Broken Soul 1


Nikdo se na mě nepodíval. Těch pár desítek očí se rentgenově vpíjelo do prašné země.
Skoro jsem mohla sáhnout po výčitkách, které vysely nad každým z nich.
Nenávist? Zrada? Zklamání?
Bolelo to, ale na druhé straně jsem je víc než chápala…

Vítr se zklidnil. Jakoby i on vzdával hold člověku, se kterým se hrstka přeživších nehlasně loučila. Slunce zapadalo. Blížil se další, nic dobrého nevěstící, soumrak. Nekonečnou pouští se nesl příkrov žalu. Drze se odrážel od lysých pahorků a proplétal se mezi nízkými dunami. Toulala jsem se pohledem po ostatních – snažila se udržet racionální myšlení. Jediný Kyle stál vzpřímeně. Strnulá ramena, zatnutá čelist - čelil nastalé situaci s nepropustnou maskou ve tváři. Muselo ho to trhat ve dví. Rýt a drásat. Ale on byl sochou, stálou a netknutou. Oči se mi zamlžily. Instinktivně jsem si skousla spodní ret, abych utlumila bezmocný ryk. Tlakem zubů jsem protrhla jemnou kůži úst. Třpytivá kapka krve nelítostně symbolizovala konečnou nevratnost dnešního dne. Tolik utrpení, tolik zbytečné bolesti. Bylo to nespravedlivé. Jak jsem mohla být tak hloupá?! Všechno to bylo moje vina. Ona šla po mně…
Jaredův stisk zesílil, jakoby mohl tušit, co se mi honí hlavou. Pouhým stiskem jedné ruky vyjadřoval podporu. Nehlasnou, přesto mocnou a v tuto chvíli nezbytnou podporu. Sjela jsem k našim propleteným dlaním. Moje chladné prsty se v jeho široké dlani doslova ztrácely. Polkla jsem. Do očí jsem se mu podívat nedokázala. Nemohla jsem, protože v tom okamžiku bych se sesula k zemi a vzlykala. Vzlykala bych až dokud by mě jeho vemlouvavý šepot neuvedl do milosrdné otupělosti. A to jsem právě teď nemohla, ne před všemi tady, ne před Jamiem. Melanin malý bratr se ke mně plynule tiskl z druhé strany. Rty tiskl pevně k sobě, překonával slzy, stejně jako já. Chudák Jamie. Kolik ještě tenhle neuvěřitelně zranitelný človíček dokáže snést? Kolik toho ještě musí ztratit? Kolik toho kvůli mé rase ztratí všichni tady? V tu chvíli jsem se nenáviděla jako nikdy. Styděla jsem se za své parazitování.
Přestaň. Šeptla tiše Mel. Nikdo tě přece neviní.
Ale ano, Melanie. Možná ne nahlas, ale i ty jim to vidíš na očích. A mají na to právo!
Nebuď hloupá, nemohla si přece tušit…
Měla jsem to předpokládat! Znám ji. Vím přesně, jak je ctižádostivá. Zákeřná! Chladnokrevná. Mělo by mít jasné, že ona to nevzdá. Pevně jsem stiskla víčka a pokračovala. Byla chyba hledat je.
Jamieho? Jareda? Zněla zmateně.
Všechny! Copak nevidíš, kam je dostala naše přítomnost?
Sama víš, že tohle je lež. Jamie je tě má rád., Jeb, doktor… Jared. Pomohla si všem způsobem, jakým nikdo jiný nemůže. Wando, od doby co jsi tady…
Přestaň! Křičela jsem na ni. Copak to nechápeš?! Ať už jsem udělala cokoli, nic nevyváží smrt! Já jsem zodpovědná! Já jsem je všechny nechala umřít! Kvůli mně je mrtvý on! Bože!
Wando…
Ne! Ne! Ne! Nech mě být. Já už to nesnesu. Pokusila se protestovat, ale já jsem ji bolestně potlačila. Vší silou, jež mi ještě kolovala v žilách, jsem ji odstrčila. Potřebovala jsem být sama. I když už dávno nebyla pouhým hlasem v mé hlavě, byla mou sestrou, mou součástí, teď jen pouhá představa její přítomnosti věci ještě ztěžovala.
Zmizela. Ne uraženě, ne naštvaně, jen zklamaně. Chtěla mi pomoct, ale to nebylo v jejích silách. Nikdo by to nezvládl… Nikdo.
Přivřela jsem víčka ve snaze ochránit zvlhlé oči před vznášejícím se prachem. Dokázat tak vypnout mozek, osvobodit se od tragických obrazů z mé mysli, brutálních vzpomínek na poslední týden. Ale nešlo to, bylo to, jako pokoušet se nedýchat – bezcílné, zbytečné.
Prožívala jsem to všechno znovu. Každý okamžik jsem si vybavovala do sebemenších detailů…

O pět dní dříve

Jamie se smál, ne… Řehnil, ano, řehnil se, tak až mu slzely oči. Jeb mu, za pomocí dramatických gest, vykládal mou ranní příhodu s lopatou a šikmou podlahou. Líbil se mi jeho zhrublý smích. Měla jsem ráda zapálený výraz ve tváři a vesele ohníčky, které se mu odrážely v očích.
„Vážně, Wando, člověk by řekl, že tohle není ani fyzicky možný,“ hýkal.
Pokrčila jsem rameny. „Jsem plná skrytých možností.“
„Tím jsem si jistý,“ ozvalo se naší trojici za zády.
Ian, něco ve mně poskočilo.
Ian, odplivla si Mel.
No tak, mohla bys být na něj milejší. Já na Jareda jsem.
Teď srovnáváš nebe a dudy, ale fajn… pokusím se. Houkla znechuceně a začala si sama pro sebe něco broukat.
„Ahoj,“ usmála jsme se na příchozího.
Zamračil se na moje koleno. „Jsi v pořádku?“
Mávla jsem rukou: „To nic není.“
Jeb, přikývl. „Jen povrchové zranění. Wanda zkoušela být zábavná.“
„Nevypadá to pěkně.“ Jemně se dotkl kolene a zblízka jej zkoumal stále zamračeným pohledem. Jeho dotek nebyl nepříjemný, ale Melaine měla jiný názor. Vztekle zavrčela a nejraději by Iana uhodila.
Myslela jsem, že si slíbila, že se pokusíš být nezaujatá. Napomenula jsem ji.
Já se snažím, ale on mi to ztěžuje! Dokázala jsem si barvitě představit, jaký by zaujala postoj - jak by si založila ruce na hrudi a vystrčila bradu.
„Měla by si nechat doktora, ať ti to ošetří.“
„Iane, Je to jen škrábnutí. Nevíme, kdy se zase naskytne příležitost k získání dalších medikamentů, neměli bychom jimi plýtvat na takové hlouposti.“
„Ááá, tohle nebudu poslouchat,“ a zvedl mě jedním pohybem ze země.
Ale né… Ten je nám ale nápomocný…
Mel.
Vždyť nic neříkám. On vůbec nemá postraní úmysly.
Jak to myslíš?
Nijak.
Odcházel semnou v náručí nejbližším tunelem. Přes jeho rameno jsem ještě zahlédla, jak se Jeb kření.

„Tohle je směšné,“ mumlala jsem podrážděně.
Zašklebil se. „Souhlasím. Chováš se jako malá holka.“
„Co prosím?“
„Je od tebe hloupé nenechat se ošetřit. Rána se může zanítit a ze škrábnutí bude ošklivé zranění. Zapomněla si na Jamieho?!“ A pak změnil pohled kárajícího učitele v jeho obvyklý.
„Wando, ty léky jsme získali díky tobě. To ty ses vydala mezi nepřítele…“
„Chceš říct mezi své krajany.“
„Jak je libo. To ty sis, zatraceně, prořízla ruku!“ Kroutil hlavou. „Stále nechápu, jak si to dokázala.“
„To nic nebylo,“ sklopila jsem červenající se tvář. „Iane, prosím, pusť mě dolů, chodit můžu.“
„Jedině když mi slíbíš, že půjdeme rovnou za doktorem.
Melanie protočila našimi panenkami. To si myslí, že jsme z cukru?
„Fajn, vyhrál si. Rovnou k doktorovi.“
Postavil mě na zem, ale nepouštěl mě ze svého sevření.
To ať ani nezkouší. Slyšíš? Řekni mu, že se stále ještě vzpamatovávám z minula. Usmála jsem se jejímu hranému odporu.
„Copak?“ Chtěl vědět a pohladil mě zlehka po tváři.
Zakroutila jsem hlavou a bezděky se tak opřela o jeho teplou dlaň. „Mel vrčí. Prý se ještě nevzpamatovala z tvého minulého…“
Šibalsky se zazubil. „Já vím, líbám nezapomenutelně.“ Propletl naše prsty.
Ten, nadutec. Omezenec! Ten… huh! To jeho ego mu brzo přeroste přes hlavu. Ať si laskavě ty tvé polibky strčí do… Utnula jsem příval chvalozpěvu a povzdechla si. Tohle nebyla zrovna příjemná situace. Ani pro jednoho z nás.
V mžiku pustil mou ruku a ustoupil. „Myslím, že bychom raději měli jít.“ V hlase mu zněla bolest.
„Iane, já…“
„Ne. To je v pořádku. Pojď, necháme ti ošetřit to koleno.“
Pokračovali jsme dál mlčky. V panujícím šeru jsem mu dost dobře neviděla do obličeje, ale skoro bych se vsadila, že se mračí.
Zajímalo by mě, nad čím přemýšlí. Svěřila jsem se jí.
Mě teda ne.
Ubližujeme mu, víš?
A že on ubližuje Jaredovi, to ti nevadí?
Ian ubližuje Jaredovi? Jak?
Tím, že k tobě chová city.
Nerozumím.
Nech to být.
Ne, chci to vědět.
Wando…
Mel!
Ach, ty si neodbytná.
Prosím, dovol mi pochopit to.
Jared se bojí.
Bojí? Čeho.

Mlčela.
Mel? Mel! Čeho se Jared bojí?
Ale ona neodpověděla. Stále zatvrzele mlčela.

„Co pro Vás můžu udělat?“ Doktor byl evidentně v dobrém rozmaru.
Ian mě nenechal promluvit, sám se ujal slova. „Wanda potřebuje ošetřit.“
„Něco vážného?“ zamračil se muž v zašedlém plášti.
Obešla jsem tu vysokou horu svalů a ukázala na své koleno. „Škrábnutí. Osobně bych tě s tím ani neotravovala.“
„Jen se posaď.“ Zubil se. Vidět doktora v tak povznesené náladě, bylo v poslední době běžné. Díky loupežné výpravě, kde jsem spolu s Jaredem opatřila léky pro Jamieho, měl prostředky pro svou velice potřebnou profesi. Položil mi vrásčitou ruku na záda a vedl mě k vyšetřovacímu lůžku. Vyhoupla jsem se na něj a nohu pohodlně natáhla na zažloutlé prostěradlo.
Trvalo to jen chvilku. Cítila jsem příjemné chlazení v kolení jamce. Ian stál opřený o křivou stěnu jeskyně, ruce založené na hrudi zkoumaje doktorovi precizní pohyby. Nebylo těžké naučit se užívat pro něj cizí léky. Naše zdravotní péče nepředstavovala složité operace doprovázené krví a potem. Duše využívaly nezměrná množství lahviček s různými popiskami, každou s jiným účelem. Některé Vás dokázaly zbavit horečky, jiné tišily bolest. Léky duší byly nenásilné, ale přesto stoprocentně účinné.
„Hotovo.“
Můj pohled se stočil k usmívajícímu se doktorovi. „Děkuji.“
„Oh, mě neděkuj. Byla to opravdu jen maličkost.“
Chtěla jsem seskočit na zem, ale Ian mi v tom zabránil. Sehnul se a snažil se na neporušené pokožce nalézt stopy po zranění. Nakonec své nesmyslné pátrání vzdal a souhlasně přikývl.
Ten chlap se mi snad zdá…
Mám o nás starost.
Neřekla bych, že se kdoví jak stará o mě…

Natáhl ke mně ruce.
„Oh, Iane, jsi si jistý, že už můžu stát? Chodit?“ Sdílela jsem Melanino pobavení. „ Možná bych měla přece jen ještě chvilku zůstat v klidu?!“ Nasadila jsem pochybovačný výraz překypující ironií. Mel byla dobrá učitelka.
Promnul si bradu, přitom ukazováčkem zavadil o dolíček uprostřed brady. „Máš pravdu. To bychom rozhodně neměli riskovat.“ A v tu chvíli už mě svíral v náručí.
„Iane! Pusť mě dolů.“ Smála jsem se na celé kolo, když se semnou začal točit kolem dokola. Byl to příjemný pocit. Něco podobného mi možná scházelo. Chvilka nenucenosti, spontánní veselosti.
Stěny se otřásly. Podzemními tunely se linula třeskavá rána spolu s dunivým hlasem sesouvajícího se kamení. Strnuli jsme. Ian mě pomalu postavil na zem. S doktorem si vyměnili zmatené pohledy. Následovala nekonečná chvíle ticha. Vzduch houstl a stával se nepříjemně hmatatelným. Do místnosti se lísavě plížil prach a hltil nevelký prostor. A pak někdo otočil knoflíkem hlasitosti na maximum. Bylo slyšet lidský řev. Křik a skuhrání. Třesk kamenů připomínal burácení hromů.
Ian mě otočil k sobě. „Počkej tady. S doktorem se tam zajdeme podívat.“
„Ne!“ odpověděla jsem bleskově.
„Wando…“
„Iane, když mě tady necháš, docílíš jen toho, že tam půjdu sama!“ Nepřipadalo v úvahu, že mě tady nechá! Melanie stejně jako já se dožadovala vysvětlení. Obě jsme se hrozily nejhoršího.
Popadla mě silná ruka a táhla mě s sebou temnou chodbou blíže k vřavě. Doktor byl hned za mnou. Nestačila jsem Ianovým dlouhým krokům, takže jsem málem zakopla. Avšak ještě než jsem si stihla obličej sedřít o udusanou hlínu, jeho ruce mě věcně popadly a hodily si mě na záda. Utíkal dál shrbený, abych se neuhodila o strop. Brada mi narážela do jeho ramene, až mi drkotaly zuby. Srdce mi bilo s takovou silou, že hrozila jeho zástava.
Jamie… Jared…
V hlavě mi cvakalo. Bylo těžké rozeznat vlastní myšlenky od Meliných.
Doběhli jsme do hlavní místnosti. Náhlý nával světla mě oslepil. Strop zmizel, zbyla široká prázdnotou zející díra, kterou dolů pronikalo sluneční světlo.
„Panebože,“ vydechl doktor.
Kolem nás se prostíral chaos mísený s panikou.
Jebova skrýš byla prozrazena.
Jeskyni plnily hromady sesuté půdy. Kopírovala jsem nové rozměry domova, který se měnil v trosky s šokem ve tváři.
„Jebe!“ zařval Ian. „Co se to...?“
„Hledači!“ Jediné slovo ve mně dokázalo vyvolat pocit naprostého zděšení. Srdce se mi zastavilo, přestala jsem dýchat. Jeb už stál u nás. Z jeho pokynů jsem slyšela jen útržky.
„Víš, co dělat… Málo času… Už přicházejí… Nedá se nic dělat… Tunel… Rychle…
Postarej se… Sejdeme se… Hodně štěstí.“
Přikývl – nesouhlasně, ale zamířil k západním tunelům. Já se však odmítala odlepit od země.
Zatřásl mnou. „Wando, musíme si pospíšit!“
„Ne!“ Ožila jsem. „Musíme jim pomoct.“ Hloupě, se slzami v očích jsem ukázala na uvězněné v sutinách.
Zatvářil se zmučeně. „Já, vím, já vím… ale nejde to. Oni přicházejí. Je jich moc. Musíme co nejrychleji zmizet!“
Jamie! Konečně jsem byla schopna vnímat Melaninu přítomnost.
„Kde je Jamie?!“ Horlila jsem se.
„Je s Jebem. Neboj, už jsou pryč.“
„Jared,“ vydechly jsme s Mel současně.
„Wando, Jared se o sebe umí postarat. Nemáme už moc času. Prosím, nech mě tě dostat do bezpečí!“ Nečekal na odpověď a rozběhl se do tmy. Za námi se ozývaly hvízdavé zvuky strojů. Ty ničily poslední zbytky lidské skrýše a odhalovaly tak její zákoutí nepříteli.

Bylo nás víc. Ian běžel v čele a ukazoval všem cestu. Nikdo nepromluvil, bylo slyšet jen břitké oddechování. Píchalo mě v boku, ztrácela jsem dech, avšak utíkala jsem dál. Stezka byla úzká. Klikatila se. Chvíli jsme vnikali hloub do nitra země, jindy jsme se blížili povrchu. Po necelých dvou kilometrech jsme narazili na překážku.
„A jsme v pytli!“ Ozval se někdo. Ten hlas jsem znala, ale v téhle chvíli jsem si k němu nedokázala přiřadit obličej.
„Ne,“ informoval Ian. „Jen to musíme odházet. Tady, pomoz mi.“
„Ten Jeb je ale lišák!“ Prohlásil ten samý hlas, když byla cesta zase volná. Jeden po druhém jsme prolezli nadrbou stranu.
„Jsi v pořádku?“ přidržela mě Ianova ruka, když jsem ho míjela. Přikývla jsem.
„Dobrá…. Ehm, nemyslím si, že nás právě teď sledují, ale musíme to tady zase zaházet.“ Když byl průlez zase bezpečně zapečetěn, pokračovali jsme.
Jared tam někde zůstal! Naříkala Mel.
To nemůžeš vědět!
Já to cítím! Dneska měl pracovat na jižních plantážích. Ty si možná Jeba neposlouchala, ale já ano. Tam začal padat strop jako první. Hned potom se zřítila hlavní místnost. Neměl čas se odtamtud dostat! Neměl kudy se odtamtud dostat!

Nechala jsem osobu, která běžela za mnou, ať mě předběhne a trochu jsem zpomalila.
Wando, prosím! Musíme se tam vrátit, najít ho!
J-já…
On umře!
Naříkala. Uhodila mě vlnou horkých myšlenek. Jaredův úsměv. Jarodovi oči.
Jarodovo obětí. Jarodovi polibky….
Rázně jsem se zastavila. Přidušeně jsem čekala, kdy se někdo otočí a pobídne mě k pohybu. Ale všichni běželi dál. Udělala jsem nerozhodný krok zpět. A další, a ještě jeden. A pak už jsem se otočila a rychle spěchala nazpátek
Děkuji…
Neodpověděla jsem. Byla jsem zaměstnaná velkým balvanem, který bránil v průlezu na druhou stranu. Tlačila jsem do něj vší silou, ale nepohnul se ani o centimetr.
Nejde to. Zanaříkala jsem poraženě a naplněná beznadějí se sesula k podlaze.
Zkus to ještě jednou. Nabádala Melanie. Stačí, když jím pohneš jen o kousek. Pomůžu ti…
Připomněla jsem si, proč to dělám, a se zatnutými zuby jsem se ještě jednou celým tělem opřela o drsný povrch kamene.
„No tak…“ syčela jsem. „Tak se hni… prosím, prosím…“ Z očí mi unikaly potůčky slz.
A pak se ozval šoupavý zvuk a ve stěně se objevil nepatrný prostor. Klekla jsem si a prostrčila jím hlavu, pak ramena, břicho, boky, až jsem nakonec byla na druhé straně.
Měly bychom ho vrátit na místo. Je docela možné, že se nevrátíme… stejnou cestou.
Správně!
Přitakala jsem, přesně chápajíc, jak to své „nevrátíme se“ myslela.

Jeskyněmi se stále rozléhaly zvuky těžké techniky – to byla dobrá zpráva. To znamenalo, že hledači ještě nejsou vevnitř. Abych se dostala k plantážím, musela jsem proběhnout přes hlavní místnost.
To nebude nic lehkého.
Já ti věřím… Ty to zvládneš! Snaž se držet ve stínu.
Dobrá.
Nadechla jsem se a vyrazila.
Ta podívaná byla devastující. Hromady skalnatých sutin tvořily ostrovy tam, kde kdysi býval dlouhý jídelní stůl. Všude kolem byly střepy z roztříštěných zrcadel. Chudák Jeb, jeho domov byl pryč… Náš domov byl pryč! Zastínila jsem si oči, polední slunce bylo všude a tak nějak utvrzovalo ten hrůzný scénář. Kousek nalevo od místa, kde jsem se krčila, jsem viděla ležet osobu. Nehýbala se. Z velké části byla zasypaná hromadou kamení.
Wando, nezastavuj! Já vím, že bys jim chtěla všem pomoct, ale to nejde… Nemáme čas!
Budou tady každou chvíli…
Ale co když je to Trudy? Lili? Wess...
Hledači tady za chvíli budou!
Myslím… myslím, že ne. Vrtěla jsem hlavou. Duše počkají, až pro ně bude bezpečné proniknout dovnitř. Prozatím budou hlídat východ.
Cože?
Je to ta nejméně násilná cesta.
Bylo to logické. I když to byli hledači, nechtěli lidem ublížit. Tedy ne způsobem, jakým si představovala Melanie. Počkají na lidi, kteří vyjdou ven… A až pak půjdou prohledávat jeskyně.
Dobrá, ale to nám dá možná jen několik minut navíc! Wando… Já vím, že jim všem chceš pomoct, ale ani když by si chtěla sebevíc, všechny je nezachráníš… Prosím, Jared nás potřebuje!
Proč je Jared důležitější, jak ti tady?
Protože ho milujeme.

Neřekla „protože ho miluju,“ z jejího hlasu bylo znát jasné MY, my milujeme…
Bylo zvláštní, že bych klidně umřela pro člověka, který se mě štítí.
To není pravda. Argumentovala rychle Mel. V tuhle chvíli by řekla cokoli, co by Jareda zachránilo, ale to nebylo zapotřebí. Její odpověď byla pravdivá. Umřela bych pro Jareda, protože ho miluju… Tenhle svět je tak zvláštní. Milovat? Nenávidět? Všechno je tak zmatené…
Naposledy jsem se podívala na zasypané tělo.
„Odpusť,“ byla jsem tak sobecká, ale já ho musím zachránit… Můžu si namlouvat, že je to kvůli Mel, ale pravdou bylo, že je to kvůli mně…
V očích mě pálily už zase slzy, když jsem co nejrychleji přebíhala hlavní místnost. Až jakmile jsem tiše vklouzla do tunelu vedoucímu k jižním plantážím, uvědomila jsem si, že jsem po celou tu dobu zadržovala dech. Byly to jen vteřiny, ale strach, který koloval v mých žilách, to viděl jako hodiny. Měla jsem takový strach, že mě – duši – najdou hledači. Bála jsem se vlastní rasy… Nedávalo to smysl. Věděla jsem, že by mi neublížili. Sama jsem o tom přesvědčovala Melanii, ale přesto mi srdce pumpovalo zběsilou rychlostí. Nezastavovala jsem. Dech se mi zkracoval, ale já běžela dál, až jsem se konečně zastavila u průchodu do zahrady. Polila mě radost, z toho, že jsem se dostala až sem.
NE! Ozvala se bolestně Mel.
Ztuhla jsem.
Rozsáhlý prostor plantáže byl pokrytý dlouhými krápníky, které se zřejmě zřítily během výbuchu. Obě jsme zběsile míhaly očima sem, tam a hledali Jareda. To však nestačilo!
Rozběhla jsem se po jeskyni. Odhazovala jsem kameny a prodírala se ještě před pár minutami bujně rašící zeleninou. Ruce jsem měla pokryté škrábanci a odřeninami, ale bolest, která tryskala z ranek, jsem necítila.
„Už nemáme moc času.“ Promluvila jsem sama k sobě a snad i k Melanii.
Zkus to na druhé straně u kraje. Snažil by se dostat ke stěně jeskyně…
Rozběhla jsem se k protilehlému tunelu a pokračovala jsem v hledání muže, kterému patřilo tohle tělo, ale i duše…
TAM! To, co dokáže srdce je někdy nad moje chápání. Nevím, jak Mel mohla rozpoznat kousek tmavé košile od napadané horniny pouhým mým koutkem oka, ale povedlo se jí to.
Našly jsme ho!
Jared ležel těsně u nerovné stěny. Hlavu měl skrytou pod malým výčnělkem skály, ale jeho dlouhé tělo zůstalo nechráněno. Břicho, pravou ruku a obě stehna mu zavalil dlouhý krápník.
„Jarede!“ Klekla jsem si k němu a snažila se nahmatat puls.
Prosím, prosím, ať je naživu!
„Žije!“ Rty se mi třásly, když jsem to slovo zašeptala. „Má puls, slabý, ale pravidelný.“
Sundej to z něj rychle. Nemáme moc času.
Krápník byl o mnohem větší, než balvan v tunelu, kterým Ian vedl lidi do bezpečí. Přesto jsem zatnula zuby, nohama jsem se opřela o stěnu a zády zatlačila do chladného kamene.
Masiv se nehnul z místa.
„Tohle nedokážu. Už nemám sílu,“ chrčela jsem přes zatnuté zuby.
Musíš! Já ti pomůžu, jako s tím kamenem v tunelu… To zvládneme.
Omlouvám se Mel, ale nejde to.

Cítila jsem, jak Mel tlačí celým svým bytím, ale ani to nestačilo. Zoufale jsem se zhroutila vedle Jaredova těla a snažila se popadnout dech.
Vstávej! Zuřila Mel. Došla si až tak daleko. Teď to nemůžeš vzdát! Nemáme moc času, nevíš, jak dlouho budou hledači čekat.
„Promiň,“ tím slovem jsem se omlouvala za všechno. Za to, že nemám dost síly, abych Jareda zachránila, za to, že jsme našly Jebovu jeskyni, za to, že mě implantovali právě do jejího těla… za to, že jsme osídlili jejich planetu… Obličej jsem si skryla v dlaních. Skousla jsem si spodní ret. Všechno to bylo marné.

„W-wando?“ Mojí ruky se dotklo něco teplého. Instinktivně jsem ucukla. A podívala se, co to bylo.
„Jarede?“ Srdce vynechalo jeden úder. Okamžitě jsem se k němu sklonila.
Přimhouřil oči, jako by nevěřil tomu, co vidí. „Co tady sakra… děláš?“
„Já… Mel… My…“
„Nech mě hádat, Mel tě přinutila, co?“ Pokusil se pohnout, ale přitom pohybu sykl a zbledl o další odstín.
„Ne, nehýbej se. Spadl na tebe krápník.“
„Už to tak vypadá,“ pokusil se zasmát, ale znělo to jen jako štiplavý úšklebek.
Pitomec, mohl by být ještě víc ironický…? Smála se Mel s ním. Tolik se ho toužila dotknout. Možná to bylo tím, že jsem byla tak zesláblá, možná to bylo tou bezvýchodnou situací, ale v dalším okamžiku se má ruka lehce dotkla jeho zaprášených vlasů. Jared se na mě podíval. Myslela jsem, že vyštěkne, ať se ho nedotýkám, nebo něco podobného, ale jeho oči naplnila něha. Natáhl se po mém obličeji volnou rukou a ukazováčkem setřel stopu po slzách.
„Měla jsi utéct,“ zašeptal k nám oběma.
„Nemohla jsem…“ Pak byla Mel pryč a já zase ovládala své tělo. Odkašlala jsem si.
„Zkoušela jsem tě vyprostit, ale nejde to…“ Přiznala jsem se slabě.
Přikývl. „Běž z druhé strany,“ okamžitě jsem ho obešla. „Až ti řeknu, tak tlač ze všech sil.“
„Dobrá.“ „Fajn, můžeme? Tlač!“
Zapřela jsem se oběma dlaněmi, zabírala jsem celým tělem, ale nohy se mi na prašné podlaze smekaly. Těžký kámen se ani nehnul. Možná kdyby měl Jared volné obě ruce, ale jeho pravá byla až po rameno pod krápníkem a levá byla zraněná, jak si chránil obličej před padající skálou.
„Wando,“ ozval se po chvíli. „Přestaň! Pojď sem prosím.“
Zase jsem se sklonila u jeho hlavy.
„Tohle nemá cenu. Není čas… Musíš se odsud dostat. Za každou cenu! Utíkej do nemocnice, je tam skrytá…“ zamrkal a jeho panenky se slabě protočily.
Jarede! Zhrozila se Mel.
Hned se z toho vzpamatoval a pokračoval jakoby nic: „Za… za krabicemi… skrytá průrva, kterou se dostanete…“
Ani náhodou. Nikdy!
„Ne!“ Kroutila jsem hlavou.
„…do slepého tunelu. Je zasypaný, ale když odházíš kameny, dostaneš se dál a tamtudy pak ven. Je to Jebův záložní plán… Moc lidí o něm neví… Rychle…“
Stále jsem vrtěla hlavou. „Já… ona… nemůžeme…“
Jared mě popadl za bradu. „Mel, musíte odsud vypadnout. HNED! Musíš myslet na Jamieho.“
Ronila jsem slzy, které patřily jak Mel, tak mě.
Jak bych mohla! Melanii jeho slova zabíjela. Wando, prosím, zkus to ještě jednou…
Nemůžeme ho tady nechat!

„Ne!“ Stála jsem si za svým. Melanie ve mně umírala. Její hlas, ač silný žalem, se ztrácel. Ona se ztrácela, protože Jared byl odsouzen k smrti, nebo k horším věcem. Pokud by ho hledači našli v čas, určitě by jeho tělo použili jako hostitele.
Ne! Wando, to ne…
To nemůžu dopustit… Jared musí žít. Takhle to bylo vždycky. Jared a Jamie. Jaime a Jared. Nic víc neexistovalo. Mel měla priority jasně stanovené. Tihle dva byli její svět. Nikdy nebylo důležité, jak skončí ona, dokud oni budou naživu… Tenhle její pocit, kterým mě přinutila rozjet se do pouště a hledat je, mnou proplouval, naplňoval úd za údem energií.
Opřela jsem se o krápník.
„Sakra, Mel!“
„Přestaň,“ utrhla jsem se na něj. Znělo tak násilně, až cize pro duši. Ale já už jsem nebyla duše, patřila jsem k lidem od chvíle, kdy mi Mel dovolila vidět jeho tvář. „Ona tě tady nenechá! Já tě tady nenechám, i kdybych tady měla vypustit – a teď to bude znít stupidně – duši!“
„Melanie Styder!“ Zařval z plných plic.
„Co,“ ozvalo se zpoza zatnutých zubů.
„Miluju tě.“
Au, bolelo slyšet ta přesně mířená slova z jeho úst. „Ona tebe taky.“
Chvíli, mě bedlivě pozoroval. „Děkuju, Wando,“ vydechl zlomeným, skoro neslyšným hlasem. A pak zase ztratil vědomí.
Odstoupila jsem od kamene, psychicky jsem se připravila na bolest a pak jsem se rozběhla proti skalnatému úlomku. Ve chvíli, kdy mělo mé rameno narazit do kamene, mě do protisměru vychýlilo škubnutí. Zatočila se mi hlava a já zvrávorala.
„Co si, sakra, myslíš, že děláš?!“
Otevřela jsem oči, a ze vzdálenosti několika milimetrů jsem hleděla do Ianových modrých očí. Na nic nečekal, přehodil si mě přes rameno a kráčel k tunelu.
JARED!
„JARED!“
Zastavil se: „Co?“
„Je támhle pod tou hromadou sutin.“ Otočil se směrem, kam jsem ukazovala. „Snažila jsem se to odvalit, ale nedokázala…“
Postavil mě na zem a hnal se zpátky na místo, kde mě našel.
„Jadere?“ poplácal ho po tváři.
Neopovažuj se! Nesahej na něj!
Mel, snaží se mu pomoct…

„Byl při vědomí?“
„Ano.“
„Pojď ho chytnout za ramena, pokusím se nadzvednout ten kámen. Musíš ho odtamtud vytáhnout.“
„Nejsem si jistá…“
„Wando, nemáme čas, hledači už zkoumají hlavní místnost.“
„Dobře,“ nadzvedla jsem Jaredovi hlavu a pevně jsem ho popadla za obě ramena. Slabě zasténal.
„Fajn, držíš ho? Zapři se zády o stěnu a na tři táhni – vší silou.“
Chvíli se nic nedělo, ale pak se krápník nadzvedl o pár čísel. Zatnula jsem zuby a táhla. Jeho kůže se dřela o ostrý kámen, všude bylo tolik krve. Zatnula jsem zuby a z posledního zbytku sil jsem zatáhla. Jakmile bylo venku rameno a trup, odvalit zpoza krápníku nohy byla hračka.
„Máš ho?“
„Ano! Je venku.“
Ian s žuchnutím úlomek skály pustil. Opatrně jsem Jaredovo tělo přetočila zase na záda. Lepkavá krev na sebe nachytala prach a hlínu z podlahy. Zatočila se mi hlava.
Ian se k Jaredovi okamžitě sklonil a kontroloval puls i zranění. „Dýchá,“ oznámil věcně. Prudkým pohybem si serval rukáv a omotal mu rozšklebenou ránu na rameni. Pak pokračoval s hrudníkem. Pod košilí se Jaredovi táhla dlouhá nafialovělá modřina. Otřela jsem si ledový pot z čela. „Asi má zlomené žebro, možná dvě. Musíme s ním hýbat opatrně, ať mu nepropíchne plíce.“ Jak řekl, tak i udělal. Přehodil si jeho bezvládné tělo přes záda. „Fajn, musíme se odtud co nejrychleji dostat. Dřív než nám odříznou…“
Z tunelu vedoucí do hlavní místnosti se ozývaly hlasy.
„Sakra,“ ulevil si Ian. Zběsile mžikal očima po prostoru.
Tajná chodba za nemocnicí. Připomenula mi Mel.
„Chodba,“ tlumočila jsem ji okamžitě.
„Hm?“
„Jared se zmínil o nějaké tajné chodbě za nemocnicí. Za hromadou krabic…
Hlasy z tunelu se blížili. Už ve slábnoucí tmě jsem rozeznávala mihotavé paprsky baterek.
„Drž se u země. Hned za mnou.“ Na nic dalšího nečekal a vběhl do tunelu, do kterého se
Jared nestihl schovat, když na něj spadl krápník.

Doběhli jsme až do doktorovy ordinace. Sotva jsem popadala dech. Pálilo mě na hrudi i v krku. Ian položil Jareda na jedno ze tří provizorních lůžek a zběsile prohledával každý kout jeskyně. Na nic jsem nečekala. Rozvázala jsem Jaredovi rameno. Hrábla jsem po spreji s nápisem Čistič a vstříkla jsem obsah lahvičky do rány. Jared zaskučel. Špína a tmavá krev vytékaly z rány.
Ale ne, zapomněla jsem na Žádnou bolest.
Ian má pravdu. Není čas, jen mu to vyčisti a zahoj.

Po pár vteřinách vypadala rána čistě.
„Tady!“ Ozval se Ian. „Wando, našel jsem tu průrvu, jdeme.“
„Ne, počkej, musím najít Hojič.“
Pár desítek metrů za námi se zase ozvaly hlasy.
„Nemáme čas.“
Nepřestávala jsem se přehrabovat roztodivným množstvím lahviček „Nemůžeme mu vyčištěnou ránu, ovázat tím špinavým rukávem!“ Kontrolovala jsem další poličku. „Tady, mám to.“
Uslyšela jsem škubnutí. Otočila jsem se v momentě, kdy Ian ničil jedno z doktorových prostěradel. Přiskočila jsem k němu. Ustoupil, abych mohla nanést hojící pěnu a pak rameno zavázal prostěradlem. „Jdeme, RYCHLE!“ Hlasy už byly blízko. „Musíš se protáhnout první. Já ti ho podám.“ Přikývla jsem a rychle jsem prostrčila obě nohy do malého tunelu. Skoro jsem se nestačila ani otočit a už na mě padalo Jaredovo velké tělo. S ducnutím, jsem spadla na záda.
„Rychle, odsuň ho stranou.“
Zase jsem se snažila pohnout jeho velkým bezvládným tělem. Ian mi pomáhal, tlačil mu do zad a pozvolna pronikal víc a víc do malé škvíry. Ale pak se zarazil.
„Iane?“
Jeho oči se rozšířily. „Wando,“ zašeptal, tak že jsem ho sotva slyšela. „Utíkej!“ A pak se seběhlo všechno strašně rychle. Ian se vysunul z tunelu. Viděla jsem, jak kolem sebe máchá rukama. Rozdává rány na všechny strany.
Hledači. Našli nás.
NE!
Wando, musíme odsud dostat Jareda.
Ne. Nebyla jsem schopná pohybu.
WANDO! Slyšíš?
Nemůžeme tady Iana nechat! Zachránil jak nás tak i Jareda.
Ale…
Ne, buď s ticha, Mel. Nenecháme ho tady!

Chtěla jsem se protáhnout do místnosti za Ianem, když jsem se prudce srazila s jeho hlavou.
„Co tady, sakra, ještě děláš! Říkal jsem ti, aby si utekla.“
Před očima jsem měla hvězdičky. „Nemohla jsem…“
Usmál se a oči se mu na malý moment rozzářily. „Proč ty nikdy nikoho neposlechneš.“
Odstrčil mě rukou a vlezl za mnou a Jaredem do tunelu. Zamrkala jsem před nenadálým paprskem světla. Zpoza škvíry, kterou se Ian před chvíli protáhl, jsem hleděla do jejích očí.
Ne!
NE!

Reagovaly jsme s Mel jednohlasně.
Ianovi silné paže mě hrubě hodily dál do tmy tunelu a jeho levá noha bezmilostně kopla do dřevěné podpěry po levé straně stěny. Stačila jsem ještě zahlédnout šklebící se hledačku a hlaveň její neúměrně velké zbraně. Ozvala se třeskavá rána, ale pak už se sesuly kameny, které jistila právě ta dřevěná zábrana, kterou Ian svým kopancem podlomil. V tunelu nastala neproniknutelná tma.
„Wando?“ Zněl udýchaně. „Wando?“
„J-jsem v pořádku.“
Věděla jsem, že tam bude i ona. Proč mě jen nemohla nechat na pokoji. Proč nemohla přestat hledat!
Protože je to mrcha!
Neměla by být taková. Je to duše…
Wando, ne všichni musejí být nenásilní, hodní a mírumilovní.
Ale tady se bavíme o duších. Není to v naší přirozenosti.
Wando…
Ne, ty to nechápeš. To jako by jeden z lidí začal sám od sebe létat – tak nepřirozené je pro duši chovat se jako ona…
Ty se taky nechováš jako zrovna vzorová duše. Soucítíš s lidmi. Pomáháš jim.
Chceš říct, že jsem stejná jako ona? Srovnáváš nás?
Ne! Wando, tak jsem to vůbec nemyslela. Jen říkám, že se nemůžeš divit, že i Vy duše jste rozdílné…

„Musíme jít. Nevím, za jak dlouho sem dostanou techniku a sesuv odstraní.“ Popostrčil mě. „Přelez Jareda a jdi první.“ Donutila jsem se nemyslet na hledačku. To že se nacházela jen pár metrů za hromadou kamení, mi nejen připomínala husí kůže na zádech, ale také mě to rozpohybovalo. Pomalu jsem se zvedla. Levou ruku jsem natáhla před sebe, pravou se držela stěny a vyrazila jsem dál do zatuchlého tunelu. Nevím, jak dlouho jsme šli ve tmě. Mohly to být minuty, ale také hodiny. Ian se co chvíli zastavoval, aby se ujistil, že za námi nikdo není. Už jsem si začínala myslet, že tenhle tunel nikde nekončí. Že zkrátka povede dál a dál, a dál, až skončíme hluboko v zemi, odkud už nenajdeme cestu zpátky na povrch. A pak má natažená ruka narazila na stěnu.
Ian narazil do mých zad. „Co se děje.“
„Já… já nevím.“ Rukama jsem šmátrala ve tmě. Začala mě plnit panika. „Iane, tunel tady končí. Nikam dál to nevede! Jsme ve slepé uličce!“ Přerývavě jsem dýchala.
„Konečně,“ vydechl.
„Co? Cože? Jsme pohřbení za živa.“
„Ne, Wando, uklidni se. Někde nad tvou hlavou musí být poklop.“
Stoupla jsem si na špičky. Rukou jsem zavadila o dřevo.
„Zkus ho otevřít.“
Nahmatala jsem něco jako petlici a otočila jí. Šlo to ztěžka, ale pak závora povolila.
Jakmile jsem jí otočila, někdo, kdo byl na druhé straně poklopu, jej trhnutím otevřel.
Zalapala jsem po dechu. Těsně před očima jsem měla další zbraň.
„Nestřílejte, Vy pitomci,“ vyštěkl Ian. „To jsme jen my.“
„Iane? Wando?“
Zamrkala jsem do houstnoucí noci. „Wessi?“
„Zatraceně, už jsme si mysleli, že jsou to ti hnusní paraziti… teda… promiň, Wando.“ Natáhl ke mně ruku a vytáhl mě ven. „To je v pořádku.“ Jako by mi spadl kámen ze srdce.
Tohli byli přátelé.
Dokázali jsme to. My ho zachránily. Ozvala se Melanie stejně uvolněně, jak jsem se já cítila.
Rozhlédla jsem se kolem spolu s Wessem byla i Truddy, která mi podávala vodu. „Už jsme si myslely, že Vás dostali.“ Vděčně jsem přijala lahev a lokla si. Tekutina sklouzla podrážděným krkem, až jsem se zakuckala. „D-děkuju,“ vracela jsem jí lahev a otočila se k otvoru. Bezvládné Jaredovo tělo už bylo taky venku.
Truddy se k němu sklonila. „Co se stalo?“
„Zasypalo ho to v zahradě.“
„Rameno jsme mu ošetřili, ale Ian říkal, že má i něco s žebry.“
„Doktor se na něj podívá.“
Pohladila jsem Jareda po zaprášených vlasech. „Kolik?“ Nedokázala jsem pokračovat. V krku jsem měla knedlík.
Ale Truddy pochopila, na co se ptám. „Nevím, přesně. Hned jak jsme vylezli ven, Jab nás vyslal k zbývajícím dvěma poklopům. Měli jsme čekat, jestli se někdo neukáže. Ještě hodinu a byli bychom poklop zasypali…“
„Iane, kámo, teď ty, podej mi ruku.“
Wess vytáhl i Iana, který se okamžitě položil na zem.
„Co se děje? Sakra, chlape…“
„Iane?“ Nechápala jsem.
„Zatraceně!“
„Co se děje?“ Opakovala jsem.
Wess mi konečně odpověděl: „Je zraněný.“
Ian se na mě konečně podíval. „Ale nic, to ta hledačka… je to jen škrábnutí.“
Padla jsem na kolena a vyhrnula mu košili nasátou krví. Zalapala jsem po dechu. Těsně nad páskem od kalhot měl hlubokou krvácející ránu po kulce.
„Iane…“ zašeptala jsem.
„S tímhle si šel celou dobu? Chlape, musel si ztratit hodně krve.“
„To nic není.“
Otočila jsem se po Wessovi, slzy v očích. „Musíme je oba dostat co nejrychleji k doktorovi.“
Přikývl. „Ty s Truddy budete muset podepřít Iana, já vezmu Jareda.“
„Nejdříve musíme zasypat tunel.“ Ukázal na díru Ian.
„Trudy mohla bys?“
Trudy přikývla a zmizela v začínajícím oparu noci.
„Musíme jít trochu stranou.“ Oznámil a sehnul se pro Jareda.
Až teď jsem se porozhlédla po okolí. Byli jsme v hornaté oblasti. Všude kolem trčely ze země skalnaté vyvýšeniny. Nebylo vidět do krajiny, protože jsme se nacházeli v jakémsi dolíku mezi dvěma kopci.
Ticho rozčísl dunivý zvuk. Tam kde jsme před chvílí stáli, se nahrnula velká hromada kamení, hlíny a písku. Wess pak na místo odvalil přichystaný kámen a zatížil tak sutiny. Pokud se někdo pokusí prohrabat z tunelu ven, kámen ho zavalí.
„Dobrá, to by mohlo stačit, ale i tak tady.“ Podal mi velký kabát. „Uvaž si ho kolem pasu. Zamaskuje to stopy.“ Stejný kabát dal kolem pasu i Ianovi. Truddy už si uvazovala ten svůj.
„Já půjdu první. Vy se držte hned za mnou. Dávejte pozor, abyste pořádně zakryli stopy! Iane,“ podal mu brokovnici. „Zvládneš to?“
Jen přikývl a přijal zbraň.
To se mu musí nechat, je to drsňák.
Mel, co když umře? Bude to moje vina.
Toho jen tak něco nedostane. Uvidíš, zvládne to.

Ale obě jsme věděli, že Mel jen hádá. Podepřela jsem Iana z levé strany a Turddy zprava.
„Budeš mu muset tu ránu stlačit, aby tolik nekrvácela,“ nahodila ke mně Truddy.
Přikývla jsem a přitiskla ruku na ránu. Ian sykl.
„Omlouvám se.“
„To je dobrý.“
Vyrazili jsme večerní pouští k ostatním. Myslela jsem si, že po cestě tunelem už nebudu schopná udělat ani krok, ale krvácející Ian, který potřeboval doktora, byl jako kofeinový doping. Wess šel pomalu. Kopcovitý terén a Jaredova váha mu rychle jít nedovolovaly. Ian se krok za krokem zdál být slabší. Jeho hlava klimbala ze strany na stranu. Po nějaké chvíli mu Truddy vzala zbraň a zastrčila si ji pod paži.
„Tohle dlouho nevydrží! Jak daleko ještě?“
„Ještě kousek, támhle mezi těmi skalisky, vidíš?“
„Podívala jsem se dopředu. Skály byly ještě několik mil daleko. Skousla jsem si ret.
Prosím, ať neumře, prosím!
Pokračovali jsme stejným tempem dál. Vteřina se zdála jako hodina. Jestli jsme něco neměli tak to byl čas. S každým krokem přes mou dlaň unikala další a další Ianova krev.
„Stát!“
Zastavili jsme se na místě. Do očí nám zasvítil proud světla.
„To jsme my,“ ozval se Wess. „Máme Jareda, Wandu a Iana. Potřebují doktora.
Rychle!“
Baterka naposledy zavadila o naše oči a zhasla. Cítila jsem, jak někdo zvedá Iana a rozbíhá se s ním pryč.
Padla jsem na kolena. Vyčerpaná a zničená.
„Wando?“
Jared je v bezpečí.
Ian je v bezpečí…

Pod obličejem jsem ucítila tvrdou zem. Vydechla jsem. Prach mi obarvil řasy na hnědo, ale to už mi bylo jedno, protože má víčka se zavřela…

To be continue…