jestliže má udělat čáru za svou minulostí, pak ať je to pořádně tlustá čára.
Stanula před mohutnými vchodovými vraty. Přejela po nich rukou, bez odporu se otevřely a pustili ji dál. Váhavě vkročila dovnitř. Bylo to mnohem horší jak doma. Tady mezi jeho věcmi bylo vše intenzivnější a bolestnější…
Přešla k nízkému stolku, na kterém spatřila svůj starý sešit. Vzala jej do dlaní. Nápis Buffy and Angel 4 ever jí zarýval ostré drápy rovnou do srdce.
Se sešitem přitisknutým na hrudi procházela celou vilou, místnost po místnosti, loučila a doufala, že jednou bude schopna zapomenout, již nevzpomínat... Samozřejmě, že chtěla aby tady byl s ní, aby jí držel v náručí, konejšil ji… ale byla smířena s osudem, doufat, že někdy budou s Angelem spolu, bylo čiré bláznovství… tak tedy toužila aspoň po milosrdném zapomnění…
Prošla zahradou až ke kopci s výhledem na celé město. Posadila se a hleděla do dály. Nechala se unášet vírem rozpolcených pocitů… Minuly plynuly a Buffy pocítila první známky únavy. Pomalu vstala a vrátila se do vili. Na cestu domů se necítila, snad to tady nechtěla opustit takhle brzo… proto vešla do ložnice, sešit položila ledabyle na noční stolek a sama ulehla na Angelovu velkou postel. Schoulila se do klubíčka a její víčka klesla dolů… nerušeně usnula.
Dřevěný hrot v poslední chvíli minul mužovo srdce. Angel se prudce posunul, avšak ráně se vyhnout již nedokázal. Kolík mu provrtal hruď několik palců od srdce. Nico byl jeho manévrem překvapen, kolík pustil a Angel jeho zaváhání hned využil. S obrovským vypětím sil a vůle si dřevěnou zbraň vytáhl z těla a rychlým chvatem proklál Nicovi špatně padnoucí oblek.
„Máš pravdu, žádné loučení není zapotřebí.“ Opřel se hlavou o chladnou zem a rychle oddechoval.
Zbytek gangu stál jako opařený. Angel na ně upřel svůj pravý obličej a hrozivě se zvedal ze země. Upíři stále jen nevěřícně zírali, jak si vysoký brunet oprašuje z mohutných ramen jejich šéfa.
„Tak kdo dál?“ podařilo se mu říct celkem pevným hlasem.
V tu ránu se zbylí kumpáni rozutekli všemi směry. Těžce si oddychl a sesul se zpět na zem. Rána na hrudi nepřestávala krvácet a cítil že má zlomených pár žeber naražené rameno a modřin nepočítaně.
„Tohle si fakt zmáknul, chlape,“ utrousil sám pro sebe.
Přes nesmírnou bolest se zvedl na nohy a šoupavým krokem vyrazil k sídlu. Snad tam budou ještě nějaké obvazy.

Konečně se doploužil až k vile. Naraženým ramenem se opřel do dveří, ty povolily
Až příliš snadno. Tohle nečekal atak se natáhl jak dlouhý,tak široký na kamennou podlahu.
„Sakra,“ ulevil si.
Už nepočítal po kolikáté se dnes zvedal. Shodil ze sebe kabát a svetr a rukou přitisknutou na ránu vešel do koupelny. Na tác si nachystal nějaké obinadla, gázy, náplasti…
„Nůžky, nůžky… kde jsou…“ hledal ve všech skříňkách.
„Jo, aha, v ložnici,“ vzal tác a nabral požadovaný směr.
Stanul ve dveřích a spařil v nohách postele klubíčko šatů a blond vlasů.
Jeho překvapení se projevilo nepozorností a následných převrhnutím a puštěním stříbrného tácu, i když se akrobaticky snažil tác ve vzduchu zachytit, jeho upírský postřeh byl pohledem na dívku rozmetán na kousky.
Ozvala se až neuvěřitelně ohlušující rána.
Buffy se škubnutím probrala: „Co, co to…“ rozespalým pohledem hledala příčinu rámusu.
Její hledání se zastavilo o mohutnou, svalnatou hruď ve dveřích. Jakmile se střetla s jeho očima, oněměla úžasem.
„Buffy,“ odhodlal se jako první.
„An… Angele?“ rozvázal se jí konečně jazyk, „Co, co tady děláš?“ Nic lepšího ji nenapadlo.
„Já, jen jsem si přišel pro… potřebuju pár obvazů.“
Až teď si všimla jeho rozsáhlých zranění. „Bože, co se ti stalo,“ rychle stala z postele a přešla k němu.
O pár kroků ustoupil: „Buffy, tohle…“
„Nebuď jak malý, pomůžu ti.“ Prohlásila razantně. Podepřela ho a odvedla k posteli.
„Lehni si,“ podložila mu hlavu a ohnula se pro obvazy.
„Buffy, tohle nemusíš, já to zvládnu…“
„Jo to určitě,“ ušklíbla se ironicky. Přisedla si k němu s náručí plnou obinadel a náplastí.
Zadívala se mu do očí: „Co se ti stalo?“
„Nic, jen jsem si pokecal s pár zbylými Wilkinsovými poskoky. Au.“
„Drž.“ Přemožitelka mu právě prohmatávala žebra: „Pár je jich zlomených. Tak pokecal, jo?“ konstatovala.
„No nebyl to zrovna přátelský rozhovor,“ přiznal nakonec.
„Ó vážně? Nenapadlo mě, že tady v Sunnydale budeš vést zajímavé rozhovory. Myslela jsem, že chceš odjet co nejdřív…“
„To taky ano,“ zastavil tak veškeré její naděje.
„Fajn,“ odsekla.
„Buffy,“ chtěl ji chytnout za ruku, ale dívka rychle vstala a odešla z pokoje.
Vrátila se s miskou s vodou a hadříkem. Angel, mezitím co byla pryč, sbíral síly, duševní, raději by čelil staletému mučení, než Buffyným dotykům.
„Budeš se muset posadit, abych ti mohla obvázat hrudník,“ prohodila s očima urputně upřenýma na misku v dlaních. Mlčky přikývl a posadil se.
Dotýkala se ho jemně, jako by byl z toho nekřehčího materiálu. Upír pevně zavřel oči.
„Promiň,“ všimla si toho blondýnka.
„Ne, nebolí to, to jen…“ nedořekl, nebylo třeba.
„Chápu.“
„Buffy, já… všechno mě to mrzí…“ soukal ze sebe.
„Ne, neomlouvej se. Co se stalo, stalo se. Pokud jde o mě naposledy jsme se viděli před školou. Konec, tohle se nestalo,“ dokončila obvaz.
„Nestalo?“ prohodil tajemným tónem.
Nechápavě k němu zvedla zelené oči.
Jakmile se do sebe jejich pohledy zasekly, přitáhl si její obličej ke svému a hladově vyhledal její rty.
Nemohla tomu uvěřit, její sen se stal skutečností. Angel ji držel v náručí, laskal ji, hladil, svými rty bral a zároveň dával. Ovinula ruce kolem jeho svalnatých ramen. Přejížděla mu po zádech… ve vlasech…
„Tohle se nestalo… nestalo…“ šeptal jí do rudých rtů.
„Máš pravdu nestalo…“ souhlasila a dál se oddávala jeho líbezným dotekům a plenícím ústům.

Ležela v jeho náručí, její drobné prsty si hrály s jeho velkou dlaní. Políbil jí do lesklých vlasů a zhluboka vdechoval jejich vůni.
„Angele?“
„Hm?...“
„Já jen, díky za tuhle noc, to jsem potřebovala,“ pustila jeho ruku a pevně ho objala.
Stiskl ji a pousmál se: „Tohle se nestalo…“
Přejela prstem po jeho hrudi: „Máš pravdu, ale i tak děkuji…“
„Nemáš zač,“ pohladil ji po tváři. Otočil svou tvář k zatemněnému oknu.
„Už je čas?“ zeptala se úzkostně.
„Ano, za dvě hodiny bude vycházet slunce.“ Poznamenal.
Povzdechla si, avšak neodporovala mu. Věděla, že jakýmkoli přesvědčování by oběma jen ublížilo. Odtáhla se tedy od něj a podala mu košili.
„Díky,“ oblék si ji. Neděkoval za podání oblečení, stejně jako ona děkoval za poslední společnou noc.
Pousmála se: „Nemáš zač.“
Přehodil přes sebe ještě kabát a vycházel z pokoje. Na prahu se otočil. Byla k němu otočená zády.
„Miluju tě Buffy.“
Zprudka se nadechla, z očí ji unikaly slzy. Neodpověděla mu, nemohla…
Ani odpověď nečekal, věděl, co k němu cítila. Chápal její bolest… chápal proč to nechtěla vyslovit…
Už na nic nečekal a vyšel z vili. Takhle to prostě musí být…
Zhroutila se na postel, její tělo se otřásalo mocnými vzlyky. Najednou zvedla zrak a pohlédla na školní sešit. Buffy and Angel 4 ever
„Angele…“ šeptla. Rozhodně vyrazila z lůžka a rychlím krokem dorazila ke dveřím. Vyšla ze sídla a rozhlédla se na obě strany, nebyl tam. Hystericky otáčela hlavou z jednoho konce ulice k druhému. Instinktem zvolila delší část. Rychle se rozběhla k jeho konci. Srdce jí bilo až v krku. Nespala celu noc, únava musela být nesnesitelná, ale ona běžela, běžela jako o život, koneckonců tady šlo o život, jestli ho nestihne, jestli mu neřekne… zemře…
Doběhla na konec ulice, spatřila ho na rohu dalšího bloku.
„Angele!!!“ volala z plných plic.
Vítr jí bral slova od úst.
Neslyšel ji, nasedal do tmavého auta.
„Angele,“ opět se rozběhla. Ne, nesmí odjet…
Nastartoval a pomalu se rozjel.
Po uřícených tvářích jí tekly potoky slz.
„ANGELE!!!“
Otočil klíčem, zastavil. Vydechl o vystoupil. Otočil se a spatřil svou přemožitelku.
„Angele, miluju tě, miluju…“ volala za běhu.
Jeho oči zeskelnatěly, ale i přesto vyčaroval na tváři kouzelný úsměv.
Teď už se umívala i Buffy.
Rozpřáhl ruce, blondýnka mu vletěla do náručí. Schovala hlavu do jeho ramene. Jen tam tak stáli a vnímali blízkost toho druhého.
„Miluju tě, miluju…“ šeptala bez přestání.
Její dech se pomalu uklidňoval, odtáhl ji od sebe, ale jen tak aby jí viděl do očí: „Já vím.“
Políbil ji na nos a pak i na rty. Jemně, na rozloučenou…
Ustoupila. Angel nasedl do auta a opět otočil klíčkem.
Ujížděl ze Sunnydale… „Sbohem Buffy.“
Nehnutě stála na místě a hleděla k obzoru.
„Sbohem Angele,“ šeptla do posledních okamžiků noci.

První ranní paprsky jí hladily po tváři. Pousmála se. Teď už se nebála zítřka, věděla, že ať přijde cokoliv, ať Angel bude kdykoli… jejich láska tady bude vždy… navěky...

The End