Emptiness

Angel objal svého syna. Tiskl ho k sobě s vědomým, že to může být naposledy… Connor znepokojeně, avšak v tichosti, vnímal otcovu nejistotu. Odtáhli se od sebe.
„Tak já budu muset jít,“ zahleděl se někam za výkladní skříň, „ještě musím něco zařídit.“
Connor přikývl a zase zasedl k poznámkám. Upír zamířil k zadní části kavárny. Mladík se ještě otočil a zavolal: „Dávej na sebe pozor.“ Tentokrát se slabým úsměvem na tváři přikývl starší muž.

Aniž se zmínil jedinému členovi týmu, nasedl do soukromého tryskáče W&H.
„Pane,“ přistoupil k němu pilot, „jaký je kurs?“
„Řím,“ odpověděl jednoslabičně a pohodlně se usadil do kožené sedačky.
Za pár sekund se před ředitelem právnické firmy objevila hosteska s podnosem.
„Teplou krev?“ zeptala se.
„Ne díky.“
Dala tác zpět na malý vozík. S úsměvem prohodila: „Za chvíli vzlétneme, měl byste se připoutat.“
„Jo, jasně.“
Dívka odešla Angel si zapnul pásy a zpoza vnitřní kapsy kabátu vytáhl starou, otlučenou knihu v kožené, místy natržené, vazbě. Přejel prsty po hřbetu a zavřel oči.
Vzpomínal, jak na ni narazil včera v bytě. Už si ani nepamatoval, co hledal… a našel právě tuhle knížku.
Bylo tomu pěkných pár let, co ji naposledy držel v ruce, co listoval starými stránkami… hodně dlouho co Doyle objevil jednu černobílou fotografii…
Jeho kaštanové oči se zahleděly na zmíněný obrázek.
Byl schovaný, již dávno zapomenutý, mezi těmito staletými řádky, avšak zůstal stejný. Oči dívky na něj zhlížely stejně tajemně jako tenkrát, nevytratila se z nich ani kapka z divokosti a nespoutanosti. Stále mohl vnímat žár a neopomenutelné jiskření v hlubokých studánkách. Přiložil ukazováček na medové vlasy, toužil po opětovném dotyku, cítění hebkosti a vnímání vůni. Pokračoval prstem po černobílém obrázku níž. Přejížděl přes hladké smetanové tváře až se zastavil na smyslných rtech. Z mysli mu vytanula vzpomínka na úsměv, kterým ho obdarovala, když ji přinášel náhrdelník, jež následně místo něj pohltil Spikea. V očích se mu mihl stín, když si pokoušel vybavit chuť jejich polibků. Soustředěním se mu na čele utvořila drobná vráska, ale ať se snažil sebevíc nedokázal si na tu chuť, tenkrát jí připisoval divoké maliny, rozpomenout…

Když mu včera fotka zpoza knihy vpadla rovnou do náruče, věděl že než to všechno začne, než se spolu s Wessem, Gunnem, Spikem, Illyrií, Lornem a Lindseym postaví senior partnerům, musí vidět dva lidi jeho srdci nejbližší, jediného syna a ji…

Uběhla ani ne půlka cesty, přes speciální okna, jimiž bylo letadlo vybaveno, viděl jen nekonečné moře. Poposedl a najednou pocítil zvláštní zašimrání někde u žaludkem. Kdyby měl dech zřejmě by se zhluboka nadechl a trhavě vydechl… byl nervózní.
Už je to hodně let co jsme stáli tváří tvář. Co když mě nebude chtít vidět? Co když mě pošle pryč? Koneckonců má nový život s nesmrtelným… Výraz v obličeji byl nevyvratitelným důkazem o zášti, kterou ke zmíněnému cítil. Je s ním šťastná?Miluje ho? Co cítí ke mně? Nenávidí mě? Nebo už na mě prostě jen zapomněla…
Začínal o své cestě do starého světa pochybovat. V jednu chvíli byl dokonce v půli cesty ke kabině pilota, oznámit mu změnu kurzu. Nakonec přemohl slabé já a došel zpět k sedadlu.

Let byl únavný. Jeho hlava pomalu klesala k rameni, sotva se však na chvíli ztratil v nekonečném světě všemožného, stevardka ho mírným zatřesením probudila.
„Budeme přistávat, připoutejte se prosím.“
Zmateně si promnul oči, poposedl a zacvakl přezku bezpečnostního pásu.
Vysunutý podvozek se slabým škubnutím dosedl na přistávací dráhu. Teď už bylo na změnu kurzu pozdě, byl v Římě.

Římské slunce již dávno zapadlo, bylo něco po desáté hodině večer. Téměř nevnímajíc okolní prostředí nastoupil do velké černé limuzíny. S fotkou třímající v ruce dal řidiči pokyny. Auto se rozjelo. Opětovné stanutí čelem své lásce… svému prokletí… začínalo být nevyhnutelné.

Limuzína zpomalovala až úplně zastavila. Je to tady. Nasucho polkl a přes tmavá okna nakoukl ven. Skoro všechna okna byla tmavá, ale Buffyno ne. Zářilo do dálky a lákalo. Avšak upír se neměl k jakémukoli pohybu. Němě seděl a civěl do žlutavých oken. Jedno z nich bylo pootevřeno, zahlédl cíp bílé záclony, která drze pomocí slabého vánku vylétávala daleko z oken a zachytávala se za sem tam narezlý dešťový okap.
Zase se opřel a přemýšlel. Třeba by stačil pohled… jediný pohled. Nikdy jsme nepotřebovali moc slov. Možná jsem si jen namlouval, že si nemusíme promluvit… konečně vše vyřešit… Třeba je správné nechat to uspané, zapomenuté… Ona určitě dávno zapomněla a jestliže se jí připomenu…bude to jen další z mnoha bolestí, které jsem jí způsobil…neměl bych být tak sobecký…
Pokud šlo o démony, upíry… s těmi si vždy věděl rady. Dokázal se jim postavit, vzdorovat jim. Ale jestliže se ocitl nablízku Buffy, stal se z něj obyčejný slaboch. Hlavní je si to přiznat… Jeho slabší já prohrálo. Ztratil odvahu čelit jí z očí do očí…

Otevřel dveře a s povzdechem vyzkoušel stabilitu okapu. Co tady vůbec dělám, měl bych být v L. A. a připravovat se na střet se senior partnery… a místo toho… Lem kabátu se zachytl za kus vystrčeného plechu, bylo slyšet jen trhavý zvuk. Místo toho si tady ničím kabát!
Konečně dosáhl třetího patra. Přeskočil oprýskané zábradlí a stanul na balkóně. Jen ji vidět, jen na krátko… naposled před tím vším co mě čeká.. před koncem…
Naskytl se mu pohled, na který čekal pět let. V odrazu zrcadla spatřil dívku svých snů, svého srdce… své duše! Uběhlo tolik času a ona zůstala stále stejná, stále stejně krásná, svěží, plná života, plná slunce… Ano byla to jeho Buffy…

Netrpělivě si zouvala jehlové lodičky.
Tohle se může stát jenom mě! TY šaty, opravdu nádherné šaty, stály pořádný balík a oni se zmohly jen na: „Promiňte madam, on je tady nový. Prosím přijměte večeři na účet podniku.“
Byla opravdu rozzuřená. Dnešek měl být perfektní.
Večeře při svíčkách… romantika… jen oni dva… A namísto toho tam svého skvělého přítele nechala a sama se musela vrátit zpátky domů a převléci se. Šaty měla nejen mokré, ale navíc byly cítit jako lihovar. Opravdu těžce se smiřovala s myšlenkou, že večer je zkažený. Bylo najivní myslet si, že po tomto incidentu mohl být dnešek třeba jen maličko vydařený… Na druhou stranu se přesvědčovala, že oblečení není vše. Vzápětí se však podívala na hedvábný skvost, zuboženě povzdechla a následně prohrabala skříň. Našla rudé korzetové šaty. Vyzdvihla je před sebou do výšky a zkoumavě si je prohlížela. Připadaly jí moc odvážné… moc hříšné, totálně se pro dnešní večeři nehodící, ale koneckonců jestliže si vezme tyhle šaty, popošla k zrcadlu, nebude muset měnit účes a postačí slabá úprava make-upu. Byla jen vděčná, že nepoužila oční stíny.
Rychlým krokem přešla k šatně a v mžiku se převlékla. Nyní už seděla před zrcadlem a čarovala s pudřenkou.
Starý balkón nesl muže, který přemýšlel sám nad sebou. Najednou si nebyl až tak jistý, zda-li pohled na Buffy je dar či snad utrpení. Snad to byla záhadná směs obojího. Jedno však věděl jistě. Byla, je a vždy to bude jen ona, Buffy, kdo vněm dokáže vzbudit takového pocity. Lásku a zároveň nenávist? Vášeň a něhu. Potřebu ochraňovat, hýčkat a zároveň krutě dobývat a bořit…

Upravovala si zběhlý pramen, když pocítila zvláštní slabý tlap u srdce. Sice to bylo nepatrné, téměř nepostřehnutelné, ale bylo to tady. Instinktivně sjela prsty na dvě malé, pouhým okem sotva viditelné jizvičky na šíji a otočila se.
Přičítala ten pocit snad spěchu a trochu stresu, počítala s tím, že otočí-li se nikdo tam nebude, snad v to i doufala…

V tichém souboji se utkaly čokoládové oči se zelenkavýma. Angelův pohled byl vystrašený, nevěděl, co může v dalších vteřinách čekat.
Přemožitelka se prudce nadechla, její srdce se splašeně rozbušilo, bříšky prstů si zakryla ústa.
Vítr uzamkl jeho postavu do clony z bílé pavučiny. Pomalým pohybem ruky ze sebe záclonu setřásl a udělal krok vpřed. Dívka ucouvla a přitom převrhla židli za jejími zády.

„Buffy,“ osmělil se jako první.
„Co… co tady děláš,“ uhodila přímo.
„Já… chtěl jsem, potřeboval jsem tě vidět.“
„Ale proč? Po takové době? Já, mám teď svůj život, na minulost jsem dávno zapomněla. Se zničením Sunnydale jsem pohřbila jsou sunnydaleskou část.“

Nemohla tomu uvěřit. Byl tady, po pěti letech byl tady. Stál u ní v pokoji, jakoby se nic nestalo.
Takhle by to nemělo být. ON by tady neměl být. A ONA by měla právě trávit nádherný večer v restauraci…
S Angelem to bylo vždy stejné, z ničeho nic se objevil, vyšel zpoza tmy. Musela však přiznat, že pokaždé, dokonce i dnes, tomu byla jednou svou částí ráda. Ale právě tuto část pohřbila mezi troskami města.
Na silnici, s přáteli v zádech si slíbila, že odteď to bude jiné.Dík Will povstala každá potencionální přemožitelka, tudíž pro se ni život skrytý pod rouškou tmy změnil. Zesvětlal. Neměla na svých bedrech kvantum odpovědnosti, byla svobodnější… Ale být svobodná oproštěná od temnoty a tmavých zákoutí znamenalo odehnat veškeré černo, tedy i její první opravdovou lásku, upíra s duší… Angela.
Myslela si, že při posledním setkání na hřbitově mu vše vysvětlila. Doufala, že sušenková teorie byla dostatečně názorná.
Proč ho tedy vidí stát před sebou… Stejně nevysvětlitelným způsobem přitažlivého. Dívá se na očima, které tolik nocí vídala ve svých snech, mluví rty, které toužila stále znova a znova líbat, vášnivě, nespoutaně, bez přetvářky a strachu z budoucna…
Proč…
Dávno se vzdala myšlenky na život s mužem svého srdce… každičkou, sebedrobnější naději roztříštila na miliony kousků. Zašlapala hluboko do nitra, tam kde již nemohly ublížit. Po nějakém čase trápení potkala někoho nového, někoho tolik odlišného… spolu sním se jí podařilo začít znova… již nepotřebovala slepovat střepy. Měla nové sny, nové naděje a přání…
Je zvláštní, jak pouhý pohled, jediné slovo dokáže oživovat vzpomínky. Najednou jakoby dávno zapomenuté střípky ožívaly, pár se jich spojilo a společně se řezavě draly nazpět. Přinášely s sebou měsíce utrpení, tisíce slaných slz, stovky probdělých nocí… přinášely s sebou nechtěné pocity…

Upřeně pozoroval její oči. Z ničeho nic se v nich zaleskl náznak smutku doprovázen slzami.
„Buffy,“ natáhl k ní ruku, chtěl ji utěšit, schovat ji v náručí. Omluvit se za všechnu bolest, jež jí kdy způsobil, omluvit se zato, že byl takový vůl a vyhledával ji…
Ona ho však zastavila gestem ruky. Stejným gestem jako při povýšení starosty. Zvedla rozevřenou dlaň nad rameno a pomalu ji svírala.
„Ne, nedotýkej se mě…“ zašeptala a opět ucouvla.
Snažila se sesbírat všechny síly, jež v ní zbyly. Musí to skončit, už nechci, ne, znova už ne…po dnešku konec… navždy… zbude jen, jen prázdnota!

„Potřeboval si mě vidět? Tak tady mě máš, v celé mé kráse. Můžeš na mě koukat třeba až do rána… ale pak… vypadni!“
„Ne, Buffy , ty tomu nerozumíš, já, my…“
„Není žádné my Angele. Už nikdy nebude žádné my. Oba to víme, jen si nalháváš…“
„Ne proto jsem nepřijel, jen…“
„Cože, cože?! Panebože zase. Ukážeš se jen na chvíli. Koukáš na mě tím svým smutným zamilovaným pohledem, ve kterém se zas a znova ztrácím. Potom mě políbíš, odpřísáhneš mi jak moc mě miluješ. Dáš mi nadějí, která však není žádnou zárukou, ale jen prchavým přáním. S utrápeným pohledem mi zašeptáš jak moc chceš abychom byli spolu, že jednou budeme spolu… ale ještě né dnes, ještě není ten správný čas… můme oba své boje a ty musí být vybojovány… a pak? Zmizíš, odjedeš a mě tady necháš zničenou, osamělou… Ale tomu je konec! Rozumíš, konec!
Já už nechci, nedovolím aby si mi opět zlomil srdce pošlapal city. Už si semnou nebudeš hrát. Nikdy! Nedovolím ti žádné políbení. K tvým slovům jsem hluchá, nepotřebuji, nechci to slyšet. Odjeď daleko a nevracej se. Já nebudu truchlit, nikdy pro tebe neztratím jedinou slzu. Mám nový život, bez tebe, bez smutku a zoufalství, bez čekání na nic… konečně cítím něco jiného než jen nedůvěru a chlad… konečně žiju…“
Veškerou bolest, kterou dík němu kdy cítila, vložila do tohoto monologu. Bylo to bolestivě, nepochybovala, že pro něj stejně tak jako pro ni. Angelův výraz to potvrzoval, ale musela pokračovat, musela to dokončit.
„Bože jak já tě za to nenávidím. Zničil si všechno, mě, sebe, nás! Nenávidím tě za to tvé Miluju tě, ale nemůžeme být spolu, protože svět nás potřebuje, protože ty patříš tam a já tam…“
„Buffy, já tohle jsem nechtěl. Nikdy jsem to takhle nechtěl, ale nemůžu…“ šeptl.
„Ušetři mě.“
Jednou rukou zašátral v kapsy kabátu. Nahmatal fotografii a pevně ji stiskl. „Jednou si mi řekla, že láska je věčná, že nemůžeš jen tak ze dne na den přestat milovat.“
Slabě se zatřásla. „To bylo účinkem kouzla. Nebyla jsem to já, kdo to řekl.“
„Tedy mě nenávidíš.“ Rychlým krokem stanul přímo před přemožitelkou.
Zatajila dech. Z hrdla se jí vydralo přerývavé: „Ne.“
„Ne?“ opakoval slovo.
Odkašlala si a snažila se aspoň trošku odtáhnout, což nebylo zas až tak možně, neboť za zády měla zeď. „Ne není pravda, že tě nenávidím.“
Viditelně se mu ulevilo.
Buffy pokračovala:„Já totiž necítím nic. Nic… uvnitř mě zbyla jen prázdnota.“
Zorničky se mu nevěřícně rozšířily. „To není pravda, lžeš. Vím to, Buffy já to cítím.“
Rozesmála se, což mu na náladě zrovna nepřidalo.
„Jsi pošetilý, Angele, snad teď ve mně tvá slepá víra vzbuzuje lidskou lítost.“
„Nevěřím ti,“ hodil jí poslední stéblo, dík kterému je mohla zachránit. Ona po něm však nesáhla a nechala je padnou do hloubky temnot.
„Promiň, ale mám zpoždění, už dávno jsem měla být v restauraci.“Vysmekla se mu a chtěla odejít, než ale stihla udělat krok zachytil ji. V místě, kdy ji svíral ucítila horkost, která putovala celým tělem, dokonce až ke konečkům prstů.
„Podívej se mi do očí a upřímně, od srdce, mi řekni, že nic necítíš.“
Těkal očima mezi smaragdovými studánkami a smyslnými rty.
„Řekni a už mě nikdy neuvidíš, nikdy tě nevyhledám! Zapomenu… stejně jako ty…“ ztišil hlas.
Měla tlukot srdce a dech běžce na dlouho trať. Dotyk Angelova těla situaci o dost zhoršoval. Snažila si vyčistit hlavu, snažila najít způsob, jak odvrátit upírovu pozornost, jak otupit jeho smysli…ale upíři a jejich smysly… upíři… upír… Spike!
Odhodlaně zvedla bradu: „Jediné co momentálně cítím, je nepopsatelný žal nad Spikeovou smrtí!“
Ochable svěsil ruce a ona ho od sebe odstrčila.
Zabralo to, nepoznal v jejich očích lež. Samozřejmě, bylo pravdou, že Spike pro ni vždy znamenal hodně… byl přítelem, milencem, pomohl ji v jedné z nejtěžších chvil života, věřila mu…ale jestliže se člověk jednou zamiluje, je to navěky… a ona se zamilovala do Angela!

„Spike… Spike,“ mumlal si. „Zřejmě bys byla raději, kdyby tady byl teď on, že?“ Oči mu zeskelnatěly a zároveň zuřily.
„Mluvíš, jakoby to bylo možné.“
Přešel k jednomu z křesel a posadil se. Neví to! Neví, že Spike žije…
„Měl bych ti něco říct, ale raději se na to posadit.“
„Řekla jsem ti, že musím někde být. My už nemáme o čem mluv…“
„Spike je naživu.“
Zarazila se v půli slova.
„Co, co si to říkal?“
„Spike, tvoje láska, ano tvůj peroxidový princ žije.“
„J-jak?“ opřela se o zeď.
„Amulet, poslala si mi ho zpět a on jej vrátil jako ducha.“
„Spike je duch?“ reagovala mu už jen automaticky.
„Byl, teď už je opět čistokrevný upír s duší.“ Prohodil s úšklebkem na rtech.
„Panebože!“
„Ano, Spike žije. Konečně můžete být spolu…“ jeho hlas zkořkl.
„Já… já…“
Vstal a unaveně si protřel oči. „Už budu muset jít, čeká mě neodkladný bo… papírování. Jak jsem ti slíbil, už tě nikdy nevyhledám. Měla si pravdu, zasloužíš si nový život… ať už s Nesmrtelným, nebo se Spikem. Sbohem Buffy.“ Otočil se a odcházel. Už stál na prahu balkónových dveří, když zaslechl slabý vzlyk. Nebýt jeho upířích smyslů, nezaregistroval by ho.
Otočil se a spatřil dívku krčící se v rohu místnosti, ramena se jí chvěla nezadržitelnými vzlyky.

Poslední co byla schopna vnímat byly slova Spike je naživu!
Následně jakoby ji někdo praštil obrovskou tyčí po hlavě. V mysli měla prázdno a zároveň přeplněno. Všechny myšlenky splynuly v jednu, nebyla schopna rozeznat je od sebe, ovládnout je, sebe... Zhroutila se podél zdi a udělala jediné, čeho byla schopna. Snažila se veškeré výčitky svědomí, žal, beznaděj vyplakat… dala tomu volný průchod. Nic neexistovalo, jen ona a prázdnota, kterou se sama dobrovolně obklopila.
Byla ztracená… bála se, že to nezvládne, že už nikdy… A najednou ucítila mohutné tělo, které si ji přitáhlo do náručí… nejprve bázlivě avšak pochvíli panicky jej objala, to byl první krok k vykoupení z pravých stínů.

Přisedl si k ní. I když ho tlačil čas, měl už jen něco přes dvě hodiny a v L.A. bude večer, ale nemohl ji tady takhle nechat, ona si už vytrpěla dost…
Utěšoval ji nesouvislém mumláním, hladil ji po slaných stářích a teď už zničeném účesu.
V jednu chvíli začala šeptat: „Spike… naživu… Lhala jsem… Odpusť, Angele… Já, nebyla to pravda… Není pravda že nic necítím… Byla lež, že tě nenávidím… To bych nemohla… Nikdy… Nedokázala bych nenávidět… ne tebe…Já… já tě miluju…“
„Ššš, já vím, já vím…“

Tma ustupovala, pohled se zaostřil a Buffy spatřila milí Angelův obličej. Oba mlčely a jen se utápěli v té klidné chvilce.

„Lhala jsem,“ prohlásila už jasným hlasem.
„Já, vím...“
„Ne, myslím to jak jsem říkala, že už nechci slyšet tvé sliby, že nechci aby si mi, nám dával naději, třeba jen slabé světýlko… Nebyla to pravda! Já chci naději, Angele, chci doufat, že jednou budeme spolu… Slib mi to, slib mi nebe, slib mi celý širý svět… slib mi nás…spolu… jednou!“ „

Víš, že bych lhal… nevím co bude a plané naděje přinášejí jen smutek…“
„To je mi jedno, nemyslím na zítřek, žiju dneškem, touhle chvílí…“
Mlčel. Nemůžu, co když jí dám tu chtěnou naději a… zemři v bitvě? Bude to jen další z mnoha ran, které jsem jí přichystal… takhle to bude lepší… sice kruté, ale lepší…
„Angele?“
„Já, já… nemůžu!“ Vstal, do očí už se jí nepodíval… odcházel.
Ne, ne neee… Křičela v duchu. Zklamaně hleděla k balkónu, kde zmizelo její srdce, zůstala jen ve větru se houpající záclona.
Pomalu vyšla ven, věděla, že už ho neuvidí, chtěla si ochladit opuchlé líce.

Měsíc plul vysoko po obloze a blondýnka v rudých šatech se osaměle opírala o zábradlí, když za ucítila letmý dotek na odhalené šíji. Silná ruka přejížděla po celé její délce, až se zastavila na malých jizvičkách. Následně ucítila dotyk jeho rtů. Naklonila hlavu na stranu a tiše vzdechla. Jemným pohybem si ji přitočil očima k sobě a zašeptal: „Slibuji.“
Se zavřenýma očima mu nabídla rudé rty.
Hladově se jich zmocnil a mezi polibky bezduše šeptal: „Slibuji… jednou… Slibuje nebe… celý širý svět…“
S bezmezným pocitem blaha vydechla jméno svého temného anděla: „Angele…“

Pomalu, opatrně ji přenesl na postel a přikryl ji. Po chvíli tvrdě usnula.
Posadil se k posteli a začal psát. Dopis položil na noční stolek, políbil spící dívku a odešel…

Vzbudily ji až ostré ranní paprsky, jež se pronikaly otevřenými balkónovými dveřmi. Protáhla se a zívla. Byla celá uslzená, ale přesto se cítila zvláštně spokojeně. Jakoby se něco uvnitř, v jejím nitru změnilo. Jakoby vypustila veškeré zlo, které ničilo a zůstalo jen to dobré… cítila se čistá…
Pohledem zavadila o složený list papíru. Zvědavě se pro něj natáhla a rozevřela ho.

Drahá Buffy,
Asi ses právě probudila, máš mile rozcuchané vlasy a na tváři nádherný úsměv… Chtěl bych ho viděl, ale nemůžu zůstat.
Čeká mě něco velkého. Něco u čeho mě potřebují… Je to můj osud a tomu se nemůžu vzepřít. Sama víš, jak pravdivá jsou to slova.
Stále si a navždy bude mou součástí, mého srdce, mé duše…a jednou…SLIBUJI!
Angel

Usmála se. Překvapivě po přečtení dopisu nepocítila obvyklou bolest u srdce, naopak jeho slova ji uklidnila a záhadným způsobem dodávala vnitřní sílu. Jednou… i já slibuji, Angele…

Epilog
Právě vycházela z koupelny, když se rozezněl telefon.
„Ano,“ vzala Buffy sluchátko, „Will, ahoj. Jak se… Cože? Kde? V L.A.?!“ Vyhledala pohledem dopis, kde se Angelovým písmem lesklo: Čeká mě něco velkého. Něco u čeho mě potřebují…
„Zamluv letenky, sejdeme se na letišti,“ zavěsila a šla se obléct.
Sliby se mají plnit, a to nejen o vánocích!

The End