Deja vu

Mrazivě chladný vichr vháněl dešťové kapky do ztemnělého okna. Blesk pročísl oblohu a na moment tak ozářil její obličej. Seděla nehnutě. Zahalená prošívanou dekou bezduše hleděla před sebe. Zelené oči postrádaly dávnou jiskřivost. Nyní byli kalné, bez života. Zračilo se v nich utrpení a žal, jež poznamenali i křehkou duši.
Už tomu bude skoro rok, co se přestěhovala do státu Maryland, nedaleko města Great Falls. Bylo tady pěkně. Nekonečné lesy dokázaly ukolébat bolest do tišších křivek. Svou monumentálností pohlcovaly její myšlenky a zanechávaly hluchá místa.
Musela odtamtud pryč, co nejdál od slunné Californie… Aniž by řekla slovo Spikeovi a Dawn. Sbalila nejnutnější a odjela, bez jediného řádku na rozloučenou… Tak to bylo lepší. Nepochopili by to. Ona už se nikdy nedokáže uzdravit.
Rozervala ji. Bestie zasekla své pařáty a ťala. Jed se usadil v žilách, až nahradil krev. Pulzoval divoce a každý úder srdce působil pálivá nikdy nekončící muka. Trýznivé výčitky svědomí, přehlušující všední shon. Nikdy už nebude stejná… Nemůže… snad ani nechce.
Světlá budoucnost pro malou Dawn může být jedině bez ní. Však Spike se o ni postará. Budou šťastní. Tím si byla jistá, jediná myšlenka držící ji při životě.
Další z klikatic rozehřátého vzduchu si razila cestu mezi šedivými mračny. Vrhala hrozivé stíny, jak na kymácející se stromy, tak na její bledý obličej. Zespod se ozvalo zaskřípění. Natočila obličej po zvuku a zaposlouchala se. Chřestivý lomoz se ozval opakovaně. Svraštila obočí a bez většího zájmu šla ke schodům. Leknutím strnula na místě, když se ozvalo další třísknutí, tentokráte rozeznala zvuk prudkého přibouchnutí vchodových dveří. Automaticky popadla svícen ze staré dřevěné police a seběhla dolů. Nikdo tam nebyl. Sklopila improvizovanou zbraň, připisujíc rámus bouřce, a otočila se zpět ke schodům, když pohledem zavadila o malý stolek. Sehnula se a vzala do dlaně ušmudlaný kousek starého papíru. Rychle vyběhla ven z domu. Vítr jí vehnal dlouhé blond vlasy do obličeje.
„Kdo je to?! Co to má znamenat?“ Ale ani venku nikdo nebyl. Přes prudký déšť neviděla na metr. Lezavý závan větru ji zahnal zpátky do tepla. Kousek listu stále svírala v ruce. Ve světle, skoro zhasínající, plápolavé svíčky dokázala sotva rozeznat škrabopis na zažloutlém papírku.
„Concreto aro,“ šeptem přečetla ona cizí, zřejmě španělská slova. Zatočila se jí hlava. Místnost ozářilo světlo bílého blesku. Svíce zhasla vlivem neexistujícího vánku. Natáhla se po vypínači, ale žádný nenahmatala. Kolem ní byla jen nepropustná černá nicota. Neřízeně halila pod svá křídla každičký kousek hmatatelnosti.
„Co se to…“ neviditelná síla ji přirazila k zemi a násilně utnula její zmatenost.

***

Budík se protivně rozezvučel. To mohlo znamenat jediné. Další otravný den. Se smířeným protáhnutím smetla onu bzučivou, opravdu hlasitou, kulisu z nočního stolku.
„Ale, ne…“ zarazila se. Na čele se jí utvořila nesouměrná vráska. „Déja Vu,“ špitla a nedokázala spustit překvapený pohled z ciferníku bez jedné ručičky.
„Buff?“ ozvalo se naléhavě zpoza dveří.
„A-ano?“
„Přijedeme pozdě!“
„Už, jdu.“ Jak by mohl být otravný den ještě otravnější? Záludná otázka, má však jen jednu odpověď – Andrew.
„Mohly jsme si koupit něco po cestě,“ zabrblala brunetka a dále se bezcílně nimrala v kašovité hmotě, kdysi celozrnných lupínků.
„Fajn, fajn,“ přitakala Buffy, když už žádná z výmluv nemohla cestu na letiště oddálit. „Jdi vypnout televizi – prosím – nechala jsem nahoře kabelku.“ Naoko svižným krokem vyběhla tenké točité schodiště. Instinktivně zabočila vlevo. Zarazila se. Namísto prostorné chodby se zastavila před stěnou s velkým francouzským oknem. Překvapeně z něj vykoukla. Ulice pod ní už pulzovala životem – i to bylo svým způsobem matoucí. Potočila hlavu do protisměru – byla tam, ztracená chodba. Protřela si oči a s pocitem zmatenosti otevřela poslední dveře nalevo.
„Pchá,“ usmála se. „Chtělo by to relax, Buffy.“ Pokoj byl na svém místě. Sebrala tašku z kraje postele, zběžně překontrolovala svůj vzhled. Vlasy střídmě stažené do volného uzlu. Řasenka – ač pod slunečníma brýlemi budou její oči skryty nejen věčně slunečnému Římu, ale i věčně spěchajícím Římanům. Lehká letní sukně, končící těšně pod koleny svou smetanově bílou doplňovala módní top. Spokojená nad nenuceností, která z ní vyzařovala seběhla ze schodů.
„Dawn? Můžeme?“ Nikdo se neozýval. Kuchyně byla prázdná a u dveří taky nestála žádná netrpělivá teenagerka. Z obývacího pokoje se linul tichý zvuk televizní moderátorky.
„Ale no tak…“ s rukama založenýma vysoko na hrudi poklepávala jednou žabkou na prahu jejich obývacího pokoje. „Neříkala si náhodou, že nestihneme…“
Brunetka zvedla ruku a přinutila tak Buffy stočit otrávený pohled k obrazovce.

„… Ničivé pustošení Los Angeles stále pokračuje. Policie nasadila veškeré dostupné síly. Jejich snažení však znesnadňuje stále narůstající počet vandalů a násilníků… Vážení diváci, vedení mi právě oznámilo, že jsme se živě spojili s Larrym Brunetem, který je přímo na místě zločinného šílenství… Larry? Slyšíme se?“
„Dobré ráno Jess… Stojím právě u kdysi krásného a bezpečného parku. Nyní z něj zbylo jen ohořené oraniště. Neznámý násilnící postupují městem, téměř nepotlačeni policejním zásahem. Počet obětí stále narůstá. K dnešnímu ránu je jich bez mála padesát. Záchranáři a hasiči spolupracují ruku v ruce se strážníky policejního sboru L.A., avšak ani to nestačí… Nikdo nezná přesnou příčinu nečekaně destruktivních událostí. S určitostí můžeme jen říct, že se jedná o velkou skupinu neznámých pachatelů, kteří bezcílně ničí vše, co jim přijde pod ruku, ať už je to lidský život, či veřejný majetek… Z ohniska dění se Vám ohlásíme, ještě v průběhu dnešního dopoledne. Z Los Angeles Larry Brunet.“
„Děkuji Larry. Doufejme, že se pachatele, jež od minulé noci udělali s malebného Los Angeles své hřiště, podaří dopadnout a po zásluze potrestat. Nyní se podívejme do New Yorku, kde právě probíhá premiéra…“

Dawn televizi vypnula a obě dívky němě zíraly na zčernalou obrazovku. Z jejich letargie je probudilo zařinčení telefonu. Obě nadskočily. Dawn se zorientovala první a chňapla po chvějícím se sluchátku. „Ano?“
Přemožitelka ztěžka dosedla na měkkou pohovku, neschopna srovnat si myšlenky v hlavě.
„Ahoj… Jo. Moment… Buffy?“ Žádná reakce. „BUFFY! Volá Will.“
Stále přepadlá, vzala do necitlivých prstů telefon. „Ano?“ odmlčela se na minutu, možná dvě. „Já vím, Willow. Jsem rozhodnuta tam jet… Ne! To po Vás nemůžu chtít.“ Další odmlka. „Dobrá, dobrá… Nevím… tak za dvě hodiny? Jasně, počkám.“ Přelétla nervózně k visacím hodinám. „Co? Oh, ano, s tím počítám. Bude to muset překousnout. Dobrá zalarmuj jich co možná nejvíce.“ Kroutíc hlavou dál stručně odpovídala: „Nemám tušení,“ promnula si obočí. „Dobrá Will, děkuju.“ Zavěsila a prosmekla se kolem mladší sestry.
„Co se děje? Co říkala?“
„V L.A. se děje něco zatraceně divného.“ Konstatovala zřejmé. „Jedu pomoc Angelovi.“
„Jdu si pro batoh.“
„Ne! Ty nikam nepojedeš, zůstaneš tady,“ utnula ji břidce.
„Buffy, už jsem dospělá. Můžu se rozhodnout sama.“
„Tohle bude nebezpečné, Dawn.“
„Nebezpečnější jak Glory? Jak První? No tak, nechtěj mě rozesmát přehnanou starostlivostí. Ty víš, že jakmile odjedeš, vyrazím do Los Angeles na vlastní pěst,“ založila si ruce na v bok. „Máš na vybranou - nechám na tobě, jakým způsobem se dostanu do L.A.. Každopádně věř, že se tam nějak dostanu.“
Přeběhl jí mráz po zádech. Nečekaný nával nevysvětlitelné bezmoci se mísil s dalším zábleskem Déja Vu.
„Dawn, poslouchej… Já, nevím proč… ale nemám z toho dobrý pocit.“
Brunetka zakoulela očima. „Nemyslíš si, že ti na tohle skočím, že ne?“ Vstala. „Hele, měly bychom sebou hodit.“
„Dobrá,“ rezignovala, snažíc se potlačit nevítané pocity.

„Je mi líto slečno,“ omlouvala se obsluha u turniketu. „Všechny lety do Los Angeles byly odkloněny, nebo zrušeny. Jistě chápete, jde nám především o Vaši bezpečnost.“
„Jo, jo… jasně.“
„Co budeme dělat?“
„Z toho co udělám teď, si nikdy nesmíš vzít příklad! Rozumíš?!“
„Fajn…“ odpověděla Dawn váhavě. „Ale co…“ Buffy už ji táhla k východu.

„Panebože!“ výskala hnědovláska. „To nemělo chybu!“ Poposedla do pohodlnější polohy a zaklonila hlavu v dalším návalu smíchu. Krajina kolem dálnice, po níž jeli v ukradeným Dodge, se měnila v rozmazanou šmouhu.
„Myslela jsem, že řídíš nerada,“ zatrylkovala Dawn.
„Ne, nerada. Jen… když jsem za volantem seděla posledně, ehm, nedopadlo to zrovna dle mých představ.“
„Aha… vzpomínám si.“
Dál jely mlčky. Buffy se vší silou snažila myslet jen na řízení a silnici před sebou. Ale kradmé záblesky nesmyslných obrazů ji v koutku mysli neustále rozptylovaly. Nedokázala si je vysvětlit, přesto nemizely. Čím blíže byly L.A., tím víc pokukovala po Dawn. Z nějakého důvodu se musela přesvědčovat, že je v pořádku.
Dálnice se rozšiřovala do čtyř pruhů. Vjížděly do města. Slunce mizelo za zčernale dusivá mračna pálících se pneumatik. Poslední zbytky zeleně strávily všudy přítomné plameny. Ulice byli liduprázdné, mimo hemžící se uniformované příslušníky policejních, hasičských a záchranných sborů. Jeden strážník si jich všiml a okamžitě je zastavil.
„Dobrý den. Madam, prosím otočte auto a odjeďte. Město se evakuuje.“
„Máme tam rodinu,“ vzala si slovo Dawn. „Musíme se k nim dostat.“
„Nepřipadá v úvahu, My se o ně postaráme Nemějte starost.A teď už jeďte!“ Poručil nesmlouvavě a vrátil se za improvizované zátarasy. Přemožitelka zařadila zpátečku a začala couvat.
„Co to děláš?!“
„Jsi připoutaná? Pořádně se drž.“ Nařídila své mladší sestře a s nohou na spojce túrovala motor. Deset můžu, snažících se uhasit oranžové plameny, jež halily vysokou budovu, na ně zmateně pohlédlo. Buffy pustila spojku a se zakvílením brzd se rozjela. Nabírala rychlost.
„Sakra, sakra…“ šeptala vyjeveně brunetka a křečovitě se zapřela o palubní desku.
Hasičům to došlo v poslední vteřině. Spěšně uskočili z dráhy šílené řidičky. Ozvala se třeštivá rána, jak předek narazil do clony ze starých popelnic a zbytků dřevěného zábradlí. Oběma dívkám hlava poskočila prudce dopředu. Pásy je najednou škrtily. Motor z tichým škytnutím pohasl.
„Dawn?“ znělo to vystrašeně.
„Jsem v pohodě… Au. Myslím, že už ti víckrát nedovolím řídit.“
Zaraženě se zasmála a snažila se zase otočit klíčkem. Auto odporovalo. „No tak, no tak, dělej…“ zpražila nutkavým pohledem zpětné zrcátko Hnalo se k nim bezpočet záchranářů.
„Zatraceně, tak už naskoč,“ prudce udeřila pěstí do volantu. Auto naskočilo. „Jo!“ Rychle zařadila a ujížděla směr centrum.

„Už jsou na cestě,“ špitla rusovláska. Gilesovi se viditelně ulevilo - dosud nervózně přecházel zuboženou městskou knihovnou. Otevřel jednu s mnoha knih, které si s sebou přivezl z Anglie a pohroužil se do jejich stránek. Xander se nadále věnoval dvěma z pěti přemožitelek, jež se jim podařilo zalarmovat.
„Jsou tady,“ konstatovala Willow. Její tvrzení potvrdily zvuky brzd.
Buffy s Dawn vpadly dovnitř. „Jak jsme na tom?“ hodnotila situaci přemožitelka.
„Taky tě rád vidím, Buff.“ Ozval se Xander sarkasticky. Zpražila ho plamenným pohledem.
Rusovláska to přešla bez řečí a dala se do vysvětlování. „Nebylo dostatek času. Většina jich plní zadané úkoly. Před zhroucením L.A. jsem byla v Číně…“
„Já v Oslu,“ přerušil ji Xander.
„Buffy… celý svět jakoby se zbláznil. Los Angeles není první… V odlehlých částech země jsme zachytili pulzující síly temna.“
„Proč si toho ale nikdo nevšiml? Proč až tady?“ pozvedla Dawn jedno ze svých klenutých obočí.
Giles zaklapl knihu. „Ať už je za tím kdokoli, shromažďuje své síly v neobydlených částech planety. Vyslali jsme týmy přemožitelek…“ sundal si brýle a kapesníkem si otíral dokonale čistá skla. „Nemáme od nich žádné zprávy… od včerejší noci, kdy propuklo peklo v Los Angeles. Jsme si jistí spojitostí. Město je plné démonů, ale nevíme, pro koho pracují.“

Najedou byl stud nejsilnější z mnoha emocí, které trávily její duši. Přemožitelka potlačila nával hanby nad svým rozhodnutím, věnovat se normálnímu životu. Nechala přátele napospas svému osudu. Rozhodnuta nenechat se manipulovat. V Gilesových očích četla zklamání. Xander jí pohrdal a Willow… snažila se to skrýt, ale přesto to bylo marné. Buffy si byla vědoma své chyby. Touha po normálnosti však byla silnější.
Bylo to zvláštní. Jen další apokalypsa? Proč by jí to mělo zajímat?!
Přijela, protože ji potřeboval on.
Angel, příčina nejedné hádky s jejími přáteli, propíchl nabubřelou bublinu sobeckosti. Otevřel jí oči, nasměroval správným směrem. Vrátila se.
Obrátila se zpět k čarodějnici. „Vážím si Vašeho zájmu… A omlouvám se za…“
„Teď na to není vhodná chvíle,“ prohodila Willow neurčitě a uhnula pohledem.
Jak profesionální.
Neschopna ze sebe vysypat řádnou omluvu, si slíbila, že jakmile bude po všem, každému z nich to bohatě vynahradí.
Ujala se vedení. „Měli bychom se rozdělit. Pročešeme vedlejší uličky,“ nejprve mluvila věcně trochu se držela při zdi. Nebyla si jistá, zda její vůdčí postavení je stále bráno jako samozřejmost. „Začneme s likvidací menších démonů. Potom se budeme zabývat…tím velkým, zlým… kdovíčím,“ předvedla svůj obvyklý zamyšlený výraz. Žádné protesty. Půda pod nohama jakoby nabyla pevnějších obrysů. „Dobrá, Xander, Dawn a vy dvě – severní část. Willow, ty s Kennedy - východ. Gilesi, ty spolu se dvěma zbývajícími přemožitelkami - jižní stranu. Já budu na západě.“ Všichni přikývli. Oddechla si. Byla vděčná za přátele, kteří mají pochopení, i když to skoro jistě bylo nedostatkem času a místní apokalypsou.
A máme to tady zase! Nějaký ten náruživý démon si vždycky najde cestičku…
„Buffy,“ ozvalo se jí za zády. Byla to Dawn.
„Ano?“
„Buď opatrná,“ pronesla šeptem. Nakonec, aby celou situaci zlehčila, se zapitvořila. „Však se znáš.“
Přemožitelka ji sevřela ve vřelém obětí. „Buď opatrná. Drž se Xandera.“ Promlouvala jí do duše. Další záchvat nevole projel jejím tělem.
„Ok.“

Převlečená do pohodlných riflí a černého tílka pomalu pročesávala jednu zaplivanou ulici za druhou. Snášel se soumrak. Pouliční osvětlení, to které přežilo záchvat vandalství, přidávalo svým blikotáním vylidněnému okolí na děsivosti. Sekeru přemožitelek svírajíc v ruce, Willow jí ji předala v knihovně se slovy - „Patří tobě.“ – pokračovala dál. Bylo to zvláštní. Nikde ani náznak třeba i po obyčejném upírovi. Z neklidného očekávání ji vytrhl podivný šramot po její pravici. Bleskově zahnula a stanula tak tváří v tvář zatoulané kočce.
„Oh, super… copak tady není nikdo, kdo by si to chtěl…“ Zasáhl ji silný kopanec do zad. Padla dopředu. Sekera odlétla několik kroků, hloub do umaštěné uličky.
„Budu dámě vyhovovat já?“ Byl vysoký, z ramen mu čněly provazce svalů. Jeho tvář postrádala jemné rysy. Oči žhnuly jedovatě žlutou.
Pomalu vstala. Oprášila si kolena. „Jak nevychované, takhle bez ohlášení. Ale dobrá, prominu ti to. Jsi první…“
Naklonil hlavu na stranu. „Moc si fandíš.“
„Hm,“ poklepávala si prstem na bradu. „co takhle přeskočit onu zdvořilou komunikaci a vrhnout se na zuřivou konfrontaci?“
Zavrčel a skočil vpřed.
V tu chvíli se Buffy převrátil žaludek. Oči se jí zamlžily. Zřetelně viděla, jak bronzově narudlý démon se vzrušeným zavitím tne mečem a Dawn leží na zemi v kaluži krve. A pak Xander… jeho ruka nebyla dost rychlá… Dvě bezvládná těla.
Strnule stála na místě. Probral ji až další náraz. Nejdříve cítila tlak na hrudi, jak ji upír povalil na zem, a pak ostrou bolest vzadu na hlavě.
„Čas na večeři.“ Sehnul se k jejímu lahodně vypadajícímu hrdlu.
Zachvátila ji panika. „Dawn, špitla.
Překvapeně se zastavil. „Copak si to říkala?“
„Nemluvila jsem k tobě.“ Prudkým trhnutím ho ze sebe střásla a ležérně zakolíkovala. K zemi se snášel prach. Zasunula dřevěnou zbraň zase do vnitřní kapsy bundy. Popadla sekeru a rychlým sprintem se vydala na sever.
Vítr jí vháněl palčivé slzy do očí. Snažila se vybavit si víc. Rudý démon. Široký meč… Byla tam tma… ale taky něco jako vysoká prosklená budova. Zrychlila. Minula hořící automobil. Docházel jí dech, ale neodvažovala se zpomalit. Najednou se před ní rozprostřel vysutý mrakodrap. Jeho tehdejší velkolepost nyní kazila začerněná okna a místy pouhé prázdné díry, zbytky širokých tvrzených skel. Donesly se k ní hlasy boje. Už je viděla. Rychlým pohledem těkala očima po nespočtu otrhaných postav. Mezi zmutovanými tvory se však ani jeden nepodobal stvůře z její mysli. Hluboce si oddychla. Předklonila se a snažila zklidnit svůj splašený pulz. Zírala na svou tvář v kaluži špinavé vody. Ta se najednou zvlnila. Zamračila se. Další shluk malých vodních vlnek přejel louží. Vzhlédla. Byl tam, velký démon s puchýřkovitou kůži. Jeho tělo jakoby bylo v ohni. Dunivě si razil cestu, mířil k Dawn.
Nezaváhala ani minutu. Pevně ovinula obě dlaně kolem prastaré zbraně a vrhla se vpřed. V poslední vteřině odhodila sestru stranou a do dráhy démonovy zbraně vklínila svou krvavě rudou sekeru. Démon se zarazil. Ustála jeho úder a skoro okamžitě přešla do ataku. Rychlými, dobře mířenými seky ho donutila o krok ustoupil. Zuřil. Vší silou se snažil získat zpět své postavení. Buffy se napřáhla. Hluboce. Se zatnutými zuby, se vší silou, jež se v ní skrývala, ťala. Démonův meč praskl. Byl bez ochrany. Ostřená čepel zbraně přemožitelek pronikla do jeho těla. Razila si cestu vnitřnostmi až zazvonila o asfaltovou zem. Blondýnka udýchaně ustoupila a zády se opřela o zeď.
„B-Buffy?“
„Dawn,“ ožila, „jsi v pořádku?“
„Jo, nic mi není.“
„Oh, díky bohu.“ Zase se opřela a pevně sevřela víčka, snažíc se, uklidnit tepající bolest ve spáncích. Nutkavá představa špatnosti, nerozprávnosti, zachvátila její tělo. Ve snaze setřást ji, se upínala k úlevě, která po chvíli naštěstí převýšila vše. Dawn je v pořádku. Na ničem jiném v tu chvíli nezáleželo.
„Jak si se sem dostala? Mysleli jsme, že budeš dole…“ Když padl poslední úder, skupinka démonů byla zneškodněna, přistoupil k nim Xander.
Kroutila hlavou. „Je tam čisto. Prošla jsem každou uličku, ale narazila jsem jen na jednoho upíra. A ten nevypadal, že by patřil k nim,“ kývla hlavou k hromádce těl. Ale její pozornost upoutalo něco jiného. Najednou se před ní rozprostřela scenérie na něco rudého.

Pohled pod divným úhlem byl rozmazaný. Nedokázala určit místo ani obličeje lidí kolem. Snažila se pootočit krkem, ale jakoby ji někdo neviditelný uzamkl hlavu do jediné polohy. Do očí se jí vkrádaly slzy, bez zjevné příčiny. Ucítila na lící něco lepkavého. Železitý pach ji utvrdil v myšlence - krev. Zaklíněná, neschopna ovládat své údy, přihlížela masakru před sebou. Zrak se malinko vyjasnil a dal tak okolí ostřejší obrysy. S dusivým výdechem před ni padlo tělo. Tiché puknutí skla se ozvěnou neslo v jejich uších. Strnula, když se rozezněl žalem sevřený hlas.
„Ne, Gilesi… ne, bože prosím…“ Další mihnutí rudé šmouhy blízko zelených duhovek. „Prosím, ne.“ Neviděla nic. Willow ji bránila ve výhledu. A najednou jí to došlo. Stalo se něco hrozného. Dávivý zvuk a tiché chraptivé dýchání ustalo. Nahradil je nářek, srdceryvný. Pochopila slanou clonu svých očí. Bojovala proti neviditelným okovům, avšak nedokázala je přemoci. Byly nehmotné, stálé…
Prudké světlo, náhlý nával horká, kráčející ruku v ruce s ohlušujícím řevem, převršil na chvíli vše. Ticho. Těžké, bolestné ticho. Její rozšířené nozdry zasáhl palčivý puch seškvařeného masa. Zavřela oči. Pevně, pod řadou černých řas, tiskla křehká víčka k sobě.Věděla co uvidí, dřív než se černý kouř rozptýlil. Po dlouhých rudých kadeřích zbyl jen prach…
Šokovaně zaječela. Ne zmatkem, ale bolestným poznáním. Poznáním pravdy - byla to jen vidina, hrůzná předzvěst budoucnosti. Silnější než prvně, intenzivnější… Hrůzu, jež cítili Will s Gilesem jakoby byla její vlastní. Stane se to. Byla si tím jistá. Musí tomu zabránit. Musí…
„Buffy?!“ Xander jí sáhl na rameno. Pud sebezáchovy zalarmoval ruce. Setřásla ho ze sebe a tisknouc jeho hrdlo ho natlačila na cihlovou zeď.
„C-co to zatraceně… děláš!“ podařilo se mu zachrčet.
„Pusť ho!“ snažila se ji odtáhnout Dawn.
Zmateně ustoupila. Ovlivněná obrazy své mysli nedokázala rozeznat realitu od pouhé iluze.
„Zatraceně Buff. Co to do tebe vjelo?!“ Natahoval pohmožděným krkem studený vzduch do plic.
Konečně schopná plně ovládat své ruce hmátla po mobilním telefonu. Roztřesenými prsty co nejrychleji hledala v seznamu to správné jméno. Přiložila si sluchátko k uchu. Odpovědí jí byl zdlouhavý zvuk vyzvánění až se ozvalo: „Ahoj tady…“ mrštila malou černou krabičkou o stěnu, když poznala klidný hlas hlasové schránky.
„Zatraceně,“ zmučeně se předklonila, hlavu v dlaních.
„Buffy?“ ozvala se tiše brunetka. „Co se děje?“
Neodpověděla jí. Nemohla ztrácet čas vysvětlováním. Horečně se snažila přemýšlet.
Nejdříve bezpečí Dawn a Alexe! Tichý, avšak neotřesitelný, hlásek v hlavě dával racionální instrukce.
„Xandere,“ šlehla po něm hlasitě, až nadskočil. „Vrátíte se dolů.“
„Ale,“ namítl. Jedno jeho obočí vyletělo vysoko a skrylo se tak pod zcuchané vlasy.
„Teď není čas…“ v duchu jí to znělo mnohem líp. „Prostě potřebuju, aby si tam byl. Přístav - nějaké skladiště… Musím teď za Will…“ polkla. Věděla, že kdyby je tam poslala jen tak, nikdy y ji neposlechli. Milosrdná lež…
„Naženeme je všechny na jedno místo. Vy tam na ně budete čekat. Padnou do pasti.“ Mluvila rychle, věcně. Čím míň podrobností, tím větší šance na úspěch. Za rohem se ozval hlasitý zvuk motoru. Otočila se.
„Běžte… 20 minut, buďte připravení.“ Rozběhla se k silnici a ani se neohlédla, aby viděla jak její sestra s letitým přítelem a dvěma dalšími přemožitelkami zamířili k západu.

Zadržujíc dech se odrazila, s předtuchou bolesti, jež byla v tuto chvíli zanedbatelnou, a pravým bokem narazila do rozjeté motorky. Skřípavý zvuk se vmísil do okolního rozruchu přirozeně. Původní majitel-démon, ležel omráčen opodál. Nasedla. Ani si nestihla uvědomit, že nikdy na něčem podobném neseděla. Automaticky hledala pedál na který by, tak jak to viděla ve filmech, dupla. Ale nebyl tam. Pak si všimla klíčku. „Ach,“ uniklo jí úlevně a otočila jím. Motor se hlasitě rozezněl. Odhodlaní, zachránit přátele, bylo silnější. Strach z neznámého ustoupil do pozadí. Kymácivě se rozjela.

„Gilesi, musíme se stáhnout. Je jich moc,“ ozval se naléhavý hlas v jeho mysli. Pootočil hlavu k Willow a znatelně přikývl. Rukou ukázal k široké uličce za jeho zády a rozběhl se k ní. Už byl u jejího ústí, když do něj něco prudce narazilo. Vyrazilo mu to dech.
„Zůstaň tady,“ nabádal ho někdo a zase zmizel. Zaslechl křupnutí. Zaostřil na nehybné tělo rohatého démon, kterého před chvílí přehlédl.
Po chvíli, ve které se snažil naplnit své plíce se mu v uších rozléhal děsivý řev.
„Panebože, to je…“
„DRAK!“ zaječel někdo.

„Will,“ čarodějka se otočila a udělala dva kroky vpřed. „Buffy?“
„Musíme odsud zmizet! Hned!“ Panicky zaostřila rusovlásce nad hlavu. Kožnatá křídla rozepjatá v 6 metrech se k nim blížila temnou noční oblohou. „Pozor!“ Bylo pozdě obluda se nadechla a z rozšířeného chřípí se jí linuly ostré plameny. Panenky rozšířené hrůzou, Willow strnula na místě. Pálení na pravé tváři, jež jí hltaly plameny, ji donutilo uskočit. Pronikavá bolest z jejího hlasu byla znatelná jen chvíli, pak dívka omdlela.
„Bože, Will,“ Kennedy se k ní sesula. „Lásko, mluv na mě!“
„Je naživu?“ doběhla k nim Buffy.
„Ano, dýchá, ale…“ hlas se jí zlomil.
„Odneseme ji támhle,“ ozval se za nimi Giles.
Pomalu ji položili na provizorní pelest. „Dýchá, ale potřebuje okamžitý lékařský zásah. Potřebujeme auto!“ Willow byla v bezvědomí. Její dech byl břidký. Oheň ji sežehl od levého předloktí až po levý spánek. Kůže se žárem zkrabatila a zanechala po sobě rudé skvrny s ošklivými zčernalými okraji. Levé oční víčko postrádalo dlouhé zrzavé řasy a slilo se v jednu část. Uzamklo tak oko v nepropustné pasti.
„Nějaké seženu,“ ozvala se Kennedy se slzami v očích a byla pryč.
Buffy zatínala nehty do dlaní, až ucítila na rukou svou krev. Proč? Proč! Nenáviděla se. Jak jsem to mohla dopustit… Odtrhla pohled od zmučeného těla své přítelkyně. Za oknem se něco pohnulo. Rychlým krokem, odhodlaná zabít to, ať už je to cokoli, vyrazila ven.
Hmátla po malém mužíčkovi. Napřáhla se, ruku v pěst, až jí rudé klouby zbělaly.
„P-počkej!“
Zamrkala. „Whistlere?“
„Jo, jo jsem to já a teď mě laskavě pusť, nechci abys mě smetla s sebou.“
„Cože?“ pustila ho a v tu chvíli byla jinde.

Voda. Byla všude. Měla ji v očích, na rukou, prosakovala oblečením na hebkou kůži. Ostré kapky s pleskáním dopadaly na Buffynu zvrácenou tvář. Neschopna rozumného dedukování, jen tupě zírala na oblohu pokrytou dusivou šedí noční bouřky, jež nabyla na východě světlejších odstínů. Pak jakoby úderem blesku bylo vše jasné. Panenky se rozšířily poznáním. Tady už byla. Tohle už se stalo. Zaostřila před sebe. Úzká ulička – vždycky je to slizká, úzká ulička. Udělala krok v před a najednou pocítila nutkavou potřebu utíkat - hloub no temného nitra. Křičet z plných plic.
Životní nutnost.
Její srdce…
Angele!
Žaludek udělal kotrmelec. Dech vynechal. Rozběhla se. Razila si cestu v chaotických poryvech větru. Pichlavou bolest v rameni, jejíž příčinu neznala, nevnímala. Běžela dlouho, ale okolí ji odmítalo pustit.Východní obloha byla stále světlejší. Ulička už nebyla tak tmavá a neproniknutelná. A pak, když už ztrácela naději, ho uviděla.
Ležel nehnutě. Kabát, nasáklý deštěm, měl schoulený pod sebou. Víčka se mírně třepala pod, teď už, mrholením. Jakoby vytrvalý deštivý příkrov mizel spolu s temnotou noci.
„Angele,“ zašeptala panicky a sehnula se k němu.
Jeho čokoládové oči zaostřily na milovanou tvář. Usmál se. „Dostali jsme ho.“
Nechápala, nevěděla o čem mluví, přesto však se slzami v očích přikývla.
„Neměla si sem jezdit,“ pohlédl na ošklivou ránu na rameni. „ale jsem rád, že si to udělala…“
Pohladila světlou tvář. Zastudila ji do polštářků prstů. Ukazováčkem přejela linku plného rtu. Beznaděj naplňovala její tělo. Touha bojovat vzdorovala kruté smířenosti. Jejich oči se němě spojily. Netřeba dlouhých proslovů, či srdceryvných vyznání. Ve slané kapce, kterou slabým prstem setřel ze smutné tváře bylo vše. Byli to oni. Vždycky. Mohly minout stovky let. Jejich životy proplulo nespočet jiných… Ale nic se nezměnilo, nemohlo. To co měli oni, bylo bezpodmínečné… věčné. Prastaré, jako lidstvo samo. Silnější jak smrt.
V hnědých očích se mihl stín a pak ozářili jeho bílé tělo první ranní paprsky. Ruka, kterou pevně tiskla, se změnila v titěrné částečky prachu… Vzduchem se nesl bolestný ryk, jež nepatřil jejím ústům.

Snažila se zklidnit přerývavý dech. Vzpamatovala se rychle.
„Kde je!“ uhodila na démona.
Povzdechl si. „Nemyslíš, že by si měla být vděčná? Zachránila jsi své přátele. Svou sestru… To ti nestačí?“
Zaťala ruku v pěst a napřáhla se k úderu. „Nemám čas! Ty to víš, jinak by si tady nebyl. Nehodlám ho nechat umřít, takže mi okamžitě řekni – kde-ho-najdu!“
Zvedl paže na obranu. „ Fajn, fajn… na rohu 25 a West.“
Vyhnula se mu a rozběhla se.
„Nepoučitelná,“ zamumlal.

Už jen dva bloky…Chřestivý halas, výkřiky bolesti. Byla blízko.
Početná skupina démonů se snažila vybojovat si cestu přes zátarasu dvou bojovníků. Prvním byla žena, jak zjistila letmým pohledem. Byla silná, její modré vlasy divoce poletovaly vzduchem, když nezvyklou rychlostí útočila. Ale její pozornost upoutal ten druhý. Muž. Rozložitá ramena, dlouhý kabát. Poznala ho hned. Rychlým skokem se vpáčila mezi ně. Nevšímali si jí. Rytmem sobě vlastním sekala a bodala, až jí docházel dech. Mihnutí v koutku oka ji donutilo natočit hlavu Angelovým směrem. Přes jeho profil postřehla divně stavěnou, čtyřnohou kreaturu. Bezmyšlenkovitě se, jako štít, postavila před upíra. Ani nestihla zvednout zbraň. Zlomený roh zvířete je proklál pravé rameno. Vyjekla bolestí.
Překvapeně se otočil. Jednou ranou skolil bestii a padl na kolena. „Buffy?“ znělo to překvapeně a vyděšeně zároveň.
Přemožitelka se pomalu posadila a tiskla si rameno. „Nazdar.“
Když se ujistil, že její zranění není smrtelné, zamračil se. „Co tady zatraceně děláš?!“
„Snad sis nemyslel, že si necháš tuhle zábavu jen pro sebe?“
„Cože? Ty si se úplně zbláznila.“ Užasle zamrkal. „Vrať se domů. Tohle není tvůj boj.“
„Ani mě nehne,“ založila ruce na hrudi.
„Běž napřed,“ adresoval Illyrii. Bez nějakého zbytečného mluvení přikývla a zmizela.
„Můžu se na něco zeptat? Máš nějaké komplexi, že se snažíš zabít?“
Zvedla jedno obočí. „Ne, jen se snažím zachránit tvůj studenej zadek.“
Zakoulel očima. „Nepotřebuju bodyguarda.“ Vyrazil za démonkou.
Blondýnka ho nasupeně následovala. „Ty si taky přijel do Sunnydale.“
„A ty si mě poslala pryč.“
„To byla jiná situace.“
„Houby jiná,“ zastavila se tak prudce až do něj narazila. „Co si chceš dokázat?“ Měřil si ji nepřátelským pohledem.
Zalapala po dechu. Nepřipouštěla s to, ale pouhý letmý dotek a tělem jí projel elektrický proud.
Promnul si kořen nosu. „Poslouchej, měla by ses vrátit…“
„Ee,“ uťala ho okamžitě. „Smiř se s tím, jsme v tom spolu.“
Povzdechl si a vyrazil do uličky nalevo.
Projelo jí další zajiskření, tentokráte však nepříjemné. Šokující poznání osudné tmavé ulice. „P-počkej.“
„Co zase!“
„Myslím, že bychom měli jít tudy,“ ukázala prstem napravo. „Něco jsem tam zaslechla.“
„Fajn,“ snažil se potlačit nevoli a vracel se k ní.
Ze ztemnělého domu před nimi se ozval ječivý výkřik. Angel reagoval rychle. Ve vteřině vyrazil vchodové dveře a běžel nahoru po schodech. Bral schody po třech. „Kde jste?“ Už byl v posledním patře, když zaslechl další nářek. Vyběhl na střechu.

„Konečně,“ ozvalo se zpod rudé kápě. „Sám velký Angelus nás poctil svou přítomností.“
Otočil se, přibouchl dveře a zatarasil je silnou zábranou.
„Co to…“ ozval se tupý náraz, jak Buffy zavadila o zamčené dveře. „Angele! Ty jeden… huh, okamžitě otevři!“
„Promiň,“ šeptl a otočil se k trojici Senior partnerů. „Ukončíme to.“

Ramenem, v němž jí bolestivě cukalo, dál narážela do tlustých dveří. „Ten – rána – domýšlivý – rána – osel!“ Hlasy boje pronikaly Buffyným zvukovodem a burcovaly její rozhořčení k nepříčetnosti. Ohlušila ji mocná rána, následovaná zábleskem, který pronikl i přes zavřené dveře. A pak bylo ticho.
„Angele?“ Nikdo se jí neozýval. „Angele!“ Zděšeně narážela intenzivněji s větší razancí. Dřevo neslo její krvavý otisk a pomalu povolovalo. S mohutným křupnutím konečně prorazila skrz. Třísky se rozletěly po celé střeše.
„ANGELE?!“ Rozhlížela se po celé délce nerovného povrchu. Krom tří hromádek rudé látky zde bylo pusto. Nedýchajíc, doběhla k okraji budovy a zkaleným pohledem hleděla dolů.
Slizká, úzká ulička, jak drze se linula přímo pod ní. Viděla Angelovo nehybné tělo a samu sebe, jak tiskne jeho ruku. Nedokázala najít sílu cokoli říct, cokoli udělat. Mysl se bránila přijmout skutečnost, že tělo selhalo. Past? Jak hladce se nechala zmást vlastní hlavou. Pro srdce neviděla.
Jeden ze zářivých paprsků ozářil její obličej a pak se dotkl Angelovi tváře. Konečně dokázala vykřiknout. Bolestně, z plných plic. Stejně jako se upírovo tělo proměnilo v prach, tak se i blondýnka dole v uličce rozplynula.

Zničená, tvář zmáčenou slzami, seděla skrčená na střeše, která se topila v zářivém slunci. Tupě zírala na své dlaně. Byly prázdné, nedokázala pochopit, proč jsou prázdné? Proč v nich něco nesvírá? Proč to nedokáže?
„Tohle je život, přijmi to.“ Whistler se posadil k ní. „Mělo se to stát.“
Pomalu sevřela třesoucí se prsty a pohlédla démonovi do očí.
„Musíš jít dál. Pro své přátele, pro Dawn…“
„Dawn?“ prohodila neurčitě, téměř neslyšně. Její obočí se zvráštělo a otupělý výraz postoupil své místo zamyšlení.
„Ne, Buffy…“
„Můžu tomu zabránit… pošli mě zpátky.“
„Buffy…“
„Prosím.“
Nesouhlasně kroutil hlavou, odhodlán ukončit její nekončící utrpění.
„Na podruhé to vyjde. Já myslela jsem, že když se vyhne té uličce… nevěděla jsme, že na střeše… Možná se mi podaří Will… Whistlere, prosím.“
Povzdechl si. V očích se jí zrcadlilo bezbřehé sebevědomí. Kolikrát už? Nedokázal říct ne. Stejně jako ona doufal… „Chyť se mě.“
Popadla ho za ruku a v tom okamžiku je pohltila temnota.

Vynořili se v silné bouřce na místě, které Buffy neznala. Whistler vytáhl z kapsy umolousaný kousek papírku. „Tady, musíš ho odnést dovnitř. Rychle.Vejdi tam, polož ho na stůl, a vrať se.“ Pokývl k malému omšelému domku.
„Ale?“ Nechápala ho.
„Jediná možnost, jak tě přenést zpátky,“ vysvětloval. „Jsi si jistá, že to chceš?“
Přikývla a rozrazila dveře. Za pár sekund byla zpátky. „Fajn, co…“ ani nedokončila větu a rozplynula se.
„Je nepoučitelná,“ ozvalo se démonovi v uších. „Je to je mrhání časem.“
„Co když to teď dokáže?“ odporoval.
„Nedokázala to po pětisté, proč by to mělo být teď jiné?“
„Nevím, jen… věřím. Věřím v ni!“
Ve stejnou chvíli, kdy jeho tělo pohltila tma se dveře domku rozletěly dokořán.
„Kdo je to?! Co to má znamenat?“ Zmatená blondýnka hleděla do temnoty, dokud ji další Prudký závan buráceného větru nezahnal zpět dovnitř…

The End