Dark Desires

Rok 1927
Cítil jsem její zrychlený dech pouhých pár metrů před sebou. Byl těžký a horký, jako samo peklo. Zanechával v ozvěnách chladné noci hmatatelné stopy. Zběsilý tlukot, strachem sevřeného srdce rozdmýchával lačnou touhu po sladké krvi. Chtěl jsem ji. Představovala lákadlo nemorální takovým způsobem, až se mi útroby bolestivě svíraly.
Uzounká ulička mezi River Cort a Elizabeth st. nabízela zakázané ovoce – pouhá představa, pomyšlení, nástin budoucí extáze… ve mně vyvolávali nepopsatelný pocit něčeho temného, nicméně fascinujícího.

Omámená portským, kolujícím v tepnách sotva zletilého těla, klopýtala podél špinavé zdi. Postrádající rovnováhu vyvažovala pravým bokem svého jasně bílého oděvu, kterým se třela o mastný povrch stěny.
Svým nenasytným pohledem jsem kopíroval každičké zakopnutí. Nabitá svoboda mnou pableskovala a jako božská ambrózie otupovala člověka ve mně. Chladná logika byla na ústupu, skoro jsem cítil, jak se bestie ve mně dere napovrch. Avšak pomocí posledních zlomků neexistujícího sebeovládání jsem utnul přívod vzduchu do plic. Zadržujíc dech jsem se ochuzoval o ten lahodný nachový odér - praktické já. Musel jsem být klidný, dodržovat pravidla. Stanovené meze měly být i po tolika stovkách let tichou hrozbou Volturiových. Znal jsem jejich zákony, všichni je znali. Ač právě dnešní noc bych je s úsměvem na rtech mile rád obešel, byla tato nepsaná zákonnost jedinou neuvěřitelně tenkou clonou mezi mnou a potencionální kořistí - tak jsem přinejmenším ujišťoval sám sebe. Vůně jejího hrdla sílila s každým krokem, hmatatelně olizovala mou tvář. Ač jsem nedýchal, dokázal jsem si představit ten ohnivý závan až příliš živě.

Měla by se vyhýbat zaplivaným uličkám. Celkově vzato by tady a teď neměla být. Slušně vychované slečny už dávno spí. Nicméně byla zde a prohýřená noc v nedalekém lokále si vybírala svou daň. Rozum abdikoval. Nastupoval šeptavý hlásek lákající dívku kratší, o to však nebezpečnější, cestou domů a ona podléhala. Vkročila svou alkoholem rozklepanou nožkou do tichého průchodu. Riskovala. Sevřel jsem víčka smířen s jejím i svým vlastním osudem.

Ruch nočního velkoměsta dokreslovalo blikotavé osvětlení posledních desítek přeživších lamp. Zanechávalo na dívčině postavě hluboké stíny. Jako předpověď blízkého skonu byla její tvář matná a slabě bezkrevná. Odhodlán okusit jemnost sladkého hrdla jsem nehlučně vystoupil z úkrytu. Domlouval jsem sám sobě, že až bude po všem, dokážu se zbavit těla. Tiše a čistě.
Líně jsem listoval její oslabenou myslí – postrádala ostrých hran a jasných slov. Alkohol dělal své. Občas se myšlenky na chvíli rozjasnily, avšak povětšinou si broukala nerytmické melodie. Nedočkavost. Se lstivostí lovící šelmy jsem postupoval dál krok za krokem a tiše vyčkával, až dívka zajde hloub do středu uličky, aby její případný křik splynul s hukotem kanalizační stoky.
V momentě, kdy jsem byl plně soustředěn jen na útok – nevnímaje nic, jen hukot žízně tepající v mých spáncích, se na druhém konci uličky zjevily dvě mužské postavy. První mohutná, mírně zavalitá a druhá vyzáblá, lehce shrbená. Kradmým pohybem jsem ustoupil za ohyb okolní cihlové stěny.
Nebylo třeba skrývat se. Myšlenkami se toulali u nějakého stupidního fotbalového utkání. Ani jeden z nich nebyl nebezpečím pro procházející dívku a už vůbec ne pro mě. Kdybych jen zatoužil, mohl bych je zpacifikovat. Bleskovými výpady zaútočit. V uších mi zpívalo imaginární praskání páteře. Znělo zvrhle, avšak étericky… přirozeně.
Rozum vpalovat do mého hladem rozšířeného hledí varovná světla. Vražda jednoho člověka možná, ale tři mrtví? Palcové titulky zdejších deníků, relace v místních televizích… Vzbudil bych pozornost – jestli ne lidské populace, Carlislovu určitě. Jistě mě kontroloval. Čekal na mé prohřešky. Chtěl reagovat. A to jsem právě teď nepotřeboval. Jeho těžce upjaté konvence byli v rozporu s mými představami o životě. Neodsuzoval jsem styl jeho bytí, nicméně potřeboval jsem vlastní cestu, individuální směr. Potřeboval jsem prozatímní existenci bez jeho dohledu.
Vzdorovitě jsem zatínal čelisti. Zase mnou projížděly protichůdné pocity.
Mezitím ti dva pozéři - s hurónským smíchem plácali po zádech, vstoupili do jedné z místních putik. Dívka mezitím dosáhla rohu ulice. Klouzal jsem pohledem po lemu rozevláté bílé sukně. Namlouval jsem si – bezúčelně, že důvodem mého váhání, mého rozhodnutí nenásledovat ji, byla hrozba Volturiových a ne zklamaný pohled mého stvořitele, mého otce, který se samovolně mihnul mým zorným polem.
Zatraceně…
Bylo to frustrující. Mít tu moc, ale nevyužít situace. Ano frustrující, nicméně, v jedné nepodstatné vteřině jsem cítil i něco jiného. Něco nepřirozeného, a přece jistým způsobem uspokojivého – vědomí, že jsem to já, kdo rozhodl, a ne neustále se připomínající žízeň, brázdící mé útroby.

Cca o 20 minut později…
Bezmyšlenkovitě, ovládán pouhopouhou rutinou, jsem kráčel k Elizabeth Street. Nejkratší cesta k neútulnému bytu. Bylo zcela nepravděpodobné, že bych narazil na svou uniknuvší oběť. Teď už byla pravděpodobně schoulená v teplé a bezpečné posteli za zdmi domu svých rodičů.
Omyl.
Hned v další spojovací uličce – Sakra, to je ta holka opravdu tak hloupá a co její rodiče? To ji nechají jen tak toulat se po nocích? – se promítal mnou chtěný průběh noci. Avšak přece jen byl děj pozměněn. Rolí padoucha nezastal upír, byl jím člověk – jiná dívka, spíše žena. Spoře oděna, obličej skryt pod příkrovem mastných líčidel. Tmavé vlasy, vyčesané vysoko nad temeno, zvlhly přičiněním nočních par z kanalizace. Dmula se nad nehybnou dívkou v ruce kus zrezlé trubky. Břitce oddechovala. Fascinovaně jsem mapoval neskutečný výjev. Tmavovláska odhodila kus oceli a sehnula se k bezvládnému tělu. Bleskově hmátla po kabelce a jedním pohybem vysypala obsah na ušpiněnou zem.
„Osud je zvláštním kočím. Nechal tě uniknout mým spárům. Chlapům, kteří tě měli chtít znásilnit, ale neušetřil tě triviálnímu okradení…“ pronesl jsem slova, která byla přístupná jen mých uším, avšak patřila sotva dýchající dívce. Z nepředstavitelných příčin jsem pocítil ostré bodnutí zlosti. Ač jsem to byl původně já, kdo chtěl utnout dívčin život, nějak jsem se nemohl smířit s faktem, že zemře rukou ušpiněné lupičky…
Výsměch vyšší moci.
Laciná hra nevyhnutelnosti.
Veden něčím hluboko ve mně jsem se zastavil přesně pod blikotající lampou. „Zajímavé,“ naklonil jsem obličej na stranu, můj hlas se mezitím líně nesl až k oběma ženám.
Prostitutka – její povolání bylo víc než zřejmé – sebou trhla a okamžitě vzhlédla. V jedné ruce stále svírala kabelku své oběti. Valnou chvíli jsme se měřili pohledy, až její nohy zalarmoval pud sebezáchovy. O krok ustoupila. Mapoval jsem její, z rovnováhy vyvedené, myšlenky.
Sžíral jí strach z pasáka, kterému nenese ani penny. To byl důvod jejího útoku – peníze. Sobecká touha po vlastnictví, míšená s obavou z trestu, který bude následovat, když se vrátí s prázdnou. Nakonec zvítězil přítomný strach o holý život. Upustila malé černé psaníčko a mizela za rohem.
Bestie toužící po krvi ji chtěla následovat. Roztrhat hrdlo a chlemtat krev.
Lidství v samé podstatě mého bytí - s vynaložením neexistujícího sebeovládání - zvítězilo. Jejím katem bude rozzuřený pasák. Se zatnutou čelistí jsem trpělivě čekal, až bude dostatečně daleko a až pak jsem se odvážil přiblížit k bezvědomé dívce.
Prostitutka ji musela překvapit zezadu. Rozšklebená rána na zátylku hyzdila velkou část lebky. Se zatajeným dechem jsem k ní pomalu přiklekl. Otočil jsem ji obličejem k sobě. Slabě zanaříkala. Řasy se úsilím zatřepetaly a ona na mě upřela ustrašený azurový pohled.
„P-prosím…“ vybreptla přes zdřevěnělý jazyk.
Podepřel jsem jí hlavu. „Jen klid, už je pryč. Už ti neublíží…“
Pokusila se pohnout. „Au.“
„Neměla bys…“ ztuhl jsem. Na ruce jsem cítil něco teplého a lepkavého. Krev. Rozlévala se přes prsty a rozleptávala chlad ledové pokožky. Bezděky – snad hnán zapomenutou rutinou, jsem se nadechl. Prudce jsem ji od sebe odstrčil. To bylo to jediné, co jsem pro ni mohl udělat.
Sakra, sakra, sakra…
Mé duhovky byly černé. Hladově neproniknutelné. Svaly se spínaly v bolestivé křeči. Cítil jsem ostrost blyštivých tesáků. Snažil jsem se překonat nepřekonatelné.
Netečné panenky se jí rozšířily děsem. „Ne…“ Zmohla se na jediné slovo. Poslední…
Žízeň spalovala mou podstatu. Převzala kontrolu nad tělem i myslí. Neexistovaly výčitky.
Volturiovi neznamenali nic…
Carlislova slova se změnila v zastřený šepot.
Byl jsem tady jen já, dívka, z jejíhož těla pomalu unikal život, a krev.
Krev.
Byla všude. Byla vším. Naplňovala mně úd za údem. Sladce pronikala chladnými zákoutími. Dodávala světu nachový podtón. Vše bylo snazší, jasnější. Proč přežívat na zvířecí krvi, když jsou mi nabízeny nekonečné přívaly extáze v podobě lidské krve…
Pil jsem z jejího hrdla dál a dál. Neschopen odtrhnout svá ústa od ladného krku. Ztracen a přemožen. Volný…

Mrtvola dívky se povalovala u protější zdi. Její krev příjemně pulzovala v mých žílách. Hleděl jsem na nehybné tělo nemrkajíc, nevnímaje čas jsem přemýšlel. Minuty vzácné noci mizely s přicházejícím dnem. Probleskovala mnou zvláštní plíživá vidina provinilosti – po které jsem netoužil. Prudce jsem zatřásl hlavou a plynulým pohybem jsem vstal. Bez hrané šetrnosti, odhodlán, jsem popadl bezvládné tělo a odnášel jej uličkou ke kraji města k rozlehlé skládce.
Rozbřesk se blížil. Jednal jsem rychle a chladně. Tělo jsem vhodil do hluboké jámy dolů k odloženému dětskému koníkovi a rozdupaným dřevěným bedýnkám. Škrkl jsem sirkou a nechal ostatky olizovat plameny sžíravého ohně. Bylo to morbidní, nicméně nutné. Musel jsem zamést stopy.
Nakonec z lidského těla zůstaly jen zkřehlé kosti. Slabým stiskem jsem je rozdrtil na prach a jámu zasypal hlínou smíchanou s odpadky. Nebylo mi dobře. Přirozenost ze mě vyprchávala a mé lidské já – pokud ještě nějaké existovalo, se nadavovalo nad sprostou nechutností mých rutinně vypadajících pohybů. Za horizontem vykukovaly první sluneční paprsky. S lehkostí dopadaly na mou tvář, kde se blyštily v milionu plošek.
Další slunečný den… Město se pomalu probouzelo a nikdo netušil, že líbezná dívka už nikdy nespatří další svítání.

Existence plynula dál. Trvalo měsíce, než jsem byl schopen zatlačit vzpomínky na dívku v bílém. Bloumal jsem se uličkami, avšak nezmohl jsem se na jediný krok, který by mě vytáhl zpoza stínů. Konečné rozhodnutí zbavit se chladných, vyčítavě prázdných očí, mě vehnalo do světa přirozeného pro upíra. Radikální řez. Cokoli co by utišilo bušení v mé hlavě. Zlo vyhnat zlem…
Znovu jsem začal lovit. Ze strachu, že k jejímu pohledu přibudou další, jsem se však pokoušel svědomí podplácet tím, že jsem své choutky zaměřil na spodinu lidstva. Pouliční zlodějíčky, místní dealery, kteří brali rodičům ideje o budoucnosti jejich ratolestí, sprosté lichváře a jejich výběrčí, či agresivní a neurvalé pobudy. Byl jsem noční obludou se svědomím. Mizerou, který loví mizery. Svým způsobem nebylo tohle město nikdy bezpečnější. Až na neobjasněná zmizení oněch individuí…
Ať jsem se však snažil uplácet sebevíc, má provinilost si stále pamatovala její tvář, cítila její vůni, nedokázala zapomenout na sladkost rudé slasti. Nevěděl jsem, proč právě její tvář se stále vracela. Snad protože byla první… Stala mou součástí. Mým soudem i katem. Nedovolovala jiným obětem nahradit místo v první řadě při mém lynčování.
Ve dnech jsem vycházel jen minimálně. Spát jsem nemohl, když tedy slunce žhnulo vysoko nad rušnými ulicemi – já jsem se nořil do tónu hudby. Neměl jsem vyhraněný žánr. Zalíbení jsem našel v mnoha stylech i směrech. Když mým provizorním bydlištěm neplynuly melodické záchvěvy písní, oddával jsem se psanému slovu. Studoval jsem – sám zavřen mezi čtyřmi stěnami, filozofii, humanistiku, přírodní vědy. Listoval svazky poezie… Ve dnech, kdy slunce krylo bujná mračna a já tak mohl do ulic, jsem pobýval se místní knihovně. Nádherná budova s vysokými arkýři, vybavena stovkami zaprášených polic s roztodivnými tituly od nejrůznějších autorů.

Čas plyne smrtelníkům neuvěřitelně rychle. Upírům snad ještě rychleji. Bylo nutné opustit kolébku mého zrodu. Potravy ubývalo a lovit bylo stále nápadnější. Město se stávalo bezpečnější…
Už nikdy jsem se nikde neusadil takhle natrvalo. Život tady se až moc podobal domovu. Nebylo lehké odejít od příjemné rutiny.

Projížděl jsem křížem krážem Amerikou. Tulák. Bez domova, bez přátel a či rodiny. Poznával krásy i strasti měnícího se života. Nakonec jsem, snad unaven místním ozónem, opustil nový svět a zatoužil po Evropě. Lákala mě starobylost, kterou kontinent nabízel.
Paříž byla velkolepá. Londýn ohromný. Praha skvostná. Město za městem jsem putoval, živil se, existoval. Dovoloval jsem si však jen krátké návštěvy. Byl jsem všude, jen Itálii jsem se vyhýbal. Dva roky byli jako pouhé mžiknutí… Ač stále uvězněn v sedmnáctiletém těle, dospíval jsem. Měnil se a formoval.

Rok 1931
Ozvěna mých kroků se nesla tichou uličkou. V záchvěvech se odrážela od stěn zpět k mé postavě. Nechtěl jsem tady být. Ale má duše byla jiného názoru. Už pár týdnu jsem byl nepříčetný. Šílené výkřiky v mé hlavě sílily. Rozrývaly a dráždily. Začal jsem si uvědomovat, že ač je člověk podlý, zlý, násilný a krutý, stále zůstává člověkem. Lidskou bytostí, která cítí, která dokáže trpět, litovat a kát se za své činy. Sotva jsem přivřel víčka, šlehaly mě tváře mrtvých, které jsem měl na svědomí. Umíněně jsem si opakoval, že je to jen přechodný zápal svědomí, který časem vyšumí. Tlumil jsem ji hudbou, studiem, ale bolest nezmizela, stupňovala se. V bodavém vlnění přicházela a útočila se stále větší razancí. Doufal jsem, že se vrátí ona zažitá netečnost a rutina, která byla zdí před nesnesitelnou tíhou svědomí. Nevrátila se.

Lampa po mé pravé ruce zablikala a s tichým zasyčením zhasla. Zaměřil jsem svůj pohled na neporušené wolframové vlákno.
„Čekala jsem na tebe.“ Kdyby mé srdce už přes sedmnáct let nebilo, zřejmě by se způsobeným překvapením zastavilo nyní. Nevěřícně jsem zíral do nevinných chladivě modrých očí zjevení v bílém.
„Vážně tak překvapen?“
Stál jsem tam - přimražený ke kluzké zemi, neschopen otevřít ústa.
„Ale no tak,“ naklonila hlavu ke straně a nevině zamrkala. „Přece tě má přítomnost nezbavila řeči?“
„Co…“ podařilo se mi hlesnout.
Zamračila se. „Tohle není zrovna hezké přivítání. Zkus třeba – ahoj, sluší ti to.“
Zády jsem se opřel o stěnu a rukou si zakrývajíc oči jsem se sesul k zemi. Tepot v mých spáncích neustával. Prsty jsem si přejížděl po napnuté kůži obličeje ve snaze zahnat přelud. Zapudit bolestnou halucinaci na míle daleko.
Nepodařilo se mi to, protože těsně u mého levého ucha se ozvalo: „Možná by bylo snazší si připustit, že tady opravdu jsem.“
Bezděky jsem odporoval. „Jsi mrtvá.“
„Pravda. Zabil si mě.“
Vzhlédl jsem k ní, doufajíc, že mluvím sám k sobě, nicméně ona tam stále byla. V očích se jí leskl můj obličej. „Mrzí mě to.“ Zachrčel jsem.
Přikývla. „To by došlo i slepému. Čpíš lítostí až hrůza. Otázkou je, co s tím uděláš.“
Zavrtěl jsem hlavou. „Nerozumím co tím…“
Nenechala mě domluvit. „Myslím, že rozumíš. Myslím, že naprosto přesně víš, co je třeba udělat. Vlastně jsem si tím zcela jistá.“
Posadila se ke mně a hlavu si pohodlně opřela a cihlovou zeď. „Víš, ze začátku jsem byla fakt napěněná a vůbec. Máma – zůstala sama. Bylo peklo vidět ji takhle. Ale pohřeb jsem měla pěkný, květiny, hudba. Skoro to vypadalo, jakoby slavili…“
„Přestaň.“ Nesnesitelnost. Bodání. Skřípění. Záškuby. Svižným pohybem jsem vstal a hladce unikal ke konci uličky. Ale ona už tam stála, čekala se svým úsměvem na rtech.
„Znáš tu trapně známou frázi? - Nemá cenu utíkat…- A navíc, ty nechceš, abych odešla. Takže laskavě přestaň využívat své upíří rychlosti. Nemám čas…“
„Ano, chci. Chci, abys odešla!“ Odporoval jsem zarytě, odhodlaně.
Odfrkla si. „Dobrá, tohle je opravdu směšné. Nech mě vysvětlit nestálou prekérní situaci.“ Odkašlala si. „Shodli jsme se na tom, že jsem mrtvá – caput, finite… A ujišťuji tě, že nejsem duch, i když ty efekty – baf, tady jsem – by mohly být docela zavádějící. Takže nám logický zbývá, že jsem tvá představa. Jsem, protože mě tady chceš.
Nezmizím jen tak lusknutím prstu. Odejdu, až mě nebudeš potřebovat.“
Znělo to logicky. Ale přesto jsem si to nepřipouštěl. Bylo hloupé myslet si, že má mysl je schopna zhmotnit sebe samu a navíc v podobě mé první lidské oběti.
„Přestaň se zaobírat maličkostmi. Nad něčím zkrátka rozum zůstává stát. Zvláště pokud se jedná o možnosti Vás upírů.“
„Co po mě chceš?“
„Děkuji za spolupráci. Řekněme, že jsem ti přišla odpustit.“
Tohle znělo naopak zcela iracionálně. „Odpustit… Proč teď? Jsou to skoro tři roky.“
Povzdechla si. „Přesně dva roky devět měsíců a jednadvacet dní… Kdo by se s tím počítal. Ale abych se dostala k věci – Přestaň si, zatraceně, ubližovat. Tím, že zničíš sám sebe – svou duši, tím nikomu nepomůžeš.“
Bylo stále jednodušší přikládat její přítomnost šílenství z hladu. „O svou duši jsem už dávno přišel.“
„Kecy!“ Dloubla do mě svým drobným prstíkem. „Promiň mi ten výraz, ale tohle si vážně myslíš? To, že jsi ztratil směr, nic neznamená.“ Založila si ruce na prsou. „A víš proč? Protože jsme tady! Protože já jsem tady.“
Unaven, ale stále vnímajíc, proudem těžkých myšlenek jsem si protřel oči.
„Jestli si ovšem opravdu tady.“
Zavrčela.
„Dobrá, dobrá. Aspoň mi prosím objasni o čem mluvíš…“
„O lítosti. O bolesti, kterou cítíš pokaždé, když se nasytíš.“ Bezradně prohodila ruce a na tváři jí hrála bezradnost. „Copak to nechápeš? Nedokážeš si připustit to, co už dávno víš?“
Neposlouchal jsem. Ten výraz v tváři byl až příliš povědomí. Jemnost míšená s neskonalou líbezností. Nezasloužila si umřít rukou netvora. Sakra, nezasloužila si smrt jakýmkoli způsobem.
„Přestaň. To co si udělal, bylo přirozené. Neříkám, že správné, ale byl si hnán pudem silnějším, než cokoli jiného. Beru to.“ Nadechla se a pokračovala. „Já ti nerozumím!“ Rozhodila ruce a jakoby mluvila k nebi. „Nelíbí se ti to, tak proč tak žiješ?!“
„Právě si řekla, že je přirozené…“
Protočila panenky. „Vážně si začínám myslet, že přeměna v upíra ubírá mozku na buňkách.“
Přistoupila těsně ke mně. „Ty nejsi spravedlnost. Nejsi kat. Používat lidskou povahu jako výmluvu nestačí.“
Vemlouvavě gestikulovala.
Zamračil jsem se.
Zřejmě předpověděla budoucí pochod mých myšlenek, protože vyhrkla: „Aleluja.“ A když její bledé rty utichly, líně se rozplynula.

Kráčel jsem známými místy. Městem, které bylo mým hřištěm. Zde pro mě začala nová epocha bytí. Bylo to jako bych byl novorozený upír kvetoucí pod vlivem přívalu rudé. Kryt příkrovem soumraku. Utvářen samovolně, ničím nelámán. Vystaven divokosti vlastních choutek. Objevujíc nepoznané. Touže po nekonečnosti. Zhýralý, beze strachu.
Mytická ironie, že tady tato stinná část mého bytí skončí. Uzavírající se smyčka temnoty, jak bych to pojmenoval. Nedokážu zapomenout, výčitky nezmizí. Budou tady, časem se vynoří, jindy budou tiché, v útlumu. Důležité je, že ona dívka v bílém, ať už byla představou - důkazem chvilkového pominutí smyslů, nebo poslem vyšší moci, dokázala nabourat lži a mé strachem vystavěné valy slepoty.
Lidská krev představovala naprostou extázi, lahodné opojení i těch nejcitlivějších smyslů. Možná byla pro upíry přirozenou součástí existence, ale ne mou. Znamená to nikdy nekončící boj se sebou samým. Nikdy nepolevující žízeň. Pálící, vtíravou… Avšak byl jsem rozhodnut. Jasná představa poklidu mě hnala vpřed. Najednou jsem chápat všechna Carlislova slova. Souvislosti do sebe zapadaly a volně navazovaly. Mohl jsem se jen nenávidět za věci, které jsem mu před třemi lety řekl. Měl pravdu ve všem. Dokonce i v posledních slovech se nezmýlil: „Jednou se vrátíš…“
Hlavou se mi honil milion myšlenek – mých vlastních i lidí, hemžících se hluboko pode mnou. Stál jsem na střeše jednoho z nejvyšších domů a po nekonečné věčnosti se mi na rtech rýsoval náznak úsměvu. Opouštěl jsem útočiště, ale vracel jsem se domů…

Dům stál zapomenut čtyři míle od nejbližšího města. U předního vchodu se tyčily okrasné keře. Zahradu stínily staré duby. Okolní prostředí bylo prosyceno blízkým vřesovím – vonělo tak jako vždycky. Nic se tady nezměnilo. Nic.
V horním patře zářilo světlo. Arkýřovými okny bez záclon pronikalo klidnou noční tmou. Nasucho jsem polkl. Byl jsem si jist, že už dávno vědí, že jsem tady a jen ze zdvořilosti čekají na můj první krok.
Naposled jsem nasál noční ozón a zaklepal na bíle dřevo. Netrvalo dlouho a dveře se s tichým cvaknutím se otevřely dokořán. Byly tam oba. Esme a Carlisle – má matka, můj otec, má rodina.
Najednou, jako by bylo vše zapomenuto. Odpuštěno. Žádné tření.
Jednou rukou objímal svou ženu, druhou mi položil na rameno. „Vítej doma, synu.“
Ta věta hřála, celý svět hřál…