Evening star

Zachumlaná do vlněné přikrývky, usrkávala horkou čokoládu a tiše upírala pohled do zimní noci. Les byl klidný, jakoby i on, stejně jako jeho obyvatelé, spal. Sněhové vločky líně klouzaly k zemi. Blondýnka se zahleděla na oblohu posetou hvězdami. V zelených očích se jich třpytilo tisíce, ale ona toužila jen po jediné - večernici.
Našla ji, zářila ze všech nejvíce. Světélkovala ze své nekonečné dálky a hřála tak dívčino srdce.
Tváře zarudlé od chladných poryvů severního vánku, ona se dál vpíjela pohledem do neuvěřitelné krásy vzdálené hvězdy. Jemnou líci zkrápěla osaměla slza. Nenamáhala se jí třeba jen malíčkem setřít, nechala ji volně klouzat po pokožce, až zmizela přes okraj čelisti a zazvonila na skleněném sněhovém koberci.
Starou dřevěnou verandou se nesly zvučné kroky. Po chvíli ji silná paže překryla rameno.
„Je zima… Pojď dovnitř. Giles by chtěl začít prostírat. Xander si stěžuje. Jak hlásá - trápíme hladem - a vyhrožuje, že zahájí protestní hladovku!“
Pousmála se. Vpíjejíc se do kaštanových očí pronesla: „To nemůžeme připustit. Dobrá, hned jsem tam.“ Naposled vyhledala nejzářivější ozdobu noční oblohy a zavřela za sebou dveře chaty.

„Výborná štědrovečerní večeře.“
„Jo, tak dobře jsem už dlouho nenajedl,“ Xander se pohodlně opřel o rozvrzané opěradlo a slastně si poplácal plný žaludek.
„Starý anglický recept,“ prohodil pozorovatel prostě, ale z jeho pohledu bylo znát, jak moc ho potěšilo, že měla večeře úspěch.
Místnost zaplňovalo mihotavé světlo a příjemné teplo z krbu. Panovala slavnostní, teď po jídle trošku otupělá nálada. Blondýnka se protáhla a dala se do sbíraní nádobí.
„Počkej pomůžu ti,“ nabídla se Will a spěchala s náručí plnou talířů do kuchyně – malé místnůstky s ruční pumpou a pod ní velkým džberem na vodu a několika poličkami na dřevěných stěnách.
V celé chatě nebyla zavedena elektřina. Ke svícení jim posloužily petrolejové lampičky a nebo některý z krbů, které se nacházely, krom kuchyně, kde byli stará kachlová kamna, v každém pokoji. Mimo velký obývací pokoj s jídelním stolem a židlemi z dubu a rozvrzaným gaučem, tady byli ještě dvě ložnice. Jednu osídlovali Giles s Xanderem a Connorem ve druhé spaly Willow se Summersovic holkama.
Vlastně celý tenhle vánoční výlet byl Dawnin nápad. Odreagovat se. Na chvíli vypadnout od věch problémů a starostí, démonů a otravných upírů, od všech povinností. Ikdyž to Buffy nepřijala zrovna nadšeně parta ji přehlasovala a jelo se - dle Dawn na luxusní horskou chatu s výřivkou. Jakmile však dorazili na místo, strnuli a s otevřeními ústy zíraly na mírně řečeno zříceninu před nimi. Normálně by se otočili a odjeli zpět do Říma, ale Xander měl onen úžasný nápad.
„Zůstaňme! Bude to zábava.“
Jestliže zábavou myslel, nekonečné sekání dřeva, sto metrů vzdálenou kadiboudu nebo snad ohřívání vody v malých kotlících na kouřících kamnech – trefil se.
První den panovala tichá a napjatá nálada. Avšak hned druhé ráno se vše změnilo. Všechny, dokonce i Buffy, okouzlila místní příroda. Hluboké lesy, blízký zpola zamrzlý pramen křišťálově čisté vody. Nekonečná bělost čerstvého prašanu. Najednou jakoby praskání krbu a přítomnost blízkých nahradila drahé luxusní vybavení, jež srub postrádal. Nekonečné dovádění ve sněhu, v nich vzbudilo hravého ducha, dokonce i Giles zaklapl knihu a přidal se nim.
A v noci ta obloha. Tolik hvězd pohromadě snad bylo vidět jen tady. Ruch velkoměsta, se stým typicky začouzeným prostředím a našedlým popraškem, popojíždějícími auty v kolonách, vánoční shon a všudypřítomný spěch tady neexistoval. Žádné ohrané koledy v zalidněných obchodních domech… Tady bylo ticho a vzduch jakoby by sám dýchal. Sem tam bylo slyšet zaševelení větru a cinkot dlouhých rampouchů. Po nesmírně dlouhé době se Buffy cítila svá. Konečně jakoby nacházela sama sebe. Najednou byli pomíjivé všední starosti, dokonce i nejniternější bolesti, ostatním skryté, pouhou šmouhou. Snad konečně pochopila, co je v životě opravdu důležité… Jakoby se probrala z dlouhé noční můry, kde ji zhryzali výčitky svědomí… Konečně si uvědomila, že může jít dál… Nechat všechnu bolest za sebou. Že se již nemůže vinit z jeho smrti…
„Giles se vážně vyznamenal co říkáš?“
Blondýnka zamrkala a věnovala Will zmatený pohled. „Co?“
„Ta večeře… Buffy, kde lítáš?“
„Oh, ano samozřejmě, byla výborná.. Promiň jen jsem se zamyslela.“
Rusovláska slabě nakrčila obočí.
„Neboj, Will… jsem v pořádku, jen si říkala jak mi to tady bude chybět…“
„Mě taky… a kdo by to byl řekl, že?“
„Ano, to ano…“
Uklidili poslední hlubokou misku a vrátili do pokoje. U krbu seděl Giles a se sklenkou vína hleděl do plamenů. Will si k němu přisedla.
„Kde jsou Dawn s Connorem?“
„Šli se projít.“
„Myslím, že to mezi nimi začíná být opravdu vážné,“ spekulovala čarodějka.
„No, ano jsou si blízcí,“ přidal se Giles a podíval se po Buffy.
„Já jim to přeju. Conner je zodpovědný - Dawn sním bude v bezpečí… Je jako jeho otec.“ Vzápětí si uvědomila co řekla, bodlo ji u srdce a odvrátila se od svých přátel.
„Buffy? Jsi v pořádku?“ šeptla Will a snažila se zachytit její pohled.
„Já… ano, jen jsem už unavená. Půjdu si lehnout. Gilesi počkáš než se ti dva vrátí?“
„Jistě,“ přikývl.
„Dobra, tak já si jdu lehnout.“ Rychlým krokem vystoupala úzkém schodiště a zavřela se v tichém tmavém pokoji. Dýchala zrychleně. Myslela si, doufala že už je schopná na něj pomyslet, aniž by ji zabolelo srdce. Och, jak se mýlila! Pouhá zmínka o něm a celá se rozklepe. Položila se na postel, semkla víčka a snažila se uklidnit přerývavý dech.
Zítra. 25. prosince tomu budou dva roky. 730 probdělých nocí… Zdálo se to tak dávno a ona si i přesto dokázala vybavit i nejpodrobnější detail.

„Jdu s tebou!“ pronesla nekompromisně s rukama v bok.
„To ani náhodou! Nevystavím tě nebezpečí,“ kroutil hlavou a pár kaštanových pramenů mu spalo do čela.
„Já jsem přemožitelka! Mé šance jsou stokrát větší jak tvoje. Sakra Angele, nezapomínej, že už nejsi nesmrtelný!“
„To vím až moc dobře, ale už jsem se rozhodl. Zůstáváš tady!“ Stál si za svém a nemínil couvnout třeba o krok.
„Donuť mě!“ Blondýnka si složila ruce na hrudi a výhružně pozvedla bradu.
Strnule hleděl na svou přemožitelku a tiše zvažoval své šance. Nakonec svěsil ramena. Zbývá mu jen jediné…
Pomalu přistoupil k Buffy. Tak blízko až se dotýkali špičkami nosů. Cítil jak se jí zrychlil dech.Tiše polkla, ale přesto se tvářila vzpurně.
Až mučivě pomalu přibližoval své rty. Jemně přejel po celém obvodu sladkých úst.
Cítila Angelův teplý dech. Jeho mužná postava ji zastínila. Mohutná široká ramena, silné paže. Čokoládové oči propalovaly bílé tričko skrz na skrz. Hladově přejížděl po každičkém kousku svůdného těla.
Nevydržela to a dychtivě se přisála k jeho žhavým rtům. Polibky nabíraly na intenzitě. Vášeň a neuvěřitelný chtíč drásal jejich mysl. Toužil po ní, jakoby to mělo být naposled. Její hebkost a jemná vůně v něm probudila touhu dobývat a plnit. Téměř v okamžiku byla podlaha poseta cáry oblečení.
Snažila si zanechat chladnou hlavu. Ale pokaždé když se na ní třeba jen podíval, kolena se polomila, tělo se rozechvělo a ona toužila po jediném – po Angelovi.
Vyskočila a své nohy ovinula kol jeho úzkých boků. Poslepu vyběhl schody a spolu s dívkou jeho snů padl do nadýchaný peřin široké postele…

Sladce unavená břidce oddechovala. Přitáhl si jí do náruče a krátce políbil na čelo. Nechala se ukolébat a schoulená ve svalnatém náručí s ramenem místo polštáře usnula…

Tiše, tak aby přemožitelku nezbudil, se vysoukla z jejího teplého sevření. Oblékl se a vycházel z ložnice. Na prahu se zarazil. Otočil se a pohlédl na pokojně spící Buffy. Neodolal a vrátil se k posteli. Bříškem prstu pohladil hebkou záplavu blond vlasů. Vtiskl ji na tvář letmý polibek a zašeptal: „Nešlo to jinak. Vím že mě pochopíš…“ a rychlým krokem opustil jejich dům.

Rozespale se protáhla. Instinktivně zašátrala v levé straně postele. Narazila však jen na prochladlé prostěradlo. Zamrkala.
„Angele?“ zabalená do přikrývka seběhla ze schodů a vřítila se do kuchyně. Na lince byl malý lístek. Mžiku se po něm natáhla. Nevěřícně zírala na těch pár slov. B

rzy jsem zpět.
Miluju tě !
Angel

„Ten domýšlivý osel!“ Ulevila si a skrčený papír mrskla do džezu.

Dny míjely a po Angelovi ani stopy. Začínala jančit. S každým zazvoněním prudce vstala a rychlostí blesku se hnala ke dveřím. Noc co noc trávila na hřbitovech. Nedokázala spát, mučili ji zlé sny.

Téměř svítalo a přemožitelka unavená po další noci strávené bojem s upíry padla do pohodlného křesla. Zapnula televizi a s minerálkou v ruce zírala do prázdna. Přestala vnímat až protivně milý hlas moderátorky nějakého zpravodajství a pomalu se ztrácela v říši nočních můr.
Kráčela nekonečným tunelem podzemky. Všude bylo plno prachu a pavučin. Tiše našlapovala a zírala do nepropustné tmy, když se najednou přímo ze jejími zády ozval hlasitý pískot. Rychle uskočila před jedoucím vlakem, avšak za ní byla stejně černá jako před ní. Po vlaku nebylo nikde ani stopy. Pištivý zvuk však byl čím dál hlasitější… Vše kolem ztrácelo pevně daný tvar. Obklopila ji šedivá mlha a pak už zase tupě zírala na televizní moderátorku. Zvuk se ozval znovu a Buffy, konečně při smyslech, vešla na chodbu a otevřela dveře. V tom okamžiku zkoprněla. Na prahu se tak tak držel na nohou Conner.
„Ahoj,“ šeptl a sklátil se k zemi.

Pomalu pootevřel těžká víčka, olízl si vyprahlé rty a snažil se zaostřit na obličej nad ním.
„Pomalu, nespěchej… ztratil si mnoho krve.“
Konečně se mu podařilo zaostřit natolik, aby v šeptavém hlasu rozeznal Buffy. Pokusil se posadit, ale něčí ruka mu v tom zabránila. Otočil bolavou hlavu a prohlédl si ostatní. Spolu s přemožitelkou obklopovali jeho lůžko i Giles s Dawn.
Pokývl humna pozdrav a upřel svůj zrak opět na blondýnku. „B-buffy… musím t-ti… něco … něco říct.“
„Ššš, to počká. Teď spi,“ pohladila mladíka a obrátila se na pozorovatele.
„Vy tady ním zůstanete. Já se přidám k Will a Xanderovi. Musíme ho najít.“
„Buffy, jsi si jistá? Chci říct, i když je tady Connor, neznamená to… Angel se nemusel také vrátit.“
„Nesmysl! Je zpátky. Šel tam pro svého syna! Proč jinak by tam zůstával!“
„Buffy…“
„Ne, už nic neříkej!“
Mladík polkl a ač ho bolest uspávala, tohle jí musí říct. „B-buffy?“
„Ano?“ zadívala se do jeho kaštanových očí, tolik podobných jeho otci.
„Táta… on nevrátil se.“
„Cože? Proč?!“ Nechápala.
„Je mrtvý…“
Nadechla, ale nenásledoval žádný výdech. Nic. Jen upřeně zírala na zmučeného Connora. Zaštípal jí nos a oči se zamlžily. „Ne… To není pravda. Nemůže být. S-slíbil, že se vrátí. Slíbil mi to!“
Dawn bezeslova přešla ke své starší sestře a stiskla její rameno. Buffy se na ni otočila vyčetla z jejich velkých očí účast.
„Buffy,“ šeptla a pohladila ji po vlasech.
„Ne,“ setřásla přemožitelka její malou ruku. „Promiň. Promiňte… já, já už musím jít…“ Rozpačitě pohlédla na knihovníka a pozpátku zmizela z nemocničního pokoje.

Cítila neskutečnou potřebu běžet! Pryč od všech, od všeho.
Tíživou prázdnotu v srdci může zahnat jen jediné místo.
Běžela dál a dál. Nevnímala bolest v kolenou ani nedostatek dechu. Necítila nic. Konečně se zastavila. Byla tam, na jejich útesu.
Na místě, kde předtím tisíckrát leželi propleteni a užívajíc si vzájemného tepla hleděli k temné obloze poseté miliardy hvězd. Společně si našli tu svou. Zářila do noci stejně jako jejich láska. Byla tady odpradávna a nikdy nezhasne.
Hluboko pod ní bouřil divoký oceán. Ostré hrany útesu odolávaly drsným nárazům nekompromisních zpěněných vln.
Konečně se mohla nadechnout. Mořský vzduch narážel do tváře poseté třpytivými kapkami beznaděje a rozfoukával dlouhé prameny jejích vlasů…

Naprosto přesně si vybavovala, jak se tehdy cítila. Ztraceně, jakoby přišla o půlku svého srdce.
Povzdechla si snažila s zaplašit bolestné vzpomínky.

Will s Dawn už dávno spaly, ale Buffy dál zírala do dřevěných trámů. Už dál nesnesla stísněnost čtyř stěn. Zachumlaná v teplé dece tichounce jako myška proklouzla z pokoje. Seběhla rozvrzané schůdky, poslepu prošla obývákem. V kuchyni si připravila silný čaj a rychle vyklouzla na zasněženou verandu. Z polštáře staré houpačky setřásla sněhový poprašek a se skrčenýma nohama se pohodlně usadila. Dychtivě pohlédla k nebi, ale clona nepropustných mraků jí zabránila v pohledu na večernici. Trochu sklesle se zadívala na hladinu vařícího čaje. Spatřila na ní odraz tmavých mračen. S úšklebkem pronesla: „Však já vám ukážu.“ Hluboce se nadechla a foukla do šálku až se na hladině objevilo nespočet drobných vlnek.
Splašeně zamrkala a zírala do hrnečku. Leskl se vněm kulatý měsíc spolu s všemi hvězdami.
Pohlédla nahoru. Obraz se stal pravdou. Mraky byly pryč a nebe zářilo. Krajinu osvětloval velký měsíc a hvězdy vrhaly třpytivé odlesky.
Usmála se a bleskově se zadívala na nejzářivější hvězdu. Ta jakoby malinko zablikala. Buffy svraštěla obočí a postavila se. Novu upřeně zírala na hvězdu. Večernice opravdu blikala, snad ztrácela na záři. Na chvilku úplně zhasla, vzápětí se rozzářila neuvěřitelně silným světlem a najednou padala k zemi.
Buffy zalapalo po dechu. Ne, nesmíš umřít! Pokud jsi tady ty je semnou i on!...
Zježili se jí chlopky na rukou a vnitřní hlas tiše našeptával…
Přeji si aby neumřel…
Padající hvězda zmizela. Nic se nezměnilo, jen na obloze bylo o jednu hvězdu míň.
Buffy se musela usmát své pošetilosti. Jen hlupák by uvěřil, že i Vánocích se dějí zázraky.

Otočila se s úmyslem vrátit se do tepla pod peřinu, ale narazila do něčeho měkkého a teplého. Zavrávorala a nebýt silné paže určitě by přistála na čerstvém prašenu. Zadržujíc dech pomalu klouzala pohledem po ramenou v černém kabátě až k usměvavým ústům a jiskřícím kaštanovým očím. Spodní ret se jí nezadržitelně třásl. Přesvědčena, že před ní stojí nějaký přelud nebo že snad sní, se vpíjela hloub a hloub do jeho očí.
„Buffy,“ konečně šeptl a zmocnil se dívčiných překvapených rtů. Něžný tlak ji přiměl ústa pootevřít. Upustila teď už studený čaj a majetnicky objala mohutná ramena.
Mezi hříšně sladkými polibky se jí podařilo hlesnou: „Bože, ty jsi tady, opravdu jsi tady!“ Tiskla se k němu víc a víc.
Odtáhl ji od sebe jen tak daleko aby jí viděl do očí. „Promiň že to tak trvalo…“
Zpoza černých řas unikla slzička štěstí. „Veselé Vánoce, Angele.“
„Veselé Vánoce, lásko.“

The End