Fateful choice 6


Slunce ještě nezapadlo za horizont, jediná bezpečná cesta do garáží vedla přes tréninkové centrum. Buffy si musela neustále připomínat, že se jedná o trénované profesionálky a ne o bandu nezkušených potencionálních přemožitelek. V tuto dobu jich byla stejně většina venku, v hale trénovalo asi jen dvacet dívek. I tak na jejich přítomnost zareagoval upír okamžitě. Bezpečnostní protokol, na kterém Giles trval, byl příčinou toho zvláštně vypadajícím náustku, který měl Franko připevněný k tváři. Blondýnka musela ocenit vědátory, kteří náhubek vymysleli. Byl totiž schopný do upírova těla - při sebemenším náznaku ohrožení - vypustil ochromující množství svěcené vody. Když vezmete v úvahu, kolik přemožitelek se v areálu pohybovalo, šlo o zbytečné nařízení, ale Giles měl své vnitřní stanovy, kterých se držel. A když jednou začal mávat odstavci v knihách… Buffy mu raději přikývla.

Sotva vešli do tělocvičny, Franko zavětřil. „Pokračuj,“ dloubla ho blondýnka do zad, když zaměřil svou pozornost na prosklený lékařský kout, kde si dívka s téměř stříbrnými vlasy nechávala čistit drobnou řeznou ranku. „Na to ani nemysli,“ namísto prstu v zádech Franko ucítil něco podezřele špičatého. Otočil hlavu přes rameno a jeho pohled se zúžil. Nemohl mluvit, ale bylo navýsost jasné, že se přemožitelce s kolíkem v ruce vysmívá. Nemohla ho zabít, věděla to stejně dobře jako on. Několik nekonečně dlouhých vteřin se měřili, až Buffy zaskřípala zuby a sykla: „Fajn, no tak jdeme.“ Než s Frankem prošla dveřmi z místnosti ven, všimla si Serry, malé užvaněné holky se kterou se potkala před svým „slavným“ výstupem v simulátoru. Stála stranou ostatních a s tréninkovým kolíkem se snažila prorazit díru do tuhého materiálu, který svou viskozitou připomínal strukturu upířích těl. Nejdříve jí Buffy jen pokynula na pozdrav, ale pak si to rozmyslela a upíra nasměrovala k dívce. Ta okamžitě ustoupila od figuríny a koulela očima z přemožitelky na démona.
„A-ahoj,“ pozdravila a pak si teatrálně odkašlala Serra.
Buffy se na ni jen usmála, a s pomocí bezpečnostního kódu Frankovi sundala náustek - tolik k bezpečnostním protokolům, promiň Gilesi. Upír si promnul čelist a všem okolo ukázal tesáky.
„Serro tohle je Jeff Franko, krásná ukázka posmrtné existence,“ Buffy si založila ruce na hrudi a o krok ustoupila.
Upírovi bylo jasné, co má blondýnka v úmyslu, už když směřovali k té malé holce. „Vážně? Teď sis vybrala čas na výchovnou chvilku?“ Démon se na ni díval nevěřícně.
„Páni, už mi čteš myšlenky, jakmile se zkoordinuje naše menstruace, můžeme být nejlepší kámošky,“ zapitvořila se na něj blondýnka. Podívala se na hodinky. „Pár minut ta tvoje zrzka počkat může… Serro, už ti Hanna zařídila tu slibovanou konfrontaci?“
„Ehm, ne…“
„Fajn,“ šťouchla Franka o kousek dopředu. „Já to malinko uspíším.“
Serra se tvářila podezřívavě. Její postoj, a to jak nespouštěla pohled z démona, prozrazoval, že pocit, který z ní Buffy měla, byl správný.
Upír se naposled otočil na Buffy: „Fajn, ale jen když si budu moct usrknout!“
„To můžeš zkusit,“ štěkla Serra ještě než mu blondýnka stihla odpovědět, a pak už mu vrazila loket pod žebra. Přemožitelka se usmála a ustoupila ještě o kousek dál. Od ostatních je stínil simulátor, ale i tak si jich brzy všimnou. „Pět minut, ukaž, co v tobě je,“ mrkla na Serru.

Franko byl rychlý, ještě neměl přes sto let, ale nějakou tu dekádu už zažil. Bojoval chytře a hlavně měl inspiraci - krev. Ta, co dostal od Angela, ani zdaleka nemohla utišit hlad. Po nakládačce a následném uzdravování jeho neživý metabolismus musel využít i poslední rubínovou kapku. Serra působila křehce, ale její pohyby byly plynulé a svižné. Neútočila, jen uhýbala výpadům. Skoro to vypadalo, jakoby tančila. Upír se po ní ohnal, ale ona jeho úder vykryla. V jednom momentě musela Buffy zatajit dech, ale démon na poslední chvíli změnil směr a minul dívčin krk o centimetry. Serra se skrčila a svezla se mezi jeho rozjetými chodidly na druhou stranu.
Franko se začal chechtat: „To má být všechno? To je to slavné dědictví přemožitelek? Nechci vám brát iluze, ale nijak mě to neděsí…“ A pak se to stalo, upír se otočil k Buffy, aby si plně užil výsměch, když mu ležící Serra podrazila nohy. Hbitě se překulila, přišpendlila ho vahou svého těla a na hruď mu namířila kolíkem. Tentokrát se smích ozval z úst blondýnky. „Myslím, že bát by ses měl nejen zelenooké zrzky.“
„Už to tak vypadá,“ nepouštěl pohled z přemožitelky nad ním, která zrychleně oddechovala. Jeho pohled se zúžil, ale namísto jejího tepajícího krku jí hleděl do očí.
„Dobrá práce,“ ozvala se Buffy, která drobné dívce podávala ruku. Serra je přijala a nechala se vyhoupnout na nohy.

„Díky,“ usmála se na služebně starší dívku.
„Jasně, žádný problém. Fajn práce nohou, ale pozor při rychlých výpadech rukou. Nesmíš zapomínat na krytí ze strany.“ Otočila se k Frankovi, který jí podávat náustek. Jen si jej od něj vzala, ale nenasadila mu ho. Serra sebou plácla na žíněnku a culila se od ucha k uchu. Přece jen je dobrá… věděla to…
„Hej,“ zavolal na ni ten upír. „Příště si dáme odvetu. Žádný rozptylování, jen ty a já…“ A pak už i s blondýnkou zmizeli v chodbě. Serra se za nimi dlouhou chvíli dívala. Kdo ví proč, doufala v to, že se s Frankem ještě setká…

„Vážně? Vždyť by si mohl být její pra pra pra…“
„Kdo se dneska dívá na věk.“

„Všiml sis, že je ho holka… ne kluk?“
Franko se rozesmál. „Mám snad na čele cedulku gay?“
Buffy se zarazila a zmateně se na něj podívala.
Odfrkl si: „Nejsem tak průhledný, jak sis myslela?“
Buffy nasedla do auta a otevřela mu dveře spolujezdce. „Pak to vidím už jen na rozkol osobnosti, kdy každá tvá část má jiné chutě.“
Démon jen zakroutil hlavou. „To, že se na veřejnosti nějak prezentuju, ještě neznamená, že je to pravda.“
„Počkej, ztrácím se. Chceš mi tady tvrdit, že ve skutečnosti nejsi na kluky, ale chceš, aby si to ostatní mysleli?“
Přikývl.
„To je padlé na hlavu. Když už je někdo homosexuál, tak to buď tají, nebo si je jistý sám sebou a vnímá to jako svou přirozenost. Proč by si…“
Najednou zavrčel. „Tobě je do toho, co dělám a jaké jsou moje úmysly úplný hovno! Jsem spojka mezi tebou a zrzkou. Tečka.“
Buffy jen rozhodila rukama. „Fajn, tímhle jsem oficiálně překročila svůj denní limit nevhodných dialogů.“
Když projížděli po pozemcích zalitých pozdně odpoledním sluncem, našel upír ztracenou řeč. „Něco na té holce je. Potenciál…“
S tím nemohla než nesouhlasit. „To je docela dobře možné, ale nerada ti beru iluze - další rande, které vy dva budete mít, skončí tvým rozprášením.“
„S tím dokážu žít, ale nikde se nepíše, že si předtím nemůžeme užít…“
„Áááá, řekla jsem, že už jsem slyšela dost…“
„Fajn,“ usmál se.
Buffy se po očku podívala na jeho profil. Tmavé vlasy, pevná ostře řezaná čelist. Nepůsobil slizce, jako většina upírů, se kterými se kdy setkala. Naopak, byl docela pohledný, navíc z něj vyzařovalo něco jako charisma. V jiném životě by s Frankem vážně mohla mít přátelský vztah. Bylo snadné s ním vyjít. Byl zábavný… Jestli mohla po několika hodinách soudit jeho osobnost. Ale na druhou stranu to byl upír, který zabíjel lidi. Měla by si nafackovat. Teď není čas na rozlišování několika odstínů šedé. Momentálně přicházela v úvahu bílá barva a ta neproniknutelně černá, a on měl blíž k černé. Rozptylování je teď to poslední, co potřebovala. „Kam mám jet?“ Znělo to cize, až hrubě. Sevřela volant silněji a nespouštěla oči z cesty. Démon změnu její nálady zpozoroval hned. Nijak ji nekomentoval, jen se jí přizpůsobil. „Do leva, musíme na sever směrem na Harrow. Budu tě navigovat postupně.“ Odlehčená půlhodina byla u konce. Setřené rozdíly se opětovně vyrýsovaly a oni byli zase nepřátelé, kteří se snaží využít jeden druhého. Franko dělal všechno proto, aby zůstal naživu a přemožitelka musela zachránit rukojmí a zabít toho zlého, v tomhle případě tu zlou. Ať už to dopadne jakkoli, jeden z nich dnes v noci skončí se zavřenýma očima…


Provoz byl hustý, takže cesta trvala už víc jak dvě hodiny. Za Harrowem podjeli dálnici a projížděli kolem velkého jezera. Asfalt a betonová svodidla nechali za sebou a upravená verze Rovera tiše projížděla prašnou polní cestou. „Jak daleko ještě?“ Buffy promluvila poprvé od chvíle kdy, vyjeli z centra Londýna.
„Už to není daleko. Její dům je pár kilometrů dál podél jezera. Nemůžeš to minout.“
Dívka přikývla a dál vedla auto po stezce.
Upír ji pozoroval. Věděla, že je to léčka. S tím do toho šla. Nechápal tuhle potřebu zachraňovat druhé, riskovat život třeba pro někoho, koho neznáte, anebo nesnášíte.
Léčka.
Lidé jsou hloupí, nepředstavují nic než tupé maso. Mají pud sebezáchovy. Vidí nebezpečí a utíkají. Chtějí si zachránit vlastní kůži, viděl to už tolikrát.
Léčka.
Tak proč je tahle skupinka malých holek tak posednutá chránit stádo, riskovat…
Léčka.
„Zastav!“
Buffy dupla na brzdy, až pneumatiky tiše zanaříkaly.
„To si úplně pitomá?!“ Zařval na ni.
„Prosím?“ Pozvedla jedno obočí.
„Ona tam na tebe čeká. Nestihneš ani jednou máchnout a bude po tobě.“
Vypnula motor a udiveně si ho prohlížela. „A ty mi teď promlouváš do duše protože…?“
Ruce měl zatnuté v pěst a mluvil tak rychle, že mu sotva rozuměla. „Je mi ukradené, jestli ti rozdrtí lepku a vypije morek z kostí, dokonce si k tomu dám popcorn a budu se náramně bavit… Ale protože ze mě zbylo něco z ubohosti lidského myšlení, tak tam nepůjdeš sama! Jak tě, zatraceně mohli nechat jít samotnou? To má být organizovanost? Takhle dáváte na prdel každému démonovi všude na světě? Pochybuju. Vaše síla je v jednotě a oni tě nechali jít samotnou? Na to nehraju. Okamžitě zavoláš posily, řekneš jim, kde jsi, a aby přišli po zuby ozbrojení! Než tady uvidím nejméně dalších patnáct hezkých tvářiček, tak nejedeme dál.“ Blondýnka na něj vyjeveně zírala. Tenhle bastard byl hříčka přírody. Upír, který je na holky, ale předstírá, že se mu líbí stejné pohlaví. Démon se zatraceně vysokým prahem bolesti a vůli nekřičet, když mu Angel dělal fašírku z obličeje. Nebo to, jak naschvál minul cíl při souboji se Serrou. A přitom pracoval pro jakousi zrzavou ženskou, která vraždila upíry jen proto, aby na sebe upoutala pozornost přemožitelek? Kde je tom v chaosu nějaká hlavní linka? „Ach, jak já nesnáším Anglii!“ vypadlo z ní jen. A pak se začala hystericky hihňat.
„Cože? Co si sakra myslíš, že děláš… Zavolej si na tu svou centrálu a…“ To, co chtěl doříct, už se však nedozvěděla, protože sklo ve dveřích spolujezdce se z ničeho nic rozbilo a Franko zmizel ve tmě. Buffy si stihla jen rozepnout bezpečnostní pás, když ji pod krkem sevřely prsty s dlouhými ohnivě nalakovanými nehty. Automaticky se snažila ze sevření vykroutit, ale to se stejně tak dobře mohla pokoušet pohnout sklenicí pouhou myšlenkou. Vzduch z plic už nestačil prokrvovat její tělo a ona před očima viděla barevné mžitky. Ještě než ji pohltila temnota, uslyšela vysoké: „Tak jsem se konečně dočkala.“ K tomu něžnému hlasu patřily oči, jedovatě zelené, plameny živené oči. To bylo to poslední, co viděla…

Mezitím v Centrále přemožitelek

Hlava ho bolela jako střep. Pomalu se sbíral z podlahy, když se otevřely dveře a v nich stál ten nepříjemný chlápek. „Čekáme na tebe dole, měl by sis pohnout.“
„Kde je?“ Neztrácel čas s kladením dalších otázek.
„Giles ti dole všechno vysvětlí,“ houkl přes rameno Xander a přidržel mu dveře výtahu.
Se sklopenou hlavou vešel do kovové krabice, která se prakticky okamžitě rozjela dolů. Všechno bylo na draka. Celá tahle situace. Upíři, přemožitelky, ztráta paměti. „Zasraná Anglie…“ Zaskřípal zubama, když se před ním otevřely dveře a on zamířil ke Gilesovi. „Kde je,“ zopakoval svou předešlou otázku.
„Před deseti minutami odjeli.“
„Oni? Kolik lidí s sebou má?“
„Žádného…“
„Fajn, tak kolik nadlidsky silných holek s sebou Buffy má?“
„Jela sama s tím upírem,“ polkla Willow.
Booth přejížděl nevěřícným pohledem z jednoho na druhého. „Cože?“ Přistoupil na několik centimetrů k staršímu Angličanovi, kterému se zamlžily brýle.
„Hej, klídek,“ Harris mu sáhl na rameno, ale agent FBI ho ze sebe jedním máchnutím levé pěsti sundal. Zase o točil na Gilese a oběma rukama ho zvedl několik centimetrů do vzduchu. V ten moment se kolem nich rozestoupilo hned několik přemožitelek připravených zaútočit. „Pusť ho dolů. A rychle,“ zavrčela jedna z nich. Angel jim nevěnoval pozornost, jen si dál měřil muže před sebou. „Ty si ji tam poslal samotnou? To ses úplně zbláznil?“
Jedna z dívek už dál nechtěla čekat a napřáhla se. Těsně než rána padla na místo, ji ex-knihovník nyní vrchní velitel, zarazil gestem ruky. „To je v pořádku, Amando. Všichni se pěkně uklidníme. Vraťte se, prosím, ke své práci.“ Booth Gilese pustil na zem, ale neustoupil ani o krok.
Angličan si sundal brýle, a aniž by na něj pohlédl, spustil. „Myslím, že je čase, abychom si promluvili. Oběma nám prospěje, když se dostaneme do obrazu.“

Zavřel za nimi dveře úzké kuchyně a přešel k oknu. „Musím vědět, co všechno ti Buffy řekla.“

„Co to má co společného s tím, že šla dobrovolně do pasti?“
Otočil se a bez mrknutí se na Bootha vědoucně díval. „Mám to brát tak, že víš všechno…?“
Nelíbil se mu jeho tón, byl plný předsudků a přetékal nedůvěrou smíchanou se vztekem. „Jestli narážíš na mou minulost, pak ano. Příběh o tom, že jsem byl upír, který se pomocí čárů márů změnil v člověka s fiktivními vzpomínkami, jsem si vyslechl.“ Giles si pohrdavě odfrkl: „Zřejmě zajímavější pasáže vynechala…“
„To znamená jako co?! Víš co, nic mi neříkej, vaše zpropadené pohádky nebo polopravdy mi už lezou krkem. Prostě mi řekni, kam jela… Víc nepotřebuju.“ Bootha samotného jeho poslední věta víc než překvapila. Vážně víc nepotřeboval? Sakra, co se to tady děje. Hodnoty jdou do kytek, kvůli jedné namyšlené holce, která mu málem vyrazila zuby… Angličanovo obočí se pomalu rovnalo, až mu na tváři zahrál náznak úsměvu.
„To je neuvěřitelné,“ teď už to nebyl jen náznak. Booth nevěděl, jestli má být nabručený z Gilesovi reakce, nebo se divit tomu, že nedůtklivý Anglán v hlubokém předklonu lapá po dechu a směje se.
Do kuchyně bez zaklepání vpadla Willow. Rychle sklouzla pohledem z agenta na Gilese. „Co? Co se děje?“
„To bych taky rád věděl.“ Seeley se dlaněmi zakryl oči a unaveně se opřel o zeď.
Asi po dvou minutách se ex-knihovník uklidnil. Kapesníčkem, kterým si obvykle stíral prach ze skel, si utřel slzy. „Po tolika letech, i přesto, že mu Síly vymazaly paměť… I přesto ji miluje! Měl jsem to vědět, už tehdy před lety, když mi to v sunnydalské knihovně došlo.“ Otočil se na Willow: „Existuje způsob, jak obejít magii Sil a vrátit mu paměť?“
„Myslela jsem, že si říkal, že by nebylo…“
„Byl jsem hloupý, všichni jsme byli! Copak to nechápeš, ať tak či tak, život obyčejných smrtelníků mu prostě a jednoduše není souzený. Samo si ho to našlo, i přes jejich snažení se ti dva zase setkali a dříve nebo později to vyústí v epický konec. Možná to bude romantika až za hrob, možná tragédie rozsahu Romea a Julie, v každém případě si zaslouží právo volby. Takže ještě jednou – existuje způsob?“
Čarodějka zakroutila hlavou. „Ne bez rizika.“ Oba se otočili na Seeleyho. „Takže agente je to na tobě. Buď ti bude stačit stávající zážitek, nebo ti dopřejeme plnohodnotnou verzi příběhu.“
„Než odpovíš, měl bys vědět, že pohrávat si s myslí je vždycky hazard,“ špitla Will.
Mohl se s nimi hádat, že k Buffy nic necítí, že ji rozhodně nemiluje. Přece už několik let pracuje na postupném odstraňování bariér mezi ním a Kůstkou, ne? Takže pokud jde o něj, měl našlápnuto na milostný vztah… Tak proč by se měl starat o nějaké vtíravé pocity dejavu, když vidí blond vlasy a zelené oči… Ale co se týká vzpomínek, které mu nějaká vyšší síla sprostě ukradla, tady měl jasno. Musí vědět, pravdu, ať už to dopadne, jak chce. Nikdy nežil polovičatě, vždycky měl jasně stanovené hranice, ty se možná ztenčovaly, ale i tak zůstaly nepokřivené. Tohle bylo správné. Neměl jim co říct, atak jen přikývl.
„Dobrá, musíme si pospíšit. Já se půjdu podívat, jak jsme na tom se zprovozněním lokalizátoru na dálku umístěném na Roveru,“ otočil se na Bootha. „Vážně sis nemyslel, že ji v tom necháme úplně samotnou, že ne? Will, co budeš potřebovat ke kouzlu?“
„Staré známé věcičky, jsem si jistá, že všechno najdu ve skladu.“
„Posluž si.“ Dívka vyběhla a muži v místnosti osaměli. „Pominu-li riziko možného šílenství, bude třeba promluvit si o několika věcech s doktorkou.“
„Tím chceš říct…?“
Giles rozhodil rukama. „Ty si jedna věc, ale ona je civilista, který je zranitelný. Nemůžu a nebudu zodpovědný za její život mimo základnu. Budeš muset rozhodnout, jestli bude bezpečné, aby věděla o našem světě…“
„Jaké máme možnosti?“
Než mu Giles odpověděl, místnost zaplavilo tíživé ticho…

Našel ji, jak se spolu s dalšími lidmi naklání nad jedním z několika ocelových stolů. „Kůstko?“ Okamžitě k němu zvedla pohled. Otočila se, něco pronesla k dívce v bílém plášti a vydala se k Boothovi.
„Giles mi konečně umožnil prohlédnout si i těla, které zajistili, ještě než se do toho vložila policie. Stejný scénář. Spálené trojice koster s anomáliemi na špičácích,“ podotkla, když si sundávala gumové rukavice.
„K čemu další zkoumání?“ Pozvedl jedno z klenutých obočí.
Pokrčila rameny. „To je to, v čem jsem dobrá…“
Zmapoval pohledem sterilně vypadající místnost. Připomínalo mu to tady institut ve státech. Kůstka se tady musela cítit jako doma. Pominula-li se ta maličkost, že na stolech ležely pozůstatky upírů a k ruce neměla studované vědátory, nýbrž nadlidsky silné dívky, které si říkaly přemožitelky.
„Funguje to?“
Nechápavě se na něj podívala: „Co?“
Rozhodil rukama. „Je to kotva, no ne? Udržuje tě to klidnou. Známé prostředí, věda… Bojuješ tak se vším tím nadpřirozenem…“ Zadíval se jí do očí a jí nezbývalo než jeho pohled opětovat. Po chvíli už to nevydržela a ucukla. Jeden koutek úst se mu zvedl ve studeném úšklebku. „Ztrácíš pevnou půdu pod nohama.“ A pak jindy chladnokrevná a relevantní Temperance Brennanová vybuchla. „A co by si čekal?! Jsem v jedné místnosti s nevysvětlitelně silnými jedinci! Jsou to vůbec lidé? Na vlastní oči jsem viděla upíra. Upíra! Poškodil si jeho tělo smrtelným způsobem… ale pak si mu dal napít své krve a on se během vteřin zregeneroval. Tohle není normální! Věda není tak daleko, aby mohlo být něco podobného možné v tak krátkém časovém rozpětí…“ Tohle všechno ze sebe vychrlila na jedno nadechnutí. Byla by pokračovala, kdyby ji Seeley nepřekryl ústa dlaní.
Podíval se po najednou mlčících přemožitelkách a doktorku vystrkal z laboratoře ven. Temp se předklonila: „Nemůžu dýchat!“
Na nic dalšího nečekal. Rychlou chůzí, při které ji podepíral, ji vyvedl do londýnského sychraného počasí. Ve vzduchu byl cítit déšť.
„Všechno jsem to viděla – na vlastní oči, ale moje mysl odmítá spolupracovat.“
Booth ji sledoval jak tam a zase zpátky přechází po štěrkové příjezdové cestě a snaží se najít reálně vysvětlení. Původně za ní přišel, aby ji řekl všechno. Celou pravdu o něm a jeho minulosti. Chtěl jí říct, na co se chystá… Ale teď když ji tady viděl… Tahle žena, momentálně popírající svou osobnost, mu ani zdaleka nepřipomínala renomovanou antropoložku. Nechtěl si připustit, že by mohl mít Giles pravdu, ale bylo to tak. I přes její svéhlavou a nebojácnou osobnost… i přes impulzivnost a schopnost adaptace… Temperance sem nepatřila.
„Potřebuju, aby ses vrátila do Států,“ řekl jednoduše.
Zastavila se a nevěřícně na něho hleděla. „Co prosím?“
„Kůstko, měla si pravdu. Tohle není náš případ. Agent FBI a antropoložka. Ti mají honit vrahy. Jejich nástroje jsou logika, strategické myšlení… no a přiznejme si, že v mnoha případech i důvtip.“ Usmála se jeho proslovu. „Ale tady jsme na cizím hřišti,“ pokračoval. „Hraje se podle pravidel, které neznáme, a proto nemáme šanci vyhrát.“
„Tím chceš říct, že to necháme jen tak? Co londýnská policie?“
„To se zařídí.“
„Víc mi k tomu neřekneš?“
„Není co,“ bylo to jako od cizího.
„Takže co? Odjíždíme? Jen tak?! Co řekneme v ústavu?“
Zadíval se na okolní stromy a chvíli mlčel. Pak, z ničeho nic, se na ní otočil se slovy: „Existuje způsob, jak Hodgginese a ostatní přesvědčit, že šlo o běžný případ, který už nepotřeboval naši asistenci?“ Tohle byla klíčová otázka. S napětím čekal na její odpověď.
„Proč mám pocit, že musí existovat jen jedna odpověď?“
Pousmál se. „Asi si semnou strávila moc času.“
Zatvářila se zamyšleně. „Jsem si jistá, že s Hodgginsovou oblibou v konspiračních teoriích bude chvíli trvat, než to pustí z hlavy, ale jsem schopná tenhle tvůj výklad opřít o správně formulované argumenty.“
„Dobrá,“ pokývl hlavou a pak, aniž by se na ni podíval, řekl: „Měla by ses vrátit do hotelu a sbalit se. Pokus se chytit co nejbližší spoj.“
„Cože? Moment!“ Dvěma prsty si k sobě otočila jeho najednou nepropustnou tvář. „Ty tady zůstáváš.“ To nebyla otázka. Mohla být vykolejená nastalou situací, ale jejich vzájemné porozumění nikam nezmizelo. V jeho ramenou viděla napětí.
„Věř mi, že tohle je lepší z nabízených možností.“
Vždycky na ni měl uklidňující účinek. Pokud jí kryl záda, byla v bezpečí. Byla nohama pevně na zemi. Možná, že ji svět upírů nohy podrazil a otočil vše o 180 stupňů, ale on jí měl věřit… a přitom… přitom to bylo naopak. Vybral si je… V hlavě měla zmatek. Přála být si součástí tohohle – ať už to bylo cokoli, ovšem za vlastních podmínek - nejlépe ve vládní laboratoři, kde by mohla posmrtnou existenci zkoumat. Ale na druhou stranu se jednou svou částí nemohla dočkat, až bude od Londýna co nejdál. A on to vyřešil za ni. Posílal ji pryč… Za nimi zastavil tmavý vůz a zadní dveře se otevřely. Doktorka si všimla, že vevnitř sedí jedna z dívek, kterou viděla v řídící místnosti. „A když nebudu chtít odjet?“
„Kůstko…“
„Ne. Až doteď jsme byli partneři. Prošli jsme nejednou přestřelkou a ty mě teď posíláš pryč?“
„Ano.“
„Proč?!“
„Protože… to jinak nejde.“
„Definicí odpovědi jsou požadované informace. Takže tohle neberu.“
Promnul si oči a kořen nosu. „Nepatříš sem.“
„A ty snad ano? Jak zapadá bývalý ostřelovač a agent FBI do nadpřirozených honů na upíry?“
Bylo by tak snadné, kdyby jí řekl, že ve skutečnosti žádný sniper není, ale to už by jí Giles nedovolil jen tak odjet. Jeho ultimátum bylo jasné. Buď dokáže přesvědčit, aby nikomu nic neprozradila, a bez dalších otázek ihned opustí zemi, nebo jí Willow pomocí magie upraví vzpomínky.
„Něco je jinak,“ nakrčila čelo. „Víš toho víc než já.“ Mělo to znít naštvaně, sakra, tak by to bylo pro doktorku Brennanovou typické, ale on z jejího hlasu slyšel jen únavu a odevzdání.
Booth se na ni podíval z blízka. „Věříš mým instinktům. I když můj šestý smysl není podložený vědou…“
Přikývla, ale pak hned zavrtěla hlavou: „Tohle je jiné. Posíláš mě pryč uprostřed vyšetřování.“
„Už dávno tady nemám jurisdikci.“
„Tím spíš bych měla zůstat.“
„A pomoct jak? Kůstko, poslouchej, ty víš, že tě tady chci! Víš to. Máš pravdu, jsme partneři. Ale někdy není jiné východisko. Takhle to prostě je, a pokud ve mně máš třeba jen zbytek nějaké důvěry – odjeď. Ozvu se ti. Hned jakmile to tady skončí.“ Došly jí argumenty. On už se rozhodl. Mohla mu zkoušet vzdorovat, ale s přemožitelkou v zádech měla šance asi takovou jako sněhová vločka na rozpálené poušti. Rychle si sedla do auta a prudce za sebou zavřela dveře. V černých sklech ji neviděl, zrcadlil se v nich jen jeho pošmourný obličej. Auto se rozjelo a on se otočil k domu.
„Ne že se necháš zabít!“ Kůstka měla hlavu vystrčenou ze zrychlujícího auta. Její obličej rámovaly divoké prameny rozfoukaných hnědých kadeří.
Stihl se jen zakřenit a pak už ona i vůz zmizeli za branou. Mohl ji naštvat, jak chtěl, ale byli partneři. Rovnocenní… a co bylo nejdůležitější, i přes okolní šílenosti, kdy se všechno popíralo, se jedna věc nezměnila - věřila mu.

Nervózně přecházel po místnosti. Čelo mu hyzdilo nakrčené obočí. Vyhovovalo by mu, kdyby si ta zrzka pospíšila. jednak kvůli Buffy a potom i proto, že by si to mohl rozmyslet.
„Myslíš,“ procedil skrz zaťaté zuby Xander, „že by ses mohl posadit?!“
Šlehl po brunetovi zlostným pohledem, ale neobtěžoval se promluvit. Ještě jednou přešel místností tam a zase zpět, až se musel poraženě posadit do jednoho s čalouněných křesel v Gilesově pracovně. Předklonil se a obličej skryl v dlaních. „Jak už je to dlouho?“
Xander se podíval na hodinky. „Odjeli tak před 45 minutami.“
„A to se vám nepodařilo zapnout to pitomé sledovací udělátko? Sakra, máte tady termozbraně, ale s tímhle jste vyhořeli.“
V tom se ve dveřích objevil Giles ruku v ruce s Willow. „Dobrá, pokud na tom trváš, můžeme začít.“
Booth neváhal ani vteřinu, hned se zvedl. „Co mám dělat?“
„Budeme potřebovat úplné soukromí. Tohle kouzlo je náchylné na jakékoli rušivé jevy, takže nás nikdo nesmí během rituálu vyrušit,“ podívala se na Alexe a pokračovala. „Musíte zajistit vyklizení celého patra. Žádné hlasité zvuky, či vibrace.“
„Fajn, postarám se o jejich přesun.“
„Dole musí zůstat tým, který pracuje na zprovoznění komunikačního kanálu a taky pár lidí, sledující perimetr zevnitř. Zbytek můžeš převelet třeba do tréninkové haly.“
Brunet přikývl, když procházel dveřmi, otočil je na agenta FBI a prohodil: „Už se nemůžu dočkat, až budeš sám sebou.“
„To měl být sarkasmus?“ Opáčil Booth, ale odpovědí mu byl jen řehot, který utichl, jakmile se za mužem zavřely dveře výtahu.
„Gilesi, tady,“ podala mu list papíru a malou lahvičku. „Mohl by sis znesvětit svou milovanou bukovou podlahu?“ Ex-knihovník se smutně podíval na vzorovaný kobereček, který odsunul stranou.

Těžké závěsy halily vysoká okna, ne že by jimi mohl někdo nakukovat. Místností plápolalo několik svíček, které se otáčeli po směru dvou dechů. Čarodějka mu pokynula, aby se posadil do Gilesem vytvořeného ornamentu. Shodil ze sebe sako a uvolnil si kravatu, do kterých se převlékl ještě předtím než poslat Kůstku zpátky do Států. Pod paží ho tížila zbraň, také ji odložil. Podíval se zrzce do očí, křížil nohy a posadil se. Opatrně, tak aby neponičil klikyháky hyzdící dřevěné parkety, se k ní natáhl. Protáhla si ruce a podívala se na něj. Dobře si vzpomínal na to, jaký žár z nich dokáže vyvinout, proto malinko strnul. Tohle si přece chtěl, napomínal sám sebe. Tak se koukej sebrat!
„Připravený?“
Zaťal zuby, zatnul ruce v pěst a přikývl. „Začni,“ zpečetil svůj osud. Kdo ví proč, pocítit štípnutí v mysli.
Chvíli se nic nedělo, až Willow tiše promluvila. „Je důležité, aby si na nic nemyslel.“
„To se ti lehko řekne.“
„Tohle je magie, které bych se neměla věnovat. Pohybujeme se tady na hranici rovnováhy. Jeden zásah do mysli je sám o sobě riskantní, podruhé už je to čirý hazard.“
Na to neměl co odpovědět, proto se jen zhluboka nadechl a snažil se zastavit bodavé myšlenky na Kůstku, na upíry, tuhle stupidní situaci a hlavně na jednu neurvalou blondýnku, která mu už dvakrát málem vykloubila čelist.

Severně od Londýna nedaleko přehrady Aldenham

Hlava ji bolela jako střep, v nose i ústech cítila železitou příchuť krve. Pomalu zamrkala, ale zpoza těžkých víček pronikalo jen několik chabých paprsků světla. Pokusila se pohnout rukama, šlo to těžko, ale vteřinu za vteřinou se do nich vracel cit. Přisunula si je k tělu. Pod bříšky prstů cítila dřevo a suchou trávu. Po dalším zamrkání si její oči přivykly na okolní šero a ona si mohla prohlédnout místnost, ve které ležela. Pozvedla hlavu z chladnoucí podlahy a zkoumavě mapovala starou stodolu. Až na pár stohů slámy kolem nebylo nic. Dřevěná střecha, rozpraskané krovy. Byla sama. Chvíli trvalo, než si uvědomila, co se kolem ní děje. Byla v Londýně, no vlastně někde nedaleko Londýna a měla tady rande s neznámou zrzkou. Po prvotním břitkém setkání jí bylo jasné, že ohnivou neznámou podcenila. Musela s touhle podělanou situací, do které ji zase jednou dostala její tvrdohlavost, něco urychleně udělat. Kromě nepříjemného pálení v temeni a cukání v levém ramenu to vypadalo, že jí nic není. Znovu zkontrolovala své okolí – ne, žádná věc, která by mohla posloužit jako zbraň. Sakra, v tom případě se odsud musí dostat, a to co nejrychleji. Najít si lepší pozici, pokud možno zbraň a telefon, kterým by zkontaktovala ostatní. Kdyby se tak dostala k autu, tam bylo všechno, co potřebovala. Pomalu se přesunula k vratům, byly zamčené - nečekaně.

Centrála přemožitelek – Londýn

Zatímco v přízemí jednotka přemožitelek pracovala na zapnutí lokátoru v jednom z jejich terénních Roverů, čarodějka specializující se na bílou magii a dlouholetá abstinentka co se týká černých zákoutí síly, se snažila proklestit si cestu myšlenkami Angela/agenta Bootha. Seděl na zemi a tiše oddechoval, dívka před ním měla napnutá ramena a soustředěně se mu dívala do očí. Její ruce se téměř dotýkaly jeho spánků. Okolní prostor byl prosycen neznámým vlněním, jakoby se kolem nich protáčelo působení dvou navzájem se odpuzujících magnetů. Ani jeden z nich nevydal hlásku, přesto Boothovi připadalo, že sem tam slyší ševelení lidských hlasů. Každou minutou z ní kouzlo vysávalo další hodnotnou energii, cítila, jak jí po páteři pomalu klouže pramínek potu. No tak, kde si… ukaž se. Willow se dívala muži před sebou do očí ale to, co viděla, nebyl jeho obličej… Pomalu, vzpomínku za vzpomínkou prožívala silami vytvořené obrazce. Možná se to mohlo zdát jako neúplný a plochý zážitek, ale opak byl pravdou, každou sekundu vnímala celou svou bytostí. Imaginární obrazce, které působily reálně, na ni útočily jeden za druhým…Výslech masového vraha. Přestřelka v temné uličce. Tanec v country baru. Hodiny na operačním sále. Bomba v obchodním centru. Zkoumání světélkujících lidských ostatků… Počkat v country baru? Šlo o stále se zrychlující se mžitky… Jestli to tak půjde dál, přestane rozeznávat jednu implantovanou vzpomínku od druhé, ztratí koncentraci a z Angela se stane cuketa, nebo paprika – prostě vegetující kus zeleniny. Zamrkala, jakoby to snad mělo pomoct, a zhluboka se nadechla. Teď nemůže přestat, oni jí věřili. Booth… Angel jí věřil. Nepamatoval si na ni, a přesto jí dovolil jen tak si pohrávat s jeho myslí. No tak… přece tady někde musí být… aspoň jedna. Natahovala se hloub a hloub. Snažila se najít téměř nepatrný otisk prapůvodní vzpomínky. Byla si jistá, že musí na něco narazit. Mělo by tady něco být… něco… někdo! To je ono, šla na to úplně špatně. Musí hledat JI. Přestala se věnovat prohlížením vzpomínek chronologicky od začátku a vrátila do okamžiků, které se odehrály během několika posledních dní, až se dostala k té úplně první.

Agent FBI přidal do kroku. Musí se dostat do bezpečí kanceláře, dřív než si některý z těch zvědavých chlápků s diktafonem vymyslí další otázku, na kterou nedokáže odpovědět. Se sluncem v zádech se chystal projít vchodovými dveřmi, když se na prahu objevila drobná blondýnka a vrazila do něj.

„Omlouvám se Vám, nedával jsem pozor,“ promluvil automatiky, když to byla její vina – nedívala se na cestu. „Ne, to byla moje…“ Začala ta dívka, ale pak se v půlce věty zarazila a němě na něj zírala.
Pocítil slabé zašimrání v hrudi a oči se mu na moment zamžily. Jako by mu do zorného pole vstoupit neznámý objekt… Bylo to zvláštní, skoro až éterické. Ty vlasy, oči… někde… někde už je viděl. Nebo vídal? Bylo to, jako dávno zapomenutý zažitý stereotyp. Něco co kdysi bývalo všední zároveň vzácné… Nemohl… Nemohl tomu přijít na kloub. Pak jeho víčka zamrkala a on opětovně zaostřil. Právě ve chvíli, kdy ho pěst oné záhadné blondýnky poslala k zemi…


Bootha probralo z transu jiskřivé vypísknutí. „Ha, mám ji!“
Zamrkal a pohlédl na hodinky. Od chvíle, kdy si sedl doprostřed prapodivného ornamentu, uběhlo neuvěřitelných 65 minut. To znamená, že Buffy je pryč už déle jak dvě hodiny.
„Nic se nezměnilo,“ uvědomil si. „Pořád jsem to já. Nepamatuju si nic z toho, co bych si podle vás měl pamatovat!“ Začínalo to v něm vřít. Zbytečně ztratili čas nad tímhle tragickým pokusem.
„To je dobře. Vlastně je to vynikající,“ breptla rusovláska, která měla v jedné ruce něco jako křišťálovou kouli a v druhé…
„Co to je?“
„Tohle,“ pomalu rozevřela dlaň ještě víc, „je zbytek tvé pravé vzpomínky.“ Na tváři, která byla mírně zarudlá a vlhká od potu, jí zářil úsměv.
„Cože?“
„Nechápeš to? Povedlo se to! Našla jsem ji. Našla jsem důkaz, že si Síly pohrávaly s tvou myslí. Teď už jen stačí s její pomocí odstranit ty falešné a nahrát ti do mysli zpět ty pravé.“
„Něco jako reinstal softwaru?“
Willow naklonila hlavu na stranu. „No možná bych to spíš přirovnala k zneškodnění bomby. Ale kdo by se obtěžoval s přirovnáváním… Dej mi chviličku. Potřebuji aktivovat přenosový element a pak to dokončíme.“
Zaraženě na ni zíral. Deaktivovat bombu… no jasně, hračka!

Severně od Londýna nedaleko přehrady Aldenham

Přes rozklížená dubová prkna se jí podařilo nakouknout ven, slunce už bylo za horizontem, ale okolí osvětlovat měsíc – byl úplněk, jak poetický čas na boj dobra se zlem. Podle toho, co měla před očima, se nacházela na nějaké obdobě starého texaského ranče, nebo něco takového. Pár metrů od stodoly byl dům s dřevěnou verandou, který obíhala na bílo natřená veranda. Viděla několik výběhů bez zvířat a prašnou příjezdovou cestu. Přenesla váhu z jedné nohy na druhou a přitom se jí podlomilo koleno. Pod pravou nohou byla půda vyboulená. Rychle se sklonila a dřepla na všechny čtyři. Nebylo to moc prostoru, ale kdyby se jí podařilo malinko prohloubit otvor, mohla by se jí protáhnout a pak se mi mohla nepozorovaně odplížit k autu. To všechno za předpokladu, že se do té doby neukáže zrzka s jedovatě zeleným pohledem. Ještě jednou zrentgenovala okolí a pustila se do úpěnlivého hrabání. Šlo to těžko, hlína byla tvrdá a navíc prosetá ostrými kamínky, ale to ji mohlo maximálně zpomalit, nikoli odradit. Možná, že to mohlo být pět minut, nebo taky půl hodina, hlavní bylo, že se jí podařilo jámu rozšířit tak, aby tam mohla protáhnout hlavu a pohmožděné rameno. Po pomalém soukání se jí podařilo protáhnout i boky. Už si myslela, že má vyhráno, když i chabé měsíční paprsky přestaly svítit. Ztuhla. Několik kroků za ní zaskřípal písek. Měla dvě možnosti, zvednout hlavu a dostat další ránu do hlavy, tentokrát možná i smrtící, nebo…
Na nic nečekala a neuvěřitelně ladným pohledem se protáhla zpátky do dřevěného vězení.
Bryskně vyskočila na nohy a snažila se nevyjeknout při palčivé bolesti v rameni a týle. Ruce sedřené od pichlavé hlíny sevřela v pěst a čekala. Nohy měla bezpečně rozkročená a připravená na druhé kolo najednou vztekle oddechovala. Jasně, že ji její protivnice odrovnala… Nečekala její úder, to byla rána pod pás. Ale teď ví, co má čekat a je připravená. Pěsti sevřela tak, až ze zaprášených ranek začaly unikat pramínky krve. Zpoza vrat zarachotil řetěz a buková clona se za hlasitého úpění rozestoupila. Měsícem prosvětlená rusá hřívá a ohnivé oči, to byly devizy neznámé. Jedovatě se na Buffy zašklebila. „Ale, ale… to ti stačilo málo spánku. Myslela jsem, že má trpělivost bude zkoušená o malinko víc,“ znělo to vážně až zklamaně. Buffy nemínila nijak reagovat, proto žena před ní udělala krok vpřed a pokračovala: „Neohrožená Buffy Anne Summersová, dámy a pánové.“ Udělala další krok.
Tak pojď, ještě jeden… No tak… nenech se prosit.
Dlouhé nohy ve vysokých podpatcích ani na chvíli nezaváhaly a rusovláska se plné kráse tyčila nad přemožitelkou.
Víc Buffy nepotřebovala, využila svého nižšího vzrůstu a vší silou nasměroval svou pěst zespod do brady protivnice. Rána však cíl nenašla. Skoro bez námahy jí žena v černých upnutých kalhotách a splývaném rudém svetru ruku sevřela, až Buffy zasyčela bolestí.
„Vážně?“ vyplivla rusovláska. „Na víc se slavná přemožitelka nezmůže? To má být všechno? Ale no tak, tak snadné by to být nemělo…když už jsem si dala tu práci tě sem dostat!“
Okay, bylo jasné, že ji do téhle stoleté stodoly dostali její povaha se zbrklým přístupem, ale tohle postrkování už jí lezlo krkem a tak musela potlačit veškerou sebezáchovu, protože s ní vypadlo: „Nerada tě zklamu, ale i když jsou milostné upalogrami zajímavé, nejsou hlavním důvodem, proč jsem v Anglii.“ V tu chvíli měla Buffy zkroucenou ruku za zády a v pohmožděném ramenu jí opětovně tepalo. „Nejsem si jistá, jestli jsi v situaci, kdy by sis mohla dovolit mě rozčilovat.“
„Lezu na nervy všem, takže ti nezbývá než si na to zvyknout,“ přisadil rychlý jazyk přemožitelka a pak už její křehké tělo letělo přes celou délku stodoly, dokud se nezastavilo o hutný trám.
V ústech cítila čerstvý nával lepkavé krve, vyplivla tekutinu a vycenila rudé zuby. „Vlastně bych se o tvém zabíjení ani nedozvěděla, kdyby nebylo pitomé náhody. Snažila ses málo… Pár ohořelých upírů. Koho to dneska zajímá. Jestli si na sebe chtěla vážně upozornit, měla by sis o mě něco přečíst – inspirovat se…“
Odpovědí jí byl chichot následovaný kopnutím do ledvin. „Mohla bych se chvástat, a všechno ti prozradit, ale tohle je zábavnější… Uvidíme, jak ti půjde mluvení s polámanými žebry,“ další kopanec. „Až ti jedno z nich propíchne plíci, dej mi vědět, abych mohla ještě přidat!“
„Nejsem si jistý, jestli se ti takhle podaří ukojit tvůj chtíč. Pro tohle si nepřijela, no ne?“ Ozvalo se jim za zády.
Buffy pootočila hlavu a mezi mžitkami, které jí začínaly plnit víčka, uviděla, jak se líně opírá o zárubeň vrat Franko.
„Být tebou tak nezkouším mou trpělivost. Ano, připadáš mi zábavný, ale i tak tě můžu mít velmi rychle plné zuby - doslova,“ zapištěla po něm zrzka. Zvedl ruce ve znamení míru. „Jen rekapituluju, to, co si mi před chvílí řekla. Tohle může být zábavné – a věř mi, já se bavím, ale když jí všechno řekneš…“ Napovídal jí… Rusovláska se na Buffy zvědavě podívala. „Pomalu z ní uniká život, pár minut a trauma hlavy ukončí její neohroženou existenci.“ Natočila hlavu a usmála se. „Tohle si vážně užiju,“ zašeptala jí jako dlouholeté milence a pak se zahryzla do svého předloktí, ze kterého prakticky okamžitě začala sršet krev. Buffy jen tříštila oči, protože v momentě se otevřená rána objevila u jejích úst a ona sála krev záhadné ženě s ohnivýma očima.

To be continue…