Fateful choice 6


Poznámka autora: Tvořit tuhle povídku byla vážně zábava. Bylo fajn propojit dva seriály, obzvlášť jsem si užívala psaní Angela/Bootha. Doufám, že se vám povídka aspoň trochu líbila…

***

Centrála přemožitelek – Londýn
„Asi to nebude zrovna příjemné, ale potřebuju, aby ses nehýbal. Je to velmi důležité,“ pronesla podle Bootha až příliš vážně.
„Co se stane když…“
„To samé, když by si při zneškodňování bomby přestřihl špatný drát.“ Viděla jeho šokovaný výraz a musela se pousmát. „Neříkám, že jsem někdy dělala něco podobného, ale jsem si docela jistá, že znám princip.“
„A tohle mě mělo uklidnit? Protože to mělo právě opačný účinek.“
„Možná pomůže soustředit se na to, proč se do toho pouštíš… chceš své vzpomínky zpět?“
Chvíli na ni jen tak zíral a pak přikývl.
„Fajn,“ protřepala si dlouhé prsty a sevřela v dlaních malou křišťálovou kouli. „Dobrá…“
Tahle část měla být jednodušší. Měla střípky vzpomínky, teď je jen napasovat na své místo. Koule jí v dlaních vibrovala, vše bylo připravené. Hop nebo trop.
Bříšky prstů zvedla ten zářící předmět k jeho čelu a začala si něco mumlat pod nosem. Zamračila se, ale ani se nepohnul. Ze začátku cítil slabý tlak ze strany na spáncích. Ten se po pár sekundách stupňoval až se to, co cítil, dalo přirovnat k vrtání do lebky přítlakovou vrtačkou, které se neustále zvyšovaly otáčky. Zatnul zuby a stejně tak pěsti, ale nepohnul se.
Willow věděla, že cítí bolest, ale na to nemohla brát ohled, jejím úkolem bylo dokončit kouzlo. Snažila se prorvat myšlenku letitými clonami vymyšlených scén a prožitků. Pomalu pronikala dál a dál až z ničeho nic stěny povolily a ona se dostala do samotného středu. Magie v ní se vzedmula a ve vlnění se přenášela do Angelovy mysli. Zprvu téměř nepatrný pramínek, který byl potrhaný a téměř průsvitný nabýval na intenzitě – světélkoval, až se rozzářil. Z původně asi pěticentimetrového nic se do všech stran rozbíhala vlákna, slabá a křehká… Čarodějka zatajila dech, bylo to neuvěřitelné - zpoza zavřených víček sledovat magii tančit.
Věděl přesně, kdy se to stalo, už to vypadalo, že bolest nikdy nepřestane, ale pak – v jednom momentě – utichla. Zmizela a nahradil ji zvláštní pocit euforie. Nebyl si vědom svého těla, ale najednou jako by ho ani nepotřeboval. Existoval totiž mimo známé hranice prostoru a času a jako divák sledoval příběh svého života.

„Angele?“ bylo první, co slyšel, když mu jeho mysl dovolila se vrátit do jeho těla. Otevřel víčka a se zamrkáním zaostřil na rusovlásku před sebou. Bylo to neuvěřitelné, skoro až nereálné. Věděl naprosto přesně, kdo před ním sedí, ale přesto si pamatoval, že před pár minutami, mu pihovatá tvář a zdrženlivý úsměv dívky před ní nic neříkaly. „Willow…“ Nebyla to otázka, přesto svým způsobem potřeboval ujištění.
Rusovláska na nic nečekala a zbrkle se mu vrhla do náruče. „O, díky bohu. Na chvíli jsem myslela, že se něco zvrtlo,“ jak rychle se po něm vrhla, tak rychle se zase odtáhla. „Jsi v pořádku? Jak se cítíš?“
„Já… Nevím, je to zvláštní. Vím, kdo jsem, pamatuju si na svoji rodinu, na Darlu… na Sunnydale. Vybavuju si každý detail, ale zároveň mi zůstaly vzpomínky na život agenta Bootha. Je, to ohromující, mate mě to…“
Pozvedla jedno obočí: „Zůstaly ti i falešné vzpomínky? Předpokládala jsem, že po tom, co ti vrátím ty tvé, tak zmizí…“
„Je to tak špatně?“
„To zrovna ne,“ zakroutila hlavou. „Ale může to být nepříjemné, aspoň ze začátku – než si na to zvykneš. Možná je to jen dočasné, třeba postupně začnou mizet.“ Pokrčila rameny a začala se sbírat ze země. Rychle vstal a nabídl jí ruku. Usmála se na něj a on se zamyslel. „Je pravděpodobné, že by se to stalo?“
„Co přesně myslíš?“
„To že by falešné vzpomínky zmizely.“
„Hm, nevím, s podobnými kouzly nemám zkušenosti, můžu jen hádat.“
„A kdybych si je chtěl nechat?“
„Jako pamatovat si oba životy?“
Přikývl.
„No, jak říkám – nejsem si jistá, jestli vůbec pominou…“
„Willow.“
Musela se zakřenit, protože v tomhle jednom slově poznávala jeho povahu. Nabručený a hrr do akce Angel. „Musela bych se po něčem podívat, ale existuje magie, která dokáže konzervovat spoustu věcí, takže proč ne falešné vzpomínky.“
Jeho další větu přerušilo zaklepání, po kterém se prakticky okamžitě otevřely dveře. Na prahu stále Xander. „Holkám se podařilo lokalizovat Rover. Jak si daleko Will…?“ Přejel pohledem z rusovlásky na muže v košili.
„Alexi,“ pokývl Angel.
„Angele,“ zněla jeho úsečná odpověď.
Willou musela protočit panenkami.
„Takže se to povedlo. Máš zpátky svou paměť.“
Jeho obočí se slilo v jedno. „Proč mám ten pocit, že tě to kdoví jak netěší?“ Založil si ruce na hrudi a nepouštěl z mladíka oči.
„Já? Kdepak, raduju se vnitřně. Tady, vidíš,“ ukázal si na umělý úsměv, ke kterému se donutil.
Atmosféra v místnosti rychle houstla. „Fajn, dost té testosteronové přehlídky. Xandere, říkal si, že už ji našly?“
Přikývl. „Je tak dvě hodiny severně od Londýna. Giles nechá přistavit vrtulník. S takovou bychom se tam mohli dostat přibližně za dvacet minut.“
Všichni tři sjeli dolů do hlavní místnosti. Jakmile vešli dovnitř, Giles se na Angela tázavě podíval, ten jen přikývl a s rukama na prsou čekal.
„Fajn, odlétáme za pět minut. Xandere, Clare ti pomůže připravit zbraně. Nevím, do čeho jdeme, takže chci všechno, dávej pozor na váhový limit,“ brunet přikývl a i s vysokou dívkou s krátkým sestřihem zmizel v chodbě. „Will jak si na tom se štítovým kouzlem?“
Dívka sykla: „Úúú, nejsem si jistá.“
„Bylo by dobré mít ho v záloze.“
„Podívám se na to, ale bude to chtít víc než jen pět minut.“
Promnul si kořen nosu. „Můžeš ho filtrovat i na dálku?“
„Pokud se mi ho podaří vykouzlit tak by to neměl být problém,“ zněla odhodlaně.
„Dobrá, vezmi si, co potřebuješ a pusť se do toho. Budeš s námi ve spojení odsud.“
„Angele,“ otočil se na muže před ním. „Jsem si vědom, že do toho chceš jít s námi, ale jsi teď člověk…“
„Upřímně doufám,“ přerušil ho v půli věty brunet, „že mi nechceš říct, že po tom všem, co jsem před pár minutami podstoupil, bych se měl držet stranou.“
Exknihovník si odfrkl: „Cože? Ne, ne vůbec… tohle jsem, ehm, nechtěl říct. Jen jsem ti chtěl navrhnout, aby ses šel převléknout?“
Angel mu věnoval ještě jeden podezřívavý pohled, ale pak i on zmizel ve dveřích.
„Tohle mi na něm rozhodně nechybělo,“ zamumlal, ale přesto se musel potutelně usmát, protože byl rád, že mu Willow neusmažila mozek.
„Ehm, pane?“
Otočil se a musel sklonit pohled, aby pohlédl do očí malé tmavovlásce, která na něj promluvila. „Ano?“
„Chtěla jsem se zeptat. Ehm, no, budete se sebou brát i nějakou přemožitelku?“
„Ptáš se, aby ses nabídla – předpokládám?“
Bryskně přikývla a nohama lehce rozkročenýma na něj pevně hleděla.
Giles se přesunul k jednomu s monitorů. „Jméno?“
„Serra, pane.“
Po pár kliknutích se na obrazovce objevil její profil.
„Máme tady služebně starší dívky,“ otočil se na ni. „Ještě si nebyla v akci. Jistě chápeš, že s sebou potřebujeme ty nejcvičenější.“
„To chápu, ale pane, já jsem připravená. Bojovala jsem s Frankem a…“
„Cože? Kdy?“
Trochu se ošila. „Před pár hodinami, když ho Buffy přepravovala k autu.“
„Nechápu, proč se obtěžuju se sepisováním bezpečnostních protokolů, evidentně mě tady nikdo nebere vážně,“ rozhodil rukama.
„Až na pár lidí v hlavní hale nikdo nebyl. Vše bylo pod kontrolou, já jsem vše měla pod kontrolou,“ nedala se přemožitelka.
Přimhouřil oči.
„Pane, vrtulník je připraven, první tým může vyrazit,“ otočila se zpoza stolu další přemožitelka.
Dal jí znamení, že slyší. „Kolik lidí se vleze?“
„Dva, maximálně tři. Je to X2, pane.“
X2 byl prototyp, na kterém pracovala jednotka v Německu. Měl sloužit k rychlým přesunům na krátkou vzdálenost.
„Já poletím,“ deklaroval Angel, který si přes hlavu přetahoval černý svetr, který mu okamžitě obepnul trup.
„Fajn, jeď výtahem až nahoru. Pošlu ti jednu přemožitelku, která poletí s tebou. My dorazíme co nejdříve.“ Sotva to stačil doříct, doběhl i Harris.
Giles očima projel místnost a téměř bez zaváhání ukázal na dobře stavěnou dívku, která se opírala o zeď. „Dano, poletíš s Angelem.“ Alex jí podal kolík a malý nůž, který si dívka zastrčila do boty.
Exknihovník se otočil k Serrě, ale dívka už byla pryč. S ní to vyřeší později, pomyslel si a věnoval se přípravě dalšího transportu, ve kterém měl být on, Xander a další dvě přemožitelky.

Dana vyjela výtahem až do posledního patra. Dveře výtahu se otevřely a v tom jí někdo praštil přímo do nosu. „Hej“, stačila ještě pronést, než jí ránu do zátylku uspala.
„Promiň,“ šeptla Serra a bezvládné tělo táhla za roh. Vzala dívce kolík, který jí vypadl z ruky, a rychle vyběhla posledních pár schodů na střechu. Tohle byla její šance. A ona ji nezvorá…
Angel si zapínal pás, když vedle něj usedla udýchaná tmavovláska. „V pořádku?“ Zeptal se jí.
„Na jedničku,“ odbyla ho a zaklapla malý otvor, kterým se protáhla.
Z rádia se ozvalo: „Připraveni?“
„Můžeme,“ odpověděl brunet.
Stroj roztáhl křídla a pomoci dálkově řízeného ovládání se vznesl. „Za dvacet minut byste měli být na místě,“ informoval je Gilesův hlas. Podle našich snímků se jedná o sezónně používaný ranč. Termosken potvrdil přítomnost jednoho člověk. Pomocí dalších filtrů se nám podařilo potvrdit pohyb několika dalších bytostí, nejsme však schopni určit jejich přesný počet…“ pak v reproduktoru zapraskalo a hlas utichl.
„No bezva,“ ulevila si dívka. „Dají miliony na sestrojení rádoby geniálního přepravního prostředku, ale do komunikace investovat nemůžou.“ Naklonila se k přední desce a pěsti do ní vrazila.
„Možná proto tady je tohle,“ podíval jí mikrofon a čidlem do ucha.
Serra na něj zaraženě koukala. „A ty si jako myslíš, že bez zdroje to bude fungovat?“
Teď se naopak on tvářil zmateně.
„A ne snad?“
Rozesmála se. „Můžeš to zkusit.“

Po pár minutách marných pokusů to vzdal. „Stejně to nepotřebujeme.“ Otočil se na dívku, která sledovala míhající se světla pod nimi. „Na někoho, s praxí vypadáš docela mladě.“
Odkašlala si. „To mi říká každý, asi mám jeden z těch mladě vypadajících obličejů.“
„Tak kolik…?“
„Prosím?“
„Kolik upírů už si zakolíkovala?“
Poposedla. „Aha, tohle. No, docela dost. Desítky. Jsem s tímhle docela dobrá,“ máchla mu kolíkem tak blízko před obličejem, že ji musel pravou rukou zastavit.
„Opatrně, mohla bys někomu ublížit.“ Zkoumavě se na ni začal dívat.
Tohle není dobrý, vůbec ne. Ještě nějaká další pitomina a prožbleptne se, že vlastně ani jednou nevystrčila nos z tréninkového areálu. Vlastně, když nepočítá Franka, tak se s upírem ještě nesetkala. Musí rychle odvést pozornost.
„To je, ehm, pravda. Už vlastně nejsi nesmrtelný, že?“
Pustil její ruku a zamračil se.
„Ale no tak, přece sis nemyslel, že bych tě nepoznala. Jsem přemožitelka a neměla bych nikdy slyšet o Angelovi/Angelusovi? Mezi holkami si docela populární, ty a Spike.“
„Prosím?“
„No, tím do jakého týmu kdo patří se přemožitelky tak trochu neformálně definují.“
Vypadal čím dál tím zmateněji. „Jestli tomu mám rozumět, tak se omlouvám, ale není to tak!“
Její úsměv se rozšířil. „Ehm… Náš trénink je složený z velké většiny z bojových simulací nebo ať už řízených či neřízených bojů, a pak taky z teoretické výuky. Studovala jsem jak předchozí přemožitelky, tak jejich protivníky. A jelikož za všechno, co teď přemožitelky prožívají, může nepřímo tak nějak hlavně Buffy Summersová, je jen logické, že její život… ehm … i ten milenecký je na přetřesu docela často. No a holky se dělí do dvou skupin, podle toho, s kým by podle nich měla Buffy skončit – s tebou, nebo se Spikem. Je tady i pár přemožitelek, které by volili třeba Rileyho, ale to je jen zanedbatelné procento. Ty a blonďák jste to prvé ořechové…“
Zatřepal hlavou. „To… to je ujeté!“ Opřel se a nevěřícně hleděl na strop stroje. „Tím se jako bavíte?“
Založila si ruce na hrudi. „Na tohle téma se vedou docela zajímavé diskuze! Ze začátku na tom byl Bangel docela dobře, ale postupem času začalo team Spuffy dotahovat a teď bohužel vede.“
„Fajn,“ zastavil ji gestem ruky. „Myslím, že jsem toho slyšel víc, než jsem potřeboval. Ocenil bych, kdybychom to dál neprobírali. Vlastně bych byl vděčný za chvilku klidu.“
„Jasně, žádný problém.“

Severně od Londýna nedaleko přehrady Aldenham
Přemožitelka pomalu přicházela k sobě – už jí to unavovalo - zase ležela obličejem v prachu. Kromě toho, že by se měla bát o svůj život, ji trápilo, to že potrvá věčnost, než by nános špíny smyla z vlasů. Vyfoukla obláček popelavého vzduchu a zvedla se ze země. Obrnila se proti bolesti, která měla přijít, ale ono nic. Pohnula levou rukou, ale rameno bylo v pořádku stejně tak její oteklý obličej a žebra, která byla perfektně srovnaná.
„No konečně, už jsem si začínala myslet, že to na přemožitelky nepůsobí.“ S rychlostí vlastní kočce se blondýnka otočila a stanula v bojovém postoji. Svaly i kosti poslouchaly a ona se tomu nestačila divit. Její myšlenky však byly malinko rozvlněné. Pomalu oddechovala a pozorovala zrzku s upírem. A pak jako rána z nebe si na všechno vzpomněla.
„Pila jsem tvoji krev,“ otřela si neexistující krev z plných rtů.
Žena se zakřenila: „Nemáš zač. Ale teď k věci, nerada bych se v Británii zdržovala déle, než je nezbytně nutné.“
Franko si odfrkl: „Copak si nikdy nečetla žádnou knihu? Správný záporák si právě tuhle chvíli užívá,“ naponemul ji.
Přejela ho jedovatým pohledem. „Nejsem milovník sálodlouhých monologů a pokud mě paměť neklame, tak se nikdy nikdo nepřehloupl k poslední větě, zmiňovaného proslovu. Nicméně jsem si jistá, že tady přemožitelka si přinejmenším zaslouží vědět proč…“
„Navíc na to máš díky jejímu egu čas. Nemá s sebou posily.“
„Ó, jak předvídatelné…“
„A jsem trochu zvědavá,“ dodala ironicky blondýnka. V momentě ji žena chytila pod krkem. „Je nevhodné, ne-li hazardní si semnou hrát!“
„Ehm,“ odkašlal si Jeff.
Protočila panenky a zavrněla. „Fajn, fajn… ať je po tvém. Monolog… A být tebou, ty jedna kryso,“ otočila se po Frankovi, „tak mlčím. Už tak tě mám plné zuby. Měla jsem ti zlomit vaz hned po tom, co ses rozhodl zběhnout.“
Upír si ležérně projel vlasy a zazubil se. „Na to se ti až moc líbím.“
Žena nakonec přece jen povolila stisk kolem přemožitelčina krku, zamlaskala a spustila: „Není tomu tak dávno, co jsem se nelišila od obyčejných mladých dívek. Chodila jsem na střední školu, každý kluk se za mnou otočil,“ mrkla po Frankovi. „Byla jsem oblíbená. Ale karma je mrcha, protože jednou jsem z party v centru L.A. nechytila taxíka a musela jsem pěšky, přes park to bylo kratší…“
„Napadl tě upír,“ skočila jí do řeči blondýnka.
Její úsměv se rozšířil a v očích jí zajiskřilo. „Ano.“ Přešla k Buffy a klekla si k ní. „Potom, co mě skoro vypil, mě hodil k blízkému křoví a odcházel. Už byl skoro u hlavní silnice, když si to rozmyslel a vrátil se k mému bezvládnému tělu. Pohladil mě po tváři,“ napodobila ten letmý dotek na obličeji dívky před ní? „Pak si prokousl předloktí a nasytil mě teplou a hustou krví. Snažila jsem se odporovat, ale neměla jsem šanci,“ uchechtla se. „Pak mě odnesl do nějakého skladiště, položil mě na vlhkou zem a jasně zašeptal – až budeš připravená, můžeš se zkusit pomstít – smál se, zlověstně a náramně se u toho bavil. Až teď to dokážu řádně ocenit.“ Zakroutila hlavou, ale pak pokračovala jako by nic. „Když jsem se další noc probrala, věděla jsem naprosto přesně, co se ze mě stalo. Co ze mě ten démon udělal! Věděla jsem, že bych měla lačnit po lidské krvi, ale mé nové já tento detail necítilo.“
„Co tím chceš říct?“ zajímal se Jeff.
„To, že jsem se vymykala všem dosavadním faktům, sepsaných v knihách. Hledala jsem všude, nicméně bezúspěšně. Hlad mě začal pálit a tak jsem odchytla jednoho bezdomovce a napila se z něj. Prakticky okamžitě jsem jeho krev plivala, protože ji mé upíří já odmítalo přijmout. Zkusila jsem všechno, pokousala jsem ženy, děti… ale nic nefungovalo. Už jsem se smiřovala s tím, že moje nesmrtelná existenci skončí tak náhle, když jsem narazila na několik upírů, kteří mě měli za umírajícího člověka. V nose mě zašimral líbezný odér,“ zapředla a prstem kroužícím po Jeffově hrdle ho obcházela. Upír se ani nehnul. „A pak jsem to věděla, kopnul mě instinkt.“
Buffy polkla: „Co si věděla?“
„Skladbu mého jídelníčku!“ Zašeptala zrzka těsně předtím, že se její tesáky ponořily do Frankova krku. Přemožitelka šokem vyskočila na nohy. Žena aniž by přestala sát, na ni upřela smaragdový pohled. Po několika dalších vteřinách, kdy Franko pomalu blednul, se od něj odtrhla a s rudými rty šeptla: „Bylo to nepopsatelné. Euforie a plnost, se kterou mě to spalovalo. S každým douškem jsem se cítila silnější a mocnější.“ Rukama si přejela po těle, očima jakoby se nemohla vynadívat na jeho tvar.
„Co si zač,“ vyplivla přemožitelka s odporem a novým pocitem nejistoty.
Žena se na ní usmála. „Nepředbíhej, byla si zvědavá, takže trpělivost, všechno pěkně popořádku.“ Špičákem si rozřízla ukazováček a s malou rankou na prstu přešla k Jeffovy, který si tiskl obě dlaně ke stále krvácejícímu krku. Rychle mu obě dlaně smáčené krví odpoutala o hrdla a lehce po dvou krvácejících kousancích přejela. Jako zázrakem se kůže zacelila a to, že se z něj rusovláska krmila, připomínaly jen potůčky zasychající karmínové.
„Jak to, že jsme o tobě… ať už si cokoli, nikdy neslyšeli?!“
Olízla si prst a pokračovala v přecházení po volném prostoru. „Bylo mi jasné, že jsem svým způsobem ojedinělá a svým krmením a silou představuju hrozbu. Nemusela jsem uvažovat moc dlouho, a bylo mi jasné, že musím být obezřetná. Stěhovala jsem se z místa na místo a lovila méně, než bych si přála. V zakrývání stop jsem jednička. Jakmile jsem si na svou existenci zvykla, nastal další zlom. Jedna pitomá čarodějka si usmyslela, že aktivuje všechny přemožitelky světa.“
„Co to má co společného s tebou?“
Rusovlásce zažhnuly oči, po chvíli povolila čelist a pronesla: „Říkají o tobě, že si chytrá, tak co kdyby si, použila ty své mozkové závity? Přemýšlej!“
Buffy ji přejížděla pohledem. Nechápala, co po ní tahle zmutovaná upírka chce, proč by jí měla aktivace… „Ne!“ Vykřikla Buffy. „To nemůže být pravda. Není to možné,“ polkla.
„Ding, ding ding!“
„Když se z tebe stal upír, byla si potencionální.“
„Další bod. Hranice nemožného mi zase posunula neživotem. Ale nestěžuju si. Po slabé tíze prsou a podlomení kolem má síla vzrostla. Mé oči mají teď cool zelenou barvu, která poblikává a aby toho nebylo málo, adaptovala jsem se na sluneční paprsky.“
Buffy jen polykala na prázdno, dělalo se jí slabo.
„Mělo to však i další efekt, tak nějak mě to propojilo s vámi ostatními. I když šlo o jednostranné pouto – zřejmě díky mému upířímu já – pociťovala jsem nutnost vyhledat své sestry. Na jednu jednotku jsem narazila ve Vancoveru. Přijali mě tam mezi sebe. Život dostal nový rozměr a já jsem si připadala, že jsem konečně mezi svými…“
„Tak co tady potom děláme?“ Založil si ruce na hrudi Franko.
„Zařadili mě do výcvikového programu a všechno bylo fajn… Ale stačila jedna hodina historie a já si vzpomněla, odkud pocházím… kdo je mým otcem,“ výmluvně se podívala po přemožitelce.
Jestli po celou dobu, co tady byla Buffy, tápala, tak teď měla jasno v ženině stvořiteli. Jakoby někdo zdvihl mlžný závěs.
„Co má bloncka společného s upírem, který tě stvořil?!“
„Všechno!“ zahřměla žena a její oči plivaly zelený oheň.
„Kdo…“ chtěl pokračovat, ale ona ho utnula pouhým pohybem ruky. „Mám to říct, nebo mi dopřeješ tu radost a proneseš to sama?!“ Vyzývala přemožitelku.
Buffy polkla a zakroutila hlavou.
Zrzka se usmála a s hlubokým zadostiučiněním bez zaváhání pronesla: „Angelus.“

Někde mezi Londýnem a přehradou Aldenham
„Copak ten krám nedokáže letět rychleji,“ netrpělivě se vrtěl Angel.
Dívka vedle něj k němu stočila pohled: „Letíme tak rychle, jak jen to jde. Klid!“
To se jí snadno řeklo. Čím déle seděl a nic nedělal, tím víc času měl na myšlení – na zkoumání toho co se děje a co se mu stalo… A to zrovna teď nepotřeboval. Znovu si připomněl, že na jakékoli polemizování bude čas později. Teď se musel soustředit na Buffy! Buffy… ještě před pár minutami pro něj tohle jméno představovalo podivné chvění v podbřišku, teď způsobovalo, něco, co by se dalo přirovnat k zemětřesení přesahující Richterovu škálu.
„Londýn už máme za sebou, podle informací od vedení to bude ještě pár kilometrů. Za patnáct minut jsme na místě,“ konstatovala Serra a otočila se zpět k okýnku.

Severně od Londýna nedaleko přehrady Aldenham
„Kdy…“ musela to vědět.
„Před pár lety. Podle vaší databáze se to stalo, když mu vzaly duši během zatmění slunce v L.A.“
To už je pěknou řádku let,“ vmísil se Jeff. „Proč si čekala tak dlouho?“
„Já nečekala, plánovala jsem. Krok za krokem, tak aby všechno vycházelo přesně, jak jsem chtěla.“ Předla jako kotě.
Nastal čas, aby se Buffy pokusila o útěk. Víc vědět nepotřebovala. Byla nahraná a jedinou možností byl moment překvapení. „Škoda, že všechny ty roky vyjdou jen tak vniveč.“
„Prosím?“
„Angel se o mojí smrti nedozví… a i kdyby ano, bude mu to jedno!“
Po několika sekundách, kdy bylo ticho, se zrzka prohnula v pase a hurónsky se rozesmála. Byl to hysterický smích, plný lapání po dechu – i když nepotřebném. Tohle přemožitelka nečekala, ale i tak zareagovala okamžitě. Rychlost, kterou jí propůjčilo její tělo nabuzené adrenalinem, se rozeběhla otevřenými vraty ven. Mířila dál po cestě, nevěděla jistě, jestli tam někde stojí Rover, ale lepší možnost neměla. Podařilo se jí překonat vzdálenost dvaceti, možná třiceti metrů, když jí úporná síla mrštila v protisměru.
„Vážně sis myslela,“ prskala jí žena přímo do obličeje, „že by si mi mohla uniknout?! Prober se, přemožitelko! Tohle je konec!“
Zatímco jí za lem trika táhla zpět ke stodole, cedila mezi zuby: „Čemu si na slovním spojení – roky příprav – nerozuměla?!“ Pustila ji několik metrů od vchodu do dřeveného stavení a rozhodila rukama. „Já vím o tom zpropadeném proroctví… a z upíra se stane člověk… bla, bla, bla… Vím o Angelusově snovém životě, jakožto agentovi FBI. Kdo si, zatraceně, myslíš, že stojí za jeho přidělením do Londýna?!“ Přiklonila se k ní blíž a zašeptala: „Dokonce toho vím víc než ty. Tvůj milenec je na cestě sem… a věř tomu nebo ne, jeho paměť je zpátky a v blyštivých barvách.“
Blondýnka k ní zvedla oči. „Lžeš.“
Zazubila se: „Jedná z mých předností je pravdomluvnost. Díky Gilesově Natálii jsem věděla o každém vašem promyšleném kroku. Bylo snadné si některou z jeho milovaných přemožitelek vytipovat, tak proč ne jeho pravou ruku?! I když se ze začátku nátlaku bránila, nakonec se mi ji podařilo přesvědčit. Bylo to geniální – nastražit těla upírů probodnuté stříbrným kůlem tak, aby se o celý případ začala zajímat média, tak aby musela zasáhnout nejen ta vaše skvadra, ale i FBI…“ Zpoza stehna na Buffy ukázala špičatou zbraní ze stříbra, byla unešená sama sebou. „Samotná Natálie přišla s nápadem rituálního obětování ve jménu Kerberose, tak aby vám ztížila vyšetřování, což šlo samo, jakmile zmizeli data z té vaší slavné databáze. Stejně jako geniální počítačová základna, na kterou jsem byla po celou dobu napojená.“
Znělo to neuvěřitelně, a přesto to dávalo smysl. Věta za větou v Buffy probouzela pocit, že byli všichni úplně pitomí… a ona ze všech nejvíc – přijela sem, i když věděla, že je to past… Byla tak pitomá, nadutá!
Franko se na obě ženy doposud díval mlčky, zpracovával vše, co si on a Buffy vyslechli. „To je šílené,“ neudržel se.
„Geniální, chtěl si říct.“
„Ne, věř mi, myslel jsem naprosto ujeté! Tak tě někdo proměnil v upíra. Nechci se chvástat, ale mně se to stalo taky a přesto z toho nedělám tirádu.“
Zúžila pohled a se zájmem se na něj podívala: „Co je ti do ní?“
Pokrčil rameny. „Kdo ví? Sakra, před pár hodinami mě chtěla zabít.“ Přejel pohledem k blondýnce. „Ale i přesto ti budu muset napráskat.“
„Zabiju tě…“
„A bude mě škoda…“ pokrčil rameny. „Bloncko,“ mrknul po Buffy. „Utíkej.“
Rusovláska se po ní podívala a usmála se. „Nikam daleko…“ a pak se po ní Franko vrhnul.
Měla by utíkat. Měla by to zkusit, ale něco v ní vědělo, že by se jí to nepovedlo a navíc jí bylo proti srsti, že by tady měla Franka nechat.
Jeff ji hodil na zem, ale ona ho až příliš snadno setřásla. Otočila se po přemožitelce, a přitom vletěla blondýnce přímo do rány.

„Tam, pod námi,“ ozvala se Serra. Angel sledoval její pohled. Buffy poznal hned. „Sedni si tím krámem! Hned!“

Bojovala jako nikdy. Snažila se uhýbat a koordinovat své výpady s Frankem, ale bylo to marné. Tohle nemohli vyhrát. Zatímco jejich rány se míjeli účinkem a na jejich protivnici zanechávaly sotva zaznamenatelné stopy, ona i s upírem měli krvavé šrámy. Zatímco se Buffy sbírala po dalším úderu do ledvin, se na ženu vrhl Franko. Otékalo mu jedno oko, ale rány oplácel se stále pulzující razancí. Sotva se stihla zvednout, už ji k zemi položila tíha upírova těla. Oba zrychleně oddechovali. „Tohle nemá cenu.“ Rovnala si rameno dívka.
„Ale vzdávat se nebudeme.“ Mrkl na ni Jeff.
„To vám došly síly tak brzo? Zrovna, když jsem se začala bavit.“
Blondýnka se zapřela o nabízenou chladnou dlaň a švihnutím poslala rusovlásku svou holení do kolen. Následoval pravý hák, umocněný kopnutím do žaludku od Franka.
„Upír a přemožitelka, opět pojí síly, aby se postavili zlu,“ halekala žena. „Jak milé. Co by na to řekl Angel, kdyby viděl, že si ho vyměnila za nový model?!“
„Řekl by – můžu se přidat?“ Rusovláska se otočila za příchozím hlasem a strnula. Rychlým pohybem jí převrátil hlavu vzad. Nedal jí ani vteřinu na vzpamatování se a sázel jednu ránu za druhou. Franko se k němu přidal a držel zrzku za jednu ruku. Přemožitelka se vzpamatovala a začala tahat za další ruku.
„Ale, ale… konečně dorazil i slavný Angelus,“ plivla krev rusovláska.
„Kdybych věděl, že se čeká na mě, pospíšil bych si.“
Usmála se. „Nebylo třeba, dorazil si právě včas.“ Mrskla rukama a osvobodila se ze sevření upíra a přemožitelky. Potom chytla Angela pod krkem a vyzvedla ho do vzduchu. „Zničil si mi život a dal mi tuhle nicotnou existenci,“ pootočila hlavu a prohlížela si člověka, kterému viditelně docházel vzduch. „A teď se na sebe podívej, ze zparchantělého krvesaje si se stal člověkem. Karma je vážně mrcha. Pár let klidu a chytání zlodějů či vrahů, aby si umřel rukou svého dítěte.“ Otočila se na Buffy, která se o pár metrů dál sbírala ze země. „Aspoň, že umřeš blízko své lásce. Je to sice jinak, než jsem si plánovala, ale i tak už teď cítím nehorázné zadostiučinění.“ Otočila jeho pohled k blondýnce, která byla jako zaražená.
Takhle to nemůže skončit, tohle je špatně. On si zasloužil žít. Porazil všechno a všechny a teď – kvůli ní – umře! Protože byla hloupá, protože byla malicherná a protože ho milovala… V koutku oka se jí něco mihlo. „Počkej!“ Podařilo se jí vychrlit z hlouby krku. „Proč měnit plán na poslední chvíli? Já jsem tady,“ vstala a zvedla ruce. „Chtěla si mě zabít, fajn. Vyměním si s ním místo.“ Udělala krok k nim.
Rusovláska se po ní otočila a zazubila se. „No teda… Obětování se ve jménu svého milého. Myslím, že jsme pokryli všechno.“ Nechala Angela spadnou na zem a pobídla blondýnku, která k ní pomalu došla. „Aby to bylo přesně podle pravidel – nějaká poslední slova?“ Ani se na něj nepodívala, nepřítomně se zahleděla kamsi na zrzčino rameno a pak se podívala do jejich očí. „Jemu nic říkat nemusím, ale pro tebe bych něco měla.“
„Ano?“
„Neznám ani tvoje jméno. A vlastně bych tě dokázala i litovat, ale nikdo… nikdo nesáhne na mého ex-přítele!“ A pak se stalo hned několik věcí najednou.
Buffy levou rukou chytila stříbrný kůl, který jí hodila Serra. Ta se svou drobnou postavou proklouzla bez povšimnutí. Aniž by si jí zrzka všimla, sebrala stříbrný kůl, který žena během potyčky vytratila u stodoly. Franko se k oběma dívkám vrhl a spolu s Angelem rusovlásku drželi na místě. Blondýnka nikdy neudělala výpad s takovou razancí. Lesklá zbraň projela ženou jako nůž máslem. Buffy z ní nespouštěla oči a uhasínající zelený oheň si zapisovala do paměti.
„Měla si pravdu, dlouhé monology jsou špatný nápad,“ přidal Franko těsně předtím, než ženino tělo pohltily plameny.

Buffy se rychle přisunula k Angelovi. „Jak je ti?“
„Jsem v pořádku,“ zalapal po dechu, když ho zuřivě objala. Automaticky se po ní taky natáhl a dovolil si zase jednou najít klid v její přítomnosti.
Po rusovlásce zbila jen hromada ohořelých kostí. „Dobrá muška,“ ozvalo se Serrě za uchem, která odmítala pustit zrak z černých ostatků. Až po chvíli se otočila a stanula tváří tvář Frankovi. Jeho oči jí sledovali ze vzdálenosti několika centimetrů. Cítila se nesvá, a proto o pár kroků ustoupila. „Ehm, díky.“ Upír, kterému se hojilo obočí i s levým okem se jen tak odbít nedal a znovu narušil přemožitelčin osobní prostor. Nervózně se ošila, ale nechala ho, aby jí upravil uvolněný pramen zpátky za ucho. Pár okamžiků na to se prostranství začalo hemžit přemožitelkami, které Franka obklíčili a mu nezbývalo nic než jen zakroutit očima a zvednout ruky nad hlavu.
„Buffy?!“ Zvolala Will a ještě než auto pořádně zastavilo se hrnula k objímající se dvojici. Brunet a blondýnka od sebe rozpačitě odstoupili a přemožitelka se nechala obejmout od čarodějky. „Jsi v pořádku? Jo?“
„Jo, Willow, všechno je fajn.“ Po chvíli se k nim přidal Giles, který se stejně jako Alex dožadoval přemožitelčina stisku. „Pane? Co máme udělat s tím upírem?“
„Nechte ho,“ řekla Buffy vysoké dívce s modrým pruhem ve vlasech. Mrkla na Franka a pronesla: „Ten patří k nám.“
Upír se uchechtl, ale nijak neodporoval.
Buffy přešla k Serrě a stiskla jí rameno. „Na nováčka to nebylo zlé. Jak si je přemluvila, aby tě pustili?“
Dívka se začervenala a sklopila zrak. „No, ehm… tak nějak jsem…“
„Neuposlechla rozkaz,“ dokončil za ni Giles, který si čistil brýle.
Kajícně se po něm podívala. „Já, no… omlouvám se. Byla to pitomost…“
Zastavil ji gestem ruky. „Myslím, že pro jednou to necháme tak. Hlas se vedoucímu akce.“ Přikývla a v mžiku byla pryč.
„Gilesi,“ zamračila se Buffy. „Musím ti něco říct, Natálie… ona je mrtvá…“

Pomalu svítalo, když všichni dorazili do centrály v Londýně. Buffy s Frankem všem popsali, co se během jejich pobytu u přehrady stalo, a Giles nechal prostor vyklidit. Tělo bezejmenné ženy bylo uloženo spolu s dalšími ohořelými kostmi v karanténě, kde čekalo na rozdrcení a rozprášení. Angel měl sice svou paměť zpátky, a i když si na její přeměnu matně vzpomínal, její jméno neznal. Tělo Natálie nenašli, je docela dost možné, že se ho zrzka zbavila vhozením do přehrady, ani lokační kouzlo, o které se pokoušela Will, nefungovalo. Angel, jakožto agent FBI uzavřel vyšetřování, v němž hlavní roli hrálo zatčení a následná sebevražda pachatele. Celou věc potvrdilo několik náhodných svědkyň z řad přemožitelek. Uspokojena tak byla jak anglická s americkou policií, tak i světová média. Časem si na ohořelé kostry nikdo ani nevzpomene.
Xander se v Londýně moc dlouho nezdržel. Možná mu byla proti srsti přítomnost Angela, ale jako výmluva mu sloužila urgence, se kterou ho potřebovali na jeho pobočce přemožitelek. Spolu s ním odjela i Will, která si zbytek volna hodlala užít ve slunečné Itálii, kde na ni a Buffy čekala netrpělivá Dawn. Buffy odjížděla jako poslední. Potřebovala nějaký čas strávit s Gilesem, který byl stále zničený z Nataliiného zapojení, i když nedobrovolného, a pak tady byl nevyslovený rozhovor s Angelem. Ten se všech stranil, ale zůstal, což mohlo znamenat jediné – i on si potřeboval promluvit.

„Je to docela smutné, že po ní zbyly jen kosti.“ Nechal se slyšet Franko, když o pár dnů později sledoval spolu s Buffy Serru s ostatními dívkami při rutinním tréninku.
„A tím chceš říct?“
„Jen se nad tím zamysli. Tolik let přípravy, zapojení několika faktorů… ten ubohý konec mi k tomu nesedí.“
„No dovol?! Mám podlitiny, které svědčí o docela solidní závěrečné bitce.“
Zakroutil hlavou. „Okay, jen si myslím, že by bylo docela fajn, kdybychom znali aspoň její jméno.“
Přemožitelka se nad tím zamyslela. „Nikdy jsem neměla ráda perfektní příběhy. Možná to takhle mělo být. Zatraceně, skoro nás zabila a my tady pláčeme nad jejím koncem.“
„To je fakt,“ upír se přehoupl přes zábradlí, o které se ještě před pár vteřinami opíral a couval směrem k dívkám.
„Takže tady zůstáváš?“ volala za ním blondýnka.
„Jak už jsem řekl… nevadilo by mi, kdyby mi Serra ještě někdy nakopala zadek,“ mrkl na ni.
Zvrhlíkú(!), pomyslela si blondýnka, ale musela se usmát při pohledu na upíra, který byl unesený z drobné dívky. Serra se na něj usmála, když si před ni stoupl a naznačila výpad. Možná by stálo za to si pobyt v Anglii přece jen prodloužit… ale pak znechuceně zakroutila hlavou a vydala se do Gilesovy pracovny.

Seděl na pohovce a bez jediného slova listoval knihou, když se ve dveřích objevila Buffy. Rychle se postavil.
„Ahoj,“ šeptla.
„Ahoj,“ kývl na pozdrav. Chodil po světě už stovky let, ale jakmile se v místnosti objevila tahle malá blondýnka, připadal si jako huberťák. Neměla se k řeči a tak spustil.
„Mluvil jsem s Washingtonem. Všechno je v pořádku.“
„Vážně? To je fajn. Co, ehm… doktorka?“
Polkl. „Taky dobrý. Nikomu nic neřekla. Dožaduje se dalšího vysvětlení, ale jsem si jistý, že ji zvládnu.“
Buffy přikývla: „Jasně, znáte se už nějaký ten pátek.“
„Buffy.“
„Ne,“ nastavila ruce. „To je v pořádku. Já jen… jen jsem ti chtěla říct, že tady je taky všechno v cajku, takže … ehm, můžeš odjet.“
Rozhodil rukama. „Vážně budeme chodit okolo horké kaše?“
Zamračila se a založila si ruce na prsou. „Co chceš, abych řekla?“
„Pro jednou – to, co máš na srdci.“
„To zrovna od tebe sedí.“
„Co prosím?!“
Jen zakroutila hlavou.
Chvíli na sebe rozzuřeně hleděli, až to Angel nevydržel a nasupeně přešel až k ní. „Co po mě chceš?!“ Zatřásl jejími rameny a upnutě se jí díval do očí.
Otevřela ústa, ale nevyšel z nich ani hlásek. Byla jako ryba na suchu.
„Zatraceně, aspoň jednou… jednou riskuj a řekni mi, co chceš?!“
Točila se jí hlava. Opravdu stačilo jen tak málo? Po to všem, po tolika letech odloučení… Mohla mít to, po čem toužila? Už se chytala promluvit, když Angelovi zazvonil telefon. Bezmyšlenkovitě sklouzla pohledem k displeji, na kterém blikalo „Kůstka“.
Buffy se smutně usmála. Vyprostila se z jeho sevření, pohladila ho po tváři a zašeptala. „Chci, aby si žil život, který si zasloužíš, chci, aby si každý den prožil naplno, obklopen lidmi, kterým na tobě záleží… Ale ze všeho nejvíc chci, aby to byl normální život, aspoň tak, jak jen život speciálního agenta FBI může být.“ Pak se jen tak otočila a odešla.

Buffy si balila tašku, když do místnosti vešel Giles. „Poslouchejte vy dva… Kde je Angel?“
„Na cestě na letiště. Vrací se do Států.“
„A ty nejedeš s ním?“
Otočila se na svého dlouholetého pozorovatele. „Gilesi, on už do našeho světa nepatří. Je z něho člověk. Je jedno, že si pamatuje, kým býval… Nemůžu se mu splést do cesty. Nikdy to nefungovalo. Tak proč se snažit a znovu lákat už tolik poničená srdce.“
„To se mi snad zdá. Myslel jsem, že z tanagerských dramat si už vyrostla, ale evidentně jsem se spletl.“
„Gilesi…“
„Ne! Poslouchej mě, nechám připravit tryskáč, který tě vezme do Washingtonu!“
Nadechla se, aby odporovala, ale on pokračoval dál.
„Bude ti mizerně, stejně jako jemu, protože jste jako magnety, které se nikdy nepřestanou vzájemně přitahovat. Že už nepatří do tvého světa? Buffy, nedošlo ti, že ty už do něj několik let taky nepatříš? Už dávno nejsi přemožitelka – v pravém slova smyslu. Jestli jednou za čas zabiješ upíra… no a, sakra, co! On se honí za nebezpečnými vrahy. Jestli se něco může pokazit? No a co, tak se to pokazí, ale ty si budeš moci říct, že si to nevzdala…“
„To není tak jednoduché. On… a doktorka, něco mezi nimi je…“
„Odpověz mi na jednu otázku – chceš ho?“
„Gilesi!“
„Tak chceš?!“ Pronesl hřmotně.
„Ano! Jasný, ano, chci!“
Ex-knihovník se usmál. „Tak na co ještě čekáš…!“

Epilog
Slunce před odbavovací halou zapadalo a on si musel zastínit obličej. Povolil si kravatu a zamířil k nedalekému parkovišti, kde před odletem do Londýna nechal svůj vůz. Události několika uplynulých dní zamíchaly kartami, ale pro něj se v konečném závěru nezměnilo nic, pořád byl agentem, který bude chytat zločince za pomocí party vědátorů. Odemkl auto a na zadní sedadlo hodil tašku s věcmi a černý kabát, se kterým se, kdo ví proč, nedokázal rozloučit. Slepě se díval na kus matné látky a naposled si dovolil zavzpomínat na to, co mohlo být. Nebylo mu jasné, jak by to bylo do budoucna, co by bylo životem Bootha, nebo jestli by se dokázal odpoutat od Kůstky nebo Parkera… Ale v jednom měl jasno – kvůli jedné drobné blondýnce byl ochoten to všechno riskovat… Problém byl v tom, že ona ho nechtěla. Posunula se dál, i přesto, že mezi nimi bylo nevyřčené „jednou možná, až to půjde“, i tak se ho vzdala, a on musí udělat to samé. Sáhl po kabátu a vydal se s ním k nebližším popelnicím.
Slunce mu ještě jednou zastínilo výhled.
„Věčná škoda, takový pěkný kabát.“
Zaclonil si oči volnou dlaní a nevěřícně zíral na dívku před sebou. „Jak…“
Přešla k němu a vzala si od něj černý kabát. „Jestli ho nechceš, tak já si ho vezmu.“
Zamračil se na ni, ale jakmile k němu pozvedla uslzený zelený pohled, vztek ho přešel.
„Protože já o něj stojím. Je mi jasné, že mi nebude sedět a překážet v pohybu. Počítám s vysokými náklady na čistírnu, ale ten kabát ke mně patří a já se ho nevzdám… protože… protože byl vždycky můj a já… a já jeho.“ Poslední slova už jen vzlykala.
Angel se zeširoka usmál a víc než dychtivě se přisál k jejím rudým rtům. Budoucnost jim přinese mnohé, ale to bylo jedno, protože v tomto momentě byli spolu a to bylo to hlavní…

THE END