Fateful choice 5


Sid, démon nižšího řádu, do sebe obrátil sklenku levného ginu a na ulepený bar svou šupinatou rukou připlácl dvacku. „Tak zatím, Lindo.“ Vstal a kolébavým krokem zamířil ke dveřím. Než zaleze do stoky, možná by po cestě mohl něco zakousnout. Otevřel dveře a vyšel ven. Sotva stihl udělat dva kroky, když se zarazil. V téhle čtvrti byl zvyklý na spoustu věcí. Na denním pořádku tu byly pouliční rvačky, dealování všech známých i neznámých drog, nebo nabídka ladných křivek místních prostitutek. Zatraceně, vždyť jste tady po setmění mohli potkat jakoukoli pekelnou potvoru – od upírů, přes vlkodlaky až po selkie – a to už je co říct… Potkat tady dole člověka? Nepravděpodobné. Už nějakou dobu se tady tomu vyhýbaly i party opilých výrostků. Dokonce i bezdomovci tyto končiny obloukem obcházeli. Jasně, sem tam se tady objevil člověk v doprovodu nějakého démona, nebo upíra, ale samotnou člověčinu tady neucítil už nějakou dobu. Proto ho pohled, který se mu naskytl, přimrazil k zemi.
Dívka – blondýna, docela dobře stavěná s pěkně tvarovaným zadkem. Dlouhé nohy, dlouhé vlasy… Po čertech svůdná podívaná. A chlap – vysoký, bezmála dva metry. Sid se zašklebil. Ti dva byli jeden druhým tak omámení, že si jeho přítomnosti nevšimli. Ona mu malými prsty pročesávala vlasy. On jí přejížděl po ramenou… zádech… „Sakra, chlape, tohle bych si taky nechal líbit.“ Nevydržel to démon a mezi zažloutlými zuby mu zakmital modrý jazyk.

Buffy jakoby polili studenou vodou. Co to sakra dělá? Proč ho… HO líbá? A ke všemu tady, kde jí můžou ze zálohy napadnout. Hloupá, Buffy! Rychlým cuknutím od sebe Angela odstrčila a briskně se otočila ke zdroji vyrušení. „Zatraceně,“ hvízdl démon. „Tohle bych si stoprocentně nechal líbit.“ Hladově ji shlédnul od hlavy až k patě.
Přemožitelka víc nepotřebovala. Osoba před ní rozhodně nebyla člověk, ale potvora, kterou může využít. Pomalu se sehnula k zemi s úmyslem vytáhnout malou dýku – jen tak pro jistotu, která byla bezpečně skryta v pouzdře na levém lýtku. Ale než se stihla narovnat, prolétla kolem ní černá látka a pak už se ozvala čvachtavá rána a bolestné zasípání. Zvedla se a překvapeně zamrkala. Démon ležel na vlhké zemi a tiskl si něco jako nos, ze kterého kapala zářivě žlutá tekutina.
„Co to, sakra… proč si to udělal?!“ Sid se opřel vchod do hospody a zaklonil hlavu.
Booth střídavě koukal z démona na svou, žlutým povlakem pokrytou, ruku.
„Ano, jeho krev je opravdu žlutá… Ne, nemám tušení, proč tomu tak je… Dokonce jsem jednou narazila na týpka, který ji měl bílou jak mlíko, až na to že mu v ní plavali něco jako zelené šupinky…“
„Prosím?“ Jestli se agent tvářil zmateně už předtím, nedokázala popsat, jeho výraz v tuto chvíli.
Slabě se pousmála. „Ale nic…“ Natáhla ruku ke klice. „Dovolíš?“ prohodila k démonovi opírajícímu se o dveře. „Chtěli bychom dovnitř.“
Sid se urychleně posunul o pár centimetrů stranou. „ Jo, jasně,“zachroptěl a stále si přitom tiskl kořen nosu. Blondýnka si ho dál nevšímala a prošla kolem něj.
„Hej,“ zastavila ji Seeleyho ruka na rameni. „Co bude s ním?“
„Co by. Chvilku si tady posedí a pak nejspíš zaleze do nejbližší stoky.“ Přistoupil těsně k ní. Buffy zadržela dech, ale zůstala na místě. „To ho jen tak necháme jít?“ Pronesl šeptem.
Stáhla obočí: „Mám mu nabídnout kapesník, nebo co?“
„Myslel jsem, že zabíjíš upíry, démony a podobné věci…?“
„Kdybych se měla otravovat s každou neškodnou obludnou, co chodí po téhle zemi, nedělala bych nic jiného.“ Mávla k schlíplému démonovi. „Tohle je obyčejný Varos. Jsou to sice slizáci, ale živí se převážně krysama a další havětí, kterou najdou v kanálech. Navíc nejsem tady na lovu. Přišli jsme si pokecat, pamatuješ?“ Stáhla si z ruky rezervní gumičku a sepnula si s ní prameny, které před chvíli on osvobodil. Při té vzpomínce jí zamrazilo, ale rychle ten pocit střepala z ramen a ladně vešla do putiky. Nedokázala se mu podívat do očí, pálily jí uši nervozitou a ještě něčím, co nedokázala přesně popsat. Na co jsem myslela, kdyby se tam neukázal ten démon… Nechtěla ani pomyslet, kam by jejich chování mohlo dojít… Nebo chtěla. Kuš! Napomenula se už poněkolikáté. Angel, kterého znala by na to, co se mezi nimi stalo venku, nereagoval a plně by se věnoval tomu, proč přišli. Problém byl, že tohle nebyl Angel, kterého znala. Tohle byl zarputilý agent FBI, který neměl ve zvyku nechávat věci bublat pod pokličkou. Stačilo pár dní a měla tohohle, tolik odlišného chlapa přečteného. Na jednu stranu jí chybělo bezpečí a jistotu, které z Angela cítila, než odešel ze Sunnydale, ale na stranu druhou nová, jistým způsobem drzejší, verze „jejího upíra“, jí imponovala.
Dvěma kroky ji dostihl a obratem otočil čelem k sobě. Se zuřivým pohledem v očích se k ní sklonil a zasyčel: „Co, to SAKRA, bylo?!“
Přemýšlela, jak nejlépe reagovat. Klid, dýchej. Uklidňovala se neúspěšně. Ať roztáčela kolečka v hlavě na sebevětší otáčky, žádná kreativní odpověď nepřicházela. Po chvilce, která jí připadala jako tisíc let, polkla a cizím hlasem špitla: „Pusa?“
Zakroutil hlavou. „Na tohle jsem se neptal a ty to moc dobře víš.“ Přitáhl si ji ještě blíž k sobě. Jejich obličeje dělilo jen několik centimetrů. Tohle bylo definitivně upgratované chování Angela, který se vyhýbal odpovědím a vyjadřoval jakékoli pocity jen v ojedinělých případech. „Mám toho tak akorát tak plné zuby. Upíři? Fajn. Ta věc tam venku? Okay! Snesu hodně, ale nemíním ti dělat fackovacího panáka. Vysyp to! Co mi uniká?“
Rozklepaly se jí kolena. Tohle je špatně. Úplně. Měla to být akce podle přemožitelčina gusta. Stylový vstup do místního monster baru. Trocha akčnějšího přemlouvání, které by vyústilo v pozdější nutný zásah architekta… Tradá… a měla by informace, pro které sem přišla.
Buffy se nervózně ošila. Angelovy prsty se jí bolestivě zarývaly do ramen. Problémem nebyla bolest, kterou jí tím působil, zásadní byly elektrické vlny, které jejím tělem nepřestávaly proudit od chvíle, kdy se políbili. Zahnaná v koutě se necítila už pěkně dlouho. Zase jednou nad ní měl tenhle zatracený chlap navrch. Asi to je nějaké nepsané pravidlo. Něco jako první láska nikdy doopravdy nevymizí… Nebo podobné klišé. Zamrkala a koutkem oka si všimla chlápka u baru, v ruce lahev Corony napůl k ústům, na ně bezostyšně hleděl. Prozkoumala okolí. Sakra. Valná většina přítomných monitorovala jejich melodramatický výstup.
„Takže?“ Zasyčel nedočkavě.
„Ehm, možná sis toho nevšiml, ale právě tady tropíme zábavu pro celý lokál,“ zavrčela na něj nazpátek. Agent, aniž by z ní spustil pohled, tiše pronesl: „To je mi jedno!“
Zamračila se, když koutkem oka zaregistrovala pohyb. „Okay, návrh. Vyřídíme to tady a pak si promluvíme.“
„Řekneš mi všechno!“
Vykroutila se z jeho sevření a přikývla. V duchu si vynadala, protože nejen, že tím poruší všechno, co si s Gilesem předsevzali, ale neměla tušení, jak celou jejich zašmodrchanou minulost vysvětlí člověku, který ještě před několika hodinami neměl tušení, že nadpřirozeno znamená víc, než jen šarlatánka věštící z křišťálové koule.

Díky nevšednímu vstupu o jejich přítomnosti věděla každá z místních potvor. Rychle očima ještě jednou projela skrz naskrz barem. Několik upírů a podprůměrných démonů. Nic, co by neviděla už tolikrát.
„Jak si to představuješ?“ Ozvalo se jí za zády. Ignorovala ho a ležérně přešla k baru. Vyskočila na barovou židličku a mávla na démonku za barem. „Tequillu.“ Nikdy jí alkohol moc nechutnal, ale zrovna teď potřebovala uhladit rozcuchané nervy. Když si šli se spolužáky sednout do jejich oblíbeného římského baru, daleko od rušných turistických stezek, tak většinou popíjeli právě tequillu. Celou tu italskou posedlost vínem směle popírali měsíc co měsíc. Ona si za noc dala tak tři, čtyři panáky, které prokládala limetkovým džusem, ale ostatní se předháněli v tom, kdo postaví nejvyšší šikmou věž z panáků. Dívka, asi tak v jejích letech, před nic postavila čistou sklenici, a zatímco jednou rukou utírala pult, další skládala lahve do regálu, tou třetí ji panáka naplnila bronzovou tekutinou až po okraj. Poslední volnou rukou kývla někam na Buffyno levé rameno: „Co si dáš ty?“
Než stihl Booth odpovědět, blondýnka zaklonila hlavu a do krku jí sklouzl obsah skleničky. Okamžitě se jí oči zvlhčily žárem, který cítila od jazyka až po žaludek. Zarazila zakašlání a dvěma prsty si objednala další rundu, dvojitou. Možná to chutnalo jako čirý oheň, ale spolu s pálením jí tělem začalo prostupovat příjemné teplo. Co je to za značku? Vedlejší židle vrzla, ale ona se odmítala jeho směrem třeba jen podívat. Barmanka před ní postavila větší sklenici a zase ji mrštně naplnila. Přitom nespouštěla své úzké oči s fialovýma duchovýma z Angela. „No tak zlato, co ti můžu nabídnout?“ Buffy se nad tím dvojsmyslem ušklíbla. Žádná odpověď. Prstem kroužila po okraji dlouhého mahagonového pultu. Už se chystala sáhnout po sklenici a popálit si krk podruhé, když ji hbitě chňapla jeho silná ruka. Zatnula zuby a pomalu se na něj otočila. Na rtech měla prudké odseknutí, ale když se na něj podívala, došlo jí, proč barmance neodpověděl. Celou tu dobu, od chvíle kdy se posadil a ona do sebe kopla tequillu, na ni zíral. Ale ne… Buffy nevěděla, co se to sní děje. Její rázné a odhodlané já zase mizelo. ZASE se z ní stávala trapná středoškolačka, která výší na každém slově svého přítele… Sotva pohledem klouzla k jeho rtům, přestalo jí to myslet úplně. A pak se k ní sklonil. Přivřela oči a bylo jí jedno, kde je a co tady měla dělat. Připravila se na sladkost Angelových rtů, ale ten ji nepolíbil. Jen se sklonil k jejímu uchu a vztekle sykl: „To jsme sem přijeli, aby sis sprala alkoholem? Myslel jsem, že celá tahle „haló“ akce je součástí tvého geniálního plánu, jak vypátrat, kdo tady upaluje upíry.“ Jakoby ji polil vodou. Malátnost byla ta tam a ona se zastyděla za nepochopitelné chování, které kolem něj prováděla. V mžiku přepnula na starý známý bojový mód. Možná to bylo tím, že ji tak pekelně naštval, možná už chtěla mít tuhle divnou a rozpačitou noc za sebou, anebo možná už potřebovala zpřelámat kosti tomu hňupovi, který stojí za všemi těmi upalogrami. Původně chtěla jen tak sedět v baru a poptat se obsluhy, jestli se tady kolem nepovídá něco o těch zmizeních a ohořelých kostrách. Možná vysondovat, kde by našla informátora, jehož jméno bylo napsáno na kousku papíru, který jí dal Giles. Ale… To po jejich příchodu nebylo uskutečnitelné. Její pitomost a Boothovo chování jim však poskytlo jinou možnost…
Aniž by se pohnula z místa, řekla mu: „Až ti řeknu, tak mi přejedeš po stehně – tak aby to vidělo co možná nejvíc lidí.“ Chtěl se odtáhnout, aby se na ni mohl nechápavě podívat, ale ona ho zarazila dalším drmolivým šepotem. „Počkej, myslím to v praktickém slova smyslu. Mám nápad. Prostě hraj semnou. Holce za barem se evidentně líbíš, využij toho. Snad ses naučil flirtovat.“ Pak už neřekla ani slovo. Po tom co pomalu přejel od kolena po celé délce stehna, s vypísknutím seskočila z vysoké židličky. Popadla druhou sklenku tequilly a překvapenému agentovi ji vychrstla do obličeje. „To teda ani náhodou ty chlípníku! Snesu hodně, ale do trojky semnou nepočítej.“ Aniž by z něj spouštěla zrak, mávla rukou k démonické barmance. „Jestli tě tolik bere více rukou, fajn, ale beze mě! Je mi jedno, kolik máš peněz. Vsadila bych se, že do pěti minut si najdu společnost, která bude stokrát galantnější, než si ty kdy byl!“ Poslední slova už křičela tak, že ji slyšel celý bar. Melodramaticky pohodila vlasy a odešla ke kulečníkovému stolu, kde stála parta zaražených upírů. Za sebou uslyšela jen dívčino odfrknutí a její vemlouvavý hlas zněl: „Divím se, že si s ní ztrácel čas. Co takhle sklenku Jacka?“
Buffy doufala, že Angel pochopil její plán a bude se jím řídit. Neměla na vybranou, buď to klapne anebo si protáhne klouby, když se sebe a jeho bude snažit dostat zpátky k autu přes nakrknutou hospodu démonů. Protože jestli něco tyhle pouliční potvory ze stínů netolerovali, tak to bylo hraní a přetvářka.
Naoko naštvaná a ublížená zároveň se opřela o stůl potažený zelenou látkou. Vzala do ruky jednu z koulí a poslala ji do opačného konce.
„Hej,“ ozval se jeden z upírů. Blondýnka zvedla oči naplněné falešnými slzami. Upír s mastnými vlasy sepnutými do krátkého ohonu se zarazil.
„Ou, o-omlouvám se,“ smrkla.
„Éé, to nic,“ poškrábal se na bradě.
Z druhé strany k ní někdo přistoupil a vzal ji kolem ramen. „Omluv tady Davea, zlatíčko. Nemá vychování.“ Přemožitelka ke skřípavému hlasu otočila pohled. Další upír. O trochu větší jak ona, měl zrzavé vlasy a na nose pihy. Buffy se na něj usmála. „Ne, byla to moje chyba. Omlouvám se, asi jsme vám zkazila hru.“ Nevinně se na ně zasmála a pitom zatřepetala vlhkými řasy. Upíry jakoby zasáhlo kouzlo lásky. Z jejich obličejů zmizelo naštvání a oni se k blondýnce přisunuli ještě blíž. „To nevadí,“ rychle koktali jeden přes druhého. Tohle by mohlo být snadné. Pomyslela se přemožitelka.
„Já jen, nemyslela jsem… A…“ zarazila se. Nemohla prozradit Angelovu identitu. „…Adam,“ vyhrkla první jméno, které ji přišlo na mysl, a přitom si dovolila mrknout k baru. Dech, který mentálně zadržovala od chvíle, kdy Boothovi vylila do obličeje pití, se uvolnil. Agent stále seděl nastoličce. Před sebou měl wisky a čtyřruká dívka, která se k němu předkláněla, měla jednu dlaň na té jeho. „…mě jen nehorázně vytočil,“ ukončila s očima zase už u upírů.
„Je to blbec,“ vyhrkl odvážně upír v kožené vestě. „Vyměnit tě za Lindu…“ Zrentgenoval ji chtivým pohledem od hlavy až k patě. „Jo, je to vůl,“ mlaskl.
Buffy potlačila nepříjemný pocit. „Linda je ta holka za barem?“
Upír kývl a blondýnka odfrkla. „Už mě donutil k různým věcem, ale tohle už bylo moc.“
Založila si ruce a pokračovala: „Já ho nepotřebuju. Vystačím si sama.“ Na chvíli zmlkla, jako když přemýšlí nad celou touhle situací a pak se zase zářivě usmála. „Jmenuju se Grace.“
A potom už se začali představovat upíři. Ten s culíkem byl Dave, nedávno se do Londýna přestěhoval z Oklahomy. Zrzek – Hamish, byl původem Ir, ale do Anglie se přestěhoval, protože chtěl prorazit jako muzikant, bylo by se mu to povedlo, kdyby ho jednou v noci nedaleko Covent Garden nekousl upír. Pak tam byli Steve, Franko a týpek, který se představil jako Lestat.
„Počkej,“ předstírala údiv Buffy, „Jako ten Lestat? Vážně?“
„Lestat,“ který se nápadně podobal Rowanovi Atkinsonovi za mlada, přivřel oči a dle něj záhadně přikývl.
„Takže všechno, co o tobě napsala Anne Rice je pravda?“
Upír znejistěl. „Ehm, jaká Anne Rice? O mě byl natočenej ten film. Interview s upírem.“
Buffy si musela skousnout rty. Stálo ji hodně sil, aby udržela zapálenou tvář, když vyslovila další wouw. Tenhle maník je solidní břídil. Během zabíjení se setkala s tolika verzemi Lestata, dokonce i Luise, ale tenhle byl zdaleka nejhorší. Prý, já jsem ten, co o něm byl natočený ten film…
„Tak co, nezapijeme to naše setkání?“ Nadhodil Dave.
Blondýnka přikývla. „Moc ráda,“ otočila se na její zbývající společníky, zatímco „Lestat“ a Dave odpluli k baru. „Tak, mezitím mi můžete vysvětlit, jak se šťouchá do těch barevných koupí?“
Noc rychle utíkala. Zatímco Angel stále tlachal u baru s Lidnou - mimochodem, věnoval Buffy pár hodně ošklivých pohledů, které jí naznačovaly, že si to později vypije – nemohla jinak, musela si jeho situaci potají užívat. Sama na tom však nebyla o nic líp. Musela ze sebe soukat jednu lež za druhou. Najednou z ní byla studentka designu z Texasu, která má ráda rodeo a opalování na sluníčku. V Anglii byla navštívit kamarádku Nancy, ale ta nebyla doma. Steve s Davem se na ni tlačili každý s jiné strany. Lestat se dokonce pokusil prozkoumat tvar jejího pozadí… Do východu slunce zbývalo už jen několik hodin. Už se dál nemohla kousat do jazyka a tak se ve chvíli, kdy se upíři smáli nějakému vtipu, protáhla a pronesla: „Hele a co je pravdy na tom, že tady upalují upíry?“ Možná to znělo trochu hrr, protože všichni u stolu strnuli. Buffy si odkašlala a snažila se to zamluvit. „Nancy, ona je upírka asi dva roky. Jsme domluvené, že jakmile dokončím vysokou, tak mě přemění,“ brebentila. „Když jsem jí volala, jestli se nechce sejít, řekla mi, že musela vypadnout z Anglie, protože se tady děje něco divného…Prý ať odtud taky zmizím. Zabukovali jsme si letadlo, ale ono mělo zpoždění a tak jsme s tím pitomcem,“ kývla k baru, „skončili tady. Jsem si jistá, že zbytek už víte. Abych pravdu řekla, tak jsem ráda, že to dopadlo, tak jak to dopadlo, protože jinak bych nepoznala tak milé mladé muže, jako jste vy.“ Schválně monolog zakončila poklonou. Dnes večer už po několikáté zamrkala a zase to a působilo. To jsou fakt tupci…
„Jo něco se povídá,“ přikývl Hamish.
„Já jsem taky něco slyšel,“ přidal se hned Steve a přejel Buffy po zádech. „Ale nebude na tom moc pravdy. Když zabiješ upíra, tak se promění v prach. Nezůstane žádná ohořelá kostra.“
Blondýnka si údivem zakryla ústa a pak špitla. „Takže si myslíte, že nic nehrozí?“
Dave do sebe obrátil další lahev piva, odříhl si a zdřevěnělým jazykem zamumlal: „Jsou to jen kecy.“
Bezva ztratila jsem noc s bandou ubožáků, co nic nevědí…
„Jste úplně blbí? To si jako myslíte, že Tony, Ivan a ti další zmizeli jen tak?“ Štěkl Franko, který za celou noc neřekl víc než pár vět. Buffy se na něj podívala. „Ty o tom něco víš?“
„Nevšímej si ho zlatíčko, starej Frankey, kecá z hladu.“
Vysoký upír, který byl kost a kůže po přiopilém Daveovi hmátl a jednou ranou ho poslal k zemi a hned na to se odporoučel k baru. Přemožitelka se na něj upřeně koukala, pak si všimla Angela, který už napůl vstával ze židle. Nepatrně cukla hlavou a on se zase posadil. Steve a Hamish zvedli Davea, kterému ze rtu odkapávala krev. „Sakra,“ ulevil si, když ho kamarádi posadili na stoličku.
„Neměl si ho prudit,“ nadhodil Hamish.
„Jo, víš jaký je to morous,“ dodal Lestat.
Dave si promnul bradu a pak zabrblal: „Držte hubu, oba dva!“
„Buffy se rozhodla vzít situaci do svých rukou. „Hm, někdo by si s ním měl promluvit o jeho manýrách.“
Steve zbledl. „To bych být tebou nezkoušel, zlato, Franko je fakt divnej. V poslední době furt vrčí.“
„To ale neznamená, že si svou špatnou náladu může vybíjet na svých přátelích. Půjdu si s ním promluvit a cestou Vám vezmu další rundu, co vy na to?“ Předzvěst alkoholu zadarmo upíry značně povzbudila a dál tak blondýnčiny úmysly nekomentovali. Buffy se zvedla, poupravila si šaty a vydala se k baru, kde se o roh opíral Franko. Přistoupila až těsně k němu. Při otočce pohlédla na Bootha, který předstíral, že si její přítomnosti nevšiml. Položila si loket o tvrdé dřevo těsně vedle vysokého upíra. Ten se dál věnoval kostkám ledu a plátkům citronů ve svém burbonu. Buffy se rozhodla ho ještě chvíli nechat a tak se otočila na čtyřrukou Lindu: „Haló, slečno,“ zvolala o oktávu výš, než bylo potřeba. Linda protočila panenkami a založila si oba páry rukou na hrudi.
„Mohla byste prosím donést další džbán piva, támhle mým přátelům ke kulečníkovému stolu?“
Dívka přimhouřila ty své fialové oči a líně pronesla: „Jo, hned.“ V puse se jí převalovala žvýkačka a ona se zase předklonila, aby tak dala Angelovi na obdiv své bujné poprsí.
Blondýnka se otočila na Franka: „Obsluha tady je opravdu výborná.“
Upír černými vlasy a orlím nosem si odfrkl. „No tak Lindo, nebuď mrcha. Tahle holka ti do zelí nepoleze. Sis snad všimla, že dala jasně najevo, že o toho tvýho krasavce v kabátu zájem nemá a máš moje slovo, že já zájem taky nemám.“ Přimhouřeně Angela sjel od hlavy až k patě.
Bylo zvláštní, jak rychle barmanka sáhla po džbánu. „Díky,“ pronesla opravdu překvapeně Buffy. Franko jen kývl hlavou. Když je barmanka míjela, jen pohodil hlavou a zabrblal něco, čemu přemožitelka dost dobře nerozuměla. Divila se, jak je možné, že upíři si z tohohle chlápka dělají srandu, ale démonka z něj měla respekt. Rozhodně u ní vzbudil zvědavost. „Mohla bych tu s tebou chvíli posedět? Teda jestli nechceš být sám, nebo tak něco?“
Upír pokrčil rameny a řádně si lokl.
„Díky,“ pronesly Buffyny rty svůdně, „ti tvoji kámoši už mi docela lezli krkem.“
Pozvedl obočí. „Vypadalo to, že se dobře bavíš,“
Sakra. „No… ano, ale,“ mysli, mysli… „S přísunem alkoholu jejich kouzlo pomalu opadalo. Jestli víš, co tím chci říct.“
Franko si ji chvíli podezřívavě měřil, pak se pohrdavě zasmál: „Jo, a ty si člověk, který je schopný vést konverzaci o astrofyzice.“
Buffy se začaly potit ruce. Nevěděla, jak to ví, ale Angel za jejími zády se napjal. Klid, pokračuj ve hře. Ještě není nic ztraceno… Předstírej… „Ale já nestuduju astrofyziku, studuju design,“ pronesla naivně a usmála se. Franko na ni nevěřícně zíral, ale pak jen mávl rukou a zase se zasmál. „Jak jsem říkal,“ zamumlal do skla. Přemožitelka se malinko uvolnila a jako by se nechumelilo, přiklonila se k Frankovi blíž: „Chtěla jsem se s tebou bavit o těch útocích.“ Neodolala a spiklenecky na upíra mrkla. Ten se překvapeně odtáhl.
„Co tím myslíš?“
Buffy si odkašlala. Jde se na to. „No, Nancy by mě nepozvala k sobě domů a pak mě nechala jen tak ve štychu. Muselo ji něco pořádně vyděsit. A já chci vědět, co!“
Chvíli si jen tak podezřívavě měřil, nakonec však své zkoumání přerušil a pronesl: „Stačí, když budeš vědět, že je to pravda a ne jen nějaké kecy. K těm zabitím fakt došlo.“
Buffy poposedla. „Ale ty něco víš… Nemůžeš něčemu přece jen tak slepě věřit. Musíš mít důvod!“
„I kdyby,“ vyprázdnil skleničku a položil ji zpět na bar, až o sebe kotky nerozpuštěného ledu zacinkaly. „Není mi jasné, co tobě je do toho.“
„Už jsem ti to řekla. Chci vědět, proč se Nancy tak vylekala.“
„Záleží na tom? Nejsi upír. Si prachobyčejný člověk,který za pár hodin bude na cestě zpátky do slunného Texasu.“
Bylo to zvláštní, na jednu stranu s ní argumentoval, ale mezitím z něj dívka měla sdílný pocit. Jakoby měl tajemství a nemohl se dočkat, až ho ze sebe vysype. Fajn, flirtování i Franka, kdo ví proč, nezabralo… Moment. Co to té Lindě řekl? „Máš moje slovo, že já zájem taky nemám?“ Zatraceně. No jasně… Už byla doma. „Mám pro tebe nabídku,“ přestala mrkat jako panenka a posadila se zpříma. Po tom, co upír nepromluvil, se ušklíbla a špitla, tak aby ji slyšel jen on: „Pošli tady slečnu na chvíli do skladu a promluvíme si.“

Nechtělo se jí věřit, že to bylo tak snadné. Sice jí to zabralo skoro celou noc, ale nakonec dosáhla svého cíle – oprava, měla ho před sebou. Nejen, že Frankovo křestní jméno bylo Jeff, ale ukázalo se, že je majitelem oné monster hospy. Takže ať už největší náhodou, která je mohla potkat, seděla vedle potencionálního informátora, u kterého měla tušení, jak na něj…
Jeff zaúkoloval barmanku přerovnáním krabic vzadu ve skladu a Buffy k Angelovu šoku nabídla noc plnou dobrodružství právě s ním. Upír se nejdříve rozpačitě rozchechtal, ale když mu došlo, že dívka nijak nežertuje a dvou nabídku myslí smrtelně vážně, byl jejich. Výměnou za informace ho čeká něco jako úchylná hra na vysávanou. Ruku v ruce opustili, k nelítosti Lestata a ostatních bar a vydali se k jejich autu. Boothovi bylo valně nepříjemné, když, jakmile byli z dosahu šťouravých očí, ho upír popadl kolem ramen a přejel mu po krku. Poplašeně se podíval na přemožitelku, ale ta jen protočila panenkami a spěchala otevřít dveře od zadních sedadel. Se slovy „co kdybyste vy dva jeli v zadu, zatímco, já nás zavezu někam, kde budeme mít soukromí“ na něj čekala s širokým úsměvem. V momentě, kdy Fanko pustit Angela a chtěl se posadit, nemilosrdně s využitím přemožitelné síly třískla dveřmi. Něco křuplo a vychrtlý upír se sesul k zemi.
Booth si vztekle třel krk: „Myslím, že spolupracovat s tebou už nikdy víc nechci.“
„Nebuď jako malý,“ pousmála se blondýnka a kopla do bezvědomého Franka. „Tak hrozné to nebylo.“
„Co prosím? Tenhle večer je regulérně první na seznamu nejhorších nocí v mém životě a to sem jich během doby, kdy jsem působil jako sniper zažil docela dost.“ Možná mluvil vážně, ale přece jen tam byla znatelná kapsa dobré nálady, protože mají – svým způsobem – to pro co přišli. „Nevím kolik hodin jsem snášel flirtování té… té čtyřruké barmanky, a věř mi, že z některých jejich návrhů je mi nevolno ještě teď, a pak mě předhodíš upírskýmu hošanovi…“ s úsměvem zakroutil hlavou.
„Buffy se na něj usmála zpět. „Tak promiň,“ ucítila známé šimrání v podbřišku, ale hbitě ho zahnala. „Pomoz mi ho naložit, ať ho dostaneme do sídla a můžeme z něj vymáčknout, co…“ Zarazila se s Frankovýma rukama, když se otevřely dveře lokálu a vyletěla z nich rozzuřená Linda: „Jeffe Franko, ty prolhanej… slizkej…“ i démonka zmlkla v půlce věty. Buffy s Angelem svírající bezvládné tělo upíra, kterému padala hlava do nepřirozeného úhlu a Linda, která zapomněla sevřít rty – pár sekund tak na sebe zíraly, když
Linda z plných plic zaječela a z baru se vyhrnulo snad celé osazenstvo.
Buffy toho víc nepotřebovala, pustila upírovi ruce. „Dostaň ho dovnitř a nastartuj!“ V ruce už měla kolík, angelovi nebylo jasné, kde ho tak rychle vzala, a rozběhla se k démonům.
„Sakra,“ Booth proklínal skutečnost, že nezaparkovali dál od baru a pokoušel se upíra narvat na zadní sedadla. Jindy jednoduchá záležitost se v tomto momentu zdála nesplnitelná. Za jeho zády se ozývaly zvuky boje, ale on se neohlížel. Tlačil a otáčel bezvládnými končetinami, až se mu konečně podařilo za upírem zavřít dveře. Možná mu při tom polámal pár kostí, ale výčitky svědomí z toho mít, neplánoval. Sotva se otočil směrem k místům, kde Buffy bojovala na život a na smrt něco ho přišpendlilo k autu. Byla to Linda, ječela a pištěla, až ho bolely uši a dvaceti dlouhatánskými nehty se mu sápala po obličeji a hrudníku. Sevřel pěst a nemilosrdně ji tvrdým úderem trefil přímo do nosu. Padla jako podťatá. Ruku měl zase pokrytou neidentifikovatelnou tekutinou, ale bylo mu to jedno. Očima hledal blondýnku, která právě zakolíkovala dalšího upíra. Ti blázni ji obkroužili a vrhali se na ni jeden za druhým. Namísto toho, aby využili své přesily, jí takhle dávali ohromnou výhodu. Na malou chvíli si dovolil ji jen tak sledovat. Byla neúprosná, její pohyby byly přesné a smrtící. Takhle nějak by si člověk mohl představit bohyni války – jestli by nějaká existovala a on opravdu doufal, že v tomhle zvráceném světě nic podobného, jako bohové, mající nekonečnou sílu, neexistovalo. V očích měla soustředění. Věnovala se svému protivníkovi, a přesto měla přehled o okolí a případné ohrožení odrazila v zárodku. Pak se na ni ale vrhly čtyři potvory najednou, a to už bylo moc i na trénovanou přemožitelku. Bryskně vklouzl na volant a se skřípěním kol se rozjel. Několik prvních démonů se mu podařilo přejet, zbytek uskakoval na stranu. Dupnul na brzdy a nahnul se, aby otevřel dveře spolujezdce. „Nasedni!“
Blondýnka na nic nečekala. V okamžiku byla v autě a Angel opětovně, se vší razancí, které bylo vozidlo schopno, ujížděl tmavou ulicí pryč.

Buffy se snažila uklidnit vybouřený tep a přerývavý dech, ale Angelova jízda spícím Londýnem ji v tom nepomáhala. Neřízeně, bez bezpečnostního pásu, to s ní házelo na všechny strany. „U-už… můžeš z-zpomalit!“
„Co?“ Otočil se na ni brunet, který měl nohu na plynovém pedálu přilepenou k zemi.
„Nesledují nás. Zpom-al.“
„Jo, aha,“ motor se uklidnil a jejich rychlost se ze zběsilé změnila na předepsanou.
Klidně projížděli relativně klidným Londýnem. Zrovna minuly centrum, když upír stočený na zadním sedadle zanaříkal. Booth na nic nečekal, prudce zabrzdil. Bez jakéhokoli slova vysoupil a Franka a mrštil s jeho stále ještě napůl bezvládným tělem o zem. Zřejmě mu nakřápl lebku. Pak ho bez okolků nasoukal do kufru a zase se rozjel.

o pár desítek minut později
Auto se slabým zakřupáním zastavilo na štěrkové příjezdové cestě před londýnskou centrálou přemožitelek. Buffy beze slova sáhla po dveřích, ale v tom se ozvalo cvaknutí. Nechápavě, s pozdviženým obočím se otočila po Angelovi. Ten dál svíral volant a zíral před sebe do stále husté tmy.

„Už jsou tady,“ informoval ostatní Xander a prstem poťukával po plazmové obrazovce jednoho z mnoha monitorů, za což sklidil nejeden zamračený pohled. Provinile se podíval z obrazovky na nejbližší dívku se sluchátky na uších a rychle strčil obě ruce do kapes.
Giles přistoupil k monitoru a přikývl.
„Proč tam jen tak sedí?“ natáhla se k nim zrzka, která doposud zkoumala materiály, které policie nashromáždila k tomuto mírně řečeno „pošahanému“ případu.
„Kamarádský pokec?“ zkusil Harris.
„Hm,“ ex-knihovník si sundal brýle a začal si je čistit svým plátěným kapesníkem.
Alex si vyndal ruce z kapes a jako malý kluk namířil prstem na Gilese: „O-ou, tady mi něco říká, že ty o tom něco výš a my - tím myslím, mě, Will a tady doktorku - o tom něčem nemáme vědět. V každém případě si zmatený, což dělá zmateného mě a jsem si jistý, že
Willow je zmatená stejným způsobem.“
Angličan si v pomalém a uklidňujícím gestu nasadil brýle a nevěřícně si mladíka změřil pohledem.
„Nejsem odborník na mezilidské vztahy a chování jednotlivců ve skupině mi v mnoha případech přijde nelogické, ale jsem si docela jistá, že momentálně jsou zmatení jak Giles, tak Willow a to tvým nesmyslným projevem,“ konstatovala Temp, aniž by někomu ze zmíněných věnovala další pozornost. Alex si založil ruce na hrudi. A protože na nastalou situaci nechtěl dál upozorňovat, bezhlasně gestikuloval na monitor a podtrhoval tak skutečnost, že ani Booth ani Buffy doposud nevystoupili.
„Jsem si jistý, že o nic nejde. Podle infrakamer a softwaru, který monitoruje životní funkce, jsou oba nezranění a v pořádku. Pokud si chtějí promluvit, tak je nech,“ zasyčel ex-knihovník a vrátil se k Will a Brennanové. Xander se ještě jednou podíval na monitor a pak na hodinky. Už tam stáli víc jak deset minut.

Celá ta situace jí docvakla v momentě, kdy Angel zamkl auto. Karma je mrcha, ale to nic neměnilo na skutečnosti, že ji právě teď dohonila. Ani se nesnažila vymýšlet nějaké pohádky a vytáčky. I když její realistické já bylo všema deseti za jedno s Gilesem – Angel se nepotřeboval dozvědět ani píp, z jeho minulosti - její emocionální část (ten kousek jí samotné, který si na svůj list zapsal už tolik blbostí a rozpačitých situací – nutno říct, že jich kopa byla právě s tímhle tvrdohlavým chlapem) na ni přímo křičela: „Řekni mu to!“ Skousla si jazyk, ten koho snad někdy napadlo, že vnitřní bitvy jsou jednodušší, jak ty fyzické se spletl, a to monstrózně! Aniž by se pohnul třeba jen o centimetr, tiše pronesl: „Jsem člověk a stárnu, ale ani jeden z nás neopustí tohle auto, dokud nebudu znát celou pravdu. Bez přikrášlení, bez hluchých míst. Pravdu, tečka.“
To byla ale ironie, naposledy, když se viděli, řekl jí svým způsobem opak: „Já nestárnu.“ duněla jí ozvěna jeho slov, které pronesl předvečer bitvy o sunnydaleskou pekelnou bránu. Pomalu se na něj otočila a s odevzdání zatlačila slzy. Jeho vzezření by ji nemělo překvapovat, ale přesto, už poněkolikáté, si libovala v pohledu na drobné vrásky okolo očí. Chyběly jí jeho delší vlasy, ale i tak působil charismaticky, rozhodně a sexy. Poslední rozumné argumenty zatlačila hluboko do temného kouta mysli a skoro bezhlasně spustila.
„Nebudeš mi věřit. Bude ti to připadat jako naprostá hloupost a pravděpodobně to všechno skoční docela nepříjemnou konfrontací. Možná si dokonce budeš přát, abys nic z toho, co ti chci říct, nevěděl. Takže poslední možnost návratu. Nepotřebuješ to vědět, to co nevíš, nijak neovlivní tento případ, v žádném případě neohrožuje nikoho na životě…“
Konečně se na ni otočil. „Tobě to nedochází, že? Tady nejde o to, co potřebuju nebo nepotřebuju vědět. Tady jde o to, co chci vědět!“
Zavřela ústa, polkla a přikývla. „Fajn, ale následky si poneseš sám.“
Mlčel, čekal.

„Nechci si hrát na pana urýpaného, ale už je to skoro hodina. Co tam sakra můžou probírat?“ zašeptal Alex zrzce do ucha.
Ta protočila bulvami. „Vážně Xandere? Nenapadá tě jediná věc, kterou by ti dva mohli řešit?“ Ironie jejich slov skoro až vibrovala místností.
„Ne! Jo? Jakože ona mu řekne… řekne pravdu?“
Giles si ho změřil káravým pohledem, mrkl na doktorku, které napjatá situace buď nedocházela, nebo jim zkrátka nevěnovala pozornost. „Alexi, mohl bys semnou na chvíli vedle?“
Mladík potěšeně přitakal: „Velice rád.“
Jakmile byli z dohledu a doslechu lidí v hlavním monitorovacím prostoru, knihovník Alexe výchovně pleskl po hlavě. „Au, za co to bylo?“
„Nekorektnost, vlezlost nebo stupiditu celé situace, vyber si,“ pronesl Giles.
„Myslel jsem, že Angel nepotřebuje vědět, to, co mu Buffy právě teď vykládá?!“
Angličan se posadil na nedalekou židli a hlavu si opřel o polstrované opěradlo. „S Buffy jsme to probrali. Shodli jsme se na skutečnosti, že není nutné tuto věc s Boothem probírat…“
„Ha!“
„…ale situace se zřejmě změnila. Koneckonců není to naše věc. Pokud někdo kromě Angela samotného má právo o jeho informovanosti rozhodovat, pak věřím, že je to právě Buffy.“
„Ale…“
„…a nám do toho není zhola nic.“
„Může to ovlivnit celou tuhle akci. Kdo nám zaručí, že nás jeho reakce nepošle za katr?“
Giles pokrčil rameny. „Nemyslím si, že je tady taková možnost. Agent FBI je sice povinován policejními předpisy, ale jak se ukázalo, ty se mohou ve výjimečných případech porušit. Pokud to bude mít nějaké důsledky, domnívám se, že se dotknout jeho a Buffy. Každopádně my v tom hrajeme pouze vedlejší roli. A možná, že jeho minulost ani neprobírají…“
„Jasně, a upíři se rádi opalují. Fajn, řekneme, že nás to neovlivní, ale to nemění nic na skutečnosti, že tady jsou priority, o které je potřeba se postarat.“
Giles se podíval na hodinky. „Jsem si jistý, že ať už zjistili cokoli, dnes v noci už nic nevyřešíme. Momentálně bude lepší si jít lehnout.“
„Nebyl si to náhodou ty, kdo chtěl bez přestávky a za jakékoli situace najít Natálii?“
Neodpustil si rýpanec Harris, i když i jeho začal zmáhat celonoční, bezvýsledné bádání.
Ex-knihovník přikývl, ale dodal: „Tohle nikam nevede. Bez toho, co zjistila Buffy, se dál nepohneme.“
„Tím spíš…“
„Alexi…“
„Fajn,“ zvedl ruce nad hlavu. „Já jen říkám, že pokaždé, když ti dva něco řeší, má to své následky…“
Giles už ho však neposlouchal, odcházel s tím, že všechny z noční směny propustí do jejich ubikací.

To byla ta chvíli. Ta, za kterou si budu následně nadávat. Ta, za kterou mě Giles dokope do horoucích pekel. Ta, která změní „obyčejný lidský“ život od základů. Buffy polka a najednou jí bylo zase osmnáct a ona stála před ohořelými troskami sunnydalské střední a dýmovém oparu hledala jeho čokoládové oči. Bylo to hloupé, až tristní, ale ona si nemohla pomoct. A pak najednou smířená se vším co může přijít, spustila. Možná mohla začít jako v knihách od Dickense, ale proč balit pravdu do úhledného papíru. Nechtěl žádné přikrášlování, vlastně ani ona o to nestála. Prostě jen bod za bodem, událost za událostí popsala jejich propletenou minulost… a on poslouchal. V obličeji se mu střídala jedna emoci za druhou, ale nikdy ji nepřerušil, jen naslouchal. Když se dostala k části s Acathlou, musela na chvíli zastavit. Mlčela několik minut, ale Booth ji netlačit, trpělivě čekal, až se osmělí a bude pokračovat. Následovalo vyprávění jeho posledního roku v Sunnydale a pak už jen chabé střípky informací, které se k ní dostaly ať už od Faith, Willow nebo od někoho jiného. Bylo zvláštní, že tolik času dokázala shrnout do tak krátkého monologu. Možná i trochu smutné. Jakmile dokončila poslední větu, nahnula se k němu. Zarazil se a rentgenoval ji zmateným pohledem. Víc nepotřebovala. Potlačila zuřivost i lítost. Bryskně se natáhla ještě dál, uvolnila zámky a utekla z auta.

Blížil se úsvit, skrz platanovou alej pronikaly první ranní paprsky a Seeley se konečně odhodlal k pohybu. Vešel do budovy.
„Boothe?“ Zavolal na něj ženský hlas, jakmile prošel kontrolní chodbou.
Promnul si oči a promluvil: „Něco nového?“
Temperance se zvedla od stolu a přešla k němu. „Laboratoři v ústavu se podařilo potvrdit přítomnost stříbra u dalších obětí. Jedná se o i při bližším zkoumání snadno přehlédnutelné stopové množství. Pokud bychom se na jeho hledání speciálně nezaměřili…“
„Fajn, fajn. Něco jiného?“
Brennanová si ho pořádně prohlédla. Byl bledý a pod očima měl tmavé kruhy. „Měl by sis odpočinout, tvůj úsudek je vlivem nedostatku spánku zkreslený a…“
„Kůstko, jsem v pořádku. Jen to byla dlouhá noc. Tenhle zatracený případ už mi leze krkem. Proto tě prosím, řekni mi, že máme něco, co nás posune dál!“ Zněl skoro jako vzteklý pes.
„Nemůžu uvěřit, že to říkám, ale v tomto momentě nám věda moc nepomůže. Víme, že vražedná zbraň byla ze stříbra, jelikož pachatelem je podle našich přátel nadpřirozená bytost, naše běžné metody jsou k ničemu.“
Agent FBI si uvolnil kravatu. „To se ještě uvidí.“ A bez dalšího marnění času se rozběhl zpátky k autu. Z kufru auta vytáhl upíra, který po jeho vzteklém výpadu stále nepřišel k sobě a hodil si ho přes rameno. Prošel budovou až do suterénu, kde Franka připevnil ke zdi, kde Giles mučil předešlou noc toho malého špinavého upíra. Zavřel se a prudkým kopnutím zkratoval zámky u dveří. Nevěděl, které z tlačítek na panelu u protější stěny slouží k vysunování těch tyranských udělátek, ale on je nepotřeboval. Neuvěřitelnou rychlostí a naprosto bez racionálních pohnutek se nacházel v rozpoložení, které mu propůjčovalo vlastní mučírenský level.
Za neprůhledným sklem se spustil poplach, který celou základu předimenzoval na bojový mód a učinil tak z budovy nepřístupnou pevnost.

Gilese z neklidného spánku probudilo zvonění telefonu. V momentě se posadil a hmátl po okulárech. „Ano, Cassandro? Rozumím. Hned jsem dole!“ V tom zmatku zapomněl na své sako, a už byl ve výtahu.
„Co se stalo?“ Chtěla vědět Willow, která do monitorovací místnosti dorazila ve stejný okamžik, jako Giles.
„Zatím nemám nejmenší tušení, dámy?“ Otočil se k pultu s pěti dívkami u počítačů.
„Došlo k poškození zařízení v zadržovací místnosti tři.“
„Ta by měla být prázdná, ne?“ ohlásil svou přítomnost Xander, který si přes hlavu přetahoval tričko s obrázkem strýčka Skrblíka.
Ex-knihovník položil ruku na rameno vysoké černovlásce s tetováním na krku.„Evo, kamery prosím.“
Po chvíli tichého klikání se na hlavní obrazovce objevil Booth, jak hlava nehlava tluče do upíra, který v tuhle chvíli připomínal spíš špatně přejetou mrtvolu.
„Co to sakra…“ naklonil hlavu na stranu Alex.
„Otevřete dveře té místnosti,“ zněl Angličanův příkaz.
„Zkouším to, ale digitální ovládání je zaseknuté. Musel poškodit zámky, a proto se spustil poplach. Budeme to muset otevřít manuálně.“
„Fajn, Alexi, Dário, Evo, půjdete s semnou. Ve zbrojnici by mělo být něco, čím to zkusíme otevřít. Willow, ty najdi Buffy. Musíme zjistit, co se…“ Zarazil se v půlce věty, protože zmíněná blondýnka stála přímo před ním. S nečitelným výrazem sledovala dění na monitoru.
„Gilesi, něco se stalo. Booth se choval divně… a pak…ou,“ Brennanová, která se právě přihnala do místnosti, se také zastavila v půlce svého monologu a s nakrčeným obočím a hlavou na stranu hleděla na to, jak její dlouholetý spolupracovník dělá z připoutaného upíra fašírku.

Poslední, co si pamatoval, byla nabídka na příjemně strávenou noc. Pak všechno zčernalo, ale jasně si vzpomínal, že ho nic nebolelo. Teď se cítil, jako když tenkrát spadl z balkónu na Lestatově party. Pitomá sázka. Zatraceně to bolelo. Jeho lebka muset opětovně srůst a na nohy se postavil až po několika hodinách, protože kosti po celé délce pravé strany jeho těla byly roztříštěny na malé kousky. Od té doby nepil do němoty, znal svůj limit. Tak co se sakra děje… Neměl toho v sobě přece víc než pár panáků a nějaké pivo. Proč mu je hůř jak po tom zpropadeným pádu? Další škubnutí. Ruplo mu žebro a propíchlo plíci. V zadu v krku ucítil krev, svou vlastní mrtvolně studenou krev. Pokusil se otevřít oči, ale nešlo to, někdo mu na víčka tiskl něco mazlavého a tupě naducaného. Po chvíli mu došlo, že je to jeho vlastní kůže, nateklá a slitá krví. Pokusil se pohnout rukama, ale taky marně, byl přivázaný. Chtěl promluvit, ale ozvalo se jen nepříjemné zachroptění, když si krev z krku našla cestu mezi bolavými rty. Znovu zamrkal. Levé víčko se pozvedlo a on uviděl nekonečné bělmo. Byla to místnost, sterilně vypadající prostor, až na to, že momentálně byla dekorovaná jeho červenými krvinkami. Byl snad v nemocnici? Jeho uši zaznamenaly další švihnutí a následně pocítil bodnutí v podbřišku, z úst se mu valila další krev. Koulel jedovatě žlutou duhovkou po místnosti, když se mu před obličejem zastavil chlápek z baru.

Angel byl konečně schopný ovládnout zvíře v sobě a přestal do upíra bušit. Klouby na jeho pravé ruce pulzovaly bolestí, ale on si toho nevšímal. Sklonil se k Frankovi a jedovatě sykl: „Myslím, že jsem to vzal ze špatného konce, Možná jsem se měl nejdříve zeptat a až pak se pustit do otloukání.“ Otřel si zkrvavenou pěst, kterou démonovi zamával před obličej, do kalhot a pak pokračoval. „Ale na druhou stranu to můžeš brát jako ukázku toho, co se bude dík, pokud mi neřekneš, to, co chci vědět. Nikdy jsem netoužil zjistit, kolik vůle a síly je potřeba k deformaci něčího těla, ale ty máš šťastný den, protože jsem ochotný si to dneska vyzkoušet.“
Franko už viděl i na druhé oko. Krev z krku zmizela, ale ani tak byl schopen jen chrchlání. „Kggreff.“
Angel svraštil obočí. „To beru jako souhlas,“ ustoupil od něj o krok a založil si ruce na hrudi. „Co víš o těch upalogramech?“
Upír zakroutil hlavou a pak zopakoval: „Kggreff!“
„Opakování matka moudrosti,“ splynulo nezaujatě z agentových úst a pak už upírovy mlaskla levá tvář o zeď, jak ji Booth brutálně nabral svým prvým hákem.

Všichni stáli jako opaření a hleděli na krvavenou podívanou za sklem. Bylo to tak brutální a syrové, tolik se to lišilo od praktik, na které byly Buffy a její přátelé zvyklý. Jako první se vzpamatovala právě přemožitelka. Viděla Angela, když se napřahoval k dalšímu úderu do hlavy, a rychle zmáčkla tlačítko. „Nemůže mluvit.“
Do Bootha jakoby uhodil blesk, když uslyšel její hlas. Zarazil se, svěsil ruku, ale neotočil se, čekal.
„Je na kaši, potřebuje krev, aby se uzdravil.“ Na chvíli bylo ticho a pak se ozval Giles:
„Pracujeme na tom, aby se dveře otevřely, ale jsou neprodyšně uzavřeny, zničením zámku si zpustil bezpečnostní protokol. Jakmile se dostaneme dovnitř, dáme mu krev a…“
„Na to není čas,“ zavrčel a vyhrnul si rukáv.
„Ne, počkej, tohle není nutné…“ Ale to už Seeleymu upír sál ze spodní strany předloktí. Bylo to zvláštní. Na malou chvíli cítil tlak ostrých zubů a pak už jen vnímal něco mezi bolestí a vzrušením z neznámého. Bylo to jako dejavu., jako by se snažil pohlédnout za tmavou hutnou oponu skryté pravdy. Bylo to šílené, nepřirozené a primitivní jako vdechování vzduchu do plic. Špatně, dýchat bylo na chvíli až druhotné. Hlad, sytil tvora před ním, byl na nepatrný mžik důležitější. Po pár dalších locích ruku z démonových tesáků vypáčil. Sklonil pohled ke dvěma symetrickým rankám, ze kterých pomalu kanuly další kapky. Pak zatřepal očima a kousanec obvázal trikem, které si nešikovně shodil z ramen.

Mohlo to trvat pár minut, ale Angelovi to připadalo jako věčnost. Nespouštěl z Franka oči a ten se před ním jako zázrakem transformoval v něco, co přece jen vzdáleně připomínalo lidské rysy. Možná to bylo ztrátou krve, nebo jejím hlasem, ale vztek, který Boothem předtím cloumal, pomalu ustupoval do pozadí. Nezmizel, stále tam byl, ale už neovládal jeho činy. Jen bezpečně schovaný v temném koutku mysli čekal na další možnost udeřit. Nevěděl, že to v sobě má. To něco, co nemohl přesně definovat, mohl tomu říkat vztek, ale nic podobného nikdy v životě necítil. A že zažil nejednou situaci, kdy ta věc mohla vyplout napovrch. Bylo to divné, skoro až nelidské. Nelidské! Byla to pravda? To, co mu Buffy řekla v autě? Je možné, že jeho život je jen lež? Že on sám není, nebo nebyl, člověk? To je blbost! Pamatuje si, jak ve svých devíti letech spadl ze stromu a zlomil si levé lýtko. Vybavuje si detaily z jeho maturiťáku, i když by si to líbání se Stacy Reedovou pod školní tribunou pamatovat nemusel. Roky ve vojenské službě…. Všechno jsou to jen nějaké výmysly? To přece nemůže být pravda. Má bratra, lidi ve svém životě, kteří jeho vzpomínky potvrdí. Jsou i oni naočkování lživými příběhy od těch Sil, nebo jak je Buffy nazvala? Najednou se mu zatočila hlava a on se musel opřít o protější jednostranné sklo. Podlaha příjemně chladila a pomáhala ve zklidnění dechu. A pak mu bylo všechno jasné. Musí to vědět. Musí… Jestliže byl někým jiným, postaví se tomu. Jakmile skončí s Frankem, řekne jí to… Pravda, to je to, co ho udrží při smyslech. A co když to tak je? Změní ho to? Co pak? Sakra, měla pravdu, nemusel to vědět, ale co si navařil, to si taky sní… do poslední lžičky. Musí to cítit, jedině pak bude mít jistotu. Pak snad bude něco z těch postelních pár dní dávat smysl. Zatracená Británie! Jestli mu nebylo líp ve Státech. Ze zmatených myšlenek Doriana
Greye ho vytrhl spoutaný upír: „Stačilo se vážně zeptat. Řeknu ti všechno, co vím.“
Seeley zvedl hlavu. Jeff Franko byl sice potřísněný krví, ale kromě toho byl bez jediného škrábnutí. Agent se postavil na nohy. „Tak začni. Pěkně popořadě.“
„Nejsem místní. Londýn je moje hřiště teprve pár měsíců, ale rád se kamarádím…“
„Dobrá, přeformuluju to – k věci!“
„Jen klid. Před pár dny jsem potkal holku. Rudý vlasy, nekonečně dlouhý nohy, které končily vysoko u kožené sukně. Byla krásná, ale ne zrovna můj typ, jestli víš, co tím myslím…“
Agent FBI na jeho narážku nereagoval.
„Bylo na ní něco zvláštního. Voněla jako člověk, ale její pohyby, to jak se snažila působit normálně, to mi nesedělo. Nemohl jsem to přesně identifikovat a tak jsem ji po tom, co si dala sklenku ginu, sledoval.“ Franko zakroutil krkem, až mu zapraskalo v páteři. „Nasedla na docela pěknou mašinu a šinula si to k severní straně města. Když zastavila u jednoho hřbitova, myslel jsem si, že mám jasno – přemožitelka. Zpoza podprsenky vytáhla kolík, nebyl ale obyčejný, leskl se, byl ze stříbra. Po tom, co narazila na tři chudáky, co si zrovna dávali večeři, je všechny zavila. Bylo to neuvěřitelně rychlé, nic podobného jsem neviděl ani u přemožitelek. A její oči… Zářily, kámo, jakoby v nich plál zelený oheň.“

„Co to sakra…“ šeptl Xander. „Máte někdo tušení, o čem to ten pošuk mluví?“
„Ticho!“

„Samo sebou, že jsem odtamtud chtěl co nejrychleji vypadnout, ale v ten moment byla přede mnou. Chtěla mě pod krkem a mrkla semnou o zem. Myslel jsem, že je po mně, ale ona se na mě jen dívala a její oči pomalu ztráceli zář, až byly zase normální, lidské. Pak mi dala na vybranou, buď její kontakt, nebo mě zabije. A jak jsem řekl, já se rád kamarádím…“
„Co přesně pro tuhle… ženu… děláš?“
„Řekne mi místo a čas a já zajistím, aby se v dané oblasti pohybovalo několik vampů. Původně to byl jeden dva, ale postupem času jich chtěla víc a víc.“
„Co je zač? Proč je zabíjí podle vzorce?“
„Netuším, jak se jmenuje, nebo odkud přišla. Vím jen, že na sebe chtěla upozornit. A to se jí podle mě povedlo,“ upír zacloumal pouty. „Řekla mi, abych sem tam utrousil fámy, že to ke mně přiláká přemožitelky, které si pak pro mě přijdou. Taky mi řekla, že vám mám říct všechno… že Vám mám říct, že má tu vaši holku a že pokud ji chcete má si pro ni přijít nějaká Buffy… Sama!“
Angel se poprvé otočil k zrcadlovému sklu. Viděl jen svůj obraz, ale věděl, že ona tam je. Stojí s rukama na prsou a krčí obočí… Poslouchá. Otočil se zpátky k Frankovi. „Kde ji najdeme?“
„Dovedu tam tu tvou přemožitelku. Takhle se mi nic nestane a každý dostane to, co chce…“
Dveře za Boothovými zády se otevřely a do místnosti vešla blondýnka spolu s Temp a Gilesem. Angličan se podíval na agenta a pak na upíra: „Nejsem si jistý, zda je to degenerací rasy, nebo jen nižším IQ. Jsi si vědom, že je nám jasné, že je to past?“
Upír si odplivl a usmál se na přemožitelku, která z něj nespouštěla zrak. „Mohl bych se urazit, ale vzhledem k tomu, že mám strach z ní a ne z vás, tak to nechám být. Samozřejmě, že je to past ty chcípáku. A bloncá tady to ví. Není tak hloupá, za jakou se vydávala… Ale i tak do toho půjde, mám pravdu drahoušku?“
Ex-knihovník udělal k připoutanému démonovi krok, ale Buffy ho zastavila dotykem ruky. Podívali se na sebe a pak už jen Giles pronesl: „Zatraceně.“

Stála u stolu v Gilesově pracovně a k rukám si připínala vystřelovací nože. Po tom, co opustili celu číslo tři, neproběhla žádná hádka, žádné debaty nebo přemlouvání. Všichni ji po všech těch rocích akce znali, musela se při té myšlence usmát.
Za jejími zády se tiše otevřely dveře. „Než odejdeš, musím ti něco říct.“
Ztuhla.
„Musím znát všechno. Chci své vzpomínky nazpět.“
Zavřela oči a s hraným klidem šeptla: „To není dobrý nápad.“
„To je mi jedno. Nemůžeš čekat, že se smířím s tím, co si mi řekla,“ zastavil se těsně za jejími rameny. „Sama si to řekla, není cesta zpátky.“
Otočila se a zakroutila hlavou. „Na tohle nemám čas… A-a netuším, jestli je něco takového vůbec možné.“
„Odfrkl si: „Prosím tě, zabíjíš UPÍRY, tvoje kamarádka je ČARODĚJNICE. Jsem si jistý, že najdete cestu.“
„Fajn, vyřešíme to s Willow, až se vrátím.“
„Jdu s tebou a jsem toho názoru, že bych byl mnohem užitečnější, kdybych měl o situaci přece jen lepší rozhled, ne jako laik, ale jako plnohodnotný člen teamu.“
„Jdu sama.“
„Nejdeš.“ Naklonil hlavu na stranu a usmál se na ni. Zase pocítil záblesk povědomosti. Taky se na něj usmála, ale byl to jen vteřinový úsměv. Její obličej se v momentě zkroutil v úšklebku a on nestihl ani mrknout, když díky jejímu rychlému úderu ztratil vědomí.

Překročila jeho bezvládné tělo a rázovala si to do hlavní místnosti. Giles rozdával úkoly. Xander se hádal s Willow a doktorka Brennanová snad poprvé od chvíle kdy ji Buffy poznala, vypadala zmateně. „Jsem připravená,“ zvolala blondýnka. Centrála ztichla.
„Je to zbytečné, ale zeptám se – Jsi si jistá?“
„Na sto procent.“
„Fajn, tady,“ ex-knihovník jí podal něco jako miniaturní pager. „Stačí zmáčknout. Má to v sobě GPS. Vyšleš signál a my si tě najdeme.“
Zastrčila si vysílač do kapsy a podívala se na Alexe s Willow. Zrzka mlaskla a objala ji:
„Tohle není dovolená, kterou jsem si představovala.“
Buffy je tiskla nazpět. „Já taky ne, ale co naděláš.“ K oběma dívkám se přivinul i Harris.
„Buď opatrná, nevíme o ní zhola nic. Podle řečí toho upíra vypadá jako velká hráčka… Jo a zajímalo by mne, proč to písmeno „K“. Než ji zabiješ, zeptej se í, nebo mě to bude žrát pěkně dlouhou dobu.“
Blondýnka se pousmála a vyvlíkla se ze skrumáže rukou a těl. Pak se ještě přitiskla ke
Gilesovi a šeptla mu: „Ve tvé kanceláři leží bezvědomí agent FBI, postarej se, aby nedělal žádné hlouposti.“ Pak už vyrazila ke dveřím, kde se líně opíral spoutaný Franko.
„Můžeme?“ zeptal se jí.
Popadla ho za loket: „Jdeme, ať ta tvá teatrální šéfová dál nečeká…“

To be continue…