Fateful choice 1

Poznámky autora:
Inspirací pro povídku mi bylo tohle video: http://www.youtube.com/watch?v=oc-cbPEPfAM

Řím
Ozvalo se zaklepání na dveře a Dawn s vypísknutím vyskočila z gauče: „Jdu tam, jdu tam!“
Netrvalo dlouho a vypísknutí následovala bujará vřava a veselé poskakování protkané vřelým objímáním. „Nemůžu tomu uvěřit! Jsi konečně tady!“
„Dawn!“ Další zavýsknutí. „Ani já ne. Je to tak dlouho!“ Přelétla ji rychlým pohledem. „Podívejme se na tebe. Je z tebe sexy vysokoškolačka.“
„Čekala jsi snad něco jiného?“ Reagovala Dawn, úsměv od ucha k uchu.
„To v žádném případě. Kde je…“
„Ta ještě neobejmutá?“ Postěžovala si usmívající se blondýnka. „Jsem moc ráda, že tě zase vidím, Will!“
„Ach, já tebe taky, Buffy.“
Obě dívky se vroucně objaly. Ty dva roky na jednu stranu utekly jako voda, ale z jiného úhlu pohledu to byla věčnost. Poté, co se všichni ze scoobies společně usnesli, že momentální prioritou je rozptýlit se a vyhledat všechny aktivované přemožitelky, rozjeli se do všech koutů světa. Shromažďovali vyvolené, prozrazovali jim jejich osud, trénovali je v boji proti zlu. Buffy s Dawn křižovali Evropu. Za tu dobu se jim podařilo najít desítky dívek. Nebylo to nic jednoduchého. Lokační kouzlo z nějakého důvodu nefungovalo, jak mělo a tak se mnohdy jednalo o nekonečnou detektivní práci. Nicméně byly úspěšné a světe div se, přemožitelky na onu zprávu: „Jste vyvolené – vašim osudem je bojovat proti upírům, démonům a silám temnoty.“ reagovaly ve valné většině případů víc než kladně. Teď, když byly jejich tváře odtajněny, začaly se psát nové dějiny. Byly tým a vše jasnělo… Najednou tady existovalo světlo, naděje, která byla bezednou studnicí energie. Dawn začala studovat vysokou školu. Buffy pracovala jako výchovný
poradce v centru pro mladé a dálkově si dodělávala titul. Život znormálněl. Démonů a tedy i přemožitelných povinností ubývalo. Noční zabíjení se stalo příležitostí protáhnout si svaly. Svět se točil a voněl po svobodě. Okolí sálalo příjemným klidným stereotypem.

„Jaká byla cesta?“ Zajímala se Buffy, která dva těžké kufry přemístila na chodbu, jako by byly naplněny peřím. Být přemožitelkou, se ukázalo být užitečné v mnoha věcech… Ať už se jednalo a přenášení břemen nebo otvírání skleniček se zavařeninou.
„Nedovedeš si představit, jak nepohodlné je cestovat přes půl světa regulérním dopravním prostředkem,“ odfoukla dlouhý pramen, který pohltil její obličej, a unaveně zapadla do pohodlné pohovky. „Tak povídej, jak jste se tady měly? Je pravda co se povídá o Italech? Jsou vážně tak… vznětlivý? Dawn, jak ti to jde ve škole? Buffy, co nová práce? Narazily jste ještě na nějaké přemožitelky, krom těch, o kterých už víme? Ach, asi moc mluvím…“ Zamrkala a zívla.
Buffy se zakřenila: „Vůbec ne.“ Poplácala kamarádku po ruce. „Všechno ráda zodpovím komisařko, ale řekla bych, že je čas na malého šlofíka? Koneckonců zůstaneš tady celé dva měsíce – máme čas.“
„Ne, jsem v pohóóódě.“ Další zívnutí.
Buffy mrkla na Dawn a společně Willouw odvedly do pokoje pro hosty. „Jasně, jasně…“
„Oh, možná by trocha spánku nezaškodila.“ Usmála se na Summersovic sestry. „Vážně jste mi chyběly.“ Oči jí zářily štěstím i přes nutnou dávku únavy, která jí klátila víčka.
„Ty nám taky,“ Špitla Dawn když se na nimi potichu zavíraly dveře.

Časový posun a vyčerpávající cesta se na ni podepsali tak, že usnula v okamžiku, kdy padla do peřin. Proto se druhý den ráno cítila malinko dezorientovaná, když se probudila jen v tričku a šortkách zavrtaná v dece. Slastně se protáhla a vstala z pohodlné postele. Popošla k oknu a rozhrnula béžový závěs. Pod ní se malí Italové hemžili jako pilní mravenečci a spěchali tím svým pomalým tempem do práce, do školy nebo jen tak za zábavou. Slunce tady bylo jiné jak v Brazílii, příjemně hřálo, nepálilo. Azurové nebe sem tam křižoval bílý baldachýn.
Rychle se osprchovala a vešla do kuchyně.
„Dobré ráno,“ zvolala hltající Dawn. „Jdu pozdě.“ Dodala na vysvětlenou. Když kol ní prolétla. „Uvidíme se odpo…“ Ale to už za sebou zabouchla domovní dveře.
„Neříkala jsi v telefonu, že se v Římě spěchá pomalu?“ Otočila se zdvíhajíc jedno obočí k Buffy.
„Upřesním to - rodilí Italové spěchají pomalu.“
„Aha, to vysvětluje vše.“ Vzala si toast, který jí blondýnka podávala a posadila se na červenou pohovku do malého obývacího pokoje.
„Kávu?“
„Ano, děkuji.“
Will automaticky zapnula televizi a otočila se směrem ke kuchyni. „Máte to tady opravdu krásně zařízené.“
„Snažily jsme se.“ Ozvalo se odněkud zpoza kuchyňské linky. „Teď je to náš domov. Dawn se v Římě líbí, má tady školu, přátele.“
„Dawn?“
„Dawn a mě. Vážně, Will. Itálie je krásná země.“
„Mhm,“ rusovláska polkla, rozhodnuta se k tomuto tématu-netématu později vrátit. Něco bylo, jako vždy, v nepořádku. „Máš nějaké zprávy o Gilesovi?“
Buffy dala vařit vodu na kávu a odpověděla: „Ano, zrovna minulý týden volal. Je s Natálií v Londýně. Poslední dobou tam přibývá nevysvětlitelných úmrtí. Pravděpodobně to nebude nic nadpřirozeného. Ale znáš ho, je pečlivost sama… Podle článků v novinách jde o upalování upírů,“ blondýnka ohrnula rty a pokusila se napodobit anglický přízvuk. „A to je situace, která by se měla prošetřit, Buffy.“ Willow vyprskla smíchy. „Nicméně,“ pokračovala přemožitelka, „zůstávají po nich ohořelé kostry a ne prach. Takže ať už se tam děje cokoli, upírů se to netýká.“
„Neměla by se o tohle postarat tamní policie?“ Will pozvedla jedno klenuté obočí.
„Zkus Gilesovi něco vymluvit… On prostě nedokáže žít bez dramatu.“
„Celý on. Vzpomínáš, když jsme hledali informace o starostově povýšení?“
„Och, to mi raději nepřipomínej.“
Willow se zasmála. „Byl nesnesitelný s tím svým – žádný ples, máme na práci důležitější věci.“
„Velkej otrava.“
Pak bylo chvíli ticho, než se čarodějka zeptala. „Bude to znít divně, ale nechybí ti někdy Sunnydaleská střední?“
S tácem a na něm dvě kávy pomalu kráčela k malému stolu u televize. „Víc než by měla…“ potutelně se pousmála. Už, už chtěla postavit tác na stůl, když v tom se podívala na obrazovku televize a šokem ho upustila.
„Buffy?“ Čarodějka jej slabým mávnutím ruky zastavila v prostoru. „Co se stalo?“ Tác stále držíce ve vzduchu se podívala do tváře své přítelkyně. Ta strnule hleděla na obrazovku. Willow se tedy podívala, co ji tak vyvedlo z míry. Jakmile tak učinila, tác s břinknutím dopadl na hranu stolu. Hrnečky se rozbily a káva se rozlila po hustém bílém koberečku.
„Nechala jsem si doma peněženku,“ ozvalo se jim za zády, ale ani jedna nereagovala.

O něco dříve - Někde nad Británií

Muž vedle ní břitce oddychoval a křečovitě svíral opěradla koženého sedadla. Temperance pozvedla jedno obočí. „Vážně, Boothe, byl si v armádě. Není strach z létání věc, kterou by si měl mít v malíčku?“
„Jen prostě preferuji dopravní prostředky, které jsou nějakým způsobem spojeny se zemským povrchem.“ Pilot vysunul podvozek a letadlo se mírně naklonilo. „Wouw, wouw,“ agent FBI ještě zesílil svůj stisk. „Je tohle normální? Vážně, asi to není normální…“ Pot mu pomalu zaléval zátylek.
Kůstka se pohodlně opřela a zavřela oči. „Tvůj strach je iracionální. Jedná se jen o větší množství adrenalinu, které…“
„Tohle mi nepomůže!“ Vykřikl ve stejném okamžiku, kdy letadlo dosedlo na ranvej.

Londýn

„To už je lepší,“ pochvaloval si, když řídil služební Jeep. Nasadil si sluneční brýle, protože celý Londýn byl prosycen slunečními paprsky. Spolujezdkyně jen zakroutila hlavou. Auto se řítilo plynule městem, ač byl pracovní den, ulice byly průjezdné - žádné zácpy. Seeley minul směrovku do centra. Dle pokynů se potřebovali dostat až na samý konec severovýchodního Londýna, kde za hřbitovní zdí byla nalezena další, v řadě už sedmá, ohořelá mrtvola.
Pachatelé, Temperence byla přesvědčená, že jich bylo víc, své vraždící choutky plynule stupňovali. První zmrzačené tělo bylo nalezeno před čtyřmi týdny, další pět dní na to. Místní policejní složky se snažily vše ututlat. Dařilo se jim to až do doby, kdy byla včera nalezena hned tři mrtvá těla nedaleko odsud. Tisk byl na místě ještě dřív, jak policejní vůz. Otázaný novinář uvedl, že jej anonym informoval, kde se budou těla nacházet. Vyšetřovatelé se chytli možnosti, že mohl zavolat sám pachatel a proto se soustředili na tuto horkou stopu. Nicméně ani přezkoumání výpisu hovorů nebylo případu nijak prospěšné. Proto byla londýnská policie vládou donucena přizvat kolegy z Ameriky, agenta S. Bootha a antropoložku, nejlepší v oboru T. Brennan.

Netrvalo dlouho a byli na místě. U zchátralého kostela zpomalil a nasměroval široké vozidlo na štěrkovou cestu. Projel zpustlou alejí starých habrů, až se jim naskytl pohled na mechem porostlou ohradu, jež obíhala kol hřbitova a zářící žlutou pásku vytyčující místo činu.
„Fajn,“ zastavil motor. „Jdeme na to.“
Temp otevřela kufr, rutinními pohyby na sebe natáhla kombinézu a rukavice. Sáhla po kufříku. „Já můžu.“
Sotva stihli udělat dva kroky, už u nich stál policista. „Agent Booth?“
„Ano,“ potřásl s nataženou dlaní. „Tohle je má partnerka, doktorka Brennan.“
„Zdravím. Já jsem Walters. Jsme rádi, že jste to zvládli tak rychle. Těla jsou támhle.“ Vedl je na druhou stranu zídky. „Předpokládám, že jste si stihli prostudovat spis?“
„Něco málo.“ Mávnul Booth neurčitě rukou. „Bylo by lepší, kdybyste nám to shrnul.“
Policista přikývl. „S těmito třemi máme sedm těl. Zajistili jsme nějaké stopy- textilní vlákna otisky pneumatik, nicméně žádný genetický materiál. Pachatelé útočí bez jakéhokoli časového či územního vzorce. Různá pohlaví, jiný věk…“
Kůstka sehnula k ostatkům. „Žena, kolem 25-ti let. Levé rameno vykloubené. Čelist… Co to?“
„Co?“ Ozval se Booth.
„Tohle je přinejmenším zvláštní.“ Přesunula se k další oběti.
Policista. „Asi tak. A ke všemu je to jediná věc, která je všechny spojuje.“
„Co?“ Teď už zněl netrpělivě.
Kůstka se postavila a prstem ukázala na těla. „Dvě ženy, jeden muž. Nicméně všichni mají identické anomálie na chrupu.“
Agent jí rukou naznačil, aby pokračovala. „To znamená?“
Přiklekla k nejbližší oběti a natočila na ně její lebku. Pomocí rukou pootevřela stisknuté čelisti. „Jejich špičáky dorostly nevydaných rozměrů.“
„Chceš říct, že mají tesáky? Jako… upíři?“
„Upíři neexistují.“ Sáhla do kufříku. S lupou v ruce blíže zkoumala chrup. „Tady to nemůžu stoprocentně potvrdit, budu potřebovat vzorky pro provedení rozboru, ale zdají se pravé.“
„Vždyť to říkám. Upíři!“ Uchechtl se Booth.
„Nebuď směšný. Z vědeckého hlediska je nemožné, aby tělo po smrti…“
„Fajn, fajn,“ otočil se k Waltersovi. „Říkal jste, že tesáky měly všechny oběti?“ „Přesně tak,“ přikývl. „Náš patolog prozkoumal jejich zuby a potvrdil, že se jedná o pravé špičáky. Žádné implantáty. Zvažovali jsme genetické mutace, ale…“ Zastavil se v půli věty, když se za jejich zády začaly ozývat bručivé hlasy. „Ale ne… zase! Omluvte mě.“ A vyrazil k vzniklému halasu. „Tady nemůžete být, tohle místo policejního vyšetřování…“
Slunce mu pražilo do zátylku, povolil si kravatu. „Předpokládám, že budeš chtít poslat vzorky do ústavu?“
Přikývla.
„Fajn.“ Booth sledoval Waltersovy neúspěšné pokusy vytlačit novináře dál od místa činu. Nicméně slídivé kamery hltaly okolí hlava nehlava. Už mu chtěl jít na pomoc, když periferně spatřil muže v tvídovém saku, jak podlézá žlutou pásku. „Hej!“ Zavolal na něho. „Tady nemáte co dělat.“ Popadl muže za rukáv a otočil ho tváří k sobě.
„P-promiňte.“ Muž si spravil brýle na nose a pohlédl přímo na Seeleyho. „Neměl jsem…“ Zamrkal a mapoval agenta zmateným pohledem. „Angele?“
„Prosím?“
„C-co tady děláš?“ Sjel ho pohledem o hlavy až k patě. „Bože, jak to, že nehoříš v plamenech?“
Booth se na něho díval jako by spadl z višně. Něco se mu na tomhle chlápkovi nelíbilo. „Waltersi, tohohle mi zatkněte. Popovídám si s ním.“ A předal muže policistovi.
„Co? Cože? Přestaňte. Na to nemáte právo.“

Řím

„Právě se nacházíme na místě dalšího útoku upalujících maniaků. Přímo za mnou, je místo činu.“
„Okamžitě tu kameru vypněte!“
„Máme právo informovat občany…“
„Řekl jsem hned!“
„Waltersi, tohohle mi zatkněte. Popovídám si s ním.“

„Zatraceně,“ uteklo Willow.
„Je to? A on? Zatkl, Gilese? On zatknul Gilese!“ Vyprskla Dawn. „Proč mu nechat nasadit želízka? On je policista? Kam se poděla celá ta PI agentura? A co vůbec dělá v Londýně? Neměl okupovat LA? Musíme se tam dostat a Gilese z toho vysekat.“ Jako vždy Dawn horkokrevně jednala. Otočila se na ty dvě na sedačce.
„Buff?“ Willow jí položila ruku na rameno.
Buffy zamrkala a dosedla na pohovku. „Co… já…“
„Třeba to nebyl… Chci říct, byl mu podobný. Stejné, teda ne, ne stejné – podobné, jo podobné vlasy. Možná i to čelo,“ pokrčila rameny. „Ale to je tak všechno… vůbec neměl jeho…“
Buffy se na ni smutně podívala. „Chtěla si říct oči? Och, Will, doufám, že ne, protože to byly TY oříško-čokoládové oči. JEHO oči.“
„Musíme pro Gilese,“ trvala na svém Dawn.
Jakoby svou sestru neslyšela. „Já to nechápu.“ Blondýnka prudce vstala a začala přecházet z jedné strany obývacího pokoje na druhou. „On, prostě… nechápu, jak je možné že mi nedal vědět! Tohle je neuvěřitelné. Cha, co taky znamenaly všechny ty roky, že? Pché, kdo by se byl obtěžoval…“
„O čem to mluvíš? Giles je ve vazbě? Tvůj EX ho právě nechal zabásnout.“
„Jakto, že nejsi ve škole? Dneska si měla psát test z historie!“ Buffy se na svou sestru podívala, jakoby právě zaregistrovala, že je tady s nimi.
„Jak ve škole? O čem to sakra mluvíš?! Gilese právě zatkli! Nějaký test mi může být ukradený!“
„Dawn,“ zastavila ji Willow. „Zlato, mohla by si počkat vedle?“
„Ale Giles?“
„Ano, já vím. Jen nás nech chvilku o samotě. Jakmile si promluvím s Buffy, vyřešíme to.“
Brunetka nasupeně odkráčela z pokoje. „Tohle mi děláte vždycky. Už by si někdo měl uvědomit, že mi není patnáct.“ Ozvalo se tříštivé prásknutí dveří. „A taky byste si měly srovnat priority!“
Rusovláska si skousla ret. „Proč ten výbuch?“
„Výbuch?“
„No, ehm, neber to špatně, ale už je to fůru let… Myslela jsem, že…“
„Děláš si ze mě srandu, že?“ Vyprskla beznadějně.
Will zaváhala,ale nakonec pokračovala v původní myšlence: „Myslela jsem, že tohle už je dávno za tebou. Chci říct - byli tady jiní. Tak proč po takové době…? “
Blondýnka nešťastně potlačila svůj vztek. „Tak se podívej, jen… podívej se ještě jednou… Co vidíš?“
„No…“ Zahleděla se na Angela, který právě mluvil přímo do kamery. Odpovídal na nějaké otázky, kterými ho reportér bombardoval. Krom toho, že jeho ramena postrádala kabát (který, přiznejme si nosil všude), nic neviděla. „Buffy, nejsem si jistá, na co se mám dívat.“ Znovu mrkla po obrazovce. Muž v obleku si právě stínil oči před… „Zatraceně!“ Vydechla. „Sakra, sakra, sakra…“

To be continue…